21 March, 2017 00:57

Jude Deveraux

Pokušení

BARONET Praha 2001

BARONET

1. KAPITOLA

New York 1909

A závěrem, dámy… a pánové…“ Velkou posluchárnou se nesl udivený šepot, protože na přednášky Temperance 0’Neilové chodili muži jen velmi zřídka. Nedokázali unést pravdivost myšlenek, které Temperance hlásala, nechtěli vidět, ani slyšet, do jakého stavu dovedli americkou rodinu.

„Chci říci, že boj musí pokračovat, protože tento problém ještě nedokážeme vyřešit, ale nesmíme to vzdávat! Musíme vytrvat!“

Po těch slovech Temperance ustoupila z pódia a uklonila se, takže byl vidět jenom její široký klobouk, podle kterého ji všichni poznali, neboť byl jakousi její obchodní značkou. Trvalo to jen okamžik, než ženy vstaly a začaly tleskat. Temperance vzhlédla a obdařila je oslnivým úsměvem; pak pomalu a s pokorou odkráčela z pódia.

„Byla jsi báječná,“ vydechla Agnes Spinnakerová a položila svou drobnou ruku Temperance na rameno. „Jako vždycky.“

„Doufejme, že to bylo k něčemu dobré,“ odpověděla Temperance, rozhrnula oponu a znovu se podívala do publika. Všichni ještě stáli a mocně tleskali.

„Musíš se tam vrátit,“ řekla Agnes nahlas, aby ji bylo slyšet přes hlučící dav. „Musíš ještě přidat. Máš něco připraveno?“

„Tak tedy dobře, něco připraveno mám,“ přikývla Temperance a začala z klobouku vytahovat dlouhé jehlice. „Podrž mi je, ano? Nechci, aby se někdo zranil.“

„Co s tím propánakrále budeš dělat?“

„Dívej se,“ řekla Temperance, odhrnula oponu a vrátila se na jeviště. Pak vystoupila na malý stupínek, kde stál řečnický pultík, a čekala, až potlesk dozní; a když celý sál ztichl, počkala ještě pár vteřin. Nikdo se neposadil, tři stovky žen stály na místě, připravené k novému potlesku; ať Temperance řekne cokoli, vždycky ochotně zatleskají.

V přednáškovém sále bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Temperance pohlédla dolů na dubový pultík před sebou, jako kdyby se dívala do poznámek a chtěla z nich něco přečíst.

Ale pak v jediném okamžiku uchopila svůj velký klobouk a vyhodila ho do vzduchu. Plachtil ženám nad hlavami, točil se a kroužil, výš a výš. V místnosti nebylo oko, které by ten klobouk nesledovalo, vždyť to byl její klobouk, byl to jeden z klobouků Temperance 0’Neilové.

Snesl se na zem blízko poslední řady a půl tuctu žen po něm skočilo. Okamžitě se strhla rvačka, sukně se vytahovaly nad kotníky a kožené boty s knoflíčkovým zapínáním se třepotaly ve vzduchu. Pak se ozvalo zaječení a jedna hezká mladá žena vyskočila z davu a mávala kloboukem, jako kdyby to byl prapor ukořistěný na bitevním poli.

V příštím okamžiku se dav vzrušením rozdivočel, tleskal, ječel, dupal; dokonce se ozval i pískot.

Temperance sestoupila z pódia, zamávala té vzrušené mladé ženě vzadu, která svírala svůj právě vybojovaný klobouk, a pak rychle opustila jeviště.

„Ach, Temperance,“ vydechla obdivné Agnes, „to bylo fantastické. Opravdu fantastické. Něco takového by mě nikdy nenapadlo.“

„Kolik jich je venku?“ zeptala se Temperance, když rychle kráčela do své šatny, a přitom kývla směrem k zadnímu vchodu.

„Moc ne. Rozhodně ne tolik jako posledně. Po tom, co se stalo minulý týden, mají lidé strach, aby nepřišli k úrazu.“

V šatně se Temperance sklonila, otevřela krabici na klobouky, která ležela na podlaze, a zamračila se. Věděla, že takové divadýlko pomáhá její věci, a bůh ví, že potřebuje všechnu pomoc, jež se naskytne, ale nechtěla, aby si přitom lidé ublížili.

„Ty jsi tak chytrá, přinesla sis s sebou ještě jiný klobouk! Myslím, žes to závěrečné gesto měla naplánované, viď?“

„No, samozřejmě,“ odpověděla Temperance. Agnes byla hodná dívka a velmi užitečná, ale rozhodně jí chyběla představivost. „Willie je venku?“

„Ach, no jistě. Vždyť víš, že by za tebe obětoval život.“

„Mmmm. Jenom doufejme, že mě odsud teď večer dokáže rychle dostat. Dnes měla připlout maminčina loď. Neviděla jsem ji už celé tři měsíce!“

„Jsem si jistá, že bude mít velkou radost, až tě uvidí. Vypadáš nádherně.“

Temperance se dívala do zrcadla a upravovala si na hlavě nový klobouk. Přitom se na Agnes usmála. Noviny prohlašovaly, že se Temperance obklopuje ošklivými ženami, aby mezi nimi více vynikala. Ale když si to přečetla její matka, usmála se a řekla: „Ale kdo by vedle tebe nevypadal ošklivě, drahoušku?“

Při tom pomyšlení se Temperance na sebe usmála do zrcadla. Během posledních tří měsíců se jí po mamince tolik stýskalo. Postrádala někoho, kdo by byl doma, když se tam vrátí, kdo by poslouchal vyprávění o jejích husarských kouscích a triumfech. Ačkoliv některé z věcí, které podnikala, mamince naháněly strach, Temperance jí přesto nic netajila. „Tolik se podobáš tatínkovi, drahoušku,“ říkala jí pak Melanie 0’Neilová tím svým tichým hlasem a neznatelně se přitom chvěla.

Otec Temperance, milovaný manžel Melanie 0’Neilo-vé, zemřel, když jeho dceři bylo pouhých čtrnáct let. Ale i těch pár roků stačilo v Temperance podnítit zápal, který potřebovala, aby se mohla po patnácti letech od tatínkovy smrti bít o ženská práva.

„Jak to vypadá?“ zeptala se Temperance a otočila se na Agnes. „Můžu jít takhle?“

„Ach, ano,“ přikývla Agnes a tiskla si na prsa program dnešní přednášky. „Vypadáš nádherně.“

„Ty také,“ usmála se Temperance a políbila ji na tvář.

Agnes se začervenala, sklopila oči a prohlížela si špičky bot. Patřila mezi její „opuštěné ženy“, jak je nazývaly noviny. Před lety Agnes utekla z domova s hezkým mladým mužem, ale brzy zjistila, že už je ženatý. Jakmile se dozvěděl, že její otec svou dceru vydědil, protože utekla bez jeho svolení, opustil ji. Když Temperance Agnes našla, živila se odpadky z popelnic a kůži měla z hubené stravy a pobytu venku za každého počasí samý bolák. Jako stovkám jiných žen i pro Agnes našla Temperance práci, v tomto případě to byla práce v zákulisí Kirkland-ské posluchárny. Na znamení vděčnosti by pro ni Agnes skočila do ohně.

„To není ten klobouk, že ne?“ zašeptala Agnes a dívala se na ohromný klobouk, který si Temperance připevňovala na hlavu. Byl z černé plsti a kolem krempy měl tmavě červené hedvábné růže; nad nimi se vlnily nadýchané záhyby z fialového tylu. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou kdy Agnes viděla.

„Ne,“ odpověděla Temperance s úsměvem a v duchu si umiňovala, že musí koupit Agnes klobouk. „Tamten klobouk si starosta nechal. Myslím, že si ho připevnil v kanceláři na zeď a hází na něj šipky.“

Agnes se nakabonila. „Já bych ho…“

„To byl jenom vtip,“ mírnila ji rychle Temperance. „Slyšela jsem, že má ten klobouk u sebe doma pod skleněným poklopem. Na čestném místě.“ S každým novým slovem mizela z Agnesina obličeje rozhorlenost.

„Tak je to správně. Každý říká, že tvůj klobouk mu zajistil znovuzvolení.“

„Možná. Tak! A je to.“ Temperance otevřela dveře malé šatny a vyšla do haly. „Uvidíme se zase příští měsíc,“ zavolala a rozběhla se ke dveřím u východu z jeviště.

Občas si přála, aby se ta příhoda se starostou a kloboukem nikdy nestala. Není důležité, že jim oběma přinesla prospěch. Přesto někdy snila o tom, že nemusí na veřejnosti trávit každou minutu v klobouku velkém jako kolo od vozu.

Jak ovšem řekla své mamince, pokud to pomůže alespoň jediné ženě z nesnesitelné situace, stojí to za to.

A její klobouky už pomohly mnoha ženám. Nebo jim pomohlo alespoň uznání, kterého se těm kloboukům dostávalo. Stalo se to už skoro před sedmi lety, Temperance bylo tehdy pouhých dvaadvacet let, kdy se poprvé setkala se starostou New Yorku a arogantně se ho zeptala, co hodlá dělat s millonským činžákem. Týden předtím se totiž ta čtyřpatrová budova zřítila na hlavu sedmnácti ženám a dětem a čtyři z nich zabila.

Unavený a bezmocný starosta tehdy pohlédl na bezvadnou pleť a tmavě zelené oči slečny Temperance 0’Neilo-vé a odhadl, že před ním stojí jedna z těch bohatých žen, které se angažují v sociálních otázkách, ovšem jenom do té doby. než je nějaký stejně bohatý muž požádá o ruku.

Starosta byl obklopen reportéry, vyzývavě na ni pohlédl a řekl: „Jestli dokážete najít řešení dříve než já, mladá dámo, tedy samozřejmě jiné řešení, než že to zaplatí váš tatíček,“ dodal ve snaze humorně zlehčit její nepříjemné vyptávání, „tak já…“ Zaváhal. „Sním váš klobouk.“

Bylo nad slunce jasné, že starostu nenapadlo, že někdo tu hozenou rukavici zvedne, a zvláště ne to roztomilé mladé stvoření, které to zavinilo. Ale dočkal se překvapení. Noviny právě v tu dobu neměly žádný zajímavý příběh, který by stál za otištění, takže si zjistily jména lidí, o které v případu šlo, a potom tu příhodu bleskově vrhly na první stránky po celé Americe.

Temperance, čerstvá absolventka dívčí univerzity, nebyla připravená na takový rozruch, jaký ji zasáhl, ale přizpůsobila se. Přijala tu výzvu.

A závod začal.

Starosta se snažil přimět lidi, kteří ho dostali do úřadu, aby nechali vystavět jinou budovu náhradou za tu, která se zřítila, ale ti se jen smáli a otáleli. Neměli starostu nijak zvlášť v oblibě, zato se jim líbily obrázky s krásnou slečnou 0’Neilovou, které vídali v novinách.

Později Temperance otevřeně přiznala, že bez starostovy pomoci by se jí nikdy nepodařilo něco takového dokázat, ale město New York jí přišlo na pomoc a zdarma poskytlo své služby. Lidé dobrovolně dali k dispozici svůj čas; obchody darovaly stavební materiál. Při plynovém osvětlení a pod lucernami dobrovolníci pracovali ve dne v noci a díky jejich snažení stál za dvacet šest a půl dne na místě zříceného činžáku nový obytný dům.

Jistí mazaní poradci předvedli starostovi, jak by mohl využít celé situace, aby v očích veřejnosti vypadal jako lidumil se smyslem pro humor. Takže se objevil při přestřihování stuhy s bryndáčkem kolem krku a nesl si dvě stopy dlouhý nůž a vidličku. Pózoval pro fotografy s Temperanciným kloboukem a tvářil se, jako že se ho chystá sníst.

Ovšem starosta, který se navenek usmíval, ale uvnitř zuřil, doufal, že to bude on, kdo se bude smát naposled. Slečně Temperance 0’Neilové totiž předal smlouvu na budovu, kde stálo, že si sama smí vybrat nové nájemníky a spravovat dům, jak uzná za vhodné. Ať vidí, jak je těžké vést obytný dům v chudinské čtvrti, myslel si a usmíval se při pomyšlení na její budoucí trápení.

Ale starostovým gestem dostal teprve život Temperance svůj pravý smysl. V novém domě ubytovala ženy, které jejich muži opustili, a přišla s různými nápady, jak by se mohly postarat o sebe a své děti. Využila své krásy, své nově nabyté slávy, peněz, které jí zanechal otec – všeho, co měla a mohla použít – aby ženám našla prostředek obživy.

V době, kdy Temperance slavila své třiadvacáté narozeniny, byla slavnou osobností, a kamkoliv v New Yorku šla, všude měla dveře otevřené. Někteří muži se s ní nechtěli seznámit, protože návštěvy slečny 0’Neilové je vždycky stály peníze, ale Temperance zjistila, že se pokaždé najde nějaká žena, která otevírá dveře vedoucí k mužům, jež mají peníze – a ženy byly vždycky ochotné podat jí pomocnou ruku.

Teď na ni před dveřmi z jeviště čekal Willie. Temperance si povzdechla. Vypadalo to, že v jejím životě se vždycky našel nějaký takový Willie, mladý muž, jenž na ni upíral své velké zbožňující oči a prosil, aby jí směl nést slunečník. Ale za pár let – někdy i za jediný rok, když tomu mladému muži konečně došlo, že si ho Temperance nevezme – se vytratil a pak se oženil s nějakou dívkou, jejíž otec prodával střižní zboží, a zplodil s ní pár dětí. Zrovna nedávno se Temperance doslechla, že ten první „Willie“ už má syna ve třetí třídě.

Kromě Willieho přešlapovalo před přednáškovou síní pár malých děvčátek a každá vyhlížela svou hrdinku, Temperance 0’Neilovou. Několik starších dívek mělo na hlavách stejně velké klobouky jako ona. Když ji spatřily, zavýskaly a začaly nastavovat k podpisu její fotografie, které si koupily za pár šestáků a z nichž byl veškerý výtěžek odváděn na financování jejích dobročinných projektů.

Temperance nasadila na tvář úsměv, sešla po schodech a začala rozdávat podpisy. Přitom poslouchala, jak si dívky slibují, že až vyrostou, chtějí být zrovna jako ona.

Takové chvíle ji obvykle těšily, ale dnes večer se chtěla dostat domů tak rychle, jak to jen půjde, aby se mohla přivítat s maminkou. Nevěděla proč, ale tentokrát se jí po mamince stýskalo více než obvykle. Umírala touhou posadit se s ní, zout si boty a vyprávět jí všechno, co se jí v posledních třech měsících přihodilo.

Willie se prodral mezi dívkami a postavil se vedle ní. „Můžeš mě odsud dostat?“ zašeptala Temperance. „Chci okamžitě domů.“

„Udělám cokoliv,“ zašeptal Willie. Myslel to vážně. Stejně jako Agnes i on by za ni položil život. Ve skutečnosti pro ni právě včera večer koupil zásnubní prsten a dělal si plány, že ji v neděli požádá o ruku.

O pár chvil později zastavil Willie drožku a odehnal dívky, aby mohl pomoci Temperance do kočáru. Jakmile byla uvnitř, opřela se do sedadla a zavřela oči.

Chyba. V tom momentě jí Willie začal líbat ruku a dr-molil vyznání o nehynoucí lásce.

Chtěla říci: Dnes večer ne, Willie. Ale jenom odtáhla ruku a požádala ho, aby nařídil kočímu, aby jel rychleji.

Willie už tohle zažil mockrát, takže věděl, že když se bude vnucovat, Temperance se rozzlobí. A on nechtěl proti sobě popudit její výbušnou povahu. Když dal kočímu rozkazy (a vybil si na tom ubohém člověku své vlastní zklamání), otočil se znovu k Temperance a na okamžik se na ni díval. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy v životě viděl. Měla záplavu tmavých kaštanových vlasů, které se snažila zkrotit, ale ať je spínala a splétala, jak chtěla, nikdy se jí to docela nepodařilo. Neustále se uvolňovaly z vyčesaného drdolu, který nosila pod svými velikými klobouky.

Její oči měly barvu těch nejjiskřivějších smaragdů, pleť měla bělostnou jako porcelán, rty rudé jako…

„Dnes večer má přijet maminka,“ řekla Temperance a vytrhla Willieho z transu. Už měla plné zuby toho, že na ni civěl jako oddané štěně. „Neviděla jsem ji tři měsíce.“

Miloval její hlas, zvláště když s ním mluvila o samotě. „Ty jsi světice,“ vydechl, oči do široka otevřené. „Vzdala ses vlastního rodinného života, jenom abys mohla pečovat o svou ubohou, slabou maminku. Má obrovské štěstí, že má takovou dceru, která se o ni postará. Stále ještě truchlí po tvém otci?“

„Každou minutu a každý den. Na světě nikdy nebude druhý takový muž, jako byl můj otec,“ řekla Temperance procítěně a vyhlížela z okna na tmavé ulice New Yorku. Jak dlouho to bude ještě trvat, než dojedou domů?

Zdálo se jí, že uběhlo několik hodin, než se dostali do Greenwich Village před honosný dům z hnědého pískovce, který byl jejím domovem. Ale bez maminky to žádný domov není, pomyslela si. Bez přítomnosti Mela-nie 0’Neilové byl ten dům jenom hromadou kamení.

Když kočár konečně zastavil a Temperance spatřila, že dům je rozzářený, s úlevou se usmála. Maminka je doma! Měla jí toho tolik co povídat, o tolik věcí se s ní toužila podělit. V posledních třech měsících Temperance dokázala hodně, ale vždycky myslela na to, co ještě zbývá udělat. Měla by se chopit toho projektu na West Si-de? Bylo to tak daleko, dlouhou cestou přes park. Někdo

Temperance navrhl, aby si koupila automobil a jezdila jím po městě. Měla by to udělat?

Chtěla si s matkou promluvit o tolika věcech. Na příští týden má domluveno šest schůzek s politiky a novináři. A má smluvené čtyři obědy s muži, kteří mají peníze, s muži, kteří by se pravděpodobně dali přesvědčit, aby financovali její nákup dalšího nájemního domu.

Pravdou ovšem bylo, že někdy se Temperance cítila tak přemožená kolotočem svého života, že nechtěla nic než položit hlavu mamince do klína a vyplakat se.

Ale teď je maminka doma a Temperance bude mít konečně někoho, s kým si popovídá.

„Dobrou noc,“ zavolala přes rameno, když téměř vyskočila z kočáru, a ani nedovolila Williemu, aby jí pomohl.

Vyběhla schody po dvou a otevřela domovní dveře dokořán.

A ve vstupní hale pod křišťálovým lustrem stála Me-lanie 0’Neilová a v náručí ji pevně svíral nějaký muž. Líbali se.

„Ach, Temperance, drahoušku,“ řekla Melanie a vytrhla se tomu muži. „Nechtěla jsem, abys to zjistila dříve, než budu mít čas ti to vysvětlit. My, tedy…“

Ten muž – vysoký, pohledný, šedovlasý – pokročil vpřed s nataženou rukou, s úsměvem. „Tvá matka a já jsme byli ve Skotsku oddáni. Jsem tvůj nový otec. A jsem si jist, že budeš mít radost, když ti povím, že pozítří všichni tři odjedeme domů a budeme žít u nás na Skotské vysočině.“

2. KAPITOLA

Přes večeři to Temperance vydržela. Ten člověk, ten cizinec, seděl v čele stolu – na židli jejího otce, na místě jejího otce – a smál se a vykládal, jako kdyby bylo nad slunce jasné, že jeho nová žena a její dcera si sbalí věci, odjedou s ním do Edinburghu a budou tam žít! Po celou dobu večeře pěl chválu na to cizí město.

Pomrkával na Temperance a jednou se dokonce dotkl její ruky a prohodil, že jí určitě dokáže velmi brzy najít manžela.

„Já nechápu, co to s těmi americkými muži je,“ prohlásil Angus McCairn s úsměvem. „Pořád vypadáš celkem k světu, a ačkoliv jsi možná pro většinu mužů už trochu za zenitem, jsem si jist, že někoho najdeme.“

„Opravdu?“ zeptala se Temperance potichu a sledovala ho s nenávistí v očích.

Ani si toho nevšímal. „A také tě vykrmíme dobrým skotským hovězím. Pro horaly z Vysočiny jsi příliš hubená. Čekají nás krásné časy. Když budu mít svou drahou ženu po svém boku, tak co by nám mohlo bránit ve štěstí?“

Temperance pohlédla přes stůl na matku, ale Melanie 0’Neilová měla hlavu skloněnou, postrkovala sousto po talíři a nechtěla se dceři podívat do očí.

„Pane McCairne,“ řekla Temperance pomalu a klidně, aby si byl jist, že slyšel dobře, co říká. Zatím se totiž zdálo, že ten člověk naslouchá jen vlastnímu hlasu. „Nevím, co vám o mně bylo řečeno, ale zjevně toho nebylo mnoho.“ Její pohled se přenesl na zbabělou matčinu hlavu. Jak jsi to mohla udělat?! chtělo se jí křičet. Myslela si, že mezi nimi není jen obyčejný vztah matky a dcery, ale že jsou i přítelkyně.

Pohlédla zpátky na toho velikého muže. Vypadal poněkud nepatřičně mezi všemi těmi drobnými starožitnostmi, které maminka tak ráda sbírala. Snažila se mluvit klidně. „Pane McCairne, já…“

„Musíš mi říkat tati,“ nabídl jí a vřele se na ni usmál. „Vím, že už jsi trochu stará na projížďky na ponících, ale neboj, něco vymyslíme.“ Podíval se na svou novou ženu, co říká jeho vtipu, ale Melanie jenom zabořila hlavu hlouběji do talíře. Ještě minutu a bude mít nos v rostbífu.

Temperance měla co dělat, aby nezatínala pěsti. Jestli se ten člověk ještě jednou zmíní o jejím věku, vysype mu na hlavu celou tu mísu kapustiček.

Posledních osm let strávila jednáním s všelijakými muži, a nebylo to vždycky snadné, ovšem rozčílila se jen zřídkakdy. „Možná je trochu brzy na takovou familiárnost, chci totiž říci, že rozhodně nemohu odsud odjet a žít ve Skotsku.“

„Nemůžeš odjet?“ zeptal se a přeskakoval pohledem z Temperance na její matku. Toto prohlášení ho očividně vyvedlo poněkud z míry, takže se mu v hlase ozval pří-zvuk jeho mateřštiny. „Co tím chceš říci, že nemůžeš odjet? Jsi moje dcera.“

Temperance viděla, jak mu v modrých očích začínají vyskakovat jiskřičky. Jiskřičky hněvu. Kvůli matce by ten hněv raději měla utišit.

„Mám tady rozdělanou práci,“ vysvětlovala jemně, „a proto musím zůstat zde v New Yorku. Jestli musí odjet maminka…“ Tady se zajíkla a znovu se podívala na matčinu hlavu.

Melanie si vyndala z rukávu kapesník a přidržela si ho u očí, ale na dceru nepohlédla.

„Tak se podívej, co jsi způsobila!“ vybuchl Angus McCairn. „Tys ji rozrušila. Ale no tak, no tak, Melanie, neplač. Ona to tak nemyslí. Samozřejmě že pojede. Dívka vždycky zůstává s matkou, dokud se nevdá, a ona je tak stará, že o ni možná nikdy nepřijdeš.“

Při těch slovech Temperance vyskočila. „Mami! Jak sis mohla vzít takového necitelného hulváta?! Nemohla sis rovnou něco začít třeba s příručím?“

Když Angus McCairn vstal, Temperance si pomyslela, že ještě nikdy v životě neviděla nikoho tak rozzlobeného. Ale neuhnula před ním, i když zvedl ruku a ona si byla jistá, že ji uhodí. Už dříve čelila rozzuřeným mužům, když jim vykládala, jaké neštěstí páchají ve svých rodinách.

„Do mé pracovny,“ přikázal šeptem. „Tohle je mezi tebou a mnou. Nebudu tím rozčilovat tvou matku.“

„Má matka je dospělá žena, a vzhledem k tomu, že sama způsobila tuto nemožnou situaci, myslím, že by se jí to mělo také týkat.“

Angus se už vzteky třásl. Když napřáhl ukazovák ke dveřím jídelny, chvěl se. „Jdi,“ nařídil šeptem. „Jdi.“

Temperance pohlédla na maminku a viděla, že už hlasitě pláče, ale necítila žádný soucit, protože ji zradila osoba, kterou na světě nejvíce milovala.

Otočila se na podpatku a odešla z místnosti, ale ve vstupní hale se zastavila. Nepůjde do otcovy pracovny a nebude se chovat, jako kdyby uznávala, že ten pokoj nyní patří… jemu.

Angus kolem ní prošel dlouhými kroky, otevřel dokořán dveře knihovny a pak ustoupil stranou, aby mohla vejít. Třemi kroky přešel místnost a posadil se na velkou zelenou koženou židli, na které vždycky sedával její tatínek. „Teď si promluvíme,“ řekl a s lokty opřenými o vyřezávané područky židle a ukazováčky u sebe se na ni zahleděl.

Temperance napadlo, že tato situace si možná žádá jemnější přístup. „Pane McCairne,“ oslovila ho tiše a čekala, že ji opraví. Ale nestalo se.

Posadila se z druhé strany psacího stolu. „Nemyslím, že chápete můj život, nevíte, kdo jsem a co dělám,“ řekla se skromným pousmáním; pak naklonila hlavu ladným pohybem, při kterém muži obvykle vyskočili a chtěli jí prokázat nějakou laskavost. Ale když pohlédla zpátky na McCairna, viděla, že nepohnul ani svalem; v očích měl stále ještě veliký hněv.

Usmála se na něj. „Jsem si jistá, že jste báječný muž, jinak by se za vás maminka neprovdala, a ačkoliv se mi po ní bude stýskat…“ Temperance se musela odmlčet, aby se nezajíkla při pomyšlení, žc jí maminka navždycky odjede. „Bude se mi po ní stýskat, ale já nemohu opustit New York. Potřebují mě tady.“

Angus chvíli nic neříkal, jenom si ji prohlížel. Neměl v úmyslu jí prozradit, že se dnes večer schoval vzadu v posluchárně, kde pronášela svou řeč, a že ji celou vyslechl. Za jednašedesát let svého života nebyl Angus ještě nikdy tak znechucen. Už jenom to, že se žena, jakákoliv žena, může postavit před lidi a pronést řeč, bylo ve své podstatě proti přírodě, ale to, co říkala, bylo skutečně děsivé. Nabádala ženy, aby vydělávaly peníze! Vykládala ženám, že nemohou spoléhat jenom na to, co jim muž dá, ale že si samy musí najít způsob, jak to udělat, aby muže nepotřebovaly. „A když, tak jenom k plození dětí,“ prohlásila, a ty stovky žen v posluchárně se tomu smály a bouřlivě nad tím jásaly. Copak ty ženy nemají žádné rodiny, o které by se staraly, divil se Angus. Co dělají jejich muži, když jim dovolí pobíhat večer po městě bez doprovodu a poslouchat takové pobuřování?

A ona tu teď stojí před ním a snaží se mu namluvit, že to, co dělá pro všechny ty chudé ženy, je důležité a že by jí měl dovolit v tom pokračovat. Angus měl dojem, že prokáže New Yorku službu, když ji odveze pryč.

„Už jsi skončila s tím divadýlkem?“ zeptal se po chvíli.

„Prosím?“

„Právě jsem strávil tři měsíce s tvojí rozkošnou matkou a ona nedovedla hovořit o ničem jiném než o tobě. Vím všechno o té tvé takzvané ‚práci‘. Vím, jak se lajdáš po chudinských čtvrtích tohoto města a jak se pleteš mezi muže a ženy. které Bůh spojil dohromady. Vím všechno o tom, co děláš, mladá dámo, a jsem šťastný, že mohu říci, že s tím je právě konec. Odjedeš s matkou a se mnou do Skotska, a to je moje konečné rozhodnutí.“

Temperance si nebyla jistá, že slyšela dobře. „Vy mi vyhrožujete?“ zeptala se šeptem. „Nemáte ani ponětí, jaké mám známosti. Jaké…“

Angus se posupně zachechtal. „Pokud vím, tak máš na své straně jedině tu sebranku ženských, které odložili jejich životní partneři. A jsem si jistý, že pro to měli dobrý důvod. Pokud jde o ty vlivné známosti, tak podle toho, co mi vyprávěla tvá matka, by ti i sám starosta zaplatil lístek, jen aby tě odsud dostal.“

To bylo ovšem tak blízko pravdě, že Temperance měla pocit, že snad pukne hněvem. Vstala a naklonila se k němu přes stůl. „Jsem dospělá žena a budu si dělat, co se mi ksakru líbí. Radši budu hladovět, než abych žila někde blízko vás.“

„Tak to ti tedy nic jiného nezbývá, protože ode mě nedostaneš žádné peníze,“ prohlásil bohorovně, stále vsedě, prsty si podpíral bradu.

Temperance od něj poodstoupila. „Nevím, za koho mě máte, ale mohu vás ujistit, že mě vaše peníze vůbec nezajímají. Mám vlastní peníze a –“

„Ne,“ řekl Angus tiše. „Peníze, které máš, patří tvé matce, a protože ona je moje žena, tak teď patří mně.“

Temperance na něj chvíli zírala, pomrkávala a nezmohla se na slovo. Kdyby byla asi tak osmnáctiletá nevinná dívka a neznala tolik svět, pyšně by mu odsekla, že peníze nepotřebuje, pak by se otočila a opustila místnost. Ale Temperance věděla až příliš dobře, jak se ve světě daří ženám bez prostředků k obživě. A navíc, jak by mohla pomáhat lidem, kdyby trávila padesát hodin týdně jako prodavačka v obchodě s dámským zbožím, nebo tak něco?

„Oženil jste se s mou matkou, abyste se dostal k penězům, které nám zanechal můj otec,“ řekla tiše.

V tu chvíli Angus ztratil trpělivost. Vstal, rudý ve tváři, a ona viděla, jak ho jeho emoce tak zahltily, že na chvíli nebyl schopen slova.

Když promluvil, hlas se mu třásl. „Všichni tři budeme žít z mých příjmů,“ cedil skrz zaťaté zuby. „Na pár týdnů jsem zanechal svých obchodů, abych prokázal dceři své nové ženy tu čest, že ji přivezu osobně. Mohl jsem ti poslat dopis a v něm nakázat, abys do Skotska přijela sama.“

Při těch slovech Temperance pohrdavě odsekla. „A vy si myslíte, že bych takový příkaz poslechla?“

„Ne,“ řekl a upřeně se na ni díval. „Od tvé sladké maminky jsem slyšel dost, abych si dokázal představit, co jsi za ženu. Není divu, že tě žádný muž nechce!“

„Žádný muž –“ začala Temperance, ale pak zavřela pusu. Nebude vykládat tomuhle muži o těch nápadnících, které odmítla. Kdyby si schovávala všechny zásnubní prsteny, které jí byly nabídnuty, mohla by si otevřít klenotnictví.

„Dovol, abych se vyjádřil jasně,“ pokračoval Angus. „Dávám ti v této věci jenom dvě možnosti na výběr. Buďto se vrátíš do Skotska s matkou a se mnou, nebo zůstaneš zde v New Yorku. Pokud zůstaneš zde, nebudeš mít žádné peníze a žádný domov, protože tento dům možná prodám.“

„To nemůžete udělat! Tohle je dům mého otce!“

„Tvůj otec je už patnáct let mrtev! Tvá drahá matka byla celou tu dobu sama. Po léta obětovala svůj život tobě, tak teď je čas, aby byla také sama šťastná.“

„A vy ji uděláte šťastnou, ano?“ ušklíbla se Temperance jízlivě. „Vy se s mým otcem vůbec nemůžete rovnat. Vy jste –“

„Nic o mně nevíš,“ odbyl ji. „Takže, jak ses rozhodla? Sbalíš si, nebo půjdeš z domu?“

Na to Temperance nedokázala odpovědět. Hrdost se v ní svářila s logikou a v představách se jí odehrávaly situace, které zažila za ta léta, kdy pomáhala ženám v nouzi.

Jak si ji tak Angus prohlížel, poněkud roztál. „Podívej, děvče, já vím, že je to pro tebe šok, ale já nejsem tak hrozný člověk. To poznáš. Není to tak, že jsem ti sebral peníze. Všechny budu opatrovat až do tvé svatby a pak je předám tvému manželovi.“ Jeho hlas zněl ještě měkčeji. „A já jsem poctivý člověk, vím, co se sluší, takže se postarám, abys měla malé soukromé kapesné jenom pro sebe, na nějaké to prádélko a podobné věci.“

To bylo víc, než mohla pochopit. Jako kdyby se během jediného ošklivého večera z ženy, která pomáhá chudým ubožačkám, stala jednou z nich. „A co bude s mou prací?“ zeptala se šeptem.

Angus odmítavě mávl rukou. „Dokud budeš žít se svou matkou a se mnou, budeš spořádaná dceruška. Rozhodně nebudeš trávit čas poflakováním se po chudinských čtvrtích Edinburghu.“ Ostře se na ni podíval. „Vyjádřil jsem se jasně?“

„0 ano, velmi jasně,“ přitakala s pohledem tvrdším než jeho, ale mysl jí rychle pracovala. Naneštěstí měl právo na své straně on. Temperance znala ženy, které bojovaly proti takovým nespravedlivým zákonům, jaké dávají tomuto uzurpátorovi naprostou kontrolu nad dospělou ženou, ale tato bitva dosud nebyla vyhrána.

Vynasnažila se na něj usmát, ale oči se jí nesmály. „Jen abychom si to ujasnili, co rozumíte pod pojmem ‚spořádaná dceruška‘? Nechci, aby mezi námi došlo k nějakému nedorozumění.“

Angus vypadal zmateně. „Já nevím, prostě co tak dívky dělají. Čajové dýchánky, dobročinnost, knižní kluby. Koupíš si nějaké šaty a, a… budeš přijímat pánské návštěvy. Já vím, už jsi trochu přestárlá, ideální nevěsta z tebe zrovna nebude, ale možná se ve Skotsku najde nějaký mladý nebo i postarší muž, který se s tebou ožení. Vypadáš ještě docela k světu.“

„Aha, tak já vypadám k světu, ano?“ Temperance mluvila potichu. „Dobročinné podniky a šaty? A nemám se toulat příliš daleko od domu? Ano, chápu. Takhle to možná půjde,“ řekla zamyšleně. Vztyčila hlavu. „Ano, pane McCairne, myslím, že vám mohu slíbit, že budu ta nejdokonalejší dcera, jakou kdy svět viděl. Budu ztělesněním dobré dcery a budu dělat jenom to, co se na ženu patří.“

Kdyby tam v tu chvíli byla Melanie, pověděla by An-gusovi, aby se měl na pozoru, když je Temperance svolná, ale Melanie se schovávala nahoře a nemohla nic říci.

Ale zdálo se, že Angus si ničeho neobvyklého v úsměvu Temperance nepovšiml. Očekával, že se dívka vzdá.

Koneckonců, co může jiného dělat? A navíc to, co pro ni dělá, bude nakonec pro její dobro.

Srdečně se na svou novou nevlastní dceru usmál. Říkal Mellie, že Temperance prostě potřebuje, aby jí vládla pevná ruka, a rázem přestane s těmi svými nesmysly a dostane rozum.

„Dobře,“ kývl a v hlase mu zněla úleva. „Jsem rád, že od tebe slyším něco rozumného. Podle mého názoru jsi možná po své matce víc, než si ona myslí. Tak teď jdi a začni balit.“

„Ano, pane,“ řekla Temperance a pak se před ním malinko uklonila. „Děkuji, pane.“

„Nemusíš mi děkovat. Jenom buď své mamince hodnou dcerou, to bude dostatečný dík.“

O hodinu později, když Angus vypověděl své nové ženě vše o svém rozhovoru s novou „dcerou“, Melanie řekla: „Ach, Angusi, mám strach.“

„Mellie, drahoušku, už se není čeho bát. Proto jsem tady, abych se postaral o vás obě.“

„Ale ty Temperance neznáš. Když je svolná, tak to znamená, že bude klást největší odpor.“

„Nebuď bláhová. Každá dívka potřebuje jenom muže, aby ji vedl. Pamatuj na má slova, do půlroku ji provdám. A teď už pojď spát, ty můj motýlku, a dovol mi rozehnat starosti z tvého krásného čela.“

„Ach, Angusi…,“ vzdychla Melanie a v tu ránu úplně zapomněla na dceřinu špatnou náladu.

3. KAPITOLA

O PŮL ROKU POZDĚJI

Edinburgh, Skotsko

Angus se musel protlačit mezi čtyřmi chichotajícími se mladými dámami a šesti mladými muži, kteří drželi kytice a krabice s bonbony. Všech deset čekalo, až Temperance ukončí schůzku, které se právě účastnila, a bude se jim věnovat.

Když Angus podával svůj klobouk sluhovi, zeptal se: „Kolik dneska?“

„Při posledním sčítání čtrnáct, pane, ale je teprve jedenáct dopoledne. Myslím, že na odpoledne je jich očekáváno víc.“

„Řekli jste jí, že ji chci vidět?“

„Ano. Odpověděla, že si na vás může vyšetřit přesně třináct minut mezi schůzkami.“

„Vyšetřit!“ řekl Angus znechuceně, hodil rukavice do klobouku a dlouhými kroky odkráčel do své pracovny. Na stole se vršila kupa účtů, ale ani je nemusel otevírat, aby se dozvěděl, co je uvnitř.

Od chvíle, kdy před půlrokem přijel se svou novou rodinou do Edinburghu, neměl chvíli klidu. Měl dojem, že je dobrý otec, když svou skoro třicetiletou nevlastní cílevědomou dceru představil jedné své přítelkyni, která sice měla šlechtický titul, byla však bez prostředků. Za malé odškodnění byla ochotná uvést Temperance do edinburské společnosti.

Angus byl připraven na to, že se Temperance bude vzpouzet a trucovat; očekával hádky a dokonce záchvaty vzteku a psychicky se na ně připravoval. Ale nebyl připravený na to, co Temperance udělala: zuřivě se vrhla do společnosti.

A od chvíle, kdy Angus pronesl slova „Dovolte mi, abych vám představil…“ neměl ani na chvíli klid. Od brzkého rána do pozdního večera byl jeho dům plný hostů. Střídaly se tam dívky čerstvě odrostlé škole, chichotající se a nervózní, které přišly k Temperance na čaj. Byly tam ženy kolem čtyřicítky, svobodné, které si ve čtvrtek odpoledne přicházely povídat o knihách. Tři nemocnice v Edinburghu měly týden co týden schůzky právě v jeho domě. Minulý týden se vrátil a zjistil, že z jeho knihovny se stala místnost na vinutí obvazů. Když byla domácnost na nohou, nebylo chvíle, aby oba přijímací pokoje jeho domu nebyly plné mladých žen, které si přišly podiskutovat o nějakých prospěšných činnostech, jež měly v plánu.

Na konci prvního měsíce Angus požádal Temperance, aby pořádala své schůzky mimo jeho dům. Ale Temperance mu odpověděla tím nejsladším tónem, jaký si lze představit, že hodná dcera zůstává doma a neopouští rodinu. Prohlásila, že by nebyla „spořádaná dceruška“, kdyby se potloukala po Edinburghu bez doprovodu.

Angus zatnul zuby, ale jeho hrdost mu nedovolila, aby ji vyhodil i s těmi nově nabytými a nade vše oddanými přáteli.

Vedle těch vážných a odhodlaných žen přicházeli i muži. Angus tušil, že Temperance nechala rozšířit pověst, že se chce vdávat, ba dokonce že se chce vdávat za každou cenu. V Angusových očích byl její věk handicapem pro muže, který si chtěl založit rodinu, ale jak se zdálo, její krása, její udržovaná postava a její dědictví měly větší váhu než skutečnost, že už nebyla nejmladší. V důsledku toho nakonec v Angusově domě pobývalo stejně tolik mužů jako žen. Temperance se dvořili chlapci a muži, jejichž věk byl v rozpětí mezi devatenácti a šedesáti pěti.

A Angus zlostně myslel na to, jak Temperance klopí řasy, rozdává upejpavé úsměvy a povzbuzuje všechny ty muže, aby se překonávali v technikách dvoření a nadbíhání.

Jednou ve tři hodiny ráno vytrhl Anguse z hlubokého spánku mladík, který Temperance zpíval serenádu. Zpíval skřípavým hlasem, ale velice nahlas, a doprovázela ho skupina italských kytaristů. Angus jim musel pohrozit, že je všechny postřílí, aby je přinutil odejít.

Třikrát ho probudily kameny, které někdo házel na jeho okno ve velmi časných hodinách. Musel rozrazit okno dokořán a zařvat na nápadníky, že si spletli pokoj. Jednou to mohl být omyl, myslel si, ale třikrát? Pochopil, že Temperance těm mužům naschvál označila špatný pokoj.

V práci se Angus potýkal se zástupy mužů, kteří si vymýšleli nejrůznější záminky, aby se s ním mohli setkat, a snažili se ho přesvědčit, aby se za ně u Temperance přimluvil. Angusovi se proto dvakrát zhatil obchod, neboť byl přesvědčen, že těm mužům, kteří se vyptávají na látku na závěsy, jde ve skutečnosti o dceřinu ruku, takže je ze skladu vyhodil.

Když se teď podíval znovu na svůj pracovní stůl, zachmuřil se. A pak tu jsou ty účty. Temperance nabízela jídlo a pití všem členkám výboru, všem dobrodincům, které zvala do jeho domu. Krmila všechny muže, kteří za ní chodili, bez ohledu na to, kolikrát za den se objevili. Angus si byl jistý, že přinejmenším polovina mužů, kteří se Temperance „dvoří“, jsou jenom chudí studenti, kteří se k nim chodí zadarmo najíst.

Ale co mohl dělat? Poslat je všechny pryč? Každý den měl v poště dopisy, v nichž stálo, jak úžasnou práci odvádí pro tenhle výbor a pro tamten výbor. Vypadalo to, že Temperance odmítá přičítat si nějaké zásluhy pro sebe, ale přenechává všechnu slávu Angusovi s tím, že on je ten, kdo to ve skutečnosti všechno umožnil. Takže kdyby je Angus všechny vyhodil, vypadal by jako netvor a ztratil by i ty zákazníky, kteří mu ještě zbyli.

Kromě účtů za jídlo přicházely účty za její šaty. Dokázala utratit tisíce liber za modely od Worthe a Redferna, Paquina a Drécolla. Zprvu se divil, kde Temperance bere čas na takové nakupování, když jde z jedné ušlechtilé schůzky do druhé. Ale vypadalo to, že jeho zaneprázdněná nevlastní dcera dokáže dělat najednou půl tuctu věcí. Angus to zjistil, když jednou náhodou vstoupil do místnosti, kde se konala schůzka žen, jež se věnovaly záchraně nemocných koček nebo něčemu podobnému. Temperance tam postávala ve spodním prádle a zkoušela si nějakou krajkovou věcičku, která stála celé jmění.

Byly tam účty za zavazadla, pár bicyklů, psací stroj a dokonce za přístroj na promítání filmů! Temperance totiž každé páteční odpoledne pouštěla historické filmy nějaké skupině sirotků, kteří při tom spořádali tolik sendvičů a koláčů, kolik sami vážili.

Angus musel najmout tři nové služky, aby pomohly s vařením, uklízením a obsluhou.

A celých těch šest měsíců, kdy byl doma se svou novou ženou, neměli jenom pro sebe jedinou tichou a klidnou chvilku. Nemohl s ní posnídat o samotě, protože Temperance se vždycky vytasila s nějakou skupinkou utlačovaných žen, které se k nim přidaly. „Tolik se chtějí setkat s mužem, který toto vše umožnil,“ pochlebovala nevlastnímu otci.

Ať tak nebo tak, v důsledku její přísahy, že bude „spořádaná dceruška“, se Angus blížil bankrotu. Spočítal si, že vzhledem k tomu, kolik Temperance dokáže utratit, vydrží s penězi nejdéle dva roky. A po pravdě, tento pustošivý domácí život ho tak vyváděl z míry, že se nedokázal soustředit na obchody a neustále se přistihoval, jak dělá hloupá rozhodnutí, která ho stojí peníze.

Na druhou stranu, kdyby ze svého domu vyhodil všechny ty oduševněle vyhlížející lidičky, kterým se smůla lepí na paty, celý Edinburgh by proti němu povstal a on by už nikdy nenašel jediného zákazníka.

V obou případech mu hrozilo, že přijde na buben –a měl pocit, že nemá daleko ani ke ztrátě rozumu.

Posledních čtrnáct dní ovšem pracoval na způsobech, jak toto dilema vyřešit. Mohl by se se ženou a nevlastní dcerou vydat na cesty. Ale kdo bude řídit jeho podnik? Mohl by nevlastní dceři vrátit její svobodu, oč, jak si plně uvědomoval, samozřejmě usilovala; ale to bylo proti jeho přesvědčení. Byl vychováván v době, kdy se muži o ženy starali. Nikdy by mu nebylo dobře na duši, kdyby dovolil ženě, která mu byla svěřena do péče, aby žila sama. Protože jakkoliv se Temperance stala jeho životním prokletím, byla to žena a on za ni nesl odpovědnost.

Na druhou stranu však měl především odpovědnost za svou ženu, a Temperance zavedla do jeho domácnosti takový chaos, že z Melanie se stal uzlíček nervů. Takže by možná měl pozměnit své původní stanovisko, pokud šlo o nevlastní dceru. Ale aby si uchoval vlastní hrdost, snad by se s ní dokázal dohodnout na nějakém kompromisu.

A možná by mohl využít jejích schopností k tomu, aby… aby takříkajíc přiměl jisté lidi udělat pro něj něco, oč se pokoušel léta, ale bez úspěchu.

Tak se Angus dopracoval k řešení: pošle Temperance na chvíli do péče svého synovce Jamese McCairna. Věděl ovšem, že jí musí předložit něco, čím by zabavila svou pracovitou a pilnou dušičku, až tam bude, jinak z ní bude James na pokraji šílenství stejně jako on. A protože měl se svým synovcem už léta určitý problém, možná by se mu povedlo zabít dvě mouchy jednou ranou.

Když se ozvalo zaklepání na dveře knihovny, Angus zadržel dech a pak pomalu vydechoval. Poslední příležitost pohovořit si soukromě s nevlastní dcerou měl v New Yorku. A výsledkem toho krátkého rozhovoru bylo, že teď každý večer vypije půl láhve skotské.

„Dále,“ řekl.

„Chtěl jste mne vidět, drahý tatínku?“ zeptala se Temperance a upejpavě se posadila na krajíček židle z druhé strany Angusova psacího stolu. Stále se usmívajíc, pohlédla na hodinky přišpendlené k rozkošnému živůtku. „Myslím, že mám pár minut, než začne má příští dobročinná sešlost.“

Angus věděl, že ty hodinky pocházejí ze Švýcarska, že byly ručně vyrobené ve firmě, která podniká už více než dvě stě let, a že stály tolik jako roční platy dvou jejích zaměstnanců.

K tomu se taky můžeme dostat, pomyslel si, když vstal a sepjal ruce za zády. Jak mohla jeho sladká žena zplodit takovou dračici? „Chci ti nabídnout práci.“

„Ale spořádaná dceruška by nikdy nevzala zaměstnání mimo domov. Spořádaná dceruška –“

Podíval se na ni tak, že zmlkla uprostřed věty; pak viděl, jak si prohlíží ruce a snaží se zakrýt úsměv. „Když jsi se mnou o samotě, můžeš s tou komedií přestat.“

„Co tím máte na mysli?“ zeptala se sladce. „Jenom jsem se snažila být taková, jakou mne chcete mít.“

Ignoroval její provokaci. Nehodlal se snížit k tomu, aby se s ní hádal o tom, jestli dělala nebo nedělala, co po ní chtěl. „Pokud vykonáš tu práci k mé spokojenosti, přidělím ti apanáž a dám ti i určitou svobodu.“

„Cože mi dáte?“ Předstíraná roztomilost z jejího hlasu zmizela; tohle byla ta žena, se kterou se tehdy seznámil, ta, již tajně poslouchal, když přednášela. Mluvila s takovou silou, že kdyby byla mužem a hovořila by na vhodné téma, obdivoval by ji.

„Když vykonáš tu práci úspěšně, umožním ti přístup k tvému dědictví, ovšem pod dohledem mých bankovních kontaktů v New Yorku. A dovolím ti žít v matčině domě v New Yorku, ovšem řekněme ve společnosti někoho, koho sám vyberu.“ Když se chystala promluvit, zvedl ruku. „A dovolím ti pokračovat v tvé…“ Ta slova mu nešla přes jazyk. „V tvé práci s newyorskou chudinou.“

„A když tu práci odmítnu?“

„Zůstaneš tady a budeš se jako poslušná dcera starat o matku. Rozhlásím, že je nemocná a že dům nesmí nikdo navštěvovat.“

„To je vydírání,“ řekla Temperance sotva slyšitelně.

„A co jsi dělala k čertu ty těch posledních několik měsíců?“ skoro zařval Angus, pak se musel zhluboka nadechnout, aby se uklidnil.

Temperance se uvelebila v křesle. „V pořádku, poslouchám. O jakou práci jde?“

„Chci, abys mému synovci našla ženu.“

„Co abych našla?“ zeptala se a napřímila se, pak stiskla rty a zatnula zuby. „Snažíte se mě vyvdat, nemám pravdu?“

„Tebe!“ vybuchl Angus nahlas, pak se podíval ke dveřím. Slyšel, jak k nim do haly uvádějí další ženy, další muže. „Tišeji,“ řekl, „nechci, aby sis mého synovce vzala ty. Mám svého synovce rád. Ne, vlastně ho miluji. Jeho otec byl můj starší bratr, a my dva… Zkrátka a dobře, poslední, co bych synovci chtěl udělat, je hodit mu na krk takovou lítici, jako jsi ty.“

„Vezmu to jako kompliment,“ odpověděla Temperance. „Co se tomu chlapovi stalo, že si nedokáže najít ženu sám?“

„Nic se mu nestalo. Je to zeman, hlava jednoho klanu tady ve Skotsku, a je velmi hezký.“

„Ale…?“

„Ale žije v osamění a těžce pracuje, aby zachránil lidi, které má na starost, takže nemá čas si nějakou ženu hledat.“

„A já tam mám tedy jet a předvádět mu před nosem houfy mladých dívek, aby si vybral?“ Odmlčela se a na chvíli se zamyslela. „Myslím, že to nebude příliš obtížné. Poznala jsem tady spousty neprovdaných žen, tak je prostě jenom sezvu –“

„Ne. James nesmí vědět, co máš za úkol. Je trochu, ehm… tvrdohlavý, a kdyby věděl, že se mu vměšuji do života, vyhodil by tě odtamtud a nakonec by…“ Podíval se na Temperance.

„Nakonec by váš synovec dopadl jako já,“ doplnila ho a nasupeně si ho měřila pohledem. Připadalo jí, že každé slovo, které ten chlap vypustí z úst, ji nějakým způsobem urazí. Neustále musela potlačovat svou hrdost.

„Když mu nesmím předvádět dívky na vdávání, jak mu mám najít manželku? Smím doufat, že máte nějaký plán?“

Angus prohrabal neotevřené obálky s účty na psacím stole. „Chci, abys k němu šla jako jeho hospodyně.“

„Jeho co?“

Angus vytáhl jeden dopis. „James mi napsal a požádal mě, abych mu našel novou hospodyni, protože ta poslední zemřela. Bylo jí, myslím, osmdesát a něco, takže není divu. Chci, abys tam jela jako hospodyně a přiměla ho, aby se oženil s ženou v dobrém společenském postavení. Rozhodně ne s žádnou takovou chudou nešťastnicí, která by si vzala kohokoli. S dobrou ženou. Rozumíš mi? Jakmile se ti to podaří, můžeš se vrátit do New Yorku.“

Temperance několik minut nehybně seděla a dívala se na něj. „Nemohl byste prostě zapomenout na tuhletu šarádu a dát mi, co mi po právu náleží?“ zeptala se a přemáhala se, aby jí v hlase nezněla hořkost.

„To bych mohl, ale mám pro tebe úkol, který obzvláště odpovídá tvému úžasnému nadání, a nechápu, proč bys to nemohla udělat. Proč bych já měl dávat všechno, když ty nedáváš nic?“

Při těch slovech Temperance vstala a naklonila se k němu přes stůl. „Protože vy jste zloděj a ničema, proto. Vzal jste to, co sice patřilo mé matce, ale o co se měla dělit se mnou, a vinou ostudných zákonů, které pocházejí ještě ze středověku, máte legální právo vzít…“

„Chceš tu práci vzít, nebo ne?“ otázal se a oči mu plály hněvem. Naklonil se k ní přes stůl z druhé strany. „Protože pokud se rozhodneš to odmítnout, sbalím tebe i tvou matku a odvezu vás do nějaké vzdálené vesnice v… v Himálaji a tam zůstanete tak dlouho, dokud budu živ.“

„Tak to dlouho trvat nebude, to vás ujišťuji,“ štěkla v odpověď.

Vyrušilo je zaklepání na dveře. Vstoupil majordom. „Slečna Temperance mešká schůzku a mladé dámy chtějí vědět, jestli se do toho mají pustit bez ní.“

„Pustit se do mého jídla, to mají na mysli!“ zakřičel Angus a pak se podíval zpět na Temperance. „Jaká je tvá odpověď?“

„Ano,“ řekla, ale rty měla pevně stisknuté.

„Temperance, drahoušku, já vím, že se ti Angusovy způsoby mohou zdát cizí a jaksi hrubé, ale…“

„A co v posteli?“ naléhala Temperance a provrtávala matku pohledem. „Nemohla bys ho přesvědčit, až budete spolu v posteli?“

Při těch slovech Melanie 0’Neilová přestala vyndávat šaty z prádelníku, dosedla na židli u otevřeného okna a ovívala se vějířem. „Víš, drahoušku,“ řekla a sotva popadala dech, „že dáma nemluví o…“ Ta slova jí ani nešla na jazyk; ale pak vztyčila hlavu a ostře se na dceru podívala. „A kromě toho, ty jsi svobodná, tak co víš o takových věcech?“

„Nikdy jsem nelovila harpunou velryby, ale četla jsem Moby Dicka“ odsekla Temperance. „Můžeš s ním něco udělat?“

„Já… já…“ Melanie se dívala na dceru, pak vstala a vrátila se k vybírání šatů, které se měly zabalit. „Nejsem si jistá, jestli se mi chce. Léto strávené na Skotské vysočině ti udělá dobře, mnohem lépe než ten zkažený vzduch v New Yorku. A teď ještě ty automobily v ulicích, já tedy nechápu, proč jim koně nejsou dost dobří.“

„Mami, možná máš raději zápach koňského trusu než benzinové výpary, ale já ne. Mám doma práci.“

„Temperance, já nechápu, čím jsem se zasloužila o to, že tvoje názory na život jsou tak… tak…“

„Prozaické?“ doplnila ji Temperance. „Mami, kdybys se mnou někdy navštívila chudinské domy, viděla bys…“

„Ne, děkuji, drahá. Myslím, že New York má co dělat, aby se vypořádal s tím, že se o něj stará jedna 0’Neilo-vá. Temperance, napadlo mě, jestli jsi už třeba nepřemýšlela o přednášce, kterou bys mohla v New Yorku proslovit, až se vrátíš domů. Šest měsíců na skotském venkově. Ve vesnici budou určitě i chudí lidé, kterých se budeš moci ujmout. Nebo tam možná nebudou a ty uděláš přednášku o tom, jak nebýt chudý.“

Při těch slovech se Temperance neubránila smíchu. „Ach, mami, ty říkáš tak legrační věci. Jak nebýt chudý. To je směšná představa. Můj dojem ze Skotska je, že je tu jenom zemědělství a…“ Najednou Temperance vytřeštila oči. „… domácký průmysl.“

„Cože, drahoušku?“

„Domácký průmysl. Ta odlehlá místa mají domácký průmysl – víš, tkaní a pletení, takové ty věci. Možná bych mohla…“

„Pozorovat a učit se a pak to naučit své ubohé mladé dámy doma v New Yorku?“ Melanie zastrčila další pár rukavic do malého koženého kufříku, který stál na posteli a byl zapřený, aby se nezavíral.

„Přesně tak. Mami, ty mi čteš myšlenky.“

„Ale co tvůj úkol najít ženu pro pana McCairna? Nezabere ti to většinu času? A také budeš hospodyně.“

„Kolik času zabere starost o domácnost? Ráno rozdám personálu úkoly a odpoledne budu pozorovat a učit se. Nebudu překážet. Ne, budu to považovat za takový… takový.

„Kurz na univerzitě?“

„Ano. Přesně tak. Budu to považovat za univerzitní kurz. Budu si dělat denní záznamy o tom, co uvidím a co se naučím, a až se vrátím do New Yorku, budu svoje poznatky publikovat. Ano, to udělám. Budu –“

„A co pan McCairn?“

Temperance to odbyla mávnutím ruky. „No, ano. On. Pokud vím, každá žena na světě kromě mne umírá touhou se vdát. I kdyby ten chlap byl ošklivý jako noc, stejně mu někoho najdu.“

„Ale co když si ji nebude chtít vzít?“

Temperance podrážděně obrátila oči v sloup. „Mami, copak tě život se mnou nic nenaučil? Manželství je pro muže. Ženatí muži žijí déle, protože dostávají všechno. A žádný muž neodolá hezké tváři a dobře rostlému kotníku. Navíc tuhle část toho úkolu nechám na tobě.“

„Na mně?“ Melanie upustila hedvábné punčochy, které držela v ruce.

„Ano. Tohle umíš dobře. Copak ses nepokoušela provdat mě ve čtyřech státech za každého příhodného muže, na kterého jsi padla?“

Jak se shýbala, aby zvedla punčochy, Melanie si povzdechla. „Ano, ale podívej se, jak špatnou jsem odvedla práci. Z těch mužů, které jsem ti představila, se ti nelíbil ani jeden.“

„To je pravda. Ale stejně tě to neodradilo, že ne? Tak teď máš příležitost. Pošleš mi nějaké pěkné mladé dámy. Ne moc chytré, ovšem. Mám zkušenost, že muži nemají rádi chytré ženy. A žádné vzdělání. Kromě malování, zpěvu a takových těch věcí. Ano, pošli mi jich pár a já se postarám, aby si jednu z nich vzal.“

„Jak si můžeš být tak jistá, že se mu budou zrovna takové ženy líbit?“

„Mami, viděla jsem… Není důležité, co všechno jsem viděla, ale muži si berou stále stejné ženy. Ty, které jsou…“ Najednou se Temperance zarazila a provinile pohlédla na matku.

„Jako já, drahoušku? Hezké? Bezmocné? Potřebné?“

„Mami, ty jsi miláček a já tě mám hrozně ráda. To jenom že manželství…“

„Není pro tebe. Já vím, drahoušku. To už jsi mi rozhodně mockrát povídala. Já vím, že zachraňovat lidi je důležité, ale jak člověk stárne, je hezké, když se má ke komu vracet domů. Nejdražší Temperance, já vím, o čem mluvím. Byla jsem vdaná šestnáct let, pak jsem byla patnáct roků sama, a teď jsem znovu vdaná a mohu tě ujistit, že být vdaná je lepší. Žena nechce zůstat sama na věky, pokud…“

„Sama? Mami, ty jsi nikdy nebyla sama. Po šestnáct nádherných let jsi měla tatínka a pak jsem ti zůstala já. Copak jsem nebyla poslušná a oddaná dcera? Nikdy jsem tě neopustila, nebo ano?“

Melanie si povzdechla. „Ne, drahá, nikdy jsi mne neopustila. Ale…“

„Ale co?“ vybuchla Temperance s pobouřením v hlase a bez sebemenší bolesti. Pak se uklidnila a řekla mírněji. „Ale co?“

„Temperance, ty jsi tak silná, tak sebejistá. Tolik se podobáš svému otci, jsi tak… tak dokonalá, že si občas přeji, abys byla alespoň o trochu lidštější.“

„Lidštější? Nepřipadám ti dost lidská?“ Temperance stála jako omráčená. „Není snad to, čemu jsem zasvětila svůj život, velmi lidské? Mohu tě ujistit, že…“ Zarazila se. „Zase tě bolí hlava, že ano? Lehni si a já zavolám Marii.“

„Ano, drahoušku, udělej to. A zavolej prosím Anguse.“

„Jeho? Ne, já s tebou zůstanu. Můžeme dokončit náš rozhovor a…“

„Prosím.“ S rukou přitisknutou k čelu Melanie doklopýtala k pohovce, která se jí nezřetelně rýsovala ve vzdáleném koutě pokoje. Musela odstrčit stranou šaty, aby si udělala místo. „Jenom Anguse. Zavolej mi jenom mého manžela.“

Temperance s úšklebkem opustila pokoj. Bolelo ji, že matku tak naprosto ztratila.

4. KAPITOLA

Nenávidím ho. Nenávidím ho. Nenávidím ho čím dál víc,“ odříkávala Temperance a odhrnula si mokrý pramen vlasů z očí. „Teď ho nenávidím ještě víc než předtím. A zítra ho budu nenávidět ještě víc než dneska.“

S každým prohlášením zvedla nohu a šlápla zpátky do bláta, pak musela vší silou vytáhnout druhou nohu, aby ji lepivé bláto nestáhlo zase dolů, až udělá další krok. Dráty jejího deštníku se zlámaly pár minut poté, co opustila vesnici, a teď ho používala jako hůl, aby udržovala rovnováhu.

„Nenávidím ho ze všech sil,“ říkala si a šlapala. „Nenávidím ho ze všech sil svých… předků!“ Poslední slovo vyslovila s velkým důrazem, opřela se přitom o torzo deštníku a pak vytáhla levou nohu, která po kotník vězela v blátě.

Bylo pozdě večer a ona byla sama na opuštěné cestě, o které někdo na poště mluvil jako o silnici. Takovou poctu si ovšem ta pěšina nezasluhovala.

„Nenávidím ho na věky,“ přísahala Temperance a vytáhla pravou nohu.

Všichni na poště se velmi rozveselili, když se jich Temperance zeptala, jak se dopraví na panství McCairn.

„McCairn?“ zeptal se muž za pultem. „Tak ‚panství‘, říkáte, jo?“

Kdyby mu necukal koutek, Temperance by si myslela, že je na špatném místě. Ale nemá snad ten James McCairn být zeman, hlava rodu? Temperance toho sice mnoho o skotské historii nevěděla, ale copak to neznamená, že jde o někoho důležitého?

Ale podle toho, jak se poštmistr a čtyři další muži, kteří tam byli s ním, dobře bavili, řekla asi něco, co jim připadalo ohromně legrační.

„Jsem tady dobře v Midleigh, ve Skotsku, nebo ne? Nevysadil mě vozka na špatném místě, že ne?“

„Ale jó, tohle je Midleigh a vy ste ve Skotsku, ale…“ Vtip, který nechápala, s ním tak cloumal, že se musel na chvíli otočit.

Temperance bylo zima, měla hlad a vztek. Posledních čtyřiadvacet hodin jejího života bylo hotové peklo. Až do poslední chvíle, když ji maminka vyprovázela k vrchovatě naloženému kočáru, nevěřila, že se jí to nezdá. Myslela si, že maminka sebere odvahu a prohlásí: „Ne, Angusi, to, co děláš mé milované dceři, je špatné. Chci, abychom se všichni okamžitě vrátili do New Yorku!“

Ale z maminčiných úst nic podobného nezaznělo. Naopak vypadalo to, že každým dnem, který přibližoval okamžik dceřina odjezdu, Melanie nabírá sílu. Dosavadních šest měsíců jejich pobytu ve vlasti nového manžela se Melanie schovávala v zatemněném pokoji a čtyřikrát denně brala prášky na bolení hlavy. Ale během těch dvou týdnů před dceřiným odjezdem z této ženy přímo sršela energie. Organizovala balení zavazadel, jako kdyby ji posílala pryč, no, snad na věky.

„Nevěřím, že budu potřebovat plesovou róbu,“ protestovala Temperance, když sledovala, jak jí maminka vyprazdňuje šatník. „Budu pryč jenom pár týdnů.“

„Člověk nikdy neví,“ řekla Melanie zvesela. „Pamatuj, že Angusův synovec je hlava klanu a určitě žije na zámku, takže jsem si jistá, že se tam budou pořádat nádherné večírky. A hlavně nezapomeň, drahoušku, že ti mohu poslat cokoliv, co budeš potřebovat. Kromě peněz. Pan McCairn mi to zakázal, ale když budeš potřebovat cokoliv jiného, dej mi vědět a já ti to pošlu.“

„Můžeš mi poslat to, co se za mé peníze dá koupit, ale nemůžeš mi poslat mé peníze. Je to tak správně?“ zeptala se Temperance.

„Víš, drahoušku, cítím, že na mě zase jde migréna. Možná bys mi mohla…“

„Přivést manžela?“ zeptala se Temperance, ale zdálo se, že maminka nevnímá bolest a hořkost, která zaznívala z dceřina hlasu.

Temperance ty dva týdny před odjezdem strávila tím, že zrušila všechny své schůzky a pověděla lidem, že se velmi brzy vrátí do Spojených států. „Po krátké dovolené,“ říkala tak bezstarostně, jak jen dovedla. Raději by se smažila v pekle, než by někomu přiznala, že ji její nevlastní otec vydírá.

A když konečně přišel ten hrozný den, kdy měla odjet, tak ještě i v tom nejposlednějším okamžiku stále doufala, že ji maminka zachrání. Když scházela dolů po schodech a spatřila kočár, plně naložený svými kufry, cítila se jako vězeň, který jde na popravu.

Ale maminka ji nezachránila. Naopak měla Temperance dojem, že ji už léta neviděla tak veselou. Na tvářích jí svítil ruměnec a v koutcích rtů se jí udělaly drobné dolíčky. A ten strašlivý muž, Angus McCairn, stál vedle ní, paži měl ovinutou kolem jejího plnoštíhlého pasu a křenil se od ucha k uchu.

„Piš mi,“ nabádala Melanie dceru. „A nezapomeň, že kdybys cokoliv potřebovala…“

„Odpuštění?“ dopověděla Temperance, připravená snížit se tak hluboko, jak to jenom její hrdost dovolí, a žádat o záchranu na poslední chvíli. Na jednu stranu si chtěla kleknout před Angusem na kolena a prosit, aby jí dovolil zůstat. Protože ačkoliv už byla dospělá žena „za zenitem“, jak jí Angus neustále připomínal, nikdy nebyla pryč od maminky, když nepočítala ty tři až šest měsíců v roce, kdy maminka odjela „odpočívat“. Ale taková odloučení se nepočítají, říkala si. Tehdy je oddělovala jenom vzdálenost. Nyní mezi nimi stál Angus.

Ale Melanie si asi neuvědomovala dceřino zoufalství a chovala se, jako kdyby ji neslyšela. „Mám pro tebe dárek,“ řekla šťastně, „ale nerozbaluj ho, dokud nebudeš na cestě. Ach, miláčku, nechce se mi věřit, že to tak rychle uteklo. Tak tedy, drahoušku, já.

Když Temperance viděla, jak mamince stoupají do očí slzy, pochopila, že má poslední šanci, ale v tu chvíli Angus pevně položil paži své ženě kolem ramenou a odvedl ji od kočáru. „Ano, dcero, určitě nám napiš,“ řekl přes rameno a odcházel se svou ženou do domu, aniž mohla cokoliv říci. Jakmile byla ve dveřích, Melanie se otočila, rychle zamávala a pak už ji Angus vtáhl dovnitř. Temperance osaměla a musela nastoupit do kočáru bez pomoci.

Jakmile se v kočáře usadila, spěšně otevřela maminčin dárek, stále ještě s trochou naděje v srdci. Možná bude uvnitř dopis, ve kterém bude stát, že nakonec přece jen nemusí nikam jet. Možná ten tlustý malý balíček obsahuje lístky na parník zpátky do New Yorku. Nebo možná…

Byl to výtisk kuchařky Fannie Farmerové (úspěšné autorky kuchařek, asi jako naše M. D. Rettigová, pozn. překl.).

Při pohledu na něj opustila Temperance veškerá naděje. Opravdu ji posílají pryč na neznámé místo mezi neznámé lidi, aby splnila naprosto absurdní úkol.

Po dlouhé, vyčerpávající jízdě, dvě hodiny před západem slunce, ji kočár vysadil i s jejími zavazadly u poštovního úřadu v Midleigh.

„Ale kde je zámek, ve kterém zeman žije?“ zeptala se kočího a rozhlížela se kolem po domcích s doškovými střechami. Ale kočí stroze odpověděl, že mu bylo řečeno, aby ji vysadil tady, a že ho nezaplatili, aby jel byť jen o míli dál.

Hora zavazadel a neznámá tvář způsobily, že pravděpodobně všichni obyvatelé té vesničky přestali dělat to, čím se zrovna zabývali, a jenom stáli a civěli na Temperance. A podle toho, jak s otevřenými ústy užasle hleděli na její klobouk, usoudila, že poslední móda do Midleigh ještě nedošla.

Hrdě vzpřímená vešla Temperance na poštu a požádala, zda by si mohla najmout dopravu na zámek pána z McCairnu.

A to prosté přání způsobilo mezi vesničany veliké veselí. Jakmile Temperance ta slova vyřkla, jeden muž postávající u zdi vyběhl ven a ona si byla jistá, že šel po vesnici rozhlásit podivnou – a legrační – žádost té cizinky.

Trvalo třicet minut, než poštmistrovi vysvětlila, co chce. Ten muž byl buďto hlupák, nebo se tolik smál, až přestal myslet, ale ať byl jeho problém jakýkoli, Temperance opravdu trvalo dlouho, než z něho dostala nějakou radu.

A tou dobou už se mohla opřít jenom o svou hrdost, aby se nesesypala. Ten člověk se na ni drze uculoval a nabídl jí, že může zůstat na noc v Midleigh a na cestu se vydat až ráno. „A kde je tady nejbližší hotel?“ zeptala se Temperance a její otázka vyvolala další výbuch smíchu.

„Asi padesát mil dál po silnici,“ odpověděl muž. „Zpátky tou cestou, vodkuď ste přijela.“

„Můžete strávit noc u mě,“ nabídl se nějaký muž vedle ní.

„Nebo u mě,“ přidal se jiný.

Temperance se napřímila. „Jak je to daleko do McCair-nu?“ zeptala se a myslela na to, že v tom pokoji, kde bude v Midleigh na noc, bude muset zabarikádovat dveře.

„Čtyři míle,“ odpověděl poštmistr, „ale je to moc těžká cesta pro takový roztomilý americký děvče, jako ste vy. Měla byste zůstat u mě a u mojí ženy.“

Možná že se snažil být přívětivý a snad měla přijmout jeho pozvání, ale v očích mu podivně jiskřilo, takže měla chuť dostat se od něj co nejrychleji. Přemýšlela, jestli nějakou ženu vůbec má. „Ne, děkuji vám,“ řekla. „Kde bych si mohla najmout nějaký dopravní prostředek, který by mě dovezl do McCairnu?“

„Zádnej neseženete,“ zavrtěl hlavou poštmistr. „Jestli Jamie nikoho neposlal, aby vás tu vyzvedl, tak musíte jít pěšky.“

„Jít pěšky čtyři míle v tomhle dešti?“ zeptala se nevěřícně.

„Povídala sem vám, že sou Američani slabí,“ ozval se za ní ženský hlas. „Je dobrá leda tak na to, aby se natřásala v těch svejch nóbl šatičkách.“

Možná ji k tomu vedla její hrdost, nebo se jí možná dotkla urážka její vlasti, ale Temperance zvedla svůj kožený kufřík a řekla: „Pokud tady mohu nechat své kufry, myslím, že půjdu pěšky.“

Takže takhle se vlastní zásluhou ocitla v dešti na cestě do zámku pána klanu McCairnu a musela se brodit blátem, které jí sahalo do půl lýtek. A těšila se, že až tam dorazí, tak Jamesi McCairnovi pěkně od plic vyčiní. Možná si o ní myslí, že je jenom nová hospodyně, ale i hospodyně si zaslouží projev zdvořilosti, jakým je doprava do zámku.

Pod těžkým nepromokavým pláštěm, který měla na sobě, si neviděla na hodinky, ale byla přesvědčená, že je přinejmenším půlnoc, když před sebou konečně spatřila světlo. Poštmistr jí předtím velmi barvitě líčil, že nesmí sejít z cesty ani o jediný yard, jinak spadne ze srázu do moře.

„To pak budu muset plavat, že ano?“ odsekla mu a celá místnost se rozesmála.

Ale teď viděla, že to dokázala, protože s každým krokem, který udělala, se světlo přibližovalo. Déšť ji bičoval a bláto jí stříkalo do obličeje, ale to osamělé mihotavé světélko ji pohánělo dál.

Byla vyčerpaná, téměř na pokraji sil z toho, jak tahala nohy z mlaskajícího bláta a pachtila se vpřed. Snad si pán domu myslel, že jeho strýc zaplatil kočímu, aby odvezl Temperance kočárem až do zámku, a proto jí neposlal nikoho naproti.

Snad to světlo, které nyní viděla, bude oheň. Velký oheň hučící v otevřeném krbu. Snad tam bude i stůl a na něm bude stát mísa kouřící polévky. A chléb. S máslem. S čerstvě utlučeným máslem. A mléko rovnou od krávy.

Temperance i přes zvuk deště slyšela, jak jí kručí v žaludku. Chtělo se jí padnout tváří do bláta a zůstat tak, dokud ji někdo nenajde nebo dokud nezemře, a po pravdě jí v tu chvíli bylo jedno, která z těch možností se stane.

„Seber se!“ řekla si nahlas. „Mysli na něco pěkného.“

Sebrala veškeré své duševní síly a pokusila se vybavit si obrázek jejich bývalé hospodyně, paní Emersonové, a jejího pokoje doma v New Yorku. Temperance v dětství strávila mnoho hodin v tom útulném pokoji s velkým krbem a barevnými kartounovými závěsy. Paní Emerso-nová tam vždycky jídala sama a často se dělila s malou Temperance. Chichotaly se společně tomu, že kuchařka mnohdy vaří lahůdky jenom pro ně, dobroty, které nikdy nepřijdou na stůl v jídelně, protože tatínek si potrpěl na šetrnost.

„Takže oni mají zbytky, zatímco my dvě dostáváme ta nejvybranější sousta,“ říkávala hospodyně a kladla si prst na ústa na znamení tajemství.

Temperance nikdy neřekla žádnému z rodičů o těch báječných dobrůtkách, o které se dělí s hospodyní. Ani jim nevyprávěla o hodinách, které paní Emersonová trávila pospáváním ve velkém křesle u krbu ve svém pokoji. „Dobrý personál, v tom to vězí, děvenko,“ říkávala paní Emersonová. Říkala, že má talent na najímání dobrých lidí a díky tomu talentu má „trochu volného času“.

Takže teď bude Temperance žít v zámku pána nějakého skotského klanu a bude trávit své večery v útulném malém obývacím pokoji, jako byl pokoj paní Emersonové. A vzpomínka na ten pokoj dodala Temperance sílu jednu nohu vytáhnout a druhou zabořit.

Když došla k oknu, ze kterého zářilo světlo, byla už tak vyčerpaná, že neměla pomyšlení ani na ty vzpomínky. Stála před dveřmi s těžkým měděným klepadlem. Podařilo se jí k němu vztáhnout ruku, ale prsty měla tak zmrzlé, že je za kruh klepadla musela zaháknout, protože uchopit ho nedokázala.

Nějak se jí podařilo ten kruh zvednout a nechat ho zase dopadnout. Jednou, dvakrát, třikrát; pak počkala. Nic. Přes déšť nemohla nic slyšet, ale nezdálo se, že by zpoza dveří vycházel nějaký zvuk.

Znovu pomaličku zvedla promrzlou ruku a znovu se jí podařilo rozeznít klepadlo. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát.

Opět počkala, ale ani tentokrát se nic nestalo.

Přece se nedám do pláče, řekla si. Nesložím se. Jestli budu muset bušit na klepadlo ode dneška až do soudného dne, tak ať. Kousla se do rtu, aby si dodala síly, a znovu zvedla ruku.

Ale než se klepadla mohla dotknout, dveře se otevřely dokořán a nějaký muž jí zastoupil výhled.

„Co tu k čertu chcete?“ zařval hlas, který přehlušil i déšť. „Copak člověk nemůže mít ve vlastním domě trochu klidu?“

Temperance se užuž chtěla poddat únavě a omdlít na zápraží, ale nikdy nebyla ten typ, co omdlívá, a teď s tím nehodlala začínat. „Jsem nová hospodyně,“ řekla, ale sotva slyšela vlastní hlas.

„Cože?“ zakřičel na ni ten muž.

Nezbývalo jí mnoho sil, ale podařilo se jí zvednout hlavu a pohlédnout na něj. Svítilo za ním světlo a jí déšť stékal v pramíncích po obličeji, takže nepoznala víc než to, že je velký a tmavý. „Jsem nová hospodyně,“ řekla o něco hlasitěji.

„Cože jste?“ zakřičel.

Copak je ten muž hlupák, napadlo ji. Došlo snad během staletí u členů klanu k tolika sňatkům mezi blízkými příbuznými, že je ten muž retardovaný? Možná by o tom mohla napsat přednášku…

„Jsem tu na práci hospodyně!“ zakřičela na něj a prokřehlou rukou si utřela vodu z obličeje. „Posílá mě k vám Angus McCairn.“

„Vás?“ zeptal se ten muž a prohlížel si ji. „Vy nejste žádná hospodyně. Můžete se vrátit, odkud jste přišla, a řekněte Angusi McCairnovi, ať jde k čertu. A klidně mu povězte, že je mi jedno, jak pěkné jsou ty coury, co mi posílá, já si stejně žádnou nevezmu.“

S těmi slovy zabouchl dveře Temperance před nosem.

Skoro plných pět minut tam stála, déšť jí stékal po tváři a zírala na dveře, naprosto neschopná pochopit, co se jí právě stalo. V mysli se jí jako film převíjel ten dlouhý, strašný den, který začal velmi brzy ráno tím, že opustila matku. Následovala dlouhá, kodrcavá cesta kočárem, při které se jí nadělalo několik bolestivých modřin; pak přišlo setkání na poště. A k završení všeho se musela čtyři míle brodit blátem, v němž se málem utopila.

A teď tohle! Před nosem jí zabouchl dveře muž, který musel být synovcem Anguse McCaima. Dva takhle podobní muži se neobjeví jen tak náhodou. Ne, jenom výchova mohla zplodit dva takové pitomce!!!

Jestli si tenhle James McCairn myslí, že se jí tak snadno zbaví, tak to se pěkně přepočítal. Zvedla ruku, aby znovu zaklepala, a zjistila, že už jí prsty trochu roztály. Zlost tedy rozhodně dovede člověka rozehřát!

Bušila do dveří s novou silou, ale neotevřely se. Po její pravé ruce bylo to okno, odkud vycházelo světlo. Pomyslela si, že když to bude nutné, rozbije sklo a dostane se do domu tamtudy.

Ale když chtěla udělat krok k oknu, zjistila, že se jí nepromokavý plášť zachytil do dveří. Tak, pomyslela si, když tahala za tlustou vlněnou látku, buďto se dostanu dovnitř, nebo strávím zbytek noci uvězněná před těmito dveřmi.

Popadla klepadlo oběma rukama a začala bušit. A bušila a bušila; a ještě jednou.

Uběhlo dobrých dvacet minut, než se dveře znovu otevřely.

„Řekl jsem vám, abyste se vrátila, odkud.

Temperance si nehodlala dát zase zavřít dveře před nosem. Šikovně mu proklouzla pod rukou a vstoupila do místnosti. Světlo, které viděla zvenku, nebyl žádný oheň. Byla tam jediná svíčka. Stála na hrubém dřevěném stole před krbem, který budil dojem, že v něm nikdo nerozdělal oheň od té doby, co Edward I. (anglický král, který se ve 13. st. snažil dobýt Skotsko a sjednotit Velkou Británii, pozn. překl.) vtrhl do Skotska.

„Ven!“ přikázal ten muž, dveře stále otevřené, paži zvednutou, a ukazoval do černé, deštivé noci.

Teď už toho Temperance měla právě dost!

Popadla svůj deštník za vyřezávanou rukojeť a zapíchla mu jeho čtyři palce dlouhou ocelovou špičku do prsou. „Ne!“ zařvala hlasem, který měla zvláště vytrénovaný k tomu, aby dolehl až do zadních řad poslucháren. „Už nepůjdu ven do toho zatraceného deště a bláta. Na mou duši, pokud mě vyhodíte, vlezu dovnitř oknem, nebo se spustím komínem. Udělám cokoliv, ale ven už mě nedostanete.“ Podívala se na něj přimhouřenýma očima. „A jestli mě zabijete, budu vás chodit strašit.“

Přibližovala se k němu a on se nezmohl na slovo, jenom na ni překvapeně koukal. Byl to velký muž se střapatými vlasy, které mu padaly přes límec. Měl tmavé, divoké oči a černé obočí, jež uprostřed srůstalo do špiěky, takže jí připomínal čerta. Dolní polovinu obličeje mu zakrývala neudržovaná bradka s knírkem, pod nímž byly vidět plné rty.

Kdyby měla nakreslit obrázek pekelníka, nakreslila by tohoto muže. Byl hezký, ale zároveň jako by měl v sobě něco ďábelského.

Ale Temperance byla tak na dně, že byla ochotná vzít zavděk i samotným Luciferem.

„Nevím, co máte v tom svém nanicovatém mozečku,“ řekla, „ale já jsem tady kvůli práci a nic víc.“

Najednou jako by v ní něco povolilo a ona se ocitla zpátky v newyorském činžáku jako jedna z mnoha žen, jejichž tragickým příběhům naslouchala a snažila se je změnit.

„Vy si myslíte, že jsem pro tu práci moc hezká? Že si to myslíte?“ Strkala do něj deštníkem a věděla, že by jí ho mohl vzít, ale neudělal to. Místo toho si ji prohlížel fascinován jako kobra, která poslouchá hru na flétnu.

„Ale to tahle hezká tvář mi způsobila všechny problémy, které mám… s vámi… muži!“ Chrlila na něj vodopád slov, a jak do něj strkala, ustupoval. „Nenávidím vás. Všechny vás nenávidím za to, co jste mi udělali. Já mám manžela, ale víte vy, kde je? Ne, samozřejmě že to nevíte. Ani já to nevím. Nechal mě samotnou se třemi dětmi na krku. Vyhodili nás z bytu a všechny moje děti umřely na spálu, pěkně jedno po druhém. Modlila jsem se, abych mohla odejít s nimi, ale zůstala jsem na téhle zemi, proč, to nevím.

Takže, váš strýček Angus se oženil s nějakou bohatou Američankou a řekl jí, že pro mě má ve Skotsku práci, takže jsem s nimi odjela na tenhle studený vlhký ostrov, který by nikdo nechtěl, ani kdybyste za něj nabízeli kdovíco, a musela jsem jít pěšky zatracené čtyři míle skoro po kolena v blátě a teď jsem tady a vy mi zatraceně řeknete, že jsem příliš hezká na tu vaši pitomou práci!“

Stále si ji prohlížel, poslouchal ji a couval, když do něho píchala deštníkem. Jednou do něj strčila víc, takže zavadil o židli a ztěžka na ni dosedl. Pořád však na ni užasle hleděl.

„Já vám tedy něco povím,“ pokračovala Temperance a naklonila se nad ním. „Já si vás nechci vzít a nechápu, proč by si vás někdo měl chtít vzít a žít v téhle studené díře, ale já už náhodou vdaná jsem – ačkoliv kdybych ještě někdy viděla toho ničemného, nevěrného idiota, tak by ze mě brzy byla vdova, to vás mohu ujistit – takže co teď, potřebujete hospodyni, nebo ne?“

Muž si prohlížel její mokrý obličej a neřekl ani slovo. „Strýček Angus vás poslal, a vy si mě nechcete vzít?“ zeptal se po chvíli tónem, který napovídal, že tomu nemůže uvěřit.

Mrkla na něj. „Moc rychle vám to zrovna nemyslí, co?“

Při těch slovech muži cuklo v koutku úst. Temperance si pomyslela, že to snad má být úsměv. „Nevypadáte jako ty, které mi strýček obvykle posílá.“ Prohrábl si rukou bradku a podíval se na Temperance, jako kdyby celou tu věc zvažoval. Teď když on seděl a ona stála, hleděli si přímo z očí do očí.

Zatímco čekala, jak se rozmyslí, sundala si z hlavy to, co zbylo z jejího kdysi tak krásného klobouku, a vyždímala to na kamennou podlahu. Když se teď začala rozhlížet kolem sebe, viděla, že místnost je špinavá a zanedbaná. Od stropu visely pavučiny. Na stole byly uschlé zbytky jídla, které ztvrdly na hrudky a musely by se otloukat kladivem a odsekávat majzlíkem, aby je člověk dostal pryč. Nedělala si tedy hlavu s vodou, která tvořila na podlaze okolo jejích nohou louže, protože to tu podlahu mohlo alespoň trochu umýt.

Když pohlédla zpátky na muže, viděla, že si ji prohlíží odshora dolů. Takový pohled už znala. „Pane McCairne –jste James McCairn, že ano?“

Muž přikývl a stále si ji potichu zkoumavě prohlížel.

„Já potřebuji práci a vy zjevně potřebujete někoho, aby… aby…“ Rozhlédla se po místnosti. Co měla říci? Potřeboval někoho, aby… „Augiášovy chlévy byly čistší než tohle tady,“ zamumlala.

„A vy jste snad Herkules?“ zeptal se.

Otočila se k němu zpátky a ve tváři se jí zračilo překvapení, že pochopil její narážku na řeckou legendu.

Náhle vstal, pak se k ní otočil zády. „Tak dobře,“ řekl přes rameno. „Ale jestli se jen jednou pokusíte uhánět mě k svatbě, vynesu vás za ta vaše jemná ouška. Slyšíte mě, paní Herkulesová?“

Temperance neměla čas odpovědět, protože zmizel dveřmi na druhé straně místnosti.

Když osaměla, jako by ji opustila všechna odvaha. Posadila se na tvrdou dřevěnou židli, na níž předtím seděl on, a složila hlavu do dlaní. Nevěděla, kde se v ní vzala síla tak jednat, a rozhodně nechápala, co ji přimělo tak lhát. Za ta léta práce s opuštěnými ženami vyslechla tolik vyprávění těch ubožaček o tom, jak je okolnosti přinutily lhát, krást nebo se dát na prostituci. Teď si uvědomovala, jak strašně povýšeně jim vždycky vykládala, že mají jiné možnosti.

Ale dnes, po jediném dni chladu a hladu, tváří v tvář vyhlídce na to, že stráví celou noc v dešti, si snadno vymyslela lež, jen aby si zajistila na noc teplou postel.

Když na to pomyslela, po těle jí proběhlo mrazení. Když teď byla takříkajíc „v bezpečí“ a už jí v žilách ne-burácel hněv, roztřásla se zimou. Pohlédla na svíčku na stole. Kde je pokoj pro hospodyni? A co se toho týče, kudy se jde do kuchyně, kde by dostala něco teplého k jídlu, než půjde spát?

Rychle vyskočila a prošla dveřmi, jimiž odešel muž, ale ocitla se v temné hale, před sebou schodiště, které vypadalo, jako kdyby… Teď už má halucinace. Vypadalo to, že schodiště je poseté kostmi.

Vrátila se zpátky do místnosti se stolem, zvedla svíčku a začala pátrat po domě, kde by našla teplou postel.

5. KAPITOLA

Mmmmm, „ zavrněla Temperance a choulila se v teple. I když napůl spala, cítila, že prostěradla potřebují vyměnit, ale postel byla měkká a teplá a ona byla tolik, ach tolik unavená. Včera v noci jí ten jediný oharek svíčky dohořel dřív, než se v domě zorientovala, takže nakonec musela tápat podél chladných štukových stěn, až došla k nějakým dveřím.

Po několika pokusech vzdala hledání kuchyně, kde by našla rozdělaný oheň zahrazený na noc a alespoň kousek sýra k večeři. Tak se tedy otočila a vyšla po schodech nahoru, kde předpokládala, že budou ložnice, a když konečně nahmatala nějakou matraci, shodila své mokré šaty, nechala si jenom kombiné a zavrtala se pod pokrývku, která určitě bývala dobrých šest palců tlustá. Za pár vteřin byla v limbu.

A teď byla v místnosti tma a ona byla příliš otupená spánkem, aby otevřela oči, ale bylo tam něco…

Někdo ji držel, držel ji tak, jak ji ještě nikdo předtím nedržel, a na své tváři cítila teplo jiné lidské bytosti. Maminko, pomyslela si a přitulila se blíž. Ale po těle se jí sunula čísi ruka, jela dolů po zádech. S očima stále zavřenýma se přisunula ještě blíž.

„Tohle se mi na vaší práci líbí,“ zaslechla Temperance měkký, tichý hlas a v polospánku se usmívala. Ruka se zatím sunula přes bok dolů po stehně.

Tváří spočívala na nahém rameni a pod svými rty cítila něčí teplou kůži; pak posunula nohu, ta se tak ocitla mezi dvěma velkými, těžkými stehny, která si ji přitáhla ještě blíž.

„Ano,“ zašeptala, když se ruka přesunula ze zadních partií jejího těla na přední. Její kombiné se vpředu i vzadu těsně pod pasem otevíralo; ta ruka tento otvor našla a vsunula se dovnitř přes její nahý bok.

Až když se muž vyhoupl na ni, Temperance se docela probudila. Nezvyklá tíha ji přiměla doširoka otevřít oči a ona vzhlédla…

Jenomže neviděla nic. V místnosti se nesvítilo, ani zvenčí nepřicházelo žádné světlo, viděla jenom černou tmu. Ale cítila, že nějaký muž, obrovský muž, je s ní v posteli a teď…

Zaječela, až se na střeše spící holubičky s leknutím probudily. Pak se začala ze všech sil prát, tloukla pěstmi, kopala a celou dobu ječela. Kdysi chodila na kurz o šesti lekcích, kde se ctnostné ženy učily, jak ubránit svou čest, a teď se jí to hodilo. Temperance tehdy tušila, že hodiny toho instruktora by jí mohly přijít vhod, protože často pobývala na místech, kde se muži nechovali, jak se patří.

„Krucinálfagot,“ slyšela toho muže zaklít, když se z ní skulil a dal jí pokoj. Ve vteřině našel zápalky a rozsvítil u postele lampičku.

Temperance spatřila, že se přes ni naklání James McCairn, a byl docela tak, jak ho pánbůh stvořil!

„Co si myslíte, že děláte?“ vyjekla a vytáhla si přikrývku až pod bradu. V očích měla opravdový strach. Věděla, co muži mohou ženám udělat. Cožpak neviděla zlomené nosy? Zlomené ruce? Neslyšela příběhy o…

„Já?!“ zakřičel. „Jste v mojí posteli. Páni, ženská, myslím, že jste mi zlomila žebro! Co vás to posedlo, že jste se do mě takhle pustila? Když jste se navíc tvářila, jako že se vám to líbí.“

Temperance hned pochopila, že všechno je její chyba. Je to jasné. Včera v noci už byla moc unavená na to, aby se přesvědčila, jestli v posteli už náhodou někdo neleží. Co teď, má se omluvit? Nebo ho snad poníženě prosit za odpuštění? Tak či onak pochybovala, že by v nějaké knize dobrého vychování našla radu pro tuto prekérní situaci. Radši budu dělat, jako by se nic nestalo, napadlo ji.

„Mohl byste si prosím něco obléknout?“ zeptala se s bradou zvednutou a očima odvrácenýma.

Tak tohle je tedy žádostivost, neovladatelná touha, myslela si, když upřeně hleděla na vybledlé tapety na protější straně pokoje. Tak to je to, o čem vypravovaly ženy, když tvrdily, že „si nemohly pomoci“, že „zapomněly“ na všechno ostatní, když je muž vzal do náruče.

A kvůli tomu pak ženy končí v bídě, opuštěné a se třemi dětmi na krku, pomyslela si Temperance.

Cítila, že se muž nehýbe, ale stále se na něj nedokázala podívat. Pravděpodobně čekal, že mu to vysvětlí.

„Nechcete mi povědět, co jste pohledávala v mojí posteli?“ zeptal se posléze. „Když nehledáte nového manžela, proč tedy…“

Tak to už byl vrchol! Ať si byl nahý, otočila se a zírala na něj. „Udělala jsem chybu, to je celé. Obyčejnou chybu. Byla jsem unavená, hladová – ostatně pořád mám hlad – svíčka mi dohořela, a tak jsem tápala po chodbě k první posteli, kterou jsem našla, a do té jsem si vlezla. Můžete mi prosím vysvětlit, jak jste přišel na to, že každá žena si vás chce vzít? Co vás k tomu vede?“

Stále ji upřeně pozoroval a nijak se nenamáhal obléknout si šaty. „Přísaháte, že jste sem nepřišla s úmyslem přesvědčit mě, abych si vás vzal?“

„Řekla jsem vám, že už mám manžela,“ opáčila, a tou lží se jí tak stáhlo hrdlo, že by nebyla schopná polknout, kdyby se o to pokoušela.

„Hmhm!“ zamručel, z čehož ovšem nepoznala, jestli tím chtěl dát najevo, že jí věří, nebo naopak.

Snažila se nedívat na jeho nahé tělo, ale byl krásný, vypadal jako nějaká oživlá řecká socha z muzea. Měl rozložitá, svalnatá ramena, širokou hruď samý sval. Nevěděla, co dělá po celý den, ale rozhodně nesedí za stolem a nepíše dopisy.

„Mohu vás ujistit, že si vás nechci vzít,“ řekla a přinutila se dívat jinam. Připadalo jí nemožné dívat se mu do očí a nebloudit pohledem níž. Její předchozí zkušenosti s mužským pohlavím se omezovaly na děti a ty sochy v muzeu. Maminka ovšem nechtěla, aby si ty sochy chodila prohlížet.

Stál tak ještě chvíli a hleděl na ni; pak se otočil a natáhl se pro tartan, který měl přehozený přes opěradlo židle.

Temperance se vší silou snažila odvracet oči, ale nemohla odolat a prohlížela si ho zezadu. Jeho mohutná svalnatá záda přecházela v útlý pas a hýždě, které byly tvrdé, pevné a oblé. Jednou slyšela nějakou ženu, jak o svém milenci vypráví, že má tak pevný zadek, že by se o něj daly „ohýbat hřebíky“; ostatní posluchačky se tomu nevázaně smály. Tehdy Temperance ohrnula nos a odkráčela. Ať se ty ženské nediví, že se dostanou do maléru, když vedou takové řeči. Ale nyní pochopila, co měla ta žena na mysli. James McCairn si ovinul boky tlustým kiltem a Temperance několikrát zamrkala, když si uvědomila, že pod ním nenosí žádné spodní prádlo. Přes hlavu si přetáhl velikou bavlněnou košili, a když si začal zavazovat tkaničky u manžet, otočil se k ní zpátky.

„Tak proč tedy můj strýc poslal vás?“ zeptal se, ale když Temperance otevřela ústa, zvedl ruku. „Vím, že jste Američanka, a vím, že si o nás Skotech myslíte, jak jsme zaostalí, ale prosím, ačkoliv žijeme v zemi, kterou by podle vás nikdo nechtěl, někteří z nás opravdu mají trochu pod čepicí. Vy nejste žádná hospodyně. Máte ruce dámy.“

Vzhlédl od manžetové tkaničky a hlas mu zjihl. „A neměla jste tři děti. Ne s takhle plochým břichem.“

Temperance neměla ani ponětí, že člověku může zčervenat celé tělo, ale jí se to stalo. Zrudla od palců na nohou po kořínky vlasů. Chviličku se dívala jinam, aby měla čas se vzpamatovat. Rychle! pomyslela si. Musí rychle přijít s nějakou odpovědí. Kdyby mu řekla pravdu, poslal by ji pryč; pak by ji Angus McCairn přinutil žít navždy v Edinburghu a New York by už nikdy neviděla.

Otočila se zpátky na Jamese McCairna. Stál vedle postele, na sobě velkou košili u krku s výstřihem, který odhaloval svalnatou porostlou hruď. Kolem pasu si ovinul široký kožený pásek a zapjal ho těžkou stříbrnou sponou. Vsadila by se, že ji nevyrobili v tomto století.

Temperance si vzpomněla na Agnes a dostala nápad. „Byla jsem dívka z dobré rodiny,“ řekla tiše s očima upřenýma na své ruce, „ale já.

„Vy co?“ odsekl James. „Nemůžu tu s vámi strávit celý den.“

„Utekla jsem s jedním mužem a můj otec mě vydědil; když se to pak ten muž o mém otci dozvěděl…“

„Vzal nohy na ramena. Dobře. Vy chudáčku bláhová.“

Temperance se musela kousnout do jazyka, aby se do něj nepustila. Žádný muž pro ni ani v nejmenším neznamenal tolik, aby kvůli němu zapomněla na své životní poslání, poslání, ke kterému byla odhodlána se vrátit, bez ohledu na to, co pro to bude muset podniknout!

Polkla, pak se zhluboka nadechla. Bylo pro ni těžké snažit se vypadat bezmocně. „Nová manželka vašeho strýce pomáhá ženám v mé situaci, takže ona…“

„Aha, dobrodějka. Apoštol humanity. Nenapadlo by mne, že Anguse bude přitahovat taková žena,“ řekl James přemýšlivě, jak se natahoval pro těžký svetr, který ležel na židli. „Angus má rád ženy, které jsou sladké a něžné, a ne ty poloviční mužatky, které si nedokážou hledět svého a strkají nos do cizích věcí.“

Temperance měla strach, že se snad zadusí.

„Tak vysvětlujte dál!“ poručil. „Nebo chcete, abych vás poslal k němu zpátky?“

Temperance se doopravdy otřásla. Cokoliv, jenom to ne! „Váš strýc mi dal šest měsíců na to, abych do vašeho života zavedla pořádek. Pokud se mi to nepodaří, pošle mě zpátky do New Yorku, abych se sama nějak protloukla.“

„Chápu. Bez muže, který by se o vás postaral. To není život pro dámu, viďte?“

Z jeho hlasu zněl téměř soucit, za který snad měla být vděčná, ale jí se chtělo křičet, že už je jí skoro třicet let, a nikdy neměla žádného muže, který „by se o ni postaral“, a že všechno, co potřebuje, jsou jen vlastní peníze.

James si natahoval svetr, a když prostrčil hlavu výstřihem, zeptal se: „Ale určitě víte, že strýc Angus má v úmyslu vás se mnou oženit.“

„Ne,“ řekla Temperance se zaťatými zuby. „O ničem takovém nevím. Vadilo by vám, kdybych se na něco zeptala? Tedy, pokud vás to nebude příliš obtěžovat, mohl byste mi prosím prozradit, jak jste došel k názoru, že každé ženě, která s vámi promluví, dokonce i když je to jen kvůli žádosti o zaměstnání, jde o to, dotáhnout vás k oltáři? To jste tak skvělá partie?“

Při těch slovech se James posadil na posteli u jejích nohou, ale ne jako to dělají milenci, ale kamarádsky, jako kdyby byli dva přátelé, kteří rozprávějí u čaje.

„Ne, to nejsem, a v tom je právě to tajemství. No jo, jistě, jsem docela pohledný chlap, to nepopírám, a v posteli umím ženu potěšit. A také by ode mě měla pěkné syny, s těmi mými předky a tak, ale.

Temperance na něj zírala. Jeho ješitnost byla ohromující. „Takový rodokmen máte, tak v čem je váš problém?“

Ostře se na ni podíval, aby viděl, jestli si z něj dělá legraci, ale Temperance, která stále seděla na posteli, a pokrývka jí teď zakrývala jen ňadra, se na něj sladce a povzbudivě usmála.

„Zdejší život je pro městské slečinky moc tvrdý. Nedokážou ho snést. Jsou moc změkčilé. Já je tady prostě opotřebuji. Ale ne, ne tak, jak si myslíte, v posteli, kde je správné ženu utahat, ale tam venku.“ Ukázal k oknu se záclonami. „Žijeme tu osaměle, a to vydrží jenom ty nejsilnější ženy.“

Temperance pustila přikrývku a naklonila se k němu. „Určitě se vám podaří najít ženu, která by se ráda provdala za hlavu klanu a žila…“

Při těch slovech si James posměšně odfrkl a vstal z postele. „To můj strýc vám namluvil takový romantický nesmysl? No jo, jistě, jsem zeman, dobře, ale klan McCairnů je ten nejmenší a nejchudší v celém Skotsku. Víte, jak jsem přišel k takovéhle figuře?“ Temperance vykulila oči. Zdálo se, že ten muž vůbec necítí, co se hodí a co ne. Ovšem na druhou stranu, byli sami v jeho ložnici a ona byla pod přikrývkami pouze ve spodním prádle a… Celkem vzato, říkala si, že raději nebude věnovat přílišnou pozornost některým drobnostem. „Jak tedy?“ zeptala se.

„Jsem ovčák. A honím dobytek. Kydám hnůj ze stájí a chlévů a opravuji střechy. Chodím s chlapy na ryby a pak úlovek prodáváme.“

„Ale já jsem si myslela, že máte hrad, a tenhle dům se zdá rozlehlý.“

„Hrad! Je to zbořenina na kopci. Jeho kámen používáme na opravu domků ve vesnici. A pokud jde o tenhle dům, tak ten dal postavit můj dědeček.“ Přitom přimhouřil oči. „Oženil se s pěknou ženuškou, která chtěla mít londýnské pohodlí, no, a on se snažil jí ho poskytnout, a tak pro ni vystavěl dům, který byl hrozně drahý.“

„Takže vy nenávidíte všechny ženy,“ řekla Temperan-ce se sarkasticky svěšenými koutky.

„Ale to ne,“ odporoval jí James překvapeně. „Mám je moc rád, ale jak jsem vám řekl, nevydrží ten život tady. Je pro ně moc těžký. No, už nemám čas něco vám o sobě vysvětlovat. Myslím, že byste se měla vrátit k mému strýci a povědět mu, že raději odjedete zpátky do New Yorku a zkusíte své štěstí. My tu pro dámy žádnou práci nemáme.“

Temperance se nepohnula. „Mám jisté pochybnosti o tom, že život tady je obtížnější než život v newyorském činžáku. Jestli vám to nevadí, myslím, že zde zůstanu.“

„Jak chcete,“ řekl James a kráčel ke dveřím. Pak se otočil, ruku na klice. „Máte v úmyslu se mnou spát každou noc?“

„Rozhodně ne!“

„Ach, škoda,“ vzdychl a opustil pokoj.

Temperance tam chvíli jenom seděla. „To bylo podivné setkání,“ řekla nahlas a vstala z postele. A jediné šaty, které si mohla obléci, byly ty, které měla na sobě včera. Byly ještě vlhké.

6. KAPITOLA

Ve dvě hodiny odpoledne byla Temperance ochotna přiznat porážku. Byla si jistá, že by dokázala vyčistit činžáky města New Yorku, ale domácnost Jamese McCairna nad ní zvítězila.

Dům byl rozlehlý, s mnoha ložnicemi a čtyřmi přijímacími pokoji, a bylo vidět, že když byla budova postavena, byla krásná. Byly tam ještě pozůstatky štukových stropů, ručně malovaných hedvábných tapet, vykládaných podlah. Důlky v podlahách ukazovaly, kde kdysi stával nábytek.

Ale nyní byla z domu špinavá zřícenina. Všude visely pavučiny, po kdysi nádherných tapetách se plížila plíseň, zvířata vyžrala díry v podlahách. Čtyři ložnice měly děravý strop a byly tudíž plné holubů. V další místnosti našla kuřata. Nábytek, který tam zbýval, byl špinavý a poškozený.

A nadto ho nebylo mnoho. V těch místnostech totiž ničeho nebylo mnoho. A člověk nemusel být zrovna detektiv, aby uhodl, že to, co v pokojích bývalo, se rozprodalo na zaplacení dluhů.

„Dokonce i bohatí mohou být chudí,“ zašeptala Temperance, když zavřela dveře ložnice, kde se usadily slepice. Když viděla, v jakém je dům stavu, pocítila s Jamesem McCairnem velký soucit a jeho snaha zůstat v té zbořenině jí byla sympatická.

Od včerejška pořád ještě neměla v ústech, takže se vydala hledat kuchyni a kuchařku, ale když otevřela jedny dveře, ocitla se na dvoře – a bylo jí, jako kdyby vkročila z pekla do ráje. V kontrastu se špínou a zanedbaností domu byl dvůr čistý a krásný. Dlažební kameny se leskly, jako kdyby byly právě umyté, a nebylo vidět žádný plevel.

Temperance se nechápavě zamračila, přešla pár kroků k budovám, které vypadaly jako stáje, a nahlédla dovnitř. Zůstala stát v němém úžasu. Pod dlouhou břidlicovou střechou stálo šest koní, a ačkoliv nevěděla o koních o mnoho víc než to, že tahají kočáry, viděla, že zatímco dva koně jsou na práci, ostatní čtyři jsou k jinému účelu. Ta čtyři zvířata byla božsky krásná: měla hladkou a lesklou srst a kypěla zdravím.

Za hodinu a půl, které strávila blouděním po domě, nikoho nepotkala, ale tady spatřila tři muže a vysokého dospívajícího chlapce. Každý měl plné ruce práce, leštili postroje, uklízeli prázdná stání. Jeden muž vyléval kbelík čisté vody na beztak čisté kameny. Chlapec krmil jednoho koně jablky.

Žádný z nich se na Temperance ani nepodíval, ani se nezdálo, že by o ni jevili nějaký zájem.

„Promiňte,“ řekla, ale žádný muž nevzhlédl. „Promiňte,“ opakovala hlasitěji. Chlapec se otočil a podíval se na ni. Jeden z mužů vzhlédl od postrojů, pak si odplivl a pokračoval v práci.

Přistoupila k chlapci. „Jsem nová hospodyně, a –“ Zarazila se, protože jeden z mužů vydal pohrdlivý zvuk, který ji přiměl, aby se k němu otočila.

„Prosím?“ zeptala se. „Chtěl jste mi něco říci?“

Muž na ni pohlédl s úšklebkem ve tváři. „Hospodyně,“ řekl. „Nová.“

Kdyby byla mladší a méně zkušená, tak by se otočila a šla, ale ona si za ta léta najednání s nepřátelskými muži zvykla. Popošla k němu, postavila se před něj a s rukama v bok upírala pohled na temeno jeho hlavy. „Jestli chcete něco říci, byla bych ráda, kdybyste mi to pověděl do očí.“

Muž na ni pohlédl, stále s úšklebkem na tváři, a otevřel ústa, aby promluvil, ale mezi něj a Temperance se postavil chlapec.

„Měli jsme několik hospodyní,“ vysvětloval rychle, „ale nevydrží moc dlouho. McCairn je vyhodí.“

„Nebo utečou,“ vpadl do toho muž za chlapcem. To Temperance překvapilo, protože měla dojem, že je první žena, které nabídli to místo od té doby, co zemřela bývalá hospodyně. Nevšímala si toho muže za chlapcem, ani těch ostatních, kteří teď přestali pracovat a dívali se na ni, a zeptala se: „Jak je to dlouho, co zemřela bývalá hospodyně? Ta stará paní? A kolik se jich tu vystřídalo od té doby?“

Chlapec na ni chvilku koukal a neříkal ani slovo. Byl to hezký hoch, a ačkoliv byl skoro stejně vysoký jako Temperance, odhadovala, že mu není více než dvanáct let. Na první pohled bylo vidět, že jeho krmili dobře.

„Šest,“ odpověděl posléze chlapec; ale když se muži zařehtali, začervenal se trochu a opravil se, „Více než tucet.“ Vyslovil ta slova, jako by se omlouval.

„Tucet žen se o to pokoušelo a neuspělo?“ zeptala se nevěřícně. Nechtěla to říci, ale není divu, že jí ti muži ve stájích nevěnovali žádnou pozornost. Pravděpodobně si mysleli, že bude do večera pryč.

„A co bylo příčinou jejich neúspěchu?“ zeptala se. Ten hněv, který se v ní předtím zvedl, rychle vyprchal. Dívala se z chlapce na muže a čekala na odpověď. „To McCairn,“ řekl jeden z mužů. Temperance se podívala na muže s lopatou plnou koňského trusu. „Jo, McCairn,“ přitakal i on.

Třetí muž jenom přikývl a dál šplíchal vodu na kameny širokým koštětem.

Temperance pohlédla zpátky na chlapce. „McCairn,“ řekl i chlapec s malým povzdechem, jakoby rezignovaně.

„Chápu,“ přitakala, ale nechápala nic, a najednou cítila, že by měla hájit celé své plémě. „Dnes ráno mi pan McCairn řekl, že ženy, se kterými se seznámil, byly příliš slabé, že zdejší život pro ně byl moc tvrdý. Myslím, že bych měla říci, že já nejsem žádná křehotinka, že jsem viděla a udělala. Zarazila se, protože muži se jí smáli. Zpočátku si jen mezi sebou vyměňovali úsměvy, jako kdyby věděli něco, co ona neví; pak odložili své lopaty, košťata a postroje a nepokrytě se jí vysmívali.

V Temperance se znovu zvedl hněv. Protože chlapec byl jediný, kdo se neprohýbal smíchy, otočila se k němu s tázavě zvednutým obočím. Ale vypadalo to, že ani on jí nic neprozradí. Jenom pokrčil rameny a řekl: „McCairn.“ A vypadalo to, že jinou odpověď z nich nedostane.

S rukama zaťatýma v pěst a spuštěnýma podél těla se otočila na patě a šla zpátky do domu. A když otevřela dokořán malá dřevěná dvířka, ocitla se v místnosti, která kdysi bývala skvělou kuchyní; ale nyní byla stejně jako zbytek domu špinavá a prázdná.

Temperance vytáhla ošoupanou dřevěnou židli od velkého stolu, který stál uprostřed místnosti, a ztěžka na ni dosedla. Není nic horšího než velké fyzické nepohodlí. Člověk má potom chuť všechno vzdát. Neměla nic k jídlu skoro čtyřiadvacet hodin, šaty měla mokré a studené a lidé tady se jí začali smát, aniž k tomu vůbec měli důvod.

Uslyšela nějaký zvuk, vzhlédla a spatřila starou ženu, jak se šourá do kuchyně. Její šedé vlasy a kůže byly tak bledé a dlouhá kostkovaná sukně, kterou měla na sobě, byla tak stará a bezbarvá, až si Temperance pomyslela, že snad vidí ducha. Dům jako tenhle by mohl mít duchů nepočítané, a nikdo by si toho nevšiml, napadlo ji. Na druhou stranu ovšem Temperance zapochybovala, jestli by nějací duchové vůbec chtěli žít v téhle špinavé, rozpadající se ratejně.

„Jste skutečná?“ zašeptala, když se ta žena přiblížila.

Žena vydala kdákavý smích, ale tak hlasitý, že by z toho zvuku popraskal křišťál. Ovšem, ne že by v domě nějaký křišťál byl, a určitě ne v té studené kuchyni.

„Ale jó, jsem skutečná,“ řekla žena. „Takže dům už ste viděla, tak počítám, že nás opustíte. Aleck vás veme zpátky do Midleigh. Za den za dva tamtudy pojede do-stavník.“

A co budu dělat? pomyslela si Temperance. Žít navěky s nevlastním otcem? Nadále mu otravovat život schůzkami, o které nestojí? Kdyby měla poslouchat další bezduchou ženu, jak diskutuje o zásluhách práce páně Dickensovy, zbláznila by se.

Sebrala síly a postavila se. „Ne, neodjíždím. Je to tady strašlivé, ale s pomocí služebnictva s tím něco uděláme. Budu potřebovat –“

„Žádný služebnictvo.“

„Prosím?“

„Není tu žádný služebnictvo,“ opakovala stařena hlasitěji. „Jenom vy a já a Eppie.“

„A Eppie je kdo?“

„Moje starší sestra.“

Temperance dosedla zpátky na židli. „Starší sestra?“ zašeptala a dívala se na tu ženu. I skály snad byly mladší než žena, která před ní stála.

Jak může někdo od Temperance očekávat, že přesvědčí slušnou mladou ženu, aby si vzala pana McCairna, když žije v domě, jako je tento? Pokud by ta žena měla alespoň nějakou možnost výběru, určitě by z toho nepořádku utekla.

Ovšem je tady ještě sám pan McCairn, napadlo Temperance. Třebaže se zdálo, že mezi muži o něm koluje nějaký žert, bezpochyby, jak se sám o sobě vyjádřil, je krásný na pohled. Snad by se našla žena, která by se mohla nadchnout pro jeho zjev a dům přehlédnout.

Temperance tedy v prvé řadě musela uklidit dostatečnou část domu, aby mohla pozvat nějakou ženu na dobrou večeři a pak nechat pana McCairna, aby na ni sám udělal dojem.

Tedy, pokud si nebude myslet, že si ho chce vzít ona sama.

Pohlédla zpátky na starou ženu, která stála před ní. „Kde je kuchařka?“

„Posledních sedm měsíců pod drnem,“ odpověděla stařena a zdálo se, že má radost, že se jí podařilo udělat vtip.

„Dobře,“ řekla Temperance a postavila se, „takže jenom potřebujeme dostat chlapy sem dovnitř, aby nám pomohli. Budou –“

„Ne, chlapi pracujou u koní. V domě žádnej chlap nepomáhá. McCairnův příkaz. Nechce mrhat časem na dům.“

„To jsem si mohla myslet. Ale na koně peníze neomezuje, že ne?“

„No jó, koním všecko.“

Stařeně jiskřily oči a kochala se zoufalstvím Tempe-rance. „Aleck vás odveze zpátky do města,“ nabídla znovu.

Temperance se chvíli rozhlížela po kuchyni. Stál tam velký staromódní krb, tak velký, že se v něm snad dal opékat na rožni celý los, ale podle ptačího trusu na ohništi se dalo poznat, že v něm nyní sídlí holubi. Podlahu nikdo neumyl od té doby, co ten dům postavili, a ke stolu byly na palec tlustými pavučinami přivázány tři zašlé měděné pánve. Upřímně doufala, že nikdy nespatří toho pavouka, který dovede usoukat takové sítě.

„Kde jí?“ zeptala se a pohlédla zpátky na ženu.

„S Grace.“

Temperance nepochopila. „S čím?“ Stařena se znovu zachichotala. „No s Grace. To je jeho milostnice.“

„Jeho co…? Aha. Chápu,“ řekla Temperance, pak odvrátila rudý obličej, ale cítila, jak se jí stařena směje. Není divu, že se ten člověk nechce ženit. Proč by se staral, když už má všechno, co muž od ženy potřebuje?

Zhluboka se nadechla a otočila se zpátky ke stařeně. Raději by se měla přestat dívat na věc z horší stránky. V prvé řadě musím identifikovat problém, pomyslela si. Raději to hned vyřešíme. „Nechte mě, jestli to pochopím. Starat se o celý tenhle ohromný dům, na to jste jenom vy dvě, ale o koně se starají tři muži a ještě ten chlapec. Je to tak správně?“

„No… mladej Ramsey není přímo…“

„Ano, jistě,“ přerušila ji a stále se rozhlížela po té strašné kuchyni. V tu chvíli by s radostí dokázala zabít toho muže, kterého si její matka vzala. „Ten chlapec je příliš mladý na to, aby byl skutečně k užitku, ale můžeme ho nechat uklízet, a možná je i dost malý, aby vymetl komín.“

Zvedla hlavu, protože dostala nápad. „Pokud muže ze stájí nemůžeme využít k úklidu, je možné poslat chlapce, aby doručoval vzkazy? Má takovou volnost? Myslíte, že bych mohla dostat svolení od jeho otce, aby, řekněme, jezdil na jednom z těch koní? Pochybuji o tom, že pan Mc-Cairn dokáže zajistit těm čtyřem koním dostatek pohybu.“

Stařena na ni upírala tmavé oči, které nic neprozrazo-valy, ale zdálo se, že něco takového slyší poprvé. Žádná jiná hospodyně nikdy nevznesla podobný požadavek.

„Mladej Ramsey má dovoleno projíždět koně,“ řekla a tázavě se na Temperance podívala. „Co zamejšlíte?“

Temperance otevřela ústa, aby odpověděla, ale pak je zase zavřela. Bude lepší, když se nebude nikomu svěřovat. Ne, jen mamince poví pravdu o situaci, do které ji postavil ten strašný muž, kterého si vzala. Když napíše mamince pravdu, Melanie 0’Neilová ji odsud určitě dostane.

„Potřebuji pero a papír,“ obrátila se ke stařeně, a když ta jenom stála, Temperance zvedla obočí. „Pero a papír,“ zopakovala, o nic hlasitěji, ale tónem, který stařenu přiměl otočit se a odejít.

O třicet minut později se vrátila a položila před ni na velký kuchyňský stůl tlustý stoh psacího papíru – sice starého, ale vynikající kvality, dále kalamář z broušeného skla a, pomoz pánbůh, psací brk!

Temperance na brk chvíli zírala. Ptačí péro? pomyslela si. Ptačí péro? Je dvacáté století a ona má psát dopis ptačím pérem?

S povzdechem ho vzala do ruky a poručila stařeně, aby jí našla něco k jídlu. „Cokoliv,“ dodala přes rameno.

Milá maminko,

tohle je neskutečná situace, začala; a pak se pomalu, protože perem s tupým hrotem se nedá psát rychle, dopodrobna rozepsala o tom, v jaké je situaci.

Tohle není práce pro mě, nic takového neumím, psala. Myslím, že někdo jiný by pro to měl lepší předpoklady.

Temperance do toho dopisu matce vložila dvacet devět let tréninku a využila všechno, co ji napadlo, jen aby přesvědčila Melanii, že musí dostat svou dceru z této země. Vina, slzy, zapřísahání, to byly zbraně, které na maminku vytáhla.

Závěrem, psala na straně dvacet, pevně důvěřuji, že mi určitě pošleš peníze, abych se mohla vrátit domů. Zdraví Tě Tvoje milující dcera, Tvoje jediné dítě, které Tě tolik miluje, Temperance.

Zapečetila dopis staromódním pečetním voskem a těžkou měděnou pečetí, pak dala dopis chlapci a požádala jej, aby ho doručil její matce do Edinburghu tak rychle, jak to jen dokáže.

Temperance musela uznat, že McCairnovi koně jsou rychlí. A ten chlapec nebyl žádný lenoch. Během čtyřiadvaceti hodin měla Temperance matčinu odpověď.

Má nejdražší dceruško,

používej kuchařku, kterou jsem Ti dala s sebou. Pro dobré jídlo muži udělají všechno. Posílám Ti čtvrtku krávy, půlku prasete a pár dalších věcí. A nedej mužům najíst, dokud pro tebe nebudou celý den pracovat.

S velikou láskou Tvá matka

Z dopisu vypadlo ocelové pero.

7. KAPITOLA

Čtyři dny, pomyslela si Temperance, když namáčela mop v kbelíku. Celé ty čtyři nejhroznější dny svého života čistila a drhla, až měla ruce hrubé a rozpraskané.

„Chcete se zavděčit, že jo?“ zeptala se navečer prvního dne služka Grissel, když viděla Temperance, jak postupně útočí na kuchyni napřed s koštětem, pak s mopem a nakonec s nožem, když staré zatvrdliny nešly umýt.

Temperance s nikým nemluvila, jenom dávala příkazy. Jejím jediným cílem bylo dostat se pryč z tohoto hrozného místa a pryč od těchto lidí, kteří se jí nelíbili. Muži ve stájích se jí šklebili, jako kdyby komičtějšího člověka v životě neviděli. Obě staré služky stály stranou a sledovaly ji, jako kdyby tam byla pro jejich pobavení.

Všichni pouštěli její řeči jedním uchem tam a druhým ven a nijak se nesnažili pomoci jí uklidit ten špinavý starý dům.

Jamese McCairna neviděla od toho rána, kdy se probudila v jeho posteli.

„Možná je u Grace,“ řekla jedna služka s pokrčením ramen, jako kdyby to nic neznamenalo.

Navzdory tomu, že Temperance trávila svůj dospělý život prací se ženami na okraji společnosti, to neskrývané hřešení ji pobuřovalo. Cožpak se o venkovu neříká, že tam žijí samí spořádaní lidé, kteří věří v dobro a zlo?

A co ta ubohá žena, ta Grace, která je z donucení pánovou milenkou? Jaká neštěstí ji postihla, že si musela zvolit takové východisko?

Po dvou dnech, které Temperance v domě Jamese McCairna strávila, přijel vůz naložený zbožím, které jí poslala maminka, a s ním i kufry plné oblečení. Nikdy v životě nepocítila takovou radost jako při pohledu na ty kufry, protože od svého příjezdu stále nosila cestovní šaty, které ne a ne uschnout. Na voze byly i tři veliké dřevěné kádě plné tajícího ledu a uvnitř se chladily balíčky zabalené do plátýnka a papíru. Byly tam dvě bedny plné zeleniny a ovoce, a dokonce několik lahví vína.

Když vůz přijel, všichni, kdo „pracovali“ v McCairnově domě, se samozřejmě shromáždili kolem a zvědavě nakukovali dovnitř.

„To je hovězí?“ zeptal se nenuceným tónem jeden z mužů, jako kdyby ho nijak nezajímalo, co ve voze je. Temperance už věděla, že se jmenuje Aleck.

Byla moc unavená a měla té dřiny plné zuby, a tak jí už nezbývaly síly na zdvořilost. „Jestli z něj chcete ochutnat, tak mi pomozte,“ řekla tónem, který nesnesl námitek.

V příštím okamžiku ji ti tři chlapi ze stájí div nesmetli stranou, jak se hrnuli k vozu a začali vytahovat velké balíky z kádí s ledem. Ale když její kufry nechali ve voze, postavila se tam s rukama v bok a dívala se jim úpěnlivě na záda, dokud se neotočili.

Manus vytáhl těžký kufr na kraj vozu, pak se sklonil a stáhl si ho na záda. „Kam to chcete?“ zeptal se.

„Vona bydlí v královský ložnici,“ řekla stará Eppie pobaveným hlasem. Při těch slovech se Temperance užasle podívala. Ten hrozný starý pokoj, který si našla po té první noci, je královská ložnice? Jaké královně asi patřila, říkala si. A v kterém století?

Ostatní muži vzali dovnitř zbývající kufry a pak je vynesli po schodech do té špinavé ložnice, kde se Temperance zabydlela. Vedle kuchyně byl sice jeden prázdný pokoj, kterému Grissel říkala pokoj hospodyně, ale Temperance v něm odmítla bydlet, protože měl rozbitá okna a nebyl v něm žádný nábytek. Takže si našla jednu místnost nahoře, která měla starobylou postel s nebesy, a do té v noci padla, příliš unavená, aby se starala, jestli má čistá prostěradla.

„Jenom čtyři zůstaly tak dlouho,“ řekl Ramsey potichu Temperance, když ostatní vstoupili do domu.

„Co čtyři?“ zeptala se.

„Hospodyně,“ vysvětloval chlapec. Byl stejně vysoký jako Temperance, takže mu hleděla přímo do očí. „Většina z nich odjela po prvním dni. Kdy odjedete vy?“

„Až dokončím svou práci,“ řekla rychle, pak stiskla rty.

„Aha…,“ přikývl chlapec. „Takže vy opravdu máte důvod, proč jste tady. Chcete…“

„Zkus se mě zeptat, jestli se chci vdát za McCairna, a já tě namouduši přímo tady srazím k zemi.“

Tomu se chlapec usmál a Temperance viděla, že přijde doba, kdy z toho úsměvu bude mít spousta žen těžké srdce. Pohlédla na něj s přimhouřenýma očima. „Myslíš, že dovedeš umývat kuchyňskou podlahu, nebo napřed musí být zaneřáděná koňským trusem, abyste ji vy chlapi skotský umyli?“

Ramsey zvedl ruce dlaněmi vzhůru na znamení toho, že se vzdává. „Tady uklízely jenom dvě hospodyně,, co se pamatuji.“

„Tak to už muselo být před lety,“ odsekla mu a vrátila se do domu.

Ve voze byl další dopis od maminky, která v něm informovala dceru, že za dva dny přijede slečna Charmai-ne Edelstenová.

Umí svou roli a ví, že je to tajemství, psala maminka. Věřím, že bude přesně vyhovovat Tvým požadavkům.

Přitom se Temperance musela rozpomenout, jakou to vlastně požadovala ženu pro muže, se kterým se nikdy nesetkala. Ano, jistě: má být hezká, nijak zvlášť chytrá a téměř bez vzdělání. Když se teď Temperance rozhlížela kolem sebe, doufala, že ta mladá žena bude navíc krátkozraká.

Takže následující dva dny drhla a čistila a oškrabova-la, jak nejlépe uměla. Udílela rozkazy třem mužům, oběma stařenám a chlapci, jak jí to jen dovolili, a platila jim hovězím, které jí poslala maminka. A zdálo se, že maminka měla pravdu, že žena muže přiměje k činnosti, když ho nakrmí.

Na to teď myslela, když ostřím sekery odškrabovala z kuchyňského stolu zatvrdlé zbytky jídla. Až se vrátí do New Yorku, snad by mohla tento poznatek využít, aby získala nějaké finanční prostředky od některých nepřístupnějších občanů města. Nebo by možná měla tento způsob uplatnit u manželů, kteří odešli od svých žen.

Najednou přestala odškrabovat. Co třeba kurzy vaření pro obyvatelky činžáků v chudinské čtvrti? Možná by se mohly naučit, jak využívat to málo, co mají, k zlepšení své situace. To není špatný nápad, pomyslela si, když zase začala odškrabovat.

Rozhodně bylo zvláštní, že maminka přišla s tím nápadem na vaření. Temperance nikdy nenapadlo, že by její matka mohla být v jistých situacích praktická. V jejích očích od té doby, kdy jí bylo čtrnáct a zemřel jí otec, byla Melanie CNeilová člověk, který potřebuje, aby se o něj někdo staral, a ne naopak.

Toho dne, kdy měla přijet slečna Edelstenová, rostla nervozita Temperance úměrně s tím, jak se venku smrákalo. Podařilo se jí uklidit čtyři místnosti: kuchyni, vstupní halu, jídelnu a jednu malou ložnici pro případ, že by zde ta žena chtěla zůstat přes noc. Bylo samozřejmě dobré, že pokoje budou osvětleny pouze svíčkou, jinak by viděla, v jak žalostném stavu se ve skutečnosti nacházejí.

Temperance však musela uznat, když se nyní rozhlížela po čistých místnostech, že je pyšná na to, co dokázala. Zdálo se, jako by i ten starý dům teď vypadal vznešeněji, když byl alespoň částečně uklizený.

Stála ve dveřích do haly a rukou přejela po zárubni. Nádhera, pomyslela si při pohledu na strop, kde si nyní všimla andílků, kteří vykukovali zpoza vymalovaných mraků.

„Takový dům by člověk dokázal milovat,“ řekla tiše a pak potřásla hlavou, aby si ji pročistila. Měla příliš mnoho práce, než aby mohla přemýšlet o kráse.

Nyní musí připravit setkání slečny Edelstenové s Ja-mesem McCairnem a…

Když v myšlenkách došla až sem, měla v hlavě prázdno. Co ona ví o lásce? Vždy byla na hony vzdálená od toho pocitu „zamilovanosti“, který dělal z lidí pitomce. Vlastně tomu citu ani nerozuměla, a z toho, co dosud viděla, neměla nejmenší touhu mu rozumět.

Ovšem Jamese McCairna musí s jeho budoucí ženou seznámit, a pokud vaření zabírá u mužů ze stájí, proč by nemělo zabrat i u jejich pána?

Ale Temperance o vaření nic nevěděla, a jak bylo vidět, nevěděly o něm nic ani obě služky. Myslela si však: Přece to nemůže být tak těžké, vždyť mám k tomu návod! Vzala kuchařku slečny Farmerové, kterou jí dala matka, sedla si a – s pomocí ocelového pera, které jí maminka poslala – vypsala menu. Pak přikázala, aby to doručil Ramsey panu McCairnovi, ať je, kde je.

Potočnicový krém Jehněčífrikasé Pasírované brambory Dušená rajská jablíčka Salát z fazolí a ředkviček Jablečný závin

O hodinu později se Ramsey vrátil, sotva dechu popadaje, a vyřídil, že McCairn tu bude na večeři, jakmile se setmí. Chlapec pak vzal roztomilé jehňátko, které měl přehozené přes sedlo, a hodil jí ho do náruče. „K večeři,“ oznámil, pak otočil velkého koně, na kterém seděl, a odjel.

Temperance se párkrát podívala na jehně, které jí lízalo obličej, a pak ho postavila na čisté kameny před stájemi, ale jehně cupitalo za ní do kuchyně. Když k ní vzhlédlo svýma velkýma očima, nalila hlubokou misku mléka a položila ji před to stvořeníčko.

Pak vzala svou kopii menu pro dnešní večer, škrtla „Jehněčí frikasé“ a napsala „Losos s okurkovou omáčkou“, pak zavolala na Ramseye, aby někde našel rybářský prut a přinesl jí nějakou rybu.

A sama se zatím dala do zkoumání, jak vařit podle kuchařského receptu.

Tou dobou, kdy slunce zapadalo a James McCairn přijel k večeři, byla Temperance ve špatné náladě a poněkud nervózní. Kde je ta ženská, kterou mi poslala maminka, divila se. Setkala se s obyvateli Midleigh a vzdala to? Jestliže se tu nikdy žádná žena neukáže, pak Temperance nikdy McCairnovi žádnou manželku nenajde a už se odsud nikdy nedostane. Stráví svůj život s těmito lidmi, kteří z ní mají legraci. Nebo se bude muset vrátit do Edinburghu a žít pod nadvládou Anguse McCairna?

Dveře se rozletěly dokořán, do kuchyně vtrhl průvan a James vstoupil. Temperance na něj vyštěkla: „Zavřete ty dveře! A proč vcházíte přes kuchyni? Nevíte, že jste pán, takže se sluší, abyste vcházel předními dveřmi?“

„Myslel jsem, že se neucházíte o to, být mojí ženou,“ řekl pobaveným hlasem.

Temperance se nemohla ubránit smíchu. Oblékla si sice zástěru, ale přesto měla na šatech mouku a kousky lososa. Jedna věc byla jistá: Ona ty kurzy vaření nepovede.

James chvíli stál a rozhlížel se po kuchyni, jako kdyby tu místnost nikdy předtím neviděl. V ohništi velikého krbu hořel oheň. Starý dubový stůl uprostřed místnosti zářil čistotou a na něm byl vyrovnán šik hrnců naplněných jídlem.

„To je ta večeře, kterou jsem vám poslal?“ zeptal se a díval se na jehně, které spalo na ovčí kůži vedle krbu.

„Víceméně.“ Sklonila hlavu, aby nebylo vidět její rudý obličej. Co je to za hospodyni, když si neporadí se zabitím zvířete k večeři?

Místnost se zdála velká, ale když James vstoupil, jako by se zmenšila. Byl celý zablácený a na sobě měl svůj otrhaný starý kilt, ale možná že té ženě, která má přijet – pokud se sem někdy dostane – budou jeho obnažená kolena připadat romantická.

„Večeře se bude podávat v jídelně,“ oznámila, otočila se k němu zády, vzala terinu s polévkou a odnesla ji.

Když terinu položila na stůl v jídelně, otočila se a spatřila ho, jak stojí ve dveřích a vyplňuje je svým velkým tělem. Úžasem otevřel ústa a rozhlížel se po místnosti.

„Jak jste to dokázala?“ zeptal se a měl na mysli čistý pokoj, stříbrné svícny, krásně prostřený, čistý stůl, oheň plápolající v krbu.

„Mužští mi pomohli,“ řekla rychle a spěchala zpátky do kuchyně, ale on jí zastoupil cestu.

„Proč je prostřeno jenom pro jednoho? A kde jste našla ty talíře?“

„Když vám to řeknu, nebudete mi věřit,“ odsekla podrážděně.

„Nemám nic na práci než vás poslouchat,“ řekl tiše a díval se na ni. „A nemohu jíst sám. Rozhodně ne jehněčí frikasé.“

Najednou Temperance došlo, jak ráda si povídá s lidmi. Od chvíle, kdy se ocitla v tomto strašném domě, říkala jen: Podejte mi tohle, Udělejte támhleto, Odneste tamto. A byla unavená. Chtěla si zout boty a na chvilku si sednout. A pokud se ta pitomá ženská vůbec ukáže, Temperance se zajisté bude moci omluvit.

„Dobře,“ souhlasila. „Povečeřím s vámi.“

„Za skříní?“ zeptal se James, když dojedl poslední kousek lososa.

„Viděla jsem, že spodní část není tak hluboká jako vrchní část skříně, takže jsem poznala, že je tam nějaký ukrytý prostor. Mladý Ramsey použil páčidlo, aby vytáhl prkna, a talíře byly uvnitř. Je to Wedgwood.“ (Slavná značka jemné anglické keramiky, pozn. překl.)

„Má to nějakou cenu?“ zajímal se. Zvedl svůj talířek na chléb s máslem a přidržel ho u světla.

„Záleží na vzorku a stáří. Tyhle jsou v zachovalém stavu, takže by mohly něco vynést. Proč myslíte, že byly takhle schované?“

Usrkl vína, které poslala Temperancina matka. „Moje babička ráda utrácela peníze.“ Při těch slovech uhnul pohledem a rty měl stažené. Po chvíli se na ni znovu podíval. „Když jsem byl chlapec, můj otec nám dětem vyprávěl, že kupovala věci a schovávala je tak, aby je její manžel nenašel.“

„Měla jsem takovou přítelkyni,“ řekla Temperance. „Bylo jí třicet pět let a byla svobodná, protože její otec odmítl jedenáct uchazečů o její ruku, takže… No, nakupovala věci.“

„Vy ženy víte, jak nám mužům ubližovat,“ řekl s jistou hořkostí.

„Nám!“ Temperance málem vyskočila ze židle. „Kdybyste měl trochu ponětí o věcech, které jsem viděla, o tom, co jste ženám udělali vy… vy, muži!“

„Pcha!“ ušklíbl se James. „Moje příhoda předčí každé vaše vyprávění. Já mám přítele s jedenácti dětmi.“

Temperance čekala na pointu, ale on si vzal sousto salátu ze zelených fazolek a už nic neříkal. „No a?“

„Když jsme byli ještě děti, stala se mu nehoda. Nebudu vám vykládat vše do krvavých podrobností, ale nikdy nemohl mít děti.“

Temperance na něj chvíli zírala; pak se usmála. „Aha, chápu. Když bude říkat lidem, že děti nejsou jeho, pak musí vysvětlovat, jak to, že to ví tak jistě. Ale když nechá lidi, aby si mysleli, že děti jsou jeho, budou ho všichni považovat za pěkného hřebce.“

„To je dilema, že ano?“ řekl James a opětoval jí úsměv. „Co byste udělala vy?“

„Kdybych byla ten muž, nebo jeho žena?“

„Kterým z nich byste chtěla být?“ vypálil na ni; pak se společně zasmáli.

Právě v tu chvíli se ozvalo zabušení na dveře a jedině díky smíchu se Temperance vyvarovala toho, aby nevyhrkla: „Konečně!“ Odhodila svůj ubrousek na stůl. „Kdo by to tak mohl být, v tuto hodinu,“ podivila se, odběhla do vstupní haly a otevřela dveře.

Ve dveřích stála snad ta nejhezčí mladá žena, jakou kdy v životě viděla. Měla malý srdcovitý obličejík s velkýma modrýma očima a drobným nosíkem posazeným nad plnými rty, stále malinko našpulenými. Nádherné blonďaté prstýnky unikaly zpod tyrkysového kloboučku, který barvou přesně ladil s jejíma očima. Tato neobyčejně krásná hlava byla posazena na krátké tělo s útlým pasem a nádherně vyvinutým poprsím. Pravděpodobně jí nebylo víc než osmnáct let. Byla dokonalá a Temperance věděla, že jí žádný muž na zemi neodolá.

Ale pak otevřela tu svou rozkošnou pusinku a promluvila.

„Ach, vy musíte být Temperance a já jsem Charmaine, ale všichni mí přátelé mi říkají šarmantní Charmaine, protože se to ke mně hodí, a váš nevlastní otec povídal, že jste stará panna, ale jste hezčí, než jsem čekala, ačkoliv už máte vrásky kolem očí, ale moje maminka říká, že když nebudu příliš mhouřit oči a smát se, tak nikdy takové vrásky mít nebudu, ale povím vám, že moje maminka je má, jenže ona říká, že se v dětství hodně smála, tak proto se jí nadělaly, to já se nikdy ničemu nesměji, jenže mně moc věcí ani legračních nepřipadá, a chci se zeptat, jestli je tady on, víte, já jsem totiž ještě nikdy nepoznala nikoho s královskou krví, ale vaše maminka říkala, že není přímo člen královské rodiny, ale v Americe, odkud pocházím, jé, vy také pocházíte z Ameriky, že ano, takže co myslíte, je to děsně krásný muž, ach, to je tak strašně romantické, že ano, a proto můj kočí musel
vzít kladivo na kolo od kočáru, aby upadlo a aby to vypadalo, jako že jsme tu uvízli, a co je k večeři, ovšem v této zemi moc dobře nevaří, viďte, tedy chci říci, že doma si můžu dát, co chci, a co byste řekla, že jsou svatby na jaře hezké, a myslíte, že se jí zúčastní i král, a je tady?“

Temperance chvíli trvalo, než si uvědomila, že to děvče opravdu přestalo mluvit. „Jestli je tu král?“ zeptala se.

„Ne,“ řekla Charmaine pomalu, jako kdyby Temperance byla hloupá. „On. Jeho lordstvo. Lord James.“

„Aha.“ Temperance měla pocit, jako kdyby se jí hlava úplně vyprázdnila a neměla v ní nic.

„Chci ho poznat a zalíbit se mu, ovšem mě mají rádi všichni muži, a vaše maminka říkala, že jsem přesně taková, jakou on chce nebo jakou pro něj chcete vy, moc tomu nerozumím, ale až se za něj vdám, nechci bydlet na tomhle hrozném místě, takže si přeji, abychom si napřed všechno vyjasnily, ještě než se s ním seznámím, abych přesně věděla –“

„Charmaine!“ přerušila ji Temperance tak hlasitě, že hodila pohledem ke dveřím, aby viděla, jestli ji James neslyšel. „Mluvení obstarám já, když dovolíte, ano? Chci říci, ne že byste nebyla.

„Šarmantní, že ano, to tedy jsem, všichni to říkají, ale já nechám mluvit vás, protože jste o tolik starší než já, tak si budu představovat, že jste moje matka, protože se jí velmi podobáte, opravdu byste měla něco dělat s těmi vráskami kolem očí, dám vám nějaký krém, který mám s sebou, ve vašem věku byste už opravdu měla používat mast, kterou používá moje maminka, ona totiž říká –“

„Ticho!“ zasyčela Temperance, pak položila ruku Charmaine na záda a postrkovala ji k jídelně.

Na co to propánakrále maminka myslela, když poslala tuhle popletenou nánu, přemýšlela Temperance. Jak se nějaký muž může zamilovat do něčeho takového?

Ale pak viděla, jak se dívka nese, jak se jí boky pohupují pod tenounkým pasem, a pomyslela si, že kdyby dokázala udržet zavřenou pusu, snad by se do ní mohl nějaký muž zamilovat. Na druhou stranu ovšem muži vždycky dávají přednost kráse před rozumem, takže se možná nemá čeho obávat.

Jak následovala Charmaine do jídelny, pohlédla do zrcadla visícího na stěně. Bylo sice už staré a omšelé, ale Temperance v něm mohla jasně spatřit vrásky kolem očí, o kterých Charmaine pořád dokola mluvila. „Hrom do toho!“ řekla si znechuceně, pak spěchala dál, aby mohla vstoupit do jídelny dříve než Charmaine.

U dveří do jídelny se na ni podívala, pak položila prst na rty a otevřela. „Vypadá to, že máme hosta,“ oznámila vesele. „Mohu vám představit slečnu Charmaine Edel-stenovou? Lord James McCairn.“ Temperance neměla ponětí, jestli to „lord“ před Jamesovo jméno patří, ale v tu chvíli to znělo dobře. „Kočár slečny Edelstenové se polámal a ona viděla světla, tak přišla sem. Dovolíte, abych jí nabídla večeři, než její kočí ten kočár opraví?“

Viděla, že James nemůže od dívky odtrhnout oči, a bohudíky, Charmaine měla cudně sklopené oči a dívala se na své ruce.

„Samozřejmě,“ řekl James vesele, pak vyskočil a odsunul návštěvě židli.

Temperance se přistihla, že myslí na to, že k ní se tak galantně nechoval, ale pak si připomněla, že jeho džehtlmen-ské chování se k Charmaine hodí. Nádobí měla připravené na příborníku a byla vděčná, že našla ty nádherné wedg-woodské talíře. Když ovšem odklopila velký přikrytý podnos, viděla, že už nezbyl žádný losos. Připravila toho sice dost pro více osob, ale s hrůzou si uvědomila, že jak tam předtím s Jamesem seděli a povídali si, snědli celou rybu.

„Co takhle trochu polévky?“ nabídla Temperance a nalila na talíř zbytek smetanové polévky.

„A co vás přivádí až sem do McCairnu?“ zeptal se James laškovným tónem, jakým muži promlouvají ke krásným ženám.

Charmaine otevřela ústa, aby promluvila, ale Temperance řekla nahlas: „Krajina! A historie! Slečna Edelstenová prostě miluje obojí, nemám pravdu, slečno Edelstenová?“

Charmaine se znovu chystala promluvit, ale James se s pohledem upřeným na Temperance zeptal: „Jak víte, že miluje historii? Vy se s ní snad znáte?“ V hlase mu zaznívalo podezření.

„Nikdy jsem ji neviděla, dnes večer je to poprvé,“ odpověděla Temperance sladce a po pravdě. „Ale ona mi o sobě všechno pověděla, když jsme stály v hale.“

„Takže pokud vám to nevadí, nechte ji, ať to nyní poví mně.“ James pohlédl zpět na Charmaine a výraz mu znovu zjihl. „Tak, kde jsme to přestali?“

Charmaine otevřela ústa, aby promluvila.

„Líbí se jí historie klanů,“ vpadla zase Temperance nahlas. „Ovšem mně také. Zítra bychom možná mohli jít všichni tři společně na procházku a vy byste nám ukázal, kde se odehrály ty bitvy.“

James se otočil a podíval se na Temperance, jako kdyby se zbláznila. „O jakých bitvách to mluvíte?“

„Myslela jsem, že se bojovalo po celém Skotsku. Klan proti klanu, a takové ty věci. Neměl tady Bonnie Prince Charlie (mladý pretendent, ve Skotsku oblíbený a uctívaný stuartovský uchazeč o anglický trůn v 18. st., pozn. překl.) něco na práci? Nedošlo někde blízko k norman-skému záboru?“

„Ne,“ řekl James potichu, „Bonnie Prince Charlie tu neměl co dělat.“ Hlas mu stoupal. „Ani to tu nezabrali Normani. Ve skutečnosti, slečno 0’Neilová“ – teď už skoro křičel – „k normanskému záboru došlo v Anglii/“

„Ach tak,“ přikývla Temperance, ale když viděla, že Charmaine chce mluvit, pokračovala rychle: „Vsadím se, že to slečna Edelstenová věděla. V historii se opravdu vyzná, nemám pravdu, slečno Edelstenová?“ Nedala však Charmaine čas na odpověď. „Myslím, že zítra byste nás vy, jako hlava klanu, měl poučit o všem, co se odehrálo v této části Skotska, a…“

„Slečno 0’Neilová,“ řekl James tiše, „pokud nenecháte tuto mladou dámu mluvit, vysadím vás na koně a pošlu vás zpátky k svému strýci. Ještě dnes večer. Vyjádřil jsem se jasně?“

Při těch slovech se Temperance zhluboka nadechla a posadila se ke stolu, pak se na Jamese slabě usmála.

Ten se otočil zpátky k Charmaine. „Tak, slečno Edelstenová, vypravujte mi něco o sobě.“

„Ach, nikdo mi neříká slečno nebo tak, protože já jsem pro každého Charmaine, a moje maminka říká, že se to jméno ke mně hodí, protože svým šarmem okouzlím i ptáčky zpěváčky, že se mi slétnou na dlaň. Ale já nevím, jestli bych to chtěla, protože ptáci dovedou opravdu nahánět strach, nemám pravdu, a já nevím nic o historii, tak nechápu, proč to Temperance tvrdila, protože chci, abyste mě viděl takovou, jaká jsem, protože když jste lord, tak byste mě stejně odhalil, tedy mám na mysli, že byste mi viděl do duše, a ne bez šatů, a jé, já jsem udělala vtip, ale já se nemůžu smát, nebo se mi udělají vrásky jako má Temperance, a to já nemůžu protože…“

James se otočil a chvíli koukal na Temperace, ale ta mu nedokázala pohlédnout do očí. On samozřejmě nevěděl, že to byla právě ona, kdo si tuto mladou dámu vyžádal, a že to byla její matka, kdo ji poslal, ale jeho neznalost jejímu svědomí neulehčovala. Nikdy ze mě nebude dobrý karetní hráč, myslela si a upřeně se dívala přímo před sebe na potemnělá okna. Na své spolustolov-níky se pohlédnout neodvažovala.

„… opravdu bych si ráda prohlédla celé tohle místo, a zvláště bych se chtěla seznámit s tím princem, protože nechápu, co to znamená, když říkáte, že dělal zábor, to jako dělal nábor nebo stavěl tábor, ale jé, mně se povedl další vtip, tak vidíte, že je někdy těžké se nesmát, když mám takový smysl pro humor, a moje maminka povídala, že bych si měla zapisovat, co říkám, protože jsem tak vtipná, ale…“

Temperance se otočila, až když James vstal od stolu. Napadlo ji, že odchází z místnosti, ale on místo toho přistoupil k oknu a otevřel ho dokořán. V pokoji bylo trochu dusno, ale možná jí to tak připadalo jenom proto, že se jí ztěžka dýchalo.

„… oslovují vás sloužící lorde, nebo jak vlastně, přemýšlela jsem nad tím, protože jsem si říkala, jak budou vaši ženu oslovovat sloužící, kteří pracují v zámku, tohle ovšem není zámek, že ne, nikdy jsem nebyla v opravdovém zámku, kde někdo skutečně bydlí, ale myslíte, že by vaší ženě říkali paní lordova, nebo si snad myslíte, že by jí říkali, panebože, řekněte, že jste se do mě opravdu zamiloval, že je to tak, Vaše Výsosti, ovšem to se mužům v mé přítomnosti běžně stává a…“

Temperance s neskrývaným úžasem sledovala, jak se James McCairn sklonil, popadl slečnu Charmaine Edel-stenovou do náruče a pak ji odnesl k otevřenému oknu. Komu čest, tomu čest, Charmaine neudělala ani odmlku, aby se nadechla. Temperance napadlo, že ji možná muži berou do náruče každý den a že je to pro ni běžná záležitost.

„… ale moje maminka říká, že se tomu žádný muž neubrání a prostě se do mě musí zamilovat, protože jsem tak okouzlující, že stačí, abych otevřela ústa, a muži mě budou zbožňovat, taky povídala, že se stejně tak můžu stát paní Lordovou nebo lady Lordovou, nebo jak se to vaší ženě bude říkat, protože…“

James vyhodil Charmaine z okna se stejnou opatrností, jakou by věnoval pytli brambor. Na tak malou osůbku přistála s překvapivě těžkým žuchnutím.

James potom zavřel okno a zatáhl těžké damaškové záclony, takže se v pokoji rozvířil prach.

Jako kdyby se nic nestalo, posadil se ke stolu a pohlédl na Temperance svýma tmavýma očima, takže se neodvažovala nic říci.

„Myslím, že ty záclony potřebují vyprat, co vy na to?“

Na chvilku se odvrátil a Temperance viděla, jak si s jeho rty pohrává drobný úsměv. Když se na ni znovu podíval, zeptala se: „Chcete závin teplý, nebo studený?“

„Chci ho tichý,“ odpověděl a oba vyprskli smíchy.

Drahá maminko,

šarmantní Charmaine se neosvědčila. Možná bys příště mohla poslat dívku stejně hezkou, ale ne tak hlou-poučkou, a možná by měla mít alespoň základy vzdělání. A také by nevadilo, kdyby byla o trošku starší.

Tvoje milující dcera Temperance

8. KAPITOLA

Muselo být tak šest hodin ráno, když se Temperance s leknutím probudila a pomyslela si, že by se ho měla zeptat, jaká žena by odpovídala jeho představám.

Nebyla to kdovíjak světoborná myšlenka, ale svým způsobem byla přesto revoluční. Temperance měla zkušenosti s tím, jak muže a ženy dostat od sebe. Měla co do činění s muži, kteří propíjeli své skrovné výdělky a jejichž ženy a děti strádaly v bídě. Snažila se najít práci ženám, které jejich životní partneři bili a zneužívali a pak je opustili.

Nikdy jí ale nepřišlo na mysl, aby se snažila dát muže a ženu dohromady.

Když se oblékala, měla oči upřené na šaty ve svých kufrech, protože se nechtěla dívat po pokoji. Včera v noci totiž slyšela zvuky, které zněly podezřele jako myší hryzání. Za žádnou cenu nechtěla připustit, že by to mohly být krysy.

Nyní se konečně mohu podívat ženám z činžáků do očí, myslela si, protože co jiného je toto místo než jeden takový velký činžák?

Oblékla si vlněnou sukni, která jí sahala jenom ke kotníkům („Je skandální!“ prohlásila její matka), bavlněnou halenu s dlouhými rukávy, široký kožený pásek, obula si pevné kotníkové boty a pak sešla dolů.

„Tak kde tráví dny?“ zeptala se Temperance, jakmile vstoupila do kuchyně. Nyní, když tuto místnost sama vydrhla a uklidila, bylo překvapující, jak se stala centrem všeho dění. Kdykoli tam vstoupila, pokaždé tam našla jednu nebo obě stařeny a obvykle i nejméně jednoho muže. Ramsey začal krmit jehně velikou kojeneckou láhví; dokonce mu dal jméno, pojmenoval ho Izák podle toho příběhu z bible o chlapečkovi, který byl ušetřen před zabitím.

Dnes tedy obě ženy, oba muži a chlapec otevřeli ústa, aby Temperance zodpověděli její otázku.

„Jestli někdo z vás řekne ‚Grace‘, tak dnes nebude žádná večeře.“

Všech pět sklopilo hlavu a zavřelo ústa.

Temperance potichu napočítala do deseti, pak se pomalu otázala: „Říkal, že pase ovce a rybaří. Kde?“

Pět tváří plných úlevy se k ní otočilo. Ramsey, který seděl u kuchyňského stolu a choval neposedné jehně, zatímco se krmilo, odpověděl: „Nahoře na kopci. Bude tam celý den. Ale tam nahoru jít nemůžete, jestli to máte v úmyslu.“

„Proč ne?“ zeptala se a pak se zhrozila, jakou uslyší odpověď. Protože se zdálo, že „McCairn“, jak mu všichni říkali, má v tomto místě absolutní práva, pořádá tam snad orgie? S Grace?

„Pro dámu z města je cesta tam moc těžká,“ řekl Aleck.

Při těch slovech Temperance nevěřícně zvedla ruce. Nikdy v životě ještě nepotkala takové snoby, jako byli tito lidé. Byli přesvědčeni, že když žena vyrostla ve městě, je naprosto k ničemu.

Usmála se na ně. „Jsem si jistá, že máte pravdu, ale když mi ukážete správnou cestu, myslím, že se tím směrem vydám na lehkou procházku. Ovšem napřed připravím něco k obědu,“ doplnila.

O hodinu později měla připravený plátěný batoh s cornwallskými pirožky a pomeranči, přidala ještě kameninovou láhev s vínem ředěným vodou. Zatímco sekala maso a zeleninu a válela těsto, všichni lidé v kuchyni ji sledovali se zájmem, který se pokoušeli zakrýt.

V sedm hodin řekla: „Ramsey, jsem hotová.“ Pak si dala batoh na záda.

Ani ji nepřekvapilo, když vyšla ven a tam spatřila velkého, neklidně vypadajícího osedlaného koně, který se vzpínal a vyhazoval. Aěkoliv nikdo do kuchyně nevstoupil, ani z ní neodešel, zdálo se, že vědí všechno, co Temperance dělá nebo plánuje, ještě dřív než to skutečně učinila.

Temperance si pomyslela, že by se musela zalknout, než by se zeptala, jak si dali znamení, aby byl kůň připraven. A tak jenom počkala, až Ramsey nasedne, pak se ho chytila za paži a on jí pomohl vylézt za sebe; po cestě se držela za sedlo.

Protože do této země patřící klanu McCairnů přijela v noci a od domu se zatím dostala jenom na pár stop, se zájmem se rozhlížela po krajině. Když Ramsey vedl toho velkého bujného koně vzhůru po úzké skalnaté stezce, kde se po pravé straně tyčil kopec a po levé nebylo naprosto nic, Temperance musela bojovat s pokušením rozkřičet se, že chce dolů!

Ramsey určitě cítil její strach, protože se otočil v sedle a usmál se na ni. „Něco takového ve městě nemáte, že ne?“

„Máme tam pár vysokých budov,“ řekla a snažila se nedat najevo, že je vyděšená málem k smrti. Stačilo, aby kůň jedinkrát šlápl vedle, a spadli by a zabili by se. A ačkoliv sedlo svírala rukama tak pevně, až jí zbělely kotníky, tvář držela otočenou k masivnímu kopci po pravé straně a zuby nehty se bránila, aby ji strach přemohl.

„Tamhle, to je McCairn,“ řekl Ramsey tiše; pak k její hrůze koně zastavil.

Musela se zhluboka nadechnout, než se mohla otočit a podívat se na levou stranu, ale když to udělala, krása toho, co viděla, překonala její strach.

Pod ní se jako na obrázku v dětské pohádkové knížce rozprostírala malebná vesnička. Nebylo tam více než dvacet domků, všechny rozmístěny po obou stranách úzké silnice, která se klikatila k úpatí hory, na níž se právě nacházeli. Domky byly obílené, s doškovými střechami. Z několika komínů stoupal proužek dýmu; po cestě se potulovala kuřata. Viděla několik lidí, ženy nesoucí košíky; na ulici si hrály děti.

Každý dům měl vzadu cosi, co vypadalo jako zahrádka, viděla i několik chlévů a pár oplocených zvířecích výběhů.

„To je nádhera,“ zašeptala; pak se vyklonila ještě víc a spatřila, že jenom úzký proužek země spojuje tuto vesničku s pevninou. Vlastně to byl téměř ostrov, nijak veliký, uprostřed s horou. Na jedné straně byly vesnické domečky, na druhé straně stál rozpadající se starý kamenný dům Jamese McCairna a uprostřed se tyčila hora.

„Je to tu tak opuštěné,“ řekla. „Odcházejí odsud děti, když vyrostou?“

„Ale jó, odcházejí,“ řekl Ramsey a z jeho hlasu zněl veliký smutek. Pobídl koně, aby se dal znovu do kroku.

„Ale ty nepůjdeš?“ zeptala se.

Zdálo se, že to chlapce z nějakého důvodu pobavilo. „Ne, já ne,“ usmál se, jako kdyby to byl vtip. „Vy nejste jako ty ostatní,“ řekl po chvilce.

„Mohu to brát jako kompliment?“

Chlapec místo odpovědi jen pokrčil rameny a pobídl koně vpřed. Temperancc stiskla zuby a znovu se chytla sedla. Chraň bůh, že by z těchto lidí vyrazila lichotku. Co na tom, že si tak libovali v čisté kuchyni, takže ji téměř neopouštěli. Byla si jistá, že by každý z nich raději zemřel, než by řekl: „Dobrá práce, děvče,“ nebo co se tak ve Skotsku říká.

Připadalo jí, že jim trvalo hrozně dlouho, než dorazili na místo, kde byl asi vršek hory. Chlapec zastavil koně.

„Musíte se dostat támhle dolů,“ řekl a otočil se, aby jí pomohl. „McCairn koně tady nahoře nesmí vidět.“

Nejistýma nohama stála na skalnaté zemi a snažila se nevrávorat. Vzhlédla k němu a zeptala se: „Proč ne?“

Chlapec se usmál á zatáhl koni za otěže, takže se otočil a vydal se dolů po pěšině. „Pro jeho vzácné koně je to moc nebezpečné. Mohli by spadnout; a koho by potom stavěl do dostihů proti ostatním pánům? Jsme sice chudí, ale vyhráváme dostihy,“ řekl chlapec; pak s uličnickým zábleskem v očích pobídl koně a hnal ho strmou, nesmírně úzkou stezkou takovou rychlostí, až to Temperance bralo dech.

„Kdyby to byl můj syn, tak bych…“ Zarazila se při té myšlence, protože jak ovládat chlapce velkého jako Ramsey?

Temperance chvíli nepohnutě stála a rozhlížela se kolem sebe po lukách s jarním kvítím, naslouchala volání ptáků a vdechovala svěží, čistý vzduch.

„To není jako ve městě, viďte?“

Skoro vyletěla z kůže, jak se lekla, když za sebou uslyšela ten hlas, pak se otočila a spatřila Jamese, jak stojí necelé čtyři stopy od ní. Položila si ruku na srdce, aby se zklidnilo, a odpověděla: „Ne, není to jako ve městě, nicméně i město má své kladné stránky. Máme balet a operu a –“

James se otočil na patě a odcházel od ní pryč.

Temperance, poskakující přes kameny a chumáče trávy, se snažila držet s ním krok. „Povězte mi, pane McCairne, jsou všichni Skoti hrubí, nebo jsou takoví jenom lidé na tomto ostrově?“

„Nejsme na ostrově. Ještě ne,“ řekl přes rameno. „Jakého koně ten chlapec vzal?“

„Koně?“ opáčila Temperance, protože nechtěla dostat Ramseye do průšvihu.

„Snažíte se mi namluvit, že jste sem nahoru došla pěšky?“

„Nechápu, proč si všichni myslíte –“

James zastavil a podíval se na ni. Nemělo smysl lhát. „Velkého, s narudlou srstí a bílou skvrnou na pravé zadní noze.“

Rychle pokývl a znovu se dal do kroku a Temperance spěchala za ním.

„Tak proč jste dnes přišla sem nahoru?“ zeptal se. „Co ode mne chcete?“

Co měla říci? Chci vědět, jakou ženu byste byl ochoten požádat o ruku, abych si ji poštou mohla vyžádat od své matky a získat tak odsud zpáteční lístek? To jistě ne.

„Ale, jenom jsem se nudila,“ vymluvila se. „Myslela jsem, že bych se tu mohla porozhlédnout.“

„No jistě! „ ušklíbl se James. „A to si všichni v Americe myslíte, že jsme my Skoti hloupí?“

„Jenom já jsem v to doufala,“ řekla dřív, než se nad tím mohla zamyslet, ale když slyšela jeho smích, usmála se. „Co děláte celý den? Jste tu nahoře sám?“

Při té druhé otázce se zastavil, otočil se a pohlédl na ni se zdviženým obočím. „Tak proto jste sem přišla? Abyste se mnou byla sama?“

„O tom si můžete nechat leda tak zdát,“ opáčila; James se usmál a znovu se dal do kroku.

Šla za ním dolů do malého údolíčka, pak znovu nahoru, a na vrcholku uslyšela ovce. Když se zastavil, rozhlédla se kolem a viděla, že na jižní straně hory jsou všude samé ovce, stovky ovcí. Tu i tam viděla psy, jak kolem nich obíhají a chňapou jim po nohách. Po strmém svahu hory chodilo pár mužů.

„Bohužel, nejsme sami,“ řekla a znělo to velmi nešťastně. „Dneska žádné vzrušení nebude.“

James na ni chviličku překvapeně hleděl, pak zaklonil hlavu a smál se tak silně, že viděla, jak mu na krku vystouply žíly. Je to rozhodně krásný muž, pomyslela si, a kdyby patřila k těm ženám, které se vyžívají v milostných pletkách, on by byl první, po kom by šla.

Pod nimi dva muži zaslechli smích a zastavili se, aby se podívali vzhůru. Temperance zvedla paži a zamávala jim, a zdálo se, že z toho zůstali jako přimražení.

„Vsadím se, že nemohou uvěřit, že nejsem Grace,“ prohlásila. Když na to James nic neodpověděl, otočila se, aby se na něho podívala. Zamračeně si ji měřil.

„Moc klevetí.“

„Jestli mluvíte o té líné bandě hulvátů, kteří vám posedávají kolem stájí a kolem domu, tak ti nic jiného ani nedělají. Smí pán podle zákona mrskat své lidi?“

James se znovu zasmál. „Vy Američané,“ řekl. „Co vy si to o nás myslíte. Takže když už jste tady, co máte v plánu dělat?“

„Rozhodně nebudu nic uklízet!“ prohlásila rezolutně.

„Dobře, tak co kdybyste mi pomohla s tímhle?“ navrhl a vedl ji dolů po pěšině.

Za malou hradbou z keřů ležela veliká ovce a prudce oddechovala.

„Umírá?“ zeptala se Temperance a vzhlédla k němu.

„Ne, pokud tomu budu moci zabránit. Teď se jí postavte k hlavě a já si vezmu na starost opačný, důležitější konec, a společněji pomůžeme z nesnází.“

Temperance chvíli trvalo, než pochopila, co po ní chce; pak se jí rozsvítilo, že ovce rodí. „Aha,“ řekla. „Aha. Chápu. Možná bychom měli zavolat veterináře.“

„Jo, to určitě. A on nám pošle účet. Ne, tady je veterinářem McCairn. Připravená? Podržte ji. Tohle mládě je ve špatné poloze, jde ven nohama napřed a já ho musím otočit.“

Co Temperance zažila v příští hodině svého života, tomu by nikdy nevěřila. Když se James snažil dostat ruku do porodních cest, zjistil, že uvnitř jsou dvojčata a že nemá dost místa, aby tu svou velkou ruku vsunul dovnitř.

Posadil se na paty a pohlédl na Tempernce. „Pro mě tam není dost místa. Musíte to udělat vy.“

„Já?“ vyděsila se. „Já nemůžu –“

„Sundejte si tu svou fajnovou košilku, ať se vám neumaže, strčte ruku dovnitř a vytáhněte ta jehňata ven. Jestli to neuděláte, všichni tři pojdou.“

„Mám si sundat –“

„No tak, ženská, dělejte. Tady nikdo není, kdo by se na vás koukal.“

„Jste tu vy,“ řekla Temperance a zírala na něj přes hekající ovci.

„A vy si myslíte, že jsem nikdy předtím neviděl ženskou?“ Podíval se na ni znechuceně. „Tak si to udělejte po svém. Mějte si krev a to ostatní po celé košili, ale pospěšte si, děvče, a udělejte to.“

Možná že to, jak jí řekl „děvče“, ji přimělo, aby ho poslechla. Po včerejším zážitku s šarmantní Charmaine si Temperance potřebovala připadat mladší než jako matka osmnáctileté dívky.

Rychle, jak to jen dokázala, si rozepnula blůzu, vytáhla ji ze sukně a hodila ji na vrcholek keře. Hlavou jí bleskla myšlenka, jak je ráda, že tolik utrácela peníze toho hrozného Anguse McCairna, protože díky tomu teď měla na sobě rozkošný živůtek. Byl celý bílý, s úzkými ozdobnými záložkami a měl jemný kytičkový vzoreček z ručně obšívaných dírek.

„Dobře, tak co mám dělat teď?“ zeptala se, když se přiblížila ovci k zadním nohám.

Trvalo jí čtyřicet pět minut tvrdé dřiny, než uvnitř matky otočila první droboučké jehňátko. Každých několik minut se děloha ovce stáhla silnou kontrakcí a Tem-perance to pokaždé zmáčklo paži tak tvrdě, že jí bolestí vstoupily slzy do očí.

„Vedete si dobře,“ řekl za ní James měkce, a ona poznala, že je dojatý, protože měl zastřený hlas. Položil jí velké ruce na ramena a masíroval je, zatímco jí paže škrtily kontrakce. „Jen se uvolněte. Dýchejte,“ říkal jí tiše do ucha.

Když stahy povolily a ona znovu ucítila paži, vykládal jí, co má v děloze nahmatat. „Nahmatejte nohu. Tak, máte ji? Teď táhněte. Ne, neublížíte jí. Má příliš velké bolesti, aby věděla, co děláte. Tak, dobře. Táhněte. Teď pomalu. Tak! Zatáhněte znovu. Tentokrát silněji.“

Najednou z ovce vyšlo jehně Temperance přímo do klína. Bylo vlhké a celé od krve a zamotané do slizové-ho vaku, ale Temperance byla přesvědčená, že snad ještě neviděla něco tak krásného. Držela to malé stvořeníčko v náručí a udiveně se podívala na Jamese.

„Je tam ještě jedno,“ řekl a usmál se na ni. „Vyndejte ho; potom je můžeme očistit a uvidíme, jestli se nám podaří přimět jejich matku, aby je krmila.“

Po tom prvním jehňátku šlo to druhé snadno, ale Temperance cítila, že stahy už jsou mnohem slabší, a vyplašeně se podívala na Jamese.

„Prostě dostaňte to jehně ven. O matku si budeme dělat starosti později.“

V příštích pár minutách měla v klíně další jehně a sledovala, jak James škubá hrsti trávy a snaží se je očistit od placenty. Temperance se nerozmýšlela, co dělá, strhla z keřů bílou látku a začala čistit druhé jehně.

To jehně, které měl James, se instinktivně šlo nakrmit k matce, ale ta tam stále ležela a ztěžka oddychovala.

„Umírá,“ řekl James jemně. „Je mi líto, že se to stalo při vaší první.“

„Moje první ovce,“ řekla Temperance důrazně, položila jehně vedle jeho sourozence a rukou sáhla velké ovci na břicho. „Třikrát jsem pomáhala při porodu lidským maminkám,“ vysvětlila, položila dlaň na hřbet druhé ruky a začala ovci masírovat břicho. „Jednou placenta nešla ven, a tak porodní bába té ženě tlačila na břicho tak dlouho,dokud –“

Pracovala tak tvrdě, že ani nemohla mluvit.

James odstrčil jehňata stranou, pak poklekl vedle Temperance a pomáhal jí masírovat. A po několika okamžicích ovce vyvrhla velikou placentu, která s mokrým plesknutím dopadla na zem.

James a Temperance přestali s masírováním a dívali se. Zdálo se, že ovce na okamžik přestala dýchat; pak otevřela oči, zvedla hlavu a začala se stavět na nohy.

„Chce se postavit,“ řekl James vítězně.

Zvedli se a pomohli jí, aby se postavila. Po několika vteřinách nejistého potácení ovce odběhla a jehňátka běžela za ní.

„Nevděčníci!“ zasmála se Temperance a podívala se na Jamese. Ustoupil od ní a zvedl to, co drive bývalo její čistou halenkou. Nyní to byl hadr pokrytý nečistotami, které otřela z jehněte.

„Říkala jsem vám, že si ji nechám na sobě,“ řekla s úsměvem a vzala si ji od něj konečky prstů. „V čem teď mám sejít dolů?“

Stále se usmívaje, James rychle rozvázal tkaničky, přetáhl si přes hlavu vlastní košili a vystavil tak světlu svou nahou hruď.

Temperance si od něj košili vzala, oblékla si ji a začala se smát, protože rukávy jí byly hrozně dlouhé a podolek jí sahal až ke kolenům. James jí zvedl ruku, vysoukal rukávy a uvázal jí tkaničky kolem zápěstí. Když zavazoval druhý rukáv, pokývl k batohu, který ležel na zemi, kam ho hodila, když prve spatřila ovci.

„Je tam něco k jídlu?“

„Cornwallské pirožky. To jsou –“

„Dokonce i tady v zaostalém Skotsku jsme slyšeli o takovém cizokrajném jídle,“ řekl a usmál se na ni. „Pojďte; vím o jednom místě, kde se najíme.“

Bez zaváhání cupitala podle něj, když dlouhými kroky rychle odcházel z té strany kopce, kde muži pečovali o ovce.

Na horském svahu se košatil jeden starý strom a zem pod ním pokrývaly ostré skály, které vypadaly smrtelně nebezpečně, ale James slezl o několik stop níže a natáhl k ní paže. Chtěla se ho chytit za ruku, ale on ji nenechal.

„Skočte a já vás chytím,“ vybídl ji. „S takovou sukní je to pro vás moc strmé.“

Chtěla mu vysvětlit, že je to absurdní, ale v příštím okamžiku cítila, jak její tělo padá dopředu do jeho náruče v naprosté důvěře. Chytil ji kolem pasu, zatočil se s ní a pak ji postavil na pěšinu. Takříkajíc pěšinu, protože byla jenom asi šest palců široká. Jeden špatný krok a zřítí se dolů.

, Jestli máte strach, držte se mne za pásek,“ řekl a vyrazil.

„Vy jste bez košile, a já se vás mám držet za pásek,“ řekla. „Není divu, že se nechcete ženit, to byste totiž nemohl chodit s děvčaty na procházku a dělat jim při tom takové návrhy.“

Usmála se, když se k ní donesl Jamesův smích. Opravdu musí přestat s tou hrubostí a prostořekostí! Ale po pravdě, byla to úleva být s mužem, který neškemral, aby se vzdala všeho, co chce v životě dělat, a stala se jeho ženou. Někdy si myslela, že je pro muže výzvou, jakou je třeba lezení po vysokých horách. Kolik mužů jí řeklo: „Odejdi od toho všeho a buď mojí ženou. Roď moje děti!“

Vzhledem k tomu, kam všichni patrně mířili, musela si Temperance nechat humorné poznámky pro sebe. Přinejmenším se o ně nikdy nemohla s žádným mužem podělit.

Ale nyní to šlo. James McCairn byl muž, se kterým se mohla smát, a nemusela se bát důsledků. Na druhou stranu ovšem měla pocit, že tím příliš hrubne.

James se zastavil tak náhle, že se Temperance musela rukou opřít o jeho holá záda, aby neupadla. Má krásně horkou kůži, napadlo ji a ruku zase neochotně stáhla. „Tak co myslíte?“ zeptal se a otočil se zpátky k ní. Temperance se opřela rukou o skálu a rozhlédla se. Pod nimi byla vesnice, naskýtal se jim tentýž dech beroucí výhled, který viděla, když jela s Ramseyem na koni. Nalevo od nich byla jakási malá jeskyně. „To je nádhera,“ řekla upřímně.

V příští vteřině James zmizel za rohem a ona neztrácela čas a šla za ním. Byla to jeskyně asi šest stop hluboká, osm stop široká. Uvnitř stála hrubá postel sbitá z prken a pokrytá ovčími kůžemi a byl tam malý kruh z kamenů, ve kterém, jak bylo vidět, hořel už mnohokrát oheň.

Když Temperance pohlédla na Jamese, měl výraz chlapce, jenž opravdu moc chtěl, aby se jí jeho tajné místo líbilo. „Je to tu čistší než v domě,“ řekla vážně. James se usmál a položil batoh na zem. „Posaďte se,“ vybídl ji vesele a hodil na zem jednu ovčí kůži, „a povězte mi všechno o sobě.“

„Tedy…,“ začala a oči jí jiskřily uličnictvím, když ho sledovala, jak se přehrabuje v plátěném batohu, „… ale mamimka říká, že jsem tak obdivuhodná, ovšem já to vím, protože mi to říkají všichni chlapci, tak proto se chci vdát za lorda a stát se princeznou a…“

James se usmál, vyndal z batohu jeden pirožek, natáhl se na zem, opřel se o loket a zakousl se. „Myslím, že mě ještě žádná žena nerozesmála tak jako vy,“ řekl zamyšleně.

Temperance se najednou probrala a uvědomila si, v jaké je situaci. Jsou naprosto sami v téhle jeskyňce, on je polonahý a…

„Tak vážně, proč jste tady?“ zeptal se a nedůvěřivě se na ni díval.

„Vy potřebujete hospodyni a já potřebuji práci.“ Byla ráda, že dokáže myslet na něco jiného než na jeho nahé tělo.

Hlavu měl otočenou směrem k východu z mělké jeskyně a díval se přes vesnici do dálky. Nevěřícně se ušklíbl. „Vy jste stejná hospodyně, jako já jsem kněz. Co vám o mně můj strýček vlastně řekl?“

Temperance nenapadla dost rychle žádná pořádná lež, a tak se jenom dívala na vesnici v dálce.

„Tak co po mně chce tentokrát?“ zeptal se a prohlížel si ji z profilu. „Myslel si, že mě vaše krása tak ohromí, že si vás nakonec budu muset vzít?“

„To nade vši pravděpodobnost ne!“ řekla až příliš rychle.

„Dobře, ale jde tu přece o víc než jen o to, abyste mi vygruntovala ten starý dům.“

Otevřela ústa a chystala se promluvit, ale on zvedl ruku v odmítavém gestu. „Ne, neříkejte mi to; mám rád hádanky. Tady je toho k přemýšlení zatraceně málo. Tak co by přimělo takovou Američanku z města, jako jste vy, přijet do zapadlého hnízda daleko ve Skotsku a drbat tam podlahy? V tom není romantika Vysočiny, že ne? Možnost žít pod jednou střechou s hlavou klanu a tak dále?“

„To asi ne.“ Temperance sklopila oči na svůj pirožek. Bylo to hovězí s cibulí a brambory zapečené v těstě. Sama sobě musela přiznat, že je to dobré. Možná že koneckonců přece jenom má nějaký kuchařský talent.

Naoko sice předstírala nezájem, jako by ji nebavilo naslouchat mu, jak se snaží tu záhadu rozluštit, ale přesto to pro ni byla od jejího příjezdu do Skotska zatím ta nejzajímavější konverzace.

Musela se bránit úsměvu, když viděla, jak si ji James soustředěně prohlíží a snaží se dát dohromady to málo, co ví.

„Mám vám napovědět?“ Ta slova jako by jí sama vylétla z úst.

„Ohó! Ten den, kdy nedokážu přijít na to, co má žena za lubem, bude dnem, kdy se poddám.“

Musela se otočit, aby skryla úsměv; pak se na něj znovu podívala. Ale to byla chyba. Měl na sobě jenom kilt, přes něj široký kožený pásek, a měkké boty, které mu sahaly do půl lýtek. Rozhodla se, že je bezpečnější dívat se na vesnici.

„Vadilo by vám, kdybyste mi prozradila, co je mezi vámi a mým strýcem? Zdálo se, že mu na vás na jednu stranu záleží, ale také to vypadalo, že dělá věci, které se vám protiví.“

James se posadil a natáhl se přes ni, aby dosáhl na batoh. Temperance ani nedýchala, když byl tak blízko. Teď budu moci vykládat svým ubohým ženám, že už vím, co je to vášeň k muži, napadlo ji. Ovšem také jim musím být schopná povědět, že jsem své bouřící emoce bezpečně ovládla.

„… a manželství,“ říkal James.

„Prosím? Neslyšela jsem vás.“ Snažila se myslet na to, kde je, a nepřenášet se každých pár minut zpátky do New Yorku.

„Říkal jsem, že můj strýc je rozhodnutý mě oženit, a já se ženit nechci.“

„Ale proč ne?“ zeptala se a otočila se k němu, protože zájem o jeho odpověď převážil nad rozumem.

„Jakmile se člověk jednou ožení, nemá žádnou svobodu. Žena po něm chce, aby byl každý večer doma na večeři. Chce po něm, aby… aby… Chce, aby s ní jezdil nakupovat do Edinburghu.“ Znělo to, jako kdyby se mu dělalo špatně.

Temperance se neubránila smíchu. „Ach, vy ubohý týraný chudáčku. A co čekáte, že bude dělat? Lézt s vámi po horách a pomáhat vám rodit jehňata?“

„Ano,“ řekl tak tiše, že ho sotva slyšela.

Když mu pohlédla do očí, byly divoké a temné. S námahou od něj odvrátila pohled.

Když promluvila, její hlas zněl bezstarostně. „Jestli se zamilujete do mě, McCairne, zlomí vám to srdce. Váš strýc mi za tuto práci dobře platí, a jakmile budu mít dost peněz, vrátím se zpátky do New Yorku. Mám tam práci. Lidé mě tam potřebují.“

James se na ni usmál tak, až se mezi ňadry začala potit. „Nechci si vás vzít; jenom chci, abyste se vrátila do mé postele.“

„Vy, já a Grace? Nebude tam trochu přeplněno?“ poznamenala, aniž hnula brvou.

Tomu se James zasmál a znovu se opřel o loket. „Víte, myslím, že vás mám rád. Nejste jako ostatní ženy. Dobře tedy, tak co po mně tolik chcete, že jste kvůli tomu přišla až sem nahoru?“

To Temperance skoro porazilo. Byl až příliš vnímavý, aby před ním něco dokázala skrýt. Takže čím blíže se bude držet pravdy, tím lépe se z toho dostane. „Nevím o moc víc o tom, proč vás strýc chce oženit, než víte sám. Vlastně jsem s ním o celé té věci hovořila pouze jednou. Řekl mi, že když budu vaší hospodyní po…“ Zaváhala. „Šest měsíců, přes léto…“ Po pravdě řečeno, Angus nestanovil žádný časový limit, a to ji někdy děsilo. Co když Jamesovi nenajde ženu ani za deset let?

„… po šest měsíců,“ pokračovala, „umožní mi vrátit se do Spojených států, a dokonce věnuje peníze pro jeden můj případ.“

„Váš případ?“

„Pomáhám strádajícím ženám.“

„Aha. Jako jste sama. Vy tak strádáte, že vezmete práci jako uklízečka.“

Když se otočila, aby na něj pohlédla, měla ve tváři upřímný hněv. „Váš strýc je podlý, prolhaný lump, který odmítá věnovat pozornost, vyslechnout si důvody nebo…“ Otevřela oči hrůzou.

„Aha, jo, je takový, dobře, a ještě horší. Nemůžete mi o něm povědět nic, co bych už nevěděl. Ale co udělal vám?“

„Vylíčil mi tu práci tak, že vypadala nádherně: hlava klanu, velký dům na venkově. Myslela jsem si, že budu vést plný dům služebnictva a že mi to zabere jenom několik hodin denně.“

„A místo toho jste dostala nás,“ řekl James a v hlase mu znělo pobavení.

„Proč udržujete svoje stáje tak čisté a ten dům tak… tak…“

James pokrčil rameny a natáhl se pro další pirožek. „Dům nic neznamená, ale každý rok vyhrávám dostihy, a tím vydělávám peníze, takže koně pro mě mají větší cenu než ten dům. K čemu potřebuji velký dům? Žiji tady nahoře.“

„Ale kdybyste se opravdu oženil –“

„Jednou už mi to stačilo.“

„Aha,“ řekla Temeprance s pomalým úsměvem. „Teď chápu.“ Přitáhla si kolena k bradě a objala je, zatímco se zahleděla zpátky na vesnici. „Teď už všechno chápu. Prožil jste zklamání v lásce, takže teď nenávidíte všechny ženy. Myslím, že takovou knihu jsem už četla.“

Když James nic neříkal, otočila se a pohlédla na něj. Koukal na ni takovým zvláštním způsobem. „Vy jste se s mým strýcem nesnášeli, nemám pravdu? On nemá rád ženy, které vidí věci tak, jak jsou.“

Temperance se zasmála. „Ne, moc dobře jsme spolu nevycházeli. Tak co, povíte mi něco o své ženě?“

„Ne,“ řekl. „Vy na všechno stejně přijdete sama, tak co mám říkat?“

Temperance by se nejraději kousla do jazyka za to, že byla tak prostořeká. Kdyby se ho zeptala mile, možná by jí o svém manželství pověděl něco, co by mohla použít. „Proč váš strýc tak usiluje o to, abyste se oženil? Protože potřebujete dědice?“

Tomu se James usmál. „No, to jo, je tady velký boj o to, kdo dostane tuhle barabiznu, až umřu.“

„Tak proč váš strýc naléhá, abyste se oženil?“ nedala mu pokoj.

Než James odpověděl, na chvíli se odmlčel. „Myslím, že strýček Angus má manželství rád. Napsal mi, že sám se zrovna nedávno znovu oženil. Já jsem ji ještě neviděl, ale podle něj je ze všech jeho žen ta nejlepší, prý velmi laskavá paní, roztomilé povahy. Angus má rád roztomilé ženy.“

„A jaké ženy máte rád vy?“ vypálila na něj.

„Takové, co nestrkají do všeho nos,“ opáčil rychle. „Teď se musím vrátit k ovcím,“ prohlásil a začal se zvedat.

„Ale…“ Nenapadlo ji, jak mu zabránit, aby odešel, protože ona ještě neodhalila to, co měla v úmyslu zjistit. „Jaká je Grace?“ zeptala se a také vstala.

„Proč se zajímáte o Grace?“

„Jen tak. Slýchám její jméno tak často a vy do ní musíte být zamilovaný, když… chci říci, když.

Stál venku ve slunečním světle a hleděl na ni. „Myslím, že lidé příliš mnoho mluví a vy jim příliš mnoho nasloucháte. Budete mi nosit oběd každý den?“

„Pomůžete mi nějak s uklízením domu? Neumím opravit střechu a nevím, jak se zbavit kuřat v ložnicích.“

„Co to pro vás znamená, jestli je tam čisto? Proč prostě nevezmete strýcovy peníze a neodsedíte si svůj šestiměsíční trest?“

Co měla odpovědět? Že každá potenciální nevěsta, kterou jí matka pošle, vezme nohy na ramena, až to tam uvidí? „Angus McCairn pravděpodobně pošle kontrolu, aby zjistil, jestli odvádím svou práci.“

„O tom pochybuji a nevěřím, že si myslíte, že to udělá,“ řekl James tiše a podezíravě si ji měřil.

Temperance musela odvrátit tvář, aby nebylo vidět, jak se červená. Pochopila, že James poznal, že před ním něco tají, a snaží se zjistit co.

Následovala ho po úzké pěšině; vyšplhal nahoru první a pomohl jí po strmém svahu. Zastavila se pod starým stromem.

„Jděte přímo dolů po té široké pěšině, nescházejte z ní, až dojdete do vesnice. Zahněte doleva a dorazíte zpátky k domu.“

„A co s vaší košilí?“ zeptala se a natáhla paži. Byl svlečený do půl těla a ona určitě vypadala podivně v jeho velké košili, která jí sahala ke kolenům.

„Mám jinou,“ řekl a pokývl hlavou k vršku kopce. „Teď jděte, už jste mi vzala dost času.“

„A sobě také,“ řekla, otrávená, že mu přes to všechno byla na obtíž. Rychle se otočila a vydala se dolů a celou cestu nemyslela na nic jiného než na to, oč jde mezi Ja-mesem a jeho strýcem. Jsou v tom peníze? Podle její zkušenosti z chudinských čtvrtí se zdálo, že všechno končí u peněz nebo u sexu, nebo u obojího. Co se skrývalo za tím, že Angus McCairn trvá na tom, aby se jeho synovec oženil?

„Zjistím to,“ zašeptala nahlas a pak si v hlavě začala sestavovat dopis pro maminku.

Ale když došla na úpatí strmé stezky a před sebou viděla, jak se pěšina rozděluje, všechny myšlenky na maminku ji opustily. Když půjde vlevo, čeká ji tam ten špinavý dům, který vyžaduje další měsíce práce, aby se v něm dalo bydlet. Napravo byla vesnice. Jsou domky plné žen, které pletou krásné svetry, aby je pak prodaly v Edinburghu? Co by se mohla naučit od těchto lidí, aby se jí to hodilo, až bude zpátky v New Yorku?

9. KAPITOLA

Když Temperance došla na konec cesty, která vedla do vesnice, zastavila se. Nemohla jít po hlavní ulici, třebaže nebyla nijak významná, a mít přitom na sobě pánovu košili. Trvalo by asi tak dvě vteřiny, než by si všichni začali vykládat, kdo je a co dělá – nebo co s Ja-mesem McCairnem dělala.

„No bože!“ řekla, pak odbočila z pěšiny a namířila si ke skalám, u nichž, jak věděla, byl mořský břeh. Možná že procházka kolem vody jí pročistí hlavu.

„Našla jsem čtyři!“ zaslechla nějaký dívčí hlas, když vystoupila na skálu a pohlédla dolů; spatřila vysokou, štíhlou ženu a děvče na samém prahu ženskosti, jak něco kopou ve skalnaté pláži podél vody.

A když tu ženu zahlédla blíž, připadala si najednou jako doma, protože ji poznala podle chůze, jak nakláněla hlavu. Byla jednou z těch, které v novinách nazývali „opuštěné ženy slečny 0’Neilové“.

Měla pocit, jako kdyby potkala starou přítelkyni, Temperance seběhla dolů ze skály. „Nazdar!“ zavolala.

Poplašená dívka utíkala k matce, postavila se vedle ní a zvědavýma očima sledovala, jak se k nim Temperance blíží.

„Jsem Temperance 0’Neilová,“ představila se ženě a napřáhla ruku, aby si s ní potřásla. Ale žena tam jenom stála a pozorovala ji. „Jsem nová hospodyně v tom… tom… no, v tom domě,“ dokončila chabě.

„My víme, kdo jste,“ podotkla žena tiše, ale stoupla si před děvče, jako by je chtěla chránit, jako kdyby se bála, že se jí Temperance bude snažit dítě vzít.

„A ty se jmenuješ?“ zeptala se Temperance dívky a usmála se na ni.

Ale děvče neodpovědělo, jenom si ji stále prohlíželo s očima široce otevřenýma; pak se postavilo na špičky a něco pošeptalo matce.

Žena se otočila a pohlédla na Temperance. Byla hezká, ale její kůže byla příliš vystavovaná vlivům počasí. Za dalších pět let už bude vypadat staře.

„Moje dcera chce vědět, proč máte na sobě McCairnovu košili.“

„Pomáhala jsem mu rodit pár jehňat a zašpinila jsem si blůzu od krve, tak mi půjčil svou košili.“ Temperance se usmívala, ale ty druhé dvě jí úsměv neopětovaly.

„Já jsem Grace,“ řekla žena s upjatým výrazem a nehnula ani brvou. „Předpokládám, že jste o mně slyšela.“

Temperance měla s podobnými situacemi mnoho zkušeností. Všechny ženy v chudinské čtvrti byly přesvědčené, že když je „dáma“, bude je soudit a odsuzovat. Zeširoka se usmála. „Ach ano, něco jsem slyšela. To je celý den jenom Grace tohle a Grace támhleto…“

Ženin výraz se změnil z nepřátelství ve zmatenost. „Ale řekli vám, že já.

„Ze jste McCairnova přítelkyně? Ano, jistě,“ řekla Temperance vesele. „A stará se o vás? Jestli ne, mohla bych vám nějak pomoci. Dal vám útulný dům? Je tam teplo? Máte obě dost jídla?“

„Já, ehm…,“ zmateně ze sebe vyrazila žena.

„Víte snad vy, proč se odmítá oženit?“

Žena chvilku hleděla na Temperance, nevěřícně mrkala, pak se uklidnila a zdálo se, že o něčem uvažuje. „Nemá čas si se mnou povídat,“ odpověděla posléze a v očích jí zajiskřilo.

Temperance se zasmála a zasmála se i Grace. Ale z jejího smíchu bylo poznat, že to nedělá příliš často.

„Tak co máš v tom kbelíku?“ zeptala se Temperance holčičky. „Je to něco dobrého k jídlu?“

„Chtěla byste, abychom vám to ukázaly?“ zeptala se Grace přívětivě.

„Ach ano,“ přikývla Temperance, „to bych moc ráda. A ráda bych si poslechla všechno, co se povídá. A na oplátku bych si ráda s někým promluvila o těch mužských v domě.“ Grace a její dcera se vydaly na cestu a Temperance šla vedle nich.

„O kterých?“

„O všech, McCairnem počínaje. Musím je přemlouvat, aby mi pomáhali uklízet ten velký dům. A McCairn říká, že jenom koně si zasluhují jeho pozornost. Nenapadá vás něco, jak to změnit?“

„A proč chcete ten dům uklidit?“ zeptala se Grace tiše.

Při těch slovech se Temperance zastavila. „Mohu se na vás spolehnout? Umíte udržet tajemství?“

Gracina hezká tvář byla vážná. „Mám tajemství, která si vezmu s sebou do hrobu.“

Úspěch Temperance spočíval částečně v tom, že dokázala ženy odhadnout. S muži jí to tolik nešlo, ale s ženami byla téměř jasnovidka. Při její práci to ani jinak nešlo. Například musela být schopná poznat, jestli nějaká žena opravdu chce skoncovat s prostitucí, nebo jestli se jenom snaží získat nějaké výhody.

Když se teď podívala do Graciných ustaraných očí, poznala, že Grace umí být přátelská.

„Jste do něj zamilovaná?“ zeptala se Temperance, protože věděla, že jakmile žena řekne, že je do muže „zamilovaná“, je všechno marné.

Tomu se Grace usmála.

„Dobře. Moje tajemství spočívá v tom, že se snažím najít mu ženu. Jenom nebesa vědí, proč jeho strýc chce, aby se synovec oženil, ale zdá se, že je to pro něj nanejvýš důležité. A protože se jeho strýc oženil s mou matkou a převzal kontrolu nad penězi, které mi zanechal můj otec, i pro mě je důležité, aby se McCairn oženil.“ Temperance se otočila, aby pohlédla na Grace. „Protože vy ho znáte nejlépe, povězte mi, co má na ženách rád?“

„Když ho neobtěžují vlastními problémy,“ řekla Grace rychle a Temperance poznala v jejím hlase hořkost.

„Chápu. Rozumím tomu tak, že nemáte žádný útulný domeček a v něm stůl plný jídla.“

„Hmhm!“ Grace si místo odpovědi významně odkašlala, pak ukázala k opuštěné chalupě posazené v polovině kopce. „Bývala to salaš.“

„Ale udržuje vám ji v dobrém stavu, že ano?“ zeptala se Temperance.

„To od něj ani nečekám,“ odpověděla Grace, a zdálo se, že se potřebuje obhájit. „Žila jsem v Edinburghu jako sirotek a můj manžel mě přivedl sem, ale před třemi lety se utopil a já jsem zůstala sama. A měla jsem malou Alys, o kterou jsem se musela starat, tak co jsem měla dělat? Tady se nedají vydělat peníze, a já nic neumím, a –“

Temperance položila ženě ruku na rameno. „Neumíte náhodou vařit?“

„Stejně dobře jako kdokoliv jiný,“ odpověděla Grace opatrně.

„Tak půjdete bydlet ke mně do domu. Právě jsem vás najala jako kuchařku.“

„To nemůžete,“ řekla Grace a ucouvla. „To by ho na-vztekalo.“

Ale Temperance ji chytla za ruku. „Jestli jsem na něco zvyklá, tak na mužský hněv. Mohla bych vám vyprávět romány o tom, s čím vším jsem se musela vypořádat, to byste nevěřila.“

„Vy? Ale vy jste dáma.“

Tomu se Temperance musela zasmát. Měla na sobě mužskou flekatou košili, vlasy jí neupraveně splývaly po zádech a sukni měla samé bláto. Jak by ji někdo mohl pokládat za „dámu“?

Pohlédla na děvče stojící za matkou. „Chtěla bys fy bydlet ve velkém domě? Když uklidíme jeden pokoj, můžeš mít něco krásného.“

Dívenka se schovávala za matkou, ale dívala se na Temperance širokýma očima, očima, které říkaly, že bude ráda bydlet někde jinde.

„Tak co?“ otázala se Temperance. „Přijímáte to místo, nebo ne?“

„Myslím, že ho přijmu,“ přikývla Grace. „Jo, přijmu.“

„Dobře!“ vzala to na vědomí Temperance, napřáhla ruku, aby si jí s Grace potřásla.

Milá maminko,

nemám teď moc času na psaní, ale potřebuji pár věcí. Chci znát pravdu o tom, proč Tvůj manžel tak naléhavě chce Jamese McCairna oženit. Moje instinkty mi říkají, Že je v tom nějaké tajemství. Zjisti o tom, co se dá.

Zadruhé, potřebuji svolení Tvého muže, abych mohla najmout kuchařku. Asi jí bude muset dávat mzdu, protože pochybuji, že ji bude chtít platit McCairn, neboť ten je zvyklý, aby mu ta žena byla k dispozici jinačím způsobem.

Jak pokračuje hon na nevěstu? Je třeba, aby to byla spíše sportovně založená osoba, protože McCairn má rád ženy, které umějí šplhat po skalách a poradí si s ovcemi.

Mimochodem, myslím, že jsem si tu asi našla přítelkyni. A málem bych zapomněla, porodili jsme s McCair-nem dvějehňata.

Líbám Tě, Tvoje milující Temperance

Když se podívala na dopis, usmála se poslední větě. Ať na to maminka přijde sama!

„Cože jste udělala?!“ James McCairn se naklonil k Temperance u večeře přes jídelní stůl. „Koho jste najala jako kuchařku?“

„Grace,“ řekla Temperance klidně. On stál, ale ona zůstala sedět. „Dal byste si ještě pár brambor?“

„Ne, vy ženská drzá, nechci ty zatracené brambory. Chci, aby ta žena byla pryč z mého domu.“

Temperance měla plnou pusu máslem maštěných brambor. „Vaše škoda. Jsou skvělé. Nejenom že je Grace báječná kuchařka, je také studnice poznání. Ví, jak dostat z vesnice jídlo. Ví, kdo má krávy a kdo může dodávat máslo a –“

„Chci, aby šla pryč! Rozumíte mi?“

Temperance na něj pohlédla nevinnýma očima. „A to jako proč?“

„Ona je… Vy to nevíte, ale ona je…“

„Žena pokleslého morálního charakteru, protože s vámi chodí do postele bez posvátného pouta manželského? Nebo to snad neděláte jenom vy, ale všichni muži z vesnice, kteří nemají ženy?“

James vypadal téměř zděšeně. „Ona není…“

„Aha, tak to jenom vy?“ řekla Temperance.

James se posadil a zíral na ni. „Vy si ale dovolujete,“ ulevil si a zamyšleně si ji měřil.

„Proč? Protože chápu, čím si prošla a proč musela dělat to, co dělala? Ještě fazole? Ne?“ Položila mísu a pohlédla na něj. „Tak dobře, znáte snad lepší způsob, jak zbavit vesnici tohoto hříšku, než ji přivést sem, aby pracovala pod vaším bdělým okem?“

James stiskl rty a naklonil se k ní. „Ale já nechci zbavit vesnici toho ‚hříšku‘, jak vy říkáte, já si tam právě tenhle hříšek chci udržet.“

„Je to váš osobní názor, nebo je to názor celé vesnice, včetně žen?“

„Ženy se nepočítají,“ řekl James rychle. „Alespoň ne v této věci.“

„Ale tohle je samá podstata ženských věcí. A vy chcete, aby každý věděl, že jste vyhodil Grace, protože s ní můžete líhat, ale nestrpíte ji ve své kuchyni?“

„Co kdybych vás poslal ke strýci a na prsa vám přišpendlil ceduli: Děkuji, nechci?“

„To můžete, ale pak už nikdy nebudete sedět u tak výborné večeře a do domu se brzy vrátí krysy a nikdo vám nebude do kopců nosit pirožky a…“

Když se James opřel na židli, Temperance poznala, že vyhrála. Dovolí Grace, aby zůstala. „A co mám teď dělat, abych uspokojil své… potřeby?“ zeptal se tiše.

„Najít si ženu?“ navrhla Temperance roztomile. „Vždycky se můžete oženit s Grace, víte? Je to milá žena.“

„Začínáte mi připadat jako můj strýček. A proč vám tolik záleží na tom, abych se oženil?“

„Která žena se nezajímá o vdavky?“ řekla rychle. „Když jsem slyšela příběh té chudinky, mé srdce jí bilo vstříc. Měl byste slyšet o tom, co zakusila, když jako dítě osiřela, pak se bláznivě zamilovala do…“

Odmlčela se, protože James vstal od stolu a opustil místnost. Usmála se. Před lety na ni jeden muž křičel, že mu zničila život. Vyprávěla mu smutný příběh o tom, co jeho milenku dohnalo k prostituci, a to v něm vzbudilo takovou lítost, že už s ní nebyl schopen spávat.

Příběh měl ovšem špatný konec, protože příštího dne jeho bývalá milenka vynadala Temperance, aby si všímala jenom svých věcí a zachraňovala jenom ty lidi, kteří o to stojí, a že ona si teď bude muset najít jiného bohatého pána, aby se o ni staral. Z toho se Temperance naučila pomáhat jenom ženám, které skutečně chtějí, aby jim bylo pomoženo.

A naštěstí Grace, která převzala kuchyni, jako kdyby tam byla odjakživa, o pomoc stála.

1 0. KAPITOLA

Reverende,“ pozdravila Temperance s úsměvem, když na mocné zaklepání otevřela dveře. „To je od vás hezké, že jste nás přišel navštívit a –“

Muž, malý a statný jako býček, kterého připomínal, se kolem ní protlačil do haly. Kdyby na sobě neměl roucho kněze, Temperance by nikdy nehádala, že patří k duchovnímu stavu. Vypadal spíše jako muž, který v New Yorku do jejich domu dodával led.

„Nebudete do McCairnu zatahovat své nemorální městské móresy,“ řekl ten člověk a výhružně na ni upíral oči. Pak si ji prohlédl odshora dolů takovým způsobem, až měla chuť ho do širokého obličeje uhodit.

„Prosím?“ zeptala se, ale přesně věděla, proč přišel. Tohle nebylo poprvé, co se nějaký muž schovával za církevní parádu ve snaze vnutit jí svou vlastní vůli. Temperance věděla, že přišel kvůli Grace, a byla odhodlána bránit svou noyou přítelkyni i s nasazením vlastního života, bude-li to třeba.

Muž zvedl paži a ukázal směrem k zadní části domu. „Přivedla jste do tohoto domu nemravnost. Vy jste…“

Temperance se stále usmívala, ale byl to ledový úsměv. „Předpokládám, že vám vadí můj soucit.“

„Vy byste se měla modlit za soucit.“

„To nechte laskavě na mně. Ona se tady má mnohem lépe než kdy předtím.“

Při těch slovech se muž na ni podíval, jako kdyby přišla o rozum. „A kdo vlastně? O kom to mluvíte?“

„Cožpak tady nehovoříme o Grace? O ní a o Jamesi McCairnovi?“

„O Grace? O Gavieho Grace?“ Temperance chvíli trvalo, než jí došlo, že Gavie muselo být jméno Gracina manžela.

„Nevím nic o Grace a Jamesi McCairnovi,“ odpověděl muž upjatě.

Mluv o tom, jak schováváš hlavu do písku! pomyslela si, pak se k němu naklonila. „Tak kvůli čemu se zlobíte?“

„Kvůli vám! Nechodíte na bohoslužby. Vaše sukně jsou necudně krátké! Ženy v této vesnici mají chuť vás napodobovat. Takhle tu brzy budeme mít…“

„Ženy, které řídí auto! Kouří cigarety. Rozhodují o vlastních penězích. Ženy, které říkají, co si myslí!“

Když domluvila, málem se dotýkala nosem jeho obličeje. Jeho malá očka plála hněvem, a ona byla tak blízko, že viděla, jak se mu v nose, když zhluboka dýchal, chvějí chloupky.

„Budete litovat, že jste se mnou takhle mluvila,“ pohrozil jí, pak se otočil na patě a opustil dům.

Temperance chvíli stála ve vstupní hale a zírala na zavřené dveře. Takový ošklivý chlapík, pomyslela si, pak se obrátila, protože za sebou uslyšela nějaký zvuk. Stála tam Grace, ve vlasech mouku, a dívala se na ni.

„Jak se jmenuje?“

„Hamish,“ řekla Grace a nespouštěla z ní oči.

Temperance byla velice rozzlobená. Ještě nikdy na ni nikdo nezaútočil tak osobně. „Proč útočil na mě?“ zeptala se. „Ty jsi byla… byla…“ Nechtěla Grace urazit, ale přesto…

Grace pokrčila rameny. „Můj manžel tady vyrostl. Byl jedním z nich, takže oni –“

„Tím pádem jsi i ty Jedna z nich‘. Ale já jsem –“

„Outsider.“

„Chápu,“ řekla Temperance, ale ve skutečnosti to nechápala. „Já jsem podvratný živel, ale kdybych tady vyrostla, tak by mě přijali.“

„Kdybys tady vyrostla, nebyla bys taková osobnost,“ řekla Grace jemně a s jiskrou v oku. „Myslím, že Hamishovi možná dělá starosti, že mávnutím ruky toto místo změníš, aby se podobalo městu, odkud jsi přišla.“

„Pár vylepšení nemůže uškodit,“ zamumlala Temperance a pak se rozhodla, že nejlepší bude pustit toho muže z hlavy. „Víš co, ještě jsem si tenhle dům neprohlédla celý. Možná bychom ho měly obejít a podívat se, co se všechno musí udělat. Třeba dokážu přijít na způsob, jak přesvědčit McCairna, aby přispěl nějakými penězi na opravu. Rozhodně jsou potřeba nové záclony v jídelně.“ To poslední řekla s úsměvem, ale když byla v polovině schodiště, otočila se ke Grace a zeptala se: „Pověz mi, účastní se McCairn bohoslužeb a poslouchá toho muže?“

Grace se snažila zakrýt úsměv. „Nemyslím, že McCairn někdy byl v kostele. O ničem takovém každopádně nevím.“

„Ale zbytek vesnice chodí?“

„O, to ano. Dokonce i já. Nedovedu si představit, co by Hamish dělal, kdyby někdo z McCairnu kromě Jame-se vynechával jeho bohoslužby.“

„Možná by ho zničil svým kázáním,“ řekla Temperance s úšklebkem a vydala se vzhůru po schodech.

Nahoře bylo osm ložnic, všechny v hrozném stavu.

„Byly kdysi krásné, nemám pravdu?“ zeptala se Grace a zvedla záclonu z rozpadajícího se hedvábí. „Ty barvy jsou nádherné.“

„Kdopak asi ty pokoje zařizoval? Ať to byl kdokoliv, rozhodně měl vkus,“ uvažovala Temperance, když si v jednom pokoji prohlížela pár zbývajících kousků nábytku, který byl kdysi krásný. U zdi stál elegantní toaletní stolek, jenž by podle jejího názoru mohl být cenný, ale po nohách se mu bohužel šplhala bílá plíseň. Pokud šlo o ni, nerozeznala cenný kousek nábytku, ale její matka se v tom vyznala. Možná by to měla vidět, napadlo ji. Možná by maminka mohla…

„Jeho babička,“ říkala Grace.

„Co?“

„Ptala ses, kdo zařizoval tyhle pokoje. Byla to McCairnova babička.“

„Samozřejmě. Velká marnotratnice.“

„Podle Jamese,“ řekla Grace potichu. „Ovšem on ji viděl z pohledu účetního.“

„Co to znamená?“

„Povinností zemanovy ženy je starat se o vesničany, a McCairnova babička se o lidi starala velmi dobře. Rodina mého manžela o ní mluví jenom v dobrém.“

Když Temperance opouštěla pokoj a společně s Grace scházela dolů do haly, nechala se slyšet: „Získala jsem dojem, že ta žena byla blázen. Našla jsem věci, které nakoupila a schovala.“

„Pravděpodobně proto, aby zabránila manželovi prohrát všechny peníze v kartách.“

„Aha, tak teď je to teprve zajímavé. Myslela jsem, že…“

„Že přivedla klan McCairnů k bankrotu? Ne, v rodině je hráčská vášeň. Jamesův bratr jí také propadl. Kdyby zdědil ostrov, o hodinu později by ho prohrál v sázce.“

Temperance se otočila, vzala za kliku jedněch dveří, pak se ale do nich musela opřít ramenem a zatlačit, aby je otevřela. Uvnitř je zběsilý tlukot holubích křídel přiměl zvednout paže, aby si ochránily hlavu, a musely vycouvat a dveře zavřít.

„Střecha,“ řekly obě ženy najednou a daly se do smíchu.

„Odkud toho o rodině tolik víš? Nebo to ví každý?“

„Můj manžel byl Jamesovým realitním agentem.“

Temperance se zašklebila. „A pán se o tebe po manželově smrti rozhodně postaral, že ano?“

„Myslím, že bys na Jamese neměla být tak tvrdá. Po pravdě, to já jsem poprvé…“ Zmlkla a pohlédla dolů do haly, aby se Temperance nemusela dívat do očí.

Ta ze zkušenosti uhodla, že Grace skrývá své veliké tajemství, že to ona udělala první krok k McCairnovi. „Samota nás všechny nutí dělat věci, kterých někdy litujeme,“ odbyla to. „Podíváme se do toho pokoje?“ zeptala se pak a pokývla ke dveřím na konci haly. „Pověz mi o tom víc.“

„Zdá se, že hráčská vášeň přeskakuje některé generace a lidi. Jamesův dědeček ji měl, jeho otec a Angus ne. James ji nemá, ale jeho bratr Colin ano. Je štěstím pro všechny, kteří tu chtějí žít, že James se narodil jako nejstarší.“

„Nemohu ty dveře otevřít,“ podivila se Temperance a tlačila do nich.

Grace se do nich opřela ramenem, aby jí pomohla, a vykládala. „Ačkoliv Jamesův otec nehrál, považoval se za džentlmena, takže utratil to, co zbývalo z majetku McCairnů a co starý pán neprohrál. Mladší bratr, Jamesův strýc Angus, byl zámožnější, protože nezdědil břímě tohoto místa, takže měl volnost utéci do Edinburghu a vydělat jmění na obchodu s textilním zbožím.“

„A Angus nikdy nebyl džentlmen,“ řekla Temperance šeptem a strčila do dveří. „Počkej chvilku,“ zavolala, pak zmizela v ložnici a vrátila se s pohrabáčem, který používala na zrezavělé dveřní panty.

Zatímco Temperance pracovala, Grace se opřela o zeď a vyprávěla. „Když přišli na svět James a Colin, mnoho peněz nezbývalo. Můj manžel říkal, že účty byly velmi chabé a celé panství na tom bylo velmi bledě.“

„Kdo dělá účetnictví teď?“

„Nemám ponětí,“ řekla Grace. „James nikdy nebyl ten typ, který vydrží dlouho sedět za stolem. Je to spíš člověk na fyzickou práci. Měla bys ho vidět na koni! Je skoro tak dobrý jako mladý Ramsey, který jezdí dostihy. Mimochodem, když byl James ještě dítě, často chodil do McCairnů a zamiloval si ho, a od té doby, co jeho otec zemřel, je jeho životním cílem přivést to místo zpátky do stavu, v jakém bývalo. Chce proslavit mccairnskou vlnu pro její kvalitu. Jeho strýc Angus ho seznámil s obchodníky.“

Jak Temperance tlačila na pant, pohrabáč sklouzl a škrábl ji do prstu. Strčila si zraněný prst do pusy, opřela se o dveře a podívala se na Grace. „A co McCairnova žena?“

„Jo, ta. Chudáček, proplakala celé dva roky, co byli manželé. Nenáviděla všechno, co bylo spojováno s McCairnovým jménem: jeho i půdu.“

„To není těžké pochopit,“ řekla Temperance a otočila se zpátky ke dveřím.

„Viděla, v jakém je dům stavu, a neměla elán na to, aby to tu dala do pořádku, a tak jenom naříkala.“

„Neplnila svoje povinnosti jako pánova žena, nemám pravdu?“ podotkla Temperance a dloubala pohrabáčem do veřejí.

„Nedělala nic. Viděla jsi ten klíč?“

„Jaký klíč?“ zeptala se Temperance, pak spatřila, že Grace ukazuje nahoru nad dveře.

Temperance popadla rozviklanou židli z haly, dostrkala ji před dveře, vylezla na ni a pak sebrala klíč. Zapadl do dírky a po několika pokusech se v zrezivělém starém zámku otočil.

Uvnitř byl taneční sál. Byla to rozlehlá, prázdná místnost s dřevěným tanečním parketem. Sál uzavírala vysoká okna, nahoře vyřezávaná. Po stěnách byly vymalovány výjevy sluncem zalitých zahrad, všude samé květiny a ptáci.

„To je nádhera,“ vydechla Temperance a rozhrnovala přitom pavučiny visící od stropu. Nad hlavou měly velký křišťálový lustr. Kdyby byl plný rozsvícených svíček, bezpochyby by místnost proměnil v nebe.

Jak Temperance kráčela po podlaze, zanechávala v prachu otisky. Veliká okna byla tak špinavá, že propouštěla jen málo světla.

„Aha, ano, taneční sál,“ řekla Grace a rozhlížela se kolem sebe. „Zapomněla jsem, že tato místnost existuje.“

„Ale už jsi ji někdy viděla?“

„Ne, jenom jsem o ní slyšela. Můj manžel mi vykládal o slavnostech, na které sem chodil, když byl ještě dítě.“

„Ano, společnost,“ připomněla si Temperance se stopou pohrdání v hlase.

„Ale ne. Jamesova babička pořádala slavnosti pro celý McCairn. Vím, že je nyní těžké tomu uvěřit, ale před padesáti lety McCairn prosperoval. Ovce a rybolov vydělaly mnoho peněz, ale –“ S rozpaky se odmlčela.

„Ale všechno se utratilo,“ dopověděla Temperance a dotkla se kusu látky, který kdysi býval červenou sametovou záclonou. Látka se jí rozpadala pod rukama.

„Hádám, že ano,“ přikývla Grace a prohlížela si jednu nástěnnou malbu. „Manžel mi vyprávěl, že Jamesův dědeček na smrtelné posteli prohlásil, že jeho žena utratila víc peněz, než on prohrál. Říkával, že nakupovala věci a schovávala je po domě.“

„Jako třeba talíře a svícny.“

„Ano, ale ve větším množství. Gavie, tak se můj manžel jmenoval, říkal, že mu jeden starý štolba vykládal, že ti dva vedli hrozné tahanice. Křičeli na sebe, že ten druhý utrácí všechny, peníze. Ať to bylo jakkoliv, když zemřeli, mnoho nezbývalo.“

Temperance se dívala vzhůru na lustr a snažila se spočítat, kolik by se na něj vešlo svíček. „Myslím, že v tom bodu obžaloby to vyhrál muž, protože pokud jeho žena hodně nakupovala, něco se možná mohlo později prodat.“

„To je právě to,“ řekla Grace a v hlase měla naléhavost. „Co se stalo se vším, co nakoupila?“

Temperance se podívala na Grace. „Co tím myslíš?“

Grace k ní popošla a ztišila hlas. „Gavie se staral o všechny účty už jako mladík. Měl dobrou hlavu na čísla. Jestli Jamesova babička nakupovala tolik, jak ji obviňoval její manžel, a jestli utratila majetek McCair-nů, co se stalo se všemi těmi věcmi, které nakoupila?“

„Prodaly se, aby byly peníze na zaplacení dluhů ze hry?“ /

„Ne. Starý pán prohrál, co měl, ale v dluzích nezemřel. Zemřel v relativní chudobě, ale ne v dluzích. Když se k tomu dostal můj Gavie, našel tam účty, které po léta házeli do šuplíku, a tak se jimi začal probírat. Chodíval domů pozdě v noci a vyprávěl mi o tom, co našel. Ona nakupovala stříbro, spoustu stříbra. Byly tam mísy na punč a vázy. A nakupovala věci, jako třeba zlaté sošky od muže jménem Cel… To jméno jsem zapomněla. Bylo to něco cizího.“

Temperance zvedla obočí. „Cellini?“

„To je ono.“

„Panebože,“ vzdychla Temperance. „Viděla jsem, že nějaký nábytek tady nakupoval člověk s dobrým vkusem, ale i já jsem slyšela o Cellinim.“ Na okamžik se odmlčela. „Myslel si tvůj manžel, že ti dva spolu třeba byli na válečné stezce? Možná že ona nakupovala věci, aby mu zabránila všechno prohrát. Co když to byly investice?“

„To si také Gavie myslel,“ řekla Grace tiše. „Říkával…“

„Co?“ zeptala se Temperance zvědavě.

„… že všechny věci, které Jamesova babička nakoupila, jsou ještě někde v domě. Musela je schovat před manželem, aby mu zabránila je prodat a peníze pak prohrát ve hře.“

„Kdyby to byla pravda, proč neřekla svým synům –žádný z nich nebyl hazardním hráčem –, co udělala a kde skryla svou kořist?“

Grace chvíli váhala s odpovědí, jako kdyby se rozhodovala, jestli má promluvit. „Možná jim to chtěla prozradit, ale on ji zabil dříve, než někomu mohla něco říci.“

„Cože?“ zeptala se Temperance, oči dokořán.

Grace ztišila hlas ještě víc, pak se podívala kolem, chtěla se přesvědčit, že je nikdo neposlouchá. „Jenom můj Gavie znal pravdu, a ten se mi s tím svěřil až na smrtelné posteli. Ten starý muž se se svou ženou hrozně popral, hůř než obvykle. Vyhrožoval, že ji zabije, když mu neprozradí, co udělala se všemi těmi věcmi, které nakoupila.“

Grace se zhluboka nadechla a uklidnila se. „Tohle nikdo neví,“ řekla.

„Já to nepovím, jestli máš na mysli tohle,“ ujistila ji Temperance.

„Starý pán byl hrozný člověk, mému manželovi se něco navyhrožoval. Říkal Gaviemu, že je malý čmuchal, a jestli ho ještě jednou chytí, kde nemá co dělat, tak ho sešvihá bičíkem. Takže toho dne, kdy se Gavie jako sedmiletý chlapec protáhl do pánovy ložnice, aby štípnul čokoládový bonbon, zaslechl hlasy a schoval se ve skříni.“

„A viděl tu vraždu?“ zeptala se Temperance.

„To nebyla vražda, jenom náhodné zabití. Přetahovali se o pistoli, a ta najednou vystřelila a na místě ji zabila. Ale strašné na tom bylo to, že starý muž namluvil lidem, že spáchala sebevraždu.“

„To od něj nebylo zrovna čestné, že ne?“

„Bylo to horší, než si myslíš. Dovolil, aby jeho žena byla pohřbena do neposvěcené země, a později ji pomluvil před vlastními syny, a ti ji zase očernili před svými syny, až…“

„Až se dnes James pohrdavě ušklíbá při zmínce jejího jména a nenávidí její krásný dům natolik, že ho nechává chátrat.“

„Přesně tak.“

Temperance chvíli mlčela a rozhlížela se po špinavé místnosti. Pod špínou viděla zašlou krásu. Připadalo jí, že celý život slýchá strašlivé příběhy o ženách, které byly nespravedlivě obviněny, byla jim bez příčiny přičítána vina, a vůbec byly všelijak muži pronásledovány. Podle bývalé nádhery tanečního sálu soudila, že ta žena milovala krásu. Ale co se stalo s ženou, která pořádala slavnosti pro vesničany? Zabil ji vlastní manžel a pak ještě pošpinil její dobrou pověst.

Po chvíli se zeptala: „Půjdeme?“ Když pak opouštěly místnost, poprosila Grace: „Pověz mi něco o tom Ha-mishovi. James ho určitě nemůže mít rád, tak proč mu dovoluje tady zůstat?“

„Hamish byl z matčiny strany také McCairn, což znamená, že se ho James zbavit nemůže, on má totiž právo mít tady domov. Každý McCairn se může vrátit do této země a vždycky se tu pro něj najde domov.“

„To by mohlo vést k tomu, že tu bude plno lidí, kteří si nechtějí sami vydělávat na živobytí,“ řekla Temperance, když se vydaly dolů do haly.

„Ne kolem Jamese,“ oponovala Grace. „Každý, kdo žije v Jamesově blízkosti, musí pracovat.“

„Ale nejsem si jistá, jestli všichni pracují tak tvrdě jako on,“ podotkla Temperance měkce, když otvírala dveře do ložnice, kterou si zabrala pro sebe.

A tam před zrcadlem stála Gracina dcerka Alys, kolem nohou rozházenou záplavu Temperanciných klobouků. A na hlavě jí seděl klobouk, který byl skoro stejně široký, jak byla holčička vysoká.

Temperance ten výjev pobavil, ale Grace se velmi rozzlobila a popadla dceru za ruku.

„Jak se opovažuješ dělat něco takového!“ hubovala. „Já tě –“

„To nevadí,“ chlácholila ji Temperance. „Hele, proč si ten klobouk nevezmeš, když se ti tak líbí?“

Grace sebrala klobouk, než se ho dcera mohla znovu dotknout. „Už jsi pro nás udělala dost. Nebudeme přijímat milodary.“

Temperance ztratila překvapením řeč, byla vyvedena z míry náhlou změnou Grace z přítelkyně a důvěrnice v tuto hrdou ženu, která před ní stála. Ale o hrdosti věděla své.

„Dobře,“ přikývla v dobré náladě a podívala se na dívenku, „jak by se ti líbil tenhle?“ Sáhla do skříně a vytáhla klobouk, který měla na hlavě toho večera, kdy šla pěšky do McCairnova domu. Teď už nedržel tvar a byl stále ještě od bláta. Většina květin, které ho zdobily, byla pryč, a ty, které zbývaly, byly potrhané a špinavé. „Nebyl by pěkný na hraní?“

„Ach ano,“ vydechla dívenka a natáhla ruku pro ten žalostně vypadající klobouk. Napřed však pohlédla na matku, jestli smí.

„Dobře,“ souhlasila Grace, pak se na Temperance pousmála. „Jsme ti tolik zavázané,“ zašeptala.

„To je pravda,“ přikývla Temperance. „Tak bys mi to možná mohla splatit tím, že mi připravíš dobrý oběd, který bych mohla vzít nahoru na kopec.“

Grace se nepohnula, stála tam a dívala se na Temperance. „Ty půjdeš dneska zase za McCairnem?“

Temperance se tomu zasmála. „Jestli si myslíš, že bude nějaký románek, tak na ten nápad zapomeň. Potřebuji zjistit, jakou ženu by chtěl. Ačkoliv… je to pohledný mužský.

Temperance doufala, že se Grace usměje, ale nestalo se. Namísto toho si ji měřila, jako kdyby se snažila něco vypátrat. A dívala se na ni tak dlouho, až si Temperance začala myslet, jestli není žárlivá. Chová k Jamesovi McCairnovi nějaké city, které skrývá?

Po chvíli Grace řekla: „Jehněčí už tam žádné není, ale zbyl mi kousek lososa. Bude to stačit?“

Temperance se zasmála. V kuchyni už byla tři jehňata, všechna poslal James z kopce na porážku, ale Temperance každé z nich adoptovala. Mladý Ramsey měl práci na plný úvazek, aby se o ně staral.

„Losos bude prima,“ řekla a obě si vyměnily úsměv.

11. KAPITOLA

„A kdo se o vaše účty stará dnes?“ zeptala se Tempe-rance Jamese. Seděli venku na sluníčku před malou jeskyňkou.

„Co jste to za ženskou, že se nedokážete těšit z hezkého dne?“ odsekl.

„A co vás přivedlo do tak špatné nálady?“ nedala se „Chybí vám pravidelné návštěvy u Grace?“

„Kdo řekl, že byly pravidelné? Vy a ten váš výslech! Každého po něm přejde chuť k jídlu.“

„Nezdá se, že by to byl váš případ. Snědl jste svoji i moji porci.“

„To proto, že vy myslíte na něco jiného než na jídlo. Nechcete mi prozradit na co?“

„Přemýšlela jsem…“ Temperance si přitáhla kolena k bradě. Co měla říci? Že přemýšlela o jeho předcích? O jeho vesnici? O jeho bratrovi, který propadl hráčské vášni?

Když mlčela, odpověděl: „Účty dělám já a z duše to nenávidím. Nechcete to vzít místo mě?“

„Já? Obyčejná ženská? Nemyslíte, že by ten váš Ha-mish řekl, že žena, která spravuje účty, je proti Bohu?“

Když mlčel, otočila se, aby na něj viděla. Upřeně se na ni díval.

„Co to s vámi dneska je, ženská?“ zeptal se tiše.

Nechtěla mu povědět pravdu, že celou cestu na kopec přemýšlela o strašném životě jeho babičky, která měla za manžela hazardního hráče a je teď pohřbená v neposvěcené půdě. Ubohá duše, která bezpochyby nemá klidné spočinutí. Temperance by nepřekvapilo, kdyby jí řekli, že ta žena straší v domě, kde byla tak hrozně nešťastná.

„Jsou v domě nějaká strašidla?“

„Jsem přesvědčený, že jsou, a možná by to byla lepší společnost, než jakou tu mám teď.“

Temperance se zasmála, natáhla nohy, opřela se dozadu o ruce a vystavila tvář slunci. „Myslím, že bych se vlastně docela ráda podívala na vaše účty. Vám by to nevadilo?“

„Zulíbám vám nohy, když to za mě uděláte.“ Jeho hlas se ztišil. „Nebo jakoukoliv jinou část vašeho těla, kterou budete mít chuť obnažit.“

Temperance věděla, jak mu teď své tělo vystavuje, a věděla, že by se měla posadit tak, jak se na dámu sluší, ale nehýbala se. Protože i když byli sami, cítila se vedle něj bezpečně a věděla, že se bez jejího svolení ani nehne.

Na druhou stranu už pomalu přemýšlela, že mu svolení dá. Bylo jí skoro třicet let a byla stále panna. To byla její volba, protože rozhodně měla mnoho nabídek vzdát se věnečku, ale až dosud nikdy nepotkala muže, kvůli kterému by stálo za to o takové věci uvažovat.

V dnešní době, v těchto prvních letech dvacátého století, ženy hovořily o „volné lásce“. Koneckonců dnes máme antikoncepci a…

„Tady jste,“ řekl hlas, který je oba vyplašil, a ani ne stopu od boty Temperance vykoukla přes hranu kopce ženská hlava. Za hlavou brzy následoval krk; pak se žena opřela dlaněmi o zem a mohutným švihem vrhla celé své tělo vzhůru, až stála na samém okraji hory a shlížela dolů na Temperance a Jamese.

„Řekli mi, že když půjdu po pěšině, najdu vás tady, ale já vždycky říkám, proč se zdržovat s pěšinou, když mohu vyšplhat po svahu.“ Na chvíli se odmlčela a prohlížela si Temperance, jako kdyby byla věcí, o které se rozmýšlí, jestli ji koupí.

Temperance si rukou zastínila oči a podívala se na ni nahoru. Žena nebyla nijak vysoká, ale rozhodně vypadala svalnatě. Stála vzpřímeně, prsa vypjatá, ruce v bok; tvář měla zhnědlou sluncem, takže nebylo možné odhadnout její věk, ale kdyby se o to Temperance pokusila, řekla by, že té ženě je přinejmenším pětačtyřicet. James ji snad zná?

„Vy jste pěkná fajnovka, co?“ otočila se k Temperance.

„Prosím?“

Žena se ohlédla, podívala se na Jamese a Temperance evidentně pustila z hlavy jako bezvýznamnou. „Slyšela jsem, že potřebujete ženu,“ řekla.

Při těch slovech Temperance zalapala po dechu, ale snažila se to zamaskovat pokašláváním.

„Tuberkulózní,“ poznamenala žena a změřila Temperance pohrdlivým pohledem. „Nedostatečně okysličené plíce.“

„Myslím, že mám plíce dost okys –“

Žena se otočila. „Jsem Penelope Beecherová a hodím se na práci manželky. Jsem vyznavačka Sandowa a Mac-faddena a uzvednu dospělého berana. Vylezla jsem na čtyři z deseti nejvyšších vrcholů světa a mám v plánu, než umřu, vylézt i na těch zbývajících šest.“

„Což bude brzy, pokud neslezete z mojí hory,“ řekl James tiše.

Zdálo se, že ho žena neslyšela. „Mám třináctipalcový obvod krku, kolem paže, když ji zatnu, mám dvanáct a tři čtvrtě; hrudník při nádechu má třicet šest; při výdechu třicet čtyři. Kolem pasu mám dvacet pět, a to bez korzetu.“ Přitom se pohrdlivě podívala na Temperance. „Můj –“

James se vzpamatoval natolik, aby se postavil a pohlédl na tu ženu. „Vůbec mě nezajímá, kolik má váš zatracený –“

Temperance vstala. Strčil by tu ženu dolů? Jedna věc je vyhodit někoho z okna do deště, ale shodit člověka, to je něco jiného.

„Pan McCairn chce děti,“ řekla Temperance pomalu a postavila se mezi Jamese a tu ženu. „Myslím, že jste možná trochu stará na to, abyste –“

, Je mi dvacet sedm,“ odsekla žena a podívala se tvrdě na Temperance. „To vy jste moc stará na to, abyste měla děti.“

„Dvacet sedm?“ zašeptala Temperance, pak si v duchu odříkala děkovnou modlitbičku, že nikdy nelezla po horách a nedělala nic, co této ženě fyzicky tak přidalo na věku. Ale třeba lže, pokud jde o ten věk.

„Chtěl byste vidět, jak silnou mám paži?“ zeptala se žena Jamese.

„Nechci vidět nic,“ ucedil skrz zuby. „Chci, abyste okamžitě opustila panství McCairnů.“

„Ale mně řekli, že chcete manželku,“ nedala se. „Silnou ženu, která uzvedne ovci a vydrží vedle vás pracovat celý den. Myslela jsem, že jsem našla muže, opravdového muže, zatím tady vidím vás, jak sedíte s tímhle… s tímhle…“ Přejela Temperance pohledem od hlavy k patě. „Nemá to na těle ani sval. Vždyť to povídám, že je to fajnovka!“

Když James udělal krok, Temperance ji popadla za paži. Možná to byl strach, který jí dal zvláštní sílu, ale ať to bylo cokoliv, žena při tom vyjekla bolestí. „Myslím, že byste měla raději odejít.“

„Už jsem si poradila s takovými, jako jste vy,“ nechtěla se vzdát Penelope. „Žárlíte na – Au! Vy jste mě štípla. Myslím, že to není fér. Vy…“

„Jestli okamžitě neodejdete, tak vás popadne a shodí dolů ze skály,“ zasyčela jí Temperance do ucha.

Ale zdálo se, že to ta žena nepovažuje za varování. „Tak?“ řekla a v hlase měla zájem, když se snažila odstrčit Temperance a vrátit se k Jamesovi.

Ale Temperance jí znovu zmáčkla ruku, pak ji postrčila k pěšině vedle stromu. „Dejte se tudy, pak doprava, a vypadněte odsud,“ zašeptala. „Copak vám neřekli, že je to blázen? Já jsem jeho ošetřovatelka. Musím ho udržovat v klidu. Kdybych to nedělala, tak by… No, snad vám mohu prozradit, co se ženami prováděl v minulosti. Kdybyste si ho vzala, byla byste už jeho osmá manželka.“

„Skutečně?“ podivila se Penelope a její tvář byla plna zájmu, jak se dívala Temperance přes rameno na Jamese, který stále stál vedle vchodu do jeskyně. „Ale mně bylo řečeno –“

„Nechte mě hádat. Potkala jste jistou ženu, takovou hezkou, baculatou ženušku, a ta vám vyprávěla o tom, že tento muž potřebuje manželku. Měla rudě zlaté vlasy a malé mateřské znaménko vlevo od pravého oka?“

„Ano! Vyji znáte?“

„No jistě,“ přitakala Temperance a na okamžik si maminku vybavila, než se vrátila ke své propracované lži. „Ona mu ty ženy nadhání. On…“ Temperance nedovedla dost rychle vymyslet jinou lež, protože měla hlavu plnou myšlenek na to, co své matce provede. Pro všechno na světě, co to Melanii 0’Neilovou napadlo, vybrat tuhle příšernou ženskou? Temperance viděla exponáty v lahvích, které byly zachovalejší než tato kreatura.

„Co s nimi dělá? Se všemi těmi ženami, myslím?“ zeptala se Penelope, oči dokořán, evidentně stále se zájmem.

„Nechtějte to vědět, ale je to strašné. Teď jděte. Pokusím se udržet ho tak dlouho, jak jen to bude možné.“

Ale žena se nebála a otálela.

Temperance si znechuceně povzdychla. „Je na mizině,“ řekla mdle. „Nemá ani penny. Nebude vám moci zaplatit žádnou vaši expedici do žádných hor.“

Při těch slovech Penelope rázem vyšplhala nahoru po útesu. „Povím to té ženě, té paní McCairnové,“ řekla přes rameno a rozběhla se po pěšině. „Nedovolím jí, aby sem posílala další nic netušící dívky.“

Temperance se za ní dost dlouho dívala a pak se pohrdavě ušklíbla: „Dívky!“ Vrátila se k jeskyni a k Jameso-vi. „Tak,“ řekla, „a je to.“

James se otočil a zahleděl se přes vesnici; zaťaté pěsti měl spuštěné podél boků. „Já toho strýčka zabiju,“ sliboval tiše. „Co ho to napadlo, poslat mi… něco… něco takového?“

„Možná mu někdo říkal, že chcete pomoci s ovcemi, a tak se prostě domníval.

„Že chci býka?“ Otočil se k ní zpátky. „Co se to s ním stalo, že poslal ty dvě poslední? Napřed ta do sebe zahleděná husička, teď tahle amazonka. Kam chodí na takové nápady?“

Temperance si prohlížela nehty. Opravdu potřebovaly manikúru. „Nemám představu,“ pokrčila rameny, ale věděla, že se mu nemůže podívat do očí, protože to byla ona, kdo řekl mamince, aby jí poslala nějakou hlupačku. Pak zase matku žádala, aby jí poslala „atletický“ typ. Ale musela ji matka brát tak strašně doslova?

Když se na něj znovu podívala, zdálo se, že od ní očekává nějakou odpověď, ale neodvažovala se promluvit a vysvětlit mu to. Měla strach, že by v tom všem odhalila svou roli.

„Já, ehm… Možná napíšu vašemu strýci dopis a pokusím se mu to vysvětlit,“ řekla posléze.

„A co máte v plánu vysvětlovat?“ zeptal se a měřil si ji s jedním zvednutým obočím.

„Že nechcete, aby vám posílal další idioty?“ zeptala se s úsměvem.

On jí úsměv neopětoval. Místo toho k ní přistoupil blíže a natáhl ruku, aby se dotkl jejích vlasů. „Ale hospodyni mi vybral dobře,“ řekl něžně.

Přestože se zaobírala myšlenkami na to, že se tomuto muži vzdá, nyní, když se dotkl jejích vlasů, stáhla se zpátky. Pravda byla, že se jí James McCairn začínal líbit. Ale protože ona je tu pouze dočasně, možná by bylo lepší, kdyby se s ním příliš nezapletla.

Ustoupila a udělala na něj rozpustilý obličej. „Mám povědět vašemu strýci, že jste se zamiloval do hospodyně, kterou vám poslal? Možná mi zkrátí můj trest a já se budu moci vrátit do civilizace, kde lidé nebydlí v chatrčích se střechami z trávy.“

Chtěla ho rozesmát, ale on se naopak rychle stáhl a z tváře mu zmizel všechen výraz.

„Zapomněl jsem, jak hrozní připadáme lidem, kteří nejsou zdejší,“ řekl chladně, „tak teď jděte a počítejte si dny, které vám zbývají, než se nás zbavíte.“

„Nechtěla jsem –“ začala, ale odmlčela se. „Máte pravdu. Nemohu se dočkat, kdy už odsud odejdu. Tak teď půjdu,“ rozhodla se a otočila se k pěšině, která vedla nahoru. Ale když James mlčel, zastavila se, ohlédla se a řekla hlasitěji: „Mám v domě nějakou práci, tak se tam musím vrátit.“ Stále nic neříkal, takže se zase otočila a šla. Ale připadala si, jako kdyby měla k nohám přivázané závaží. V domě ji čekal jenom úklid. A pomoc s vařením a –“Myslíte, že umíte počítat?“ ozvalo se za ní. Rychle se otočila.

„Cože?“ Stále se kabonil, ale teď spatřila v jeho očích jiskru.

„Myslíte, že dovedete spočítat ovce? Starý Fergus při tom usíná a –“

„Ano!“ zvolala až příliš nadšeně.

Jeho výraz se neměnil. „Ale možná byste měla jít dolů. Mluvil jsem o vás s Hamishem. Pomýšlí na to, že vás požádá, abyste vyučovala nedělní biblickou hodinu. Říkal, že se za vámi dnes odpoledne zastaví a tu věc s vámi prodiskutuje.“

Temperance vrhla ustrašený pohled k vesnici pod nimi. „Proč si myslí, že zrovna já mohu vyučovat biblickou hodinu?“

„Zachraňujete padlé panny, nemám pravdu? To jsem mu alespoň řekl. A není to tak? Musel jsem mu toho hodně napovídat o vaší prospěšné práci, abych ho přiměl přehlédnout vaše velmi nápadné hříšné způsoby.“ Pohlédl na sukni, která jí odkrývala kotníky. „Říkal jsem pravdu, nebo ne?“

„No…,“ řekla Temperance a usmála se na něj. Žertoval s ní a ona zjistila, že se jí to líbí. Dříve od mužů slýchala, že je „imponující“. „Krásná, ale imponující,“ tak to říkali. Takže aby s ní někdo žertoval, to se jí nestávalo příliš často.

Najednou se na něj pátravě zadívala. „Vy jste si hrál na diplomata, viďte? Urovnal jste něco, z čeho mezi tím mužem a mnou mohla vzplanout válka, že ano?“

James se slabě pousmál. „Jsme jen malé společenství, a tak je lepší, když spolu lidé vycházejí.“

Významně si odkašlala. „Pokud je to tak, proč nechodíte do kostela?“

James se široce zakřenil. „Udřu se k smrti, abych se o ně postaral, ale nemusím je poslouchat.“

„Ale to je –“ začala a mračila se.

„Chcete tu zůstat a pomoci mi s počítáním, nebo chcete jít na schůzku s Hamishem?“

„Budu muset psát ptačím brkem?“

„Ne. Budete údaje vysekávat majzlíkem do skály.“

„Klidně, jenom když nemusím psát ptačím perem,“ řekla s úsměvem. „Tak pojďme na ty ovce.“

Nejdražší maminko,

Temperance hryzala konec násadky a snažila se vymyslet, jak srovnat do vět to, co chtěla napsat. Jak měla matce vysvětlit, aniž by ji urazila, že při hledání manželky pro Jamese odvedla nemožnou práci. Copak mohla napsat: Řeknu Ti to na rovinu, kdybys byla můj zaměstnanec, tak bych tě před týdnem vyhodila. Ne, takhle to nešlo.

Jsem si jistá, že to nedorozumění je má chyba, ale ony dvě potenciální nevěsty, které jsi zatím poslala, nebyly ženy, které by mně nebo Jamesovi stály za úvahu. Možná že když Ti o něm něco povím, dokážeš mi lépe pomoci.

Ačkoliv je pánem klanu a mohlo by se zdát, že žije v luxusu a pohodlí, nic nemůže být dál od pravdy. Ve skutečnosti Je něco víc než pastevec ovcí – a farmář a rybář. Ať je cokoliv, rozhodně je to dříč! Vídám ho zřídka, protože má vždycky dost práce kolem vesnice, kterou vlastní. Tam, kde by jiný muž mohl jenom pobírat důchody, James žije a pracuje se svými lidmi.

Například…

Temperance znovu stiskla pero mezi zuby a přemýšlela o dnešním odpoledni vysoko na kopci. Počítání ovcí bylo zdlouhavé, takže měla spoustu času všechno pozorovat. Nepotkala ještě mnoho vesničanů, ale dnes bylo na kopci šest dětí, všechny běhaly za ovcemi a pomáhaly mužům s počítáním.

Vzpomněla si, že na chvilku vzhlédla a viděla Jamese, jak popadl dvě děti, každé pod jednu ruku, a roztočil se s nimi; jejich smích se rozléhal všude kolem. Byl to roztomilý pohled.

Při jiné příležitosti se zeptala jednoho malého děvčátka, proč dneska nejsou ve škole.

„Učitel nám dal volno,“ řeklo dítě a pelášilo pryč.

„A kdo je ‚učitel‘?“ vyhrkla Temperance na Jamese, když k ní přišel, popadl ovčí měch plný vody a naklonil si ho k ústům. Ale ani mu nedala čas na odpověď. „To je ten chlap, ten Hamish, že ano?“

„Ano, je také učitelem, jestli máte na mysli tohle,“ přikývl James. „A než si na něj znovu vyšlápnete, raději byste si to měla rozmyslet, pokud ovšem na sebe nechcete vzít povinnost učit sedmnáct dětí.“ Z jeho hlasu znělo varování, a navíc měl pravdu, takže Temperance stiskla rty a zapisovala čísla, která na ni křičel jeden z mužů.

Ale ticho netrvalo dlouho. „Kdybyste měl ženu…,“ řekla tiše.

„Ale já žádnou ženu nemám, že ne? Já mám jenom špehující hospodyni, která strká nos do cizích věcí. Pokud chcete těm děckám pomoci, proč je nenaučíte něco o nedělních odpolednách?“

„Biblická studia nejsou zrovna můj obor. Chci říci, znám pár příběhů, ale –“

Zarazila se, protože na ni shlížel s povytaženým obočím. Zjevně jí tu něco unikalo. Snažil se jí naznačit něco, co bylo jenom mezi nimi, ale nemohl to říci bez obalu, protože blízko byli čtyři muži a děti.

Nakonec se jí rozsvítilo. Tohle byla její šance přivést do McCairnu dvacáté století. „Ano, chápu. Možná bychom mohly pořádat biblické hodiny ve vašem domě. Jenom já a děti.“

„Myslím, že to by se dalo zařídit,“ přitakal James tiše, pak si znovu zvedl měch ke rtům a přitom na ni mrkl. Musela sklopit hlavu, aby schovala svůj rudý obličej –a svůj úsměv, protože to mrknutí jí udělalo docela dobře.

Po zbytek odpoledne zaznamenávala čísla, ale myslela na to, co by ráda naučila děti, až je bude mít o samotě. Že ženy mají nárok na volební právo? Ze holčičky by neměly dovolit chlapečkům, aby je svedli a opustili? Ne tak docela.

Ale bez ohledu na to, jak usilovně přemýšlela, stále ji nenapadal vhodný námět pro soukromé nedělní hodiny se všemi dětmi z vesnice. S dětmi, se kterými se ještě ani neseznámila.

Podívala se zpátky na dopis pro maminku.

Například miluje děti a hraje si s nimi. Když vidím, jak jim čas ubíhá mezi nedělním ranním kázáním a dny strávenými ve škole s člověkem, který je dramatickou reminiscencí na Cottona Mathera (amerického puritánského duchovního a spisovatele, pozn. překl.), tak je to možná jediná hra, kterou v životě mají.

Temperance se na okamžik zastavila a přemýšlela o tom, jak odlišné bylo její dětství, s vyjížďkami do parku s rodiči, bruslením na ledě a…

„Bruslením!“ řekla nahlas, pak se znovu sklonila nad papírem.

Maminko! Musíš mi poslat jedenadvacet párů kolečkových bruslí, protože jsem tu objevila perfektní kluziště. A pošli je v bedně s jiným označením, aby nikdo z dospělých nevěděl, co je uvnitř. Ach ano, a pošli mi sedmnáct bílých biblí, každou zlatě nadepsanou a s andělem, pokud možno. Vypadá to, že začnu učit v nedělní škole.

Opřela se, pohlédla na dopis a usmála se. Jako první věc musím zítra ráno ten dopis odeslat, pomyslela si, když ho vsunula do zásuvky starého psacího stolu ve své ložnici.

Nazítří se až pozdě večer dostala k tomu, aby dopis mamince dokončila, a tou dobou toho měla hodně co dodat, protože Gracina dceruška měla tajemství, o které se chtěla s Temperance podělit.

Alys položila prst na ústa, aby jí naznačila, že má mlčet, pak se vydala nahoru po schodech a jednou se zastavila a pokynula Temperance, aby ji následovala. Holčička ji odvedla do ložnice, kterou sdílela se svou matkou.

Temperance nebyla uvnitř pokoje od chvíle, kdy ho Grace převzala, a nyní se zamračila, protože měla pocit, jako kdyby té ženě zasahovala do soukromí. Ale Alys ji zatahala za sukni a vedla ji dovnitř.

Bylo překvapující, co Grace dokázala s tím pokojem udělat; byl čistý a upravený, jak jen to šlo. Člověk skutečně viděl jeho bývalou nádheru.

Ačkoliv byly v místnosti samy, dívenka přešla po špičkách ke skříni, která stála proti posteli, pak opatrně otevřela dveře. Jednou se vyděsila, když dveře zavrzaly, a rozhlédla se kolem, jako kdyby čekala, že zpoza závěsů vyskočí maminka.

Holčička se sklonila a natáhla se do skříně, a když se pak napřímila a vystoupila zpoza dveří, držela v rukou nádherný klobouk. Nesla ho, jako kdyby to byl korunovační klenot, a podala jí ho.

„Kde jsi to vzala?“ zeptala se Temperance a prohlížela si ručně zhotovené květiny, které lemovaly krempu. Nikdy nic podobného neviděla. Byla tam drobounká růžová poupátka, šeříky a hrachory, ale ty květiny byly jedinečné tím, že jejich barvy se nepodobaly ničemu, co kdy předtím viděla. Květy totiž nebyly sytě barevné, ale vybledly do světlých odstínů, jako kdyby pocházely z dávných dob a dalekých krajů. Ten klobouk vypadal, jako kdyby ho vzali z nějaké romantické malby sto let staré.

„To jsi někde našla?“ zeptala se Temperance a vzala si od děvčete klobouk. Neodolala a posadila si ho na hlavu a nebyla překvapena, když viděla, jak jí dokonale sedí. V pokoji bylo staré stojací zrcadlo a ona se v něm zhlížela. V tom klobouku s něžnými květinami, s drobným závojem změkčujícím okraje vypadala jako…

„Romantická hrdinka,“ vydechla a pak se napomenula, aby nebyla tak pošetilá. Neochotně klobouk sundala. „Musíme to dát zpátky,“ řekla děvčátku. „Patří to jedné ženě, která žila před mnoha lety, a –“

„To je váš klobouk,“ řekla dívka, zjevně zklamaná, že to Temperance nepochopila.

„Ale ty mi nemůžeš dávat něco, co ti nepatří.“

Dítě na ni pohlédlo, jako kdyby byla hloupá. „Vy jste mi ho dala a maminka ho spravila.“

„Spravila…?“ nechápala Temperance, pak klobouk prudce otočila. Uvnitř byla etiketa jejího kloboučníka v New Yorku. Trvalo jí několik okamžiků, než strávila skutečnost, že tento úchvatný výtvor, který drží v ruce, je ten zablácený, promočený starý klobouk, který předevčírem věnovala Alys.

Zmohla se jenom na kratičké „Jakže?“ Alys spustila stavidla své výřečnosti.

„Maminka vzala rubovou stranu těch záclon, které jste chtěla vyhodit, a udělala z nich ty kytičky. Dělávala květiny pro sirotčinec, kde vyrostla. Líbí se vám?“

„Ano. Hrozně moc. Je to nádhera,“ řekla Temperance a s údivem si klobouk prohlížela. Květiny vypadaly staře, protože to hedvábí, které bylo použito k jejich výrobě, bylo staré mnoho let.

Rozhlédla se po ložnici, kde stála. V domě nebyl jediný kousek látky, který by se nerozpadal pod rukama. Byly tam záclony, závěsy kolem postele a čalounění. Ale Temperance věděla, že v každé místnosti je nějaká dobrá látka, látka, která by mohla být zachráněna na lemování klobouků.

„Alys, jsi tady?“ ozvalo se, jak se otevřely dveře a vstoupila Grace; pak se jí oči rozšířily, když viděla, že Temperance drží ten klobouk, který opravila.

„Alys tě s tím neměla obtěžovat,“ prohlásila. „Omlouvám se, že tě zdržela,“ řekla a natáhla ruku, aby si klobouk vzala.

Ale Temperance stáhla ruku s kloboukem zpátky. „Tohle je ten nejkrásnější klobouk, jaký jsem kdy viděla,“ řekla tiše. „Pravda je, že jsem nikdy neviděla nic podobného. A věř mi, já jsem na klobouky odborník. Kdybys žila v New Yorku a vyráběla takové klobouky, tak by se prodávaly…“

Při té myšlence pohlédla překvapivě na Grace.

„Co je?“ zeptala se Grace. Ačkoliv ještě Temperan-ce příliš dobře neznala, viděla, že o něčem usilovně přemýšlí.

„Potřebujeme nášivku, něco velkého, co bude dobře vidět. Je tady ve vesnici někdo, kdo umí vyšívat? Potřebuji někoho, kdo umí dělat opravdu jemnou práci.“

Grace neměla ponětí, o čem to hovoří. „Moje tchyně bývala kdysi komornou, ale teď má tak špatné oči, že už mnoho nezmůže. Ale i kdyby na šití viděla, kde by vzala nitě? Chceš si nechat vyšít šaty?“

„Ne,“ Temperance zavrtěla hlavou a po tváři se jí rozléval úsměv širší s každou vteřinou. „Ty a já začneme podnikat!“

„Cože budeme dělat? Ale jak –?“

Ale Temperance neměla čas něco vysvětlovat. „Co chceš ze všeho na světě nejvíc?“ zeptala se.

„Vlastní dům,“ odpověděla bleskově Grace.

„To je ono! Nazveme to Gracin dům,“ rozhodla, pak popadla klobouk za krempu a namířila si to ke dveřím z ložnice.

„O čem to mluvíš?“

Temperance se zastavila s rukou na klice. „Začni stříhat hedvábí, které můžeš použít na ozdoby na klobouky. Já obstarám péra a ostatní věci, které budeš potřebovat. Alys, jdi říci Ramseyovi, aby osedlal toho nejrychlej-šího koně. Pověz mu, že dnes pojede do Edinburghu a zůstane tam, dokud nepřiveze všechno, co budu potřebovat.“ Vyšla ze dveří, ale ještě jednou se otočila. „Grace, říkala jsi, že tvůj manžel byl dobrý na čísla. Tvoje dcera náhodou tu schopnost nezdědila?“

Grace pyšně položila paži dcerce kolem ramen. „Je nej-lepší z vesnice. McCairn ji nechává, aby mu sčítala účty.“

„Opravdu? Tedy, drahoušku,“ řekla Temperance děvčeti, „ty mi můžeš pomoci později, až dokončím dopis pro svou matku.“

Ve svém pokoji vytáhla zpola rozepsaný dopis matce a připsala tam:

Maminko, nemám teď čas Ti to vysvětlovat, ale vypadá to, že pomohu jedné ženě rozjet podnik, ale neobejdu se bez Tvé pomoci. Přikládám seznam zboží a služeb, které potřebuji.

Kloboukové polotovary – Saratoga, Fairfax, Portland, Dresden, Raleigh.

Péra – pštrosí a rajčí, navíc nějaké vycpané ptáčky.

Gagátové chocholy; štrasové spony; různé korálky a zboží na zdobení klobouků, které není vyrobeno z látky, protože té mám dost.

Potřebuji sadu brýlí různé tloušťky a vyšívací náčiní, jako jsou kulaté rámečky, barevná hedvábíčka a přinejmenším čtyři yardy jemné, pevné bavlnky.

Pošli mi prosím jméno nejlepšího kloboučnického krámu v Edinburghu a jméno restaurace, kam chodí nejvznešenější dámy na oběd

Potřebuji to všechno co nejrychleji. Pošli mi to prosím všechno po Ramseyovi.

Tvoje milující a pomoc žádající Temperance

O pár minut později mladý Ramsey uháněl na jednom z Jamesových vzácných koní směrem na Edinburgh, a bylo mu řečeno, aby se nevracel, dokud s sebou nepo-veze vůz naložený zbožím.

A Temperance své matce všechno odpustila, když se o pouhé dva dny později Ramsey vrátil s nákladem zboží pro slečnu Temperance 0’Neilovou.

„Neřekla mi nic,“ vykládal zjevně unavený chlapec, „ale vyptávala se mě na tisíc věcí a udřela mě málem k smrti.“

„To se ti stalo poprvé, co,“ popíchl ho jeden z mužů ze stáje.

Ramsey ho ignoroval a usmál se. „Je to milá dáma.“

„Ze ano?“ souhlasila Temperance a začala se přehrabovat v krabicích v zadní části vozu. Byly tam tři krabice potřeb na klobouky, bedna označená „Hodnotná knižní díla“, která byla plná kolečkových bruslí, krabice vyšívacích potřeb, tucet brýlí a krabice biblí v bílém přebalu se zlatými anděly na vrchní straně. Další krabice obsahovala pomeranče a velikánskou bonboniéru.

Byl tam také dopis od maminky, ve kterém stálo, že restaurant Zlatá holubice v Edinburghu byl uvědomen, že Temperance a její host tam budou za tři dny obědvat a že jídlo půjde na Angusův účet. Maminka také psala, jak je jí líto, že tak neuspěla s prvními dvěma nápadnicemi, ale že je těžké najít tu správnou ženu.

Skotské ženy McCairn znají, psala jí maminka, takže o něm nechtějí ani slyšet; proto se musím snažit přesvědčovat cizinky, většinou Američanky, a to není snadné. Měj se mnou prosím trpělivost. Ovšem určitě by mi pomohlo, kdybys mi Jamese blíže popsala, abych mu mohla najít ženu přesně podle jeho vkusu.

Snažím se zjistit pravdu, proč Angus tak zoufale chce Jamese oženit, a souhlasím s Tebou, že je v tom nějaké tajemství. Nech to na mně, já zjistím, oč jde.

Protože předpokládám, že brusle jsou pro děti, přidala jsem z vlastního uvážení ještě pár věcí.

K dopisu byla přiložena vizitka jednoho kloboučnictví v Edinburghu. Na zadní stranu maminka napsala: Toto je jediné místo, kde si elegantní ženy kupují klobouky.

„Hurá!“ zajásala Temperance s dopisem na hlavou; pak popadla Ramseye za ramena a přivedla ho do velkých rozpaků, když mu na tvář vlepila srdečný polibek.

„Rád bych vám pomohl oslavit to, z čeho máte tak ohromnou radost,“ řekl jeden z přihlížejících mužů a v očích mu zajiskřilo.

„To vám věřím,“ řekla Temperance a otočila se. Měla zkušenost, že čím méně se mluví před muži o tom, že nějaká žena bude schopná vydělávat peníze, tím lépe. Muži mají rádi, když jsou na nich ženy závislé.

V šest hodin večer Alys, Grace a Temperance usilovně pracovaly a za pomoci entlovacích nůžek vystřihovaly vzory květin a listů. Grace představila Temperance svou ovdovělou tchyni Sheenagh, která s novými brýlemi posazenými na nose začala vyšívat čtyři veliké etikety, které se všijí do nových klobouků. Ty klobouky pak Temperance předvede edinburské společnosti, až v nich s Grace půjdou na oběd do té vyhlášené restaurace.

Ve tři hodiny v noci se Temperance opřela na židli, úplně vyčerpaná. „Já prospím celý týden,“ prohlásila. „Vzbuďte mě až v úterý.“

„Zapomněla jsi, že je dneska neděle?“ podotkla Grace a zívla.

„Skvělé. Den odpočinku.“

„Ne v McCairnu,“ řekla Grace jemně. Alys a její tchyně spaly v posteli, zatímco ona s Temperance seděly u stolu obklopené rekvizitami nezbytnými pro výrobu klobouků.

„Pro mě to den odpočinku bude,“ trvala na svém Temperance, vstala a rukou si masírovala záda. Na stole ležely čtyři klobouky, konečně hotové. Sama nosila klobouky léta, ale nikdy ji nenapadlo, kolik práce představuje výroba jednoho takového klobouku.

„Za pár hodin máš vyučovat biblickou hodinu,“ připomněla jí Grace.

„Cože…? Ach tak. Tak ji prostě zruším. Odložím ji na příští týden,“ prohlásila Temperance a vykročila ke dveřím. V hlavě neměla myšlenky na nic jiného než na to, aby už byla v posteli.

„Ano, jistě. Povím to dětem,“ řekla Grace hluše.

Když Temperance slyšela ten tón, zastavila ruku na klice. Nechtěla se otočit, protože věděla, že kdyby to udělala, viděla by Gracin protáhlý obličej a cítila by se provinile. Temperance chtěla jít do postele; chtělo se jí spát. Nechtělo se jí udělat pro tuto vesnici jedinou věc navíc, než musela. Snaží se najít pánovi ženu a právě teď je k smrti unavená z toho, jak se pokouší rozjet obchod pánově milence, a to je až dost!

Otevřela dveře a vykročila do chodby. Ale na zádech cítila Gracin pohled.

Vydala povzdech, který v sobě zadržoval slzy, ale neotočila se, aby neviděla Gracin zklamaný obličej. „Vzbuď mě,“ řekla a zavřela za sebou dveře.

12. KAPITOLA

Užijí si tyhle děti vůbec někdy trochu zábavy?“ zeptala se Temperance, když se rozhlížela v tanečním sále po dětech, které nehybně stály podél zdí. Uprostřed místnosti se kupila hromada kolečkových bruslí.

„Ano, jistěže užijí. Ale nikdy nebyly v žádném tanečním sále a ty jsi dáma“ zašeptala Grace. To poslední slovo pronesla tak, jako kdyby Temperance byla natolik kultivovaná, že by nepila čaj z obyčejného hrnku, ale musela by mít jenom ten nejjemnější porcelán.

Temperance si povzdechla. „Alys, ty a Ramsey…“ Zarazila se, když spatřila hrůzu na tvářích těchto dvou nejstarších dětí. Kdyby mohly, propadly by se do dřevěného obložení.

„A kvůli tomuhle jsem se nemohla vyspat,“ řekla Temperance a potlačila zívnutí. Takhle tedy skončil její skvělý nápad, že pro děti z McCairnu uspořádá tajné odpoledne plné legrace. Možná že až přinesou jídlo, tak děti trochu ožijí. Eppie a její mladší sestra na její příkaz musely péci už od čtyř hodin, a také jsou tam ty pomeranče a čokoláda, co poslala maminka, tak snad…

Ale Temperance se nemohla zbavit pocitu velikého zklamání. Před dvěma dny se opravdu musela setkat – tváří v tvář – s tím hrozným mužem, Hamishem, a musela na něj být milá. Požádala ho o prominutí za to, jak se tenkrát hrubě chovala, a tiše a skromně ho žádala, aby jí dovolil vyučovat nedělní biblické hodiny. Ukázala mu bible, které měla v plánu rozdat dětem při hodině.

Ten strašný muž se samozřejmě nechal dlouho prosit a dělal okolky. Chtěl vědět, na jaký námět bude dětem přednášet. S hlavou plnou myšlenek na tvary klobouků a na to, jakou příšernou ženskou asi matka vyhrabe příště, se Temperance nedokázala rozpomenout na jediný biblický příběh. Ve snaze hrát o čas otevřela jednu bílou bibli a spatřila slovo „Ester“.

„Bude to příběh o Ester a králi… a králi. Mám ten příběh odjakživa ráda a myslím, že v sobě nese poučné poslání.“

„To záleží na tom, jak ho budete interpretovat,“ řekl Hamish nedůvěřivě.

„Jak byste ho interpretoval vy?“ zeptala se Temperance a pak předvedla úsměv, který si schovávala pro muže, jež se snažila přesvědčit, aby financovali její nadace.

Poté si vyslechla pětačtyřicetiminutovou přednášku o tom, jaké poslání v sobě skrývá příběh o Ester.

„A všechno zbytečně,“ řekla nyní.

„Cože?“ zeptala se Grace.

„Říkala jsem, že jsem to všechno podnikla zbytečně. Mohla jsem děti nakrmit veřejně, ale chtěla jsem jim dopřát něco, co bude větší zábava než jenom jídlo.“ Přes všechny své přesvědčovací schopnosti nedokázala přimět děti, aby se bruslí alespoň dotkly.

„Ale ony opravdu vypadají nebezpečně,“ podotkla Grace a podívala se na hromadu na podlaze.

„Ale nejsou,“ tvrdila Temperance znechuceně. „Strávila jsem polovinu dětství závoděním po newyorských chodnících. Byla jsem na bruslích postrach a maminka na mě neustále dostávala stížnosti. V sousedství nebylo dítě, které by mě dokázalo předjet, nikdo na bruslích neuměl tolik krkolomných kousků jako já.“

„Ale tyhle děti tě neznají a brusle nikdy ani neviděly, takže jsou samozřejmě trochu plaché.“

Po těch slovech si Temperance přivázala k podrážkám bot brusle a párkrát objela taneční sál, nic složitého, jenom jela dokola a předváděla dětem, jak jednoduché a zábavné bruslení je. Děti však přesto odmítaly alespoň si jen vyzkoušet tu podivně vypadající vymyšlenost.

Temperance by přísahala, že se Ramsey zaraduje, že může vyzkoušet něco dobrodružného; koneckonců denně jezdil na nebezpečných koních. Ale chlapec se na ni podíval, jako kdyby se zbláznila, a prohlásil: „Člověk se na tom může přizabít,“ a udělal krok zpátky. „Kdy přijde na řadu jídlo?“ zeptal se.

Tak teď tu měla přes tucet dětí, všechny vyrovnané podél zdí, všechny vypadaly ospale a mrzutě jako z hrozitánsky nudné bohoslužby, a ona je nedokázala k ničemu přimět.

„Možná že kdybych…,“ začala, ale v tom okamžiku se dveře tanečního sálu rozletěly dokořán a objevil se v nich James.

Všichni v místnosti včetně Temperance zadrželi dech zděšením. Ačkoliv se nikdo z dětí bruslí ani nedotkl, všechny věděly, že tady rozhodně nemají biblickou hodinu.

„Co se to tady děje?“ zeptal se zamračeně a rozhlížel se po místnosti. „Myslel jsem, že se tu vyučuje nedělní škola?!“

Temperance si nebyla zcela jistá, ale myslela si, že viděla, jak mu v očích zajiskřilo. Dělá si legraci, nebo je vážný?

Rozhodla se, že zkusí štěstí. Dobruslila doprostřed sálu (a ticho bylo tak ohlušující, že kdyby na zem spadlo peříčko, znělo by to jako rána z děla), zvedla jeden pár bruslí a natáhla je k němu.

„Vsadím se, že to nedovedete,“ řekla a zatajila dech.

Jamesi McCairnovi v očích zajiskřily myriády hvězdiček. „Vsadíte si na to peníze, ženská?“ zeptal se, když si od ní bral brusle, pak se posadil na židli a začal si je přivazovat k botám.

Ale nevěděl, jak použít klíč, který mu Temperance podala, aby si mohl brusli vpředu roztáhnout tak, aby se mu do ní vešla jeho velká bqta. Místo toho se snažil bruslí kroutit, a když to nešlo, pokoušel se vmáčknout podrážku do čelistí.

Když Temperance uslyšela drobné zahihňání, napadlo ji, že by mu raději měla pomoci. Mohlo by se ho dotknout, že se mu děti smály. „Takhle,“ řekla, pak přiložila klíč a otočila jím. Za pár minut měl brusle nasazené a přivázané ke svým těžkým pracovním botám.

„Teď se o mě opřete,“ nabídla se a ustoupila, „a já vám pomohu.“

„Ohó!“ řekl James a postavil se. „Já jsem hlava rodu McCairnů a nepotřebuji, aby mi nějaká ženská –Ó! Óóóóóóóóóóóóó,“ vyjekl, když se postavil na brusle a rozjel se. Jeho dlouhé paže se rozpřáhly a on jimi začal kroužit, jak se snažil udržet rovnováhu.

Jedno dítě se zachichotalo; pak se jedno zasmálo.

Jamesovy pohyby při jízdě byly stále přehnanější. Nohy měl doširoka roztažené, a když se rozjel rychleji, točil pažemi v tak velkých kruzích, že to vypadalo, jako kdyby se snažil létat.

Další dvě děti se zasmály. Ne nahlas, a Temperance viděla, jak si rukama zakrývají ústa, ale smály se. Většina ostatních se usmívala.

James jel směrem k Temperance, a když k ní dojel, upadl.

Ale jak upadl! Obličejem ji udeřil do prsou a rukama ji popadl za zadek.

Bezděčně vyjekla a začala ho od sebe odstrkovat. Ale jemu stále ujížděly nohy, a tak ji objímal, aby se udržel. A pokaždé se jeho ruce přidržely nějaké „zakázané“ části jejího těla. Rukama zachycoval její stehna, její hýždě. V jednu chvíli ho odstrčila, ale jemu se rozjely nohy a byl by na ní přistál s rukama na jejích ňadrech, ale ona rychle udělala čelem vzad a bruslila od něj pryč.

Se zvuky „Óóóóóóóóóóóóó“, které vydával, jak se snažil dostat nohy pod kontrolu, škobrtavě bruslil směrem k ní.

Bruslila na druhou stranu velikého tanečního sálu, jako kdyby měla v patách smečku psů. Ale James byl přímo za ní a ruce měl natažené k ní. Jestli spadne, strhne ji s sebou.

Temperance mu zuřivě unikala, ale na jeho sílu a nešikovnost byla krátká; ať jela kamkoliv, stále ho měla v patách.

A před okny ji dohonil. Dostala se do pasti, protože před sebou měla jen sklo okenní tabule a on se k ní rychle přibližoval! Nohy měl široce rozkročené, pažemi rychle komíhal a chystal se do ní narazit. Nemohla udělat nic.

Rukama si chránila hlavu a čekala, až přijde náraz; jenom doufala, že je rozjetý James oba neprohodí oknem a neskončí venku na zemi.

Ale když k ní dojel, objal ji a táhl dopředu, když pak opravdu narazila na dřevěnou podlahu, moc si nenatloukla, protože změkčil přistání rukama, kterýma ji svíral v pase. Ani jí tak nevadilo, že upadla, jako to, že ji zvedl a postavil na podlahu. A v příští minutě se převrátil, týlem se jí opíral o žaludek a zvedal paže jako k publiku.

Až nyní Temperance vzhlédla. Tech pár minut vedla skutečný boj o život s tímto bláznivým mužem, který ji honil po místnosti, ale nyní viděla, že všichni kolem se rozjařeně smějí. Grace se rukama držela za břicho a smíchy se celá nakláněla. Ramseyho obličej byl rudý, jak hlasitě se smál. Všechny děti řičely smíchy; některé dokonce upadly na podlahu, protože nohy už je neunesly.

„Vy jste hrozný podvodník,“ zasyčela Jamesovi do ucha. „Vždyť vy umíte bruslit.“

„Nikdy jsem neřekl, že neumím,“ odpověděl jí šeptem a usmíval se na děti. „Nevyrůstal jsem v McCairnu, takže jsem se od okolního světa něco naučil. Ale člověk by si myslel, že když jste trénovala na newyorských chodnících, tak budete jezdit mnohem lépe.“

Pohlédla na něj. Hlavu měl na jejím klíně a polehával, jako kdyby měl v úmyslu strávit tam zbytek dne; pak se podívala na děti. Už se tolik nesmály a začínaly se mezi sebou bavit. Ale jediné, co slyšela, bylo McCairn tohle a McCairn tamhleto.

Temperance by si nikdy sama před sebou nepřiznala, že to, co cítí, je žárlivost, ale byla zvyklá být středem pozornosti. Koneckonců konala přednášky, za které stovky lidí platily, aby si je mohly poslechnout. Ale tady z ní byl jenom klaun v bruslařském melodramatu, a… No, možná chtěla, aby si jí děti považovaly. Na druhou stranu, byla to McCairnova země a jeho lidé a ona sama brzy odjede, takže by jí snad nemělo vadit, že ji James zesměšnil tak, že si to děti budou po zbytek života pamatovat.

„Tak já se vám nezdám dost dobrá? Tak teď něco uvidíte,“ zašeptala, pak ho odstrčila a vstala.

„Jak se opovažujete takhle se ke mně chovat,“ řekla nahlas a všichni v místnosti se okamžitě přestali smát a zírali na ni.

Dívala se na Jamese a rozjela se pozadu. „Vy si myslíte, že ze mě uděláte blázna a vyváznete z toho jen tak?“ zvolala a zvedla pěsti, jako kdyby se s ním chtěla prát.

V tanečním sále bylo ticho.

James pomalu vstal. „Nemusím ho z vás dělat, to je přece vidět na první pohled,“ řekl tiše a jeho tmavé oči byly tvrdé a zlostné.

Temperance na okamžik zaváhala. Je vážný? Ale pak spatřila v jeho očích jiskřičky a skoro se usmála úlevou. Ale jenom skoro.

„Myslíte, že jste takový chlap, abyste se mnou udržel krok?“ Jako kdyby byla nějaký klaun v cirkuse, začala dělat přehnaná hněvivá gesta, zatímco jela pozadu, nohy měla daleko od sebe a kmitala jimi tak, aby nabrala rychlost.

Když se James postavil, zprvu předváděl, jako že se ze všech sil snaží udržet rovnováhu a zachovat si důstojnost. Už žádné komíhání rukama, ani vratké kličkování.

Byl dobrý. Teď to Temperance viděla. Byl tak dobrý, že si mohl dovolit schválně ztratit rovnováhu, a přesto neztrácel kontrolu. Když byla Temperance malá, nikdo se jí nedokázal vyrovnat, ale viděla, že kdyby se tenkrát setkala s jedenáctiletým Jamesem McCairnem, udělil by jí pořádnou lekci.

Nyní byli na protějších stranách sálu a okolo nich je tiše sledovaly děti. Cítila, že mají strach. Byla to skutečná hádka? Nebo to ti dva dospělí zase jenom předstírají?

Když Temperance pohlédla na Jamese, viděla, jak pohnul bradou dolů v rychlém gestu. Trvalo jí jenom sekundu, než pochopila, co měl na mysli.

„Zabiju vás,“ zaječela, pak se párkrát mocně odrazila a letěla proti němu. Podaří se jí to? Pochopila správně jeho gesto? Chytne ji, nebo proletí okny na konci místnosti?

Ale důvěřovala mu.

Pár sekund předtím, než by do něj plnou silou narazila, se přikrčila, přitiskla bradu na prsa, jednu nohu natáhla před sebe, pak vztyčila ruce do vzduchu a rychle mu projela mezi nohama. James ji v jediném bleskově rychlém okamžiku chytil pevně za zápěstí, pak se bleskově otočil, a v tu ránu byli oba na stejné straně. James bruslil pozpátku a držel její zdvižené ruce, její přikrčené tělo balancovalo na jedné brusli mezi jeho nohama.

Když u protější zdi konečně zastavil, Temperance se nehýbala. Hlavu měla skloněnou, nohu stále zdviženou a strašně ji bolely stehenní svaly. Ale od dětí neslyšela ani hlásku.

„Jsou tam ještě?“ zašeptala Jamesovi.

„Mají strach,“ syknul zpátky.

Ale v příští sekundě uslyšela zvuk jednoho páru tleskajících rukou a v dalším okamžiku místnost vybuchla smíchem a potleskem.

Po několika minutách, když zvuky začaly utichat, ji něčí ruce popadly v podpaží a vytáhly mezi Jamesový-ma nohama. Když se snažila postavit, byla celá ztuhlá, jak z nezvyklé námahy, tak ze strachu, že ta klauniáda nezabere.

Byl to Ramsey, kdo jí pomohl nahoru, a vedle něho stála Grace. „Nikdy v životě jsem nic podobného neviděla,“ vydechla a pohlížela na Temperance očima plnýma údivu. „Vy dva jste to nacvičovali?“

„Ne,“ řekla Temperance a rukou si masírovala záda. „Jenom –“ Zarazila se a pohlédla na Jamese. Byl obklopen dětmi, každé drželo v ruce pár bruslí a chtělo, aby mu je pomohl nasadit. Grace stále čekala na odpověď. „Jenom –“ Co? Je mezi námi přirozené souznění, takže dokážeme komunikovat pouze za pomoci nepatrných gest?

Nakonec však nemusela odpovědět, protože se otevřely dveře a Eppie se svou mladší sestrou přinesly první ze čtyř podnosů plných jídla. Všechny děti zavýskly a rozběhly se a Grace šla za nimi, takže Temperance a James osaměli na vzdáleném konci sálu.

Nevěděla, co mu říci. To, co právě udělali, bylo svým způsobem velmi intimní.

„Máte v plánu učit příští neděli?“ zeptal se, pak se oba zasmáli a ten trapný okamžik byl pryč.

„Nemáte náhodou nějaké mazání?“ zeptala se a položila si ruku na bok, kde byla přesvědčená, že má modřinu.

„Nikdy jsem ho nepotřeboval,“ řekl James. „Protože lezu po horách a pasu ovce, tak –“

V tu chvíli jedno ze starších dětí ztratilo kontrolu nad svými bruslemi a svalilo se Jamesovi na záda. Tentokrát spadl doopravdy, a jak padal, strhl Temperance s sebou, takže na něm přistála.

Všechny děti si samozřejmě myslely, že to je pokračování představení, a s plnými ústy se jim oběma smály.

Temperance se z Jamese zvedla, pak se na něj podívala, protože zůstával zamotaný v chumlu na podlaze.

„Takže?“ řekla a dívala se na něj dolů, oči rozesmáté.

„Ve skladišti jezdecké výstroje, třetí zásuvka zdola, vpravo. Ale napřed mi sundejte tyhlety nesmysly.“

Temperance se s úsměvem sklonila a klíčem, který měla na provázku kolem krku, mu sundala brusle; on tam pak seděl, zatímco ona si zouvala svoje brusle. To už byla podlaha plná dětí, všechny měly brusle na nohou a postrkovaly se po místnosti. Častá žuchnutí padajících nešiků byla následována nadšeným řehotem.

Ve snaze vstát James položil paži Temperance kolem ramen. „Myslíte, že nás někdo bude postrádat?“ zeptal se a postavil se na jednu nohu.

Dívala se na ruch kolem nich, na pokřikující, smějící se děti, z nichž některé jedly, některé se proháněly na bruslích. „Mám takový pocit, že ne,“ řekla, pak zachytila Gra-cin pohled a Grace přikývla, že Temperance udělala dobře.

„Pojďme,“ navrhl James. „Vím, kde najdeme láhev vína a trochu sýra a něco měkkého na naše pozadí.“

„Dobře,“ souhlasila Temperance a usmála se na něho. On měl paži ovinutou kolem jejích ramenou a ona ho jednou rukou objímala kolem pasu. Druhá ruka jí spočinula na jeho tvrdých, plochých břišních svalech. Obvykle když jí nějaký muž nabídl víno a „měkké místečko“, vzala nohy na ramena, a kdyby snad běžel za ní, bylo o ní známo, že používá kovovou špičku slunečníku, aby se takového dotěry zbavila. „To zní báječně,“ řekla a pak Jamesovi pomohla vybelhat se ze dveří.

To „něco měkkého“ byla hromada slámy, která nebyla příliš čistá, a víno a sýr také nic moc: jedna láhev vína a bochníček sýra. Žádné skleničky, žádné porcelánové talíře, žádné svíčky; jenom poživatiny.

Ovšem jakmile došli do špinavého skladiště jezdecké výstroje, kde to páchlo po koních a staré kůži, James se posadil na žok slámy a přetáhl si košili přes hlavu. „Přímo tam,“ řekl, když jí podával láhev vína, a ukázal si na zadní stranu levého ramene.

Temperance chvíli trvalo, než si uvědomila, že chce, aby mu to místo natřela.

Celý svůj život se pyšnila tím, že má „volného ducha“, že je osvícená osoba. Tak co měla nyní dělat? Říci mu, že její smysl pro slušné chování jí nedovoluje popíjet s mužem víno z jedné lahve? Že nemůže být s polonahým mužem o samotě? A mimochodem, neznělo by to absurdně, když mu právě před deseti minutami projela na bruslích mezi nohama?

„Na co čekáte?“ zeptal se netrpělivě.

„Až se přiřítí moje zuřící matka a bude volat, že propadnu peklu,“ řekla Temperance.

Pohled, kterým se na ni podíval přes své nahé rameno, jí prozradil, že přesně zná její dilema. Jeho oči zněžněly a dívaly se svůdně. „Teď mě přece neopustíte, že ne?“

Temperance tedy ignorovala láhev vína, aby si zachovala jasné smysly, sundala z poličky mazání, nalila si trochu na ruce a začala mu masírovat rameno. Jeho velké, silné, svalnaté rameno. Jeho teplou, hladkou, tmavou kůži.

Tedy dobrá, myslela si, když se snažila, aby jí pocity nezatemnily rozum. Znovu zažívám vášeň a jako předtím budu moci říci, že jsem ji překonala. Nepoddám se svým nižším pudům a –

„Nepomuchlujeme se trochu v seně?“ zeptal se James a po očku se na ni podíval.

Kletba byla zlomena a Temperance se rozesmála. „Tak mi vyprávějte o své zesnulé manželce. Když jste ji nikdy neměl rád, proč jste si ji bral?“

Zašklebil se a vyzývavost mu z očí zmizela. „Na hospodyni se rozhodně až příliš zajímáte o věci, do kterých vám nic není.“

„Není mi nic ani do toho, abych bavila děti z vaší vesnice, ale udělala jsem to, nebo ne?“

„Cože? Když jsem tam přišel, nevypadalo to, že byste byla nějak moc zábavná. Připadalo mi, že byste nejraději utekla a schovala se. Au! Dávejte pozor na ty svoje nehty!“

„Promiňte,“ řekla Temperance dotčeně. „Jestli si to chcete namazat sám, stačí říci.“

„Ne, to je dobré. Níž, ano, ano, tam, to je to pravé místo.“

Když viděla, jak přivírá oči, protože mu její dotyky působí rozkoš, věděla, že musí buďto odejít, nebo velice rychle začít mluvit.

„Žena, vzpomínáte? Chtěl jste mi vyprávět o své ženě.“

„Ne, vy jste znovu strkala nos do mých záležitostí, ale já jsem vám o ničem vykládat nechtěl.“

Při těch slovech Temperance stáhla ruce z jeho nahých zad.

James začal okamžitě vyprávět a Temperance se vrátila k masírování. „Zamiloval jsem se do jednoho děvčete z vesnice, ale můj otec mě vzal do Londýna a předhazoval mi krásné ženy, takže jsem se poddal a s jednou z nich jsem se oženil. S tou, kterou on vybral. Pak jsem ji přivezl zpátky do McCairnu, aby tady se mnou žila. Víc k tomu nemám co říci, kromě toho, že proplakala celé dva roky, co jsme byli svoji.“

„Co se jí stalo?“

James chvilku mlčel; pak pohlédl na řadu koňských postrojů pověšených na zdi. „Jedné bezměsíčné noci se snažila utéci. Vyskočila na jednoho z mých závodních koní, a hádám, že se chtěla dostat do Midleigh, ale musela ztratit orientaci.“ Jeho hlas se ztišil. „Vedla koně přes útes a oba se zřítili do moře.“

Temperance se nechtěla ptát, ale nemohla si pomoci. „Myslíte, že to byla sebevražda?“

„Ne!“ řekl James ostře. „Nechci v rodině žádnou další sebevraždu. S tím, co provedla moje babička, máme na sobě dost hříchů.“

„Ale vaše babička nespáchala sebevraždu,“ vyhrkla Temperance a vzápětí si položila ruku potřísněnou mastí na ústa v hrůze, že se prořekla. Právě prozradila tajemství!

James chvíli jenom hleděl před sebe a nic neříkal. „Dobře, tak ven s tím,“ poručil tiše. „Co ta vaše slídivá povaha vyčenichala tentokrát?“

„Jestli se mnou budete mluvit takhle, tak vám asi nic nepovím,“ řekla a zastrčila zátku do lahvičky s mazáním.

Když znovu promluvil, jeho hlas měl rozkazovací tón. Byl tichý, měkký, ale věděla, že nežertuje. „Řeknete mi, co víte o mé babičce.“

Ale Temperance byla odhodlaná nedat se jím zastrašit. „Myslela jsem, že jste ji neměl rád. Cožpak jste ji nenazval velkou marnotratnicí?“

James se postavil a zvedl svou košili. „To, že ta žena měla svoje chyby, mi nebránilo, abych ji miloval. Na mě byla hodná. Teď mi povězte, co víte.“

Temperance mu nechtěla říci nic a přála si z celého srdce, aby bývala držela pusu. Ale z jeho tváře viděla, že ji nenechá vyváznout, dokud mu všechno nepoví.

„Posaďte se,“ přikázal a kývl směrem k žoku slámy, z kterého se právě zvedl.

Temperance ho poslechla, pak seděla v tichosti, zatímco on si rozvazoval tkaničku u boty.

„Možná máte dojem, že tohle nebyl dům plný štěstí,“ řekl a stáhl si botu.

Temperance jenom vydala nevěřícný zvuk. Hazardní hry. Vražda. Pomsta. Ne, o šťastné domácnosti se tu rozhodně nedalo hovořit.

„Vím, že si vesničané velmi rádi vyprávějí o mé rodině a Grace je velká povídalka.“

„O tom vy musíte něco vědět,“ prohodila, pak doširoka otevřela oči, protože její hlas zněl hořce. Proč to řekla? Ale když zmínil Grace, okamžitě pomyslela na velmi intimní vztah, který s tou ženou míval. A nyní s ním Grace bydlí ve stejném domě. Jestlipak spolu stále… spí?

„Chcete…“ Kývl hlavou směrem k její noze, na níž měla punčochu.

„Ach,“ řekla, pak chvíli váhala, než si vytáhla sukni a povolila si před ním podvazek. Má mu říci, aby se díval jinam? Přitom bojovala s pokušením natáhnout nohu a –

Ale James ten problém vyřešil tím, že se otočil na dost dlouhou dobu, aby mohla rychle uvolnit obě punčochy a shrnout si je z nohou. Nacpala si je do kapes. Když byla hotová, poklekl a vzal do velkých rukou její malou nožku.

Jako by ani nevnímal tón jejího hlasu. „Vím, že jste slyšela o hazardních hrách a podvodech, které se táhly celé generace, ale –“

„Nikdo mi neříkal o žádném podvodu,“ podotkla se zájmem.

Přitom jí James velkou rukou zmáčkl kotník. „Budete poslouchat, nebo ze mne budete jenom tahat další informace?“

„Ráda bych viděla všechny dílky skládačky.“

Při těch slovech James zavrtěl hlavou. „Zatracená ženská! Moje babička je pohřbená do neposvěcené půdy, a to mě trápí. Jestli víte něco o její smrti, chci to slyšet.“

„Váš dědeček ji zabil,“ řekla a zadržela dech, protože čekala, že přijde výbuch.

Ale žádný nepřišel. Místo toho James otevřel láhev mazání a začal jí masírovat bolavý kotník. „Ano, já to chápu,“ řekl po chvíli. „Starý pán měl zuřivou náturu.“

„A kolik dívek jste vyhodil oknem vy?“ zeptala se Temperance ve snaze zvednout mu náladu. Koneckonců stalo se to už před mnoha lety.

James k ní vzhlédl a zakřenil se. „Jen pár. Tak teď mi povězte všechno, co víte a kde jste to slyšela.“

Temperance měla na jazyku, že je vázána slibem mlčenlivosti, ale na to už teď bylo pozdě, tak mu vyprávěla, jak Gracin manžel viděl to náhodné zastřelení a jak později Jamesův dědeček tvrdil, že jeho žena spáchala sebevraždu.

„Parchant!“ zaklel James šeptem a zvedl její druhou nohu.

„Byl to dohodnutý sňatek,“ vysvětloval a třel jí kotník. „A oni se vzájemně nenáviděli.“

„Jako vy a vaše žena,“ podotkla Temperance jemně.

„Ano,“ souhlasil bezvýrazně. „Jako já a moje žena. Ale jejich manželství bylo bez lásky od samého počátku. Moji prarodiče nechtěli na světě nic než si vzájemně ubližovat. On hazardně hrál a ona utrácela.“

Při těch slovech se k němu Temperance dychtivě naklonila. „Ale kde je to, co nakoupila?“

Když se na ni James podíval, tvářil se pobaveně. „Neříkejte mi, že jste uvěřila té staré legendě, že někde v domě je Aladinův poklad?“

„Och,“ řekla Temperance a její nadšení pohaslo. Opřela se a on jí začal znovu natírat kotník. „Myslela jsem, že možná…“

Pohlédl na ni se zdviženým obočím. „Myslela jste, že co? Že bychom společně mohli začít strhávat zdi a hledat? Myslíte, že to můj dědeček nedělal, stejně jako můj otec? Nebo že jsme s mým bratrem nestrávili každou volnou chvíli hledáním pokladu po domě?“

Negativismus nikdy nebyl pro Temperance důvodem něco vzdát. „Ale Grace říkala, že její manžel našel stvr-zenky za věci, které vaše babička koupila, věci vyrobené ze stříbra, a dokonce zlaté sošky od Celliniho.“

James chvíli mlčel a masíroval jí kotník, a jak se jeho mlčení prodlužovalo, její srdce začalo bít rychleji. Jako dítě milovala knihu Ostrov pokladů.

„Jaké stvrzenky?“ zeptal se James potichu.

Temperance se chtělo vítězně zavýsknout. Ale zhluboka se nadechla a uklidnila se. „To netuším. Stejně, co na nich záleží, když tu žádný poklad není? Jenomže co když vaše babička utratila rodinné jmění, aby se nedostalo do rukou vašemu hazardu propadlému dědečkovi, ale zemřela dříve, než mohla někomu prozradit, kde uschovala ten –“

Zarazila se, protože James ji popadl za ramena a vtiskl jí na rty polibek. Byl to tvrdý polibek, ale brzy přešel v měkký a sladký a ona si přála, aby nikdy neskončil.

Po příliš krátké chvíli se odtáhl a podíval se na ni. V jeho hezkém obličeji bylo pobavení. „Nevím, jaké jsou vaše životní zkušenosti, ale v líbání moc silná nejste,“ řekl.

Po těch slovech Temperance ztratila dobrou náladu a odstrčila ho. „To proto, že nechci líbat vás.“

„Jste si tím jistá?“ zeptal se a znovu se naklonil dopředu.

Ale nic nezabije vášeň lépe, než když člověku někdo řekne, že v něčem není dobrý. Její maminka by na to opáčila, že se od Temperance nemůže očekávat, že bude dobrá v líbání, protože ještě není vdaná. Ať tak ěi tak, všechny pěkné pocity byly pryč.

James ji vzal rukou za bradu a zvedl ji, aby mu viděla do očí. „Zranil jsem vaše city?“

„Samozřejmě že ne!“ odsekla s drzostí, kterou necítila. „Ale zajímá vás také ještě něco jiného kromě sexu?“

Po těch slovech na ni zůstal koukat jako na zjevení. Nebyl zvyklý slýchat ženy používat to slovo. „Ne, myslím jenom na to. Nedokážu odvádět pořádnou práci, protože musím pořád myslet na to, co bych rád dělal se ženami v posteli. Myslím na –“

Pochopila, že si z ní utahuje, ale také věděla, že se jí nelíbí, jakým směrem se konverzace ubírá. „Stvrzenky, vzpomínáte? Všechno to začalo, když jsem – hej!“

James ji popadl za zápěstí a běžel s ní ze skladiště jezdecké výstroje k domu. Zdálo se, že si nevšiml, že její boty zůstaly uvnitř, ale když Temperance došlápla na kameny a do něčeho čvachtavého, dobře si uvědomovala, že je bosa. Ať to prosím není koňská kobliha, pomyslela si, když ji James vtáhl do domu.

Temperance schovala bosé nohy pod sukni a zívla. Minulou noc zůstala vzhůru až do brzkého rána a pomáhala

Grace vyrábět klobouky. Dnešek strávila tvrdou směnou kolečkového bruslení a teď byl pozdní večer a ona procházela účetní knihy s mužem, který jí řekl, že neumí líbat.

„Nic,“ odsekl James alespoň podesáté.

Kolem nich se kupily účetní knihy datující se až do roku 1762. „Kdyby tyto knihy byly v Americe, dostaly by se do muzea,“ podotkla Temperance a znovu zívla.

„Jestli chcete jít spát, tak běžte,“ vybídl ji James, ale z jeho tónu poznala, že kdyby to udělala, navždycky by ji považoval za slabocha.

Natáhla nohy před sebe a kroutila bosými palci. V pokoji bylo rozsvíceno půl tuctu svíček, ale stará knihovna byla stále tak tmavá, že by stejně tak dobře mohli být někde v jeskyni. „Mě hlavně zajímá, proč se vaše babička nikomu nesvěřila s tím, co dělá. Pokud ty věci kupovala a schovávala, proč o tom někomu neřekla?“

„Nečekala, že zemře tak brzy.“

„Nikdo nečeká, že někdy zemře, ale přesto sepisujeme závěti. Nehody se mohou stát komukoli a kdykoli. A pokud měl váš dědeček takovou povahu, že vás nepřekvapilo, že ji zabil v hádce, proč se na takovou možnost nepřipravila?“

„Náhodou.“

„Cože?“

„Byla to náhodná smrt, pamatujete? Ne vražda. Nebylo to tak, že vzal pistoli a zastřelil ji.“

„Jistě. Pravda. Ale tak si říkám, kdo z nich to asi byl, kdo měl tu pistoli první? Vyhrožoval jí tím? ‚Řekneš mi, kde jsou ty věci, co jsi nakoupila, jinak ti ustřelím hlavu,‘ nebo tak nějak.“

„Připomeňte mi, abych nikdy nejezdil do Ameriky,“ řekl nepřítomně, zatímco už popáté listoval jednou účetní knihou. „Myslíte, že Grace ví, co Gavie udělal s těmi účty, které našel?“

„To mi neřekla. Měl byste se jí zeptat. Jsem si jistá, že víte, kde má ložnici.“ Při těch slovech Temperance ztuhla. Proč to řekla?

James ani nevzhlédl. „To je podruhé, co jste předvedla, že na Grace žárlíte. Jste si jistá, že nechcete zůstat tady v McCairnu?“

„Žárlím?“ opáčila. „Nebuďte směšný. A v New Yorku jsou lidé, kteří mne potřebují. Podívejte, já jdu spát. Ráno v tom hledání můžeme pokračovat,“ řekla a vstala. „Je jenom velká škoda, že vaše babička vám dostatečně neoplatila vaši lásku a nezasvětila právě vás do tajemství, co kam dala.“

„Svatá matko…,“ řekl James šeptem.

Když se Temperance otočila, aby se na něj podívala, byl v šoku.

„Co?!“ zeptala se, protože tam jenom seděl a nic neříkal. „Dala mi balíček karet!“

„Nakupovala velká umělecká díla a svému milovanému vnukovi dala jenom mizerný balíček karet? Cožpak nevěděla, že vy nejste ten bratr, co hraje hazard?“

„To je právě ono,“ vysvětloval James tiše. „Řekla mi, abych si ty karty schoval před Colinem a před dědečkem, jinak by mi je vzali a ztratili by je, a že jsou to velmi, velmi důležité karty.“

Temperance zuřivě přemýšlela. „Kdyby vám dala cokoliv jiného, tak byste si s tím hrál a opotřeboval byste to, ale vy jste si ty karty schoval a uchoval jste je v bezpečí po celá ta léta, viďte?“ Nadějí jí ke konci věty stoupal hlas.

„Ano,“ odpověděl James sotva slyšitelně. „V krabičce v mé ložnici.“

Při těch slovech Temperance vyskočila a rozběhla se ke dveřím a stejně tak James. Doběhli tam oba současně a snažili se jimi protlačit najednou. Temperance byla odhodlaná vyhrát, takže se silně tlačila vpřed, tělo měla přimáčknuté k Jamesovi, jak se zaklínili do veřejí.

Po několika okamžicích, kdy se jí nedařilo dostat se ven, k němu vzhlédla. Usmíval se na ni tím svým úsměvem k jedné straně. Jejich těla byla do sebe zaklesnuta a on si s ní pohrával, schválně ji nechtěl pustit první.

Hrozivě na něj přimhouřila oči. Zasmál se, pak ustoupil, aby mohla projít. „Možná neumíte zabavit děti, ale mě rozhodně bavíte pořád,“ řekl.

Temperance se nenamáhala odpovědět a vyběhla po schodech do jeho ložnice. U dveří se zastavila; byl přímo za ní. Nakoukla dovnitř, pak pohlédla zpátky na něho. „Dotkněte se mě a celý příští týden vám budu do jídla sypat písek,“ pohrozila.

„Když jsem viděl, jak líbáte, tak mě to ani neláká,“ opáčil, pak prošel kolem ní a vstoupil do ložnice.

Chvíli stála venku a mračila se. Nikdy se nesetkala s mužem, který by ji dovedl tak rozzlobit, jako to uměl on. Měla velkou chuť se otočit, jít do vlastní ložnice a trochu se vyspat. Ať si ta tajemství vlastní rodiny rozluští sám!

Ale pak viděla, jak se přehrabuje ve staré truhle, kterou nějaký jeho středověký předek přivezl z křížové výpravy, tím si byla jistá, a tak vstoupila do pokoje a nakoukla mu přes rameno.

„Tady!“ řekl a vytáhl malou krabičku, pak ji odnesl k posteli. „Přineste tamhletu svíčku, ano?“

Jedna z „děvčat“, Eppie nebo její sestra, v jeho ložnici zapálila jedinou svíčku, takže ji Temperance přenesla přes pokoj a postavila ji na stolek u postele. „Ne, postavte ji sem,“ přikázal zamračeně a ukázal, aby se posadila na postel vedle něho.

Tolik se zajímala o to, co drží v rukou, že neváhala, vylezla na vysokou postel, postavila svíčku v cínovém svícnu na těžký sametový přehoz a podívala se, co to drží.

„Už jsem se na to nedíval kolik let,“ vykládal, opřel se o jednu ruku a naklonil se k ní. „Moje babička mi to dala, když mi bylo devět, jenom rok předtím, než zemřela.“

Hlas měl něžný a těžké závěsy kolem postele vzbuzovaly dojem, že jsou odříznutí od světa. Najednou všechna její rozmrzelost vůči němu pominula. Připadalo jí, že vidí toho malého chlapce, který vyrostl mezi hazardními hráči a měl dědečka se „zuřivou“ náturou.

Když James otvíral krabici, mluvil tiše. „Řekla mi, že ty karty jsou velmi, velmi cenné a že si je musím navždy ponechat.“ Pohlédl na Temperance, hlavy měli jen pár palců od sebe. „Řekla, že je to moje budoucnost.“

Napadalo ji asi tucet věcí, které na to chtěla odpovědět, ale kousla se do jazyka a byla zticha.

„Myslel jsem, že jsou to karty na předpovídání budoucnosti, ale nedokázal jsem přijít na to, jak je používat.“

Jakmile James rozprostřel karty na posteli, Temperance se rozbušilo srdce. Rozhodil je do dokonalého vějíře, a z toho uspořádání bylo jasné, že mu balíček karet není ničím cizím.

Jakmile si však prohlédla karty, srdce se jí uklidnilo. Vůbec na nich nebylo nic zvláštního. Na rubu byly červenobílé, s takovým tím složitým vzorkem, co si v nich výrobci karet tak libují. Ani v nejmenším nic zajímavého.

Když pohlédla na Jamese, dalo se jí z tváře vyčíst zklamání.

James se na ni lehounce usmál, pak se podíval na karty. Pomalu jednu otočil.

Na lícové straně byl obrázek diamantového náhrdelníku. V rozích byly symboly kárového esa.

Další karta, kterou otočil, byla srdcová trojka. Byl na ní obrázek zlatého andělíčka.

Temperance tu kartu pomalu zvedla a přidržela ji ve světle svíčky. „Podle mě vypadá jako italský,“ řekla, pak pohlédla zpátky na Jamese. Usmíval se na ni, jako kdyby čekal, až na něco přijde.

Hleděla na něj a snažila se číst mu myšlenky, a najednou ji něco napadlo. Otočila se, sáhla dolů a jedním pohybem ruky celý stočený vějíř obrátila. Když se ukázala opačná strana, objevila se umělecká díla, šperky a stříbrné servírovací talíře.

„Páni, no tohle,“ vydechla Temperance. „Myslíte, že to jsou ty věci, které nakoupila?“

„Vždycky jsem si to myslel, ale nemohl jsem si to nijak ověřit. A od dědečka jsem se samozřejmě nic nedozvěděl. Proto mě tak zajímaly ty stvrzenky, které našel Gavie.“

„Ale za všechna ta léta jste nic neobjevili?“

„Ne tak docela. Párkrát jsme našli nějaké věci, třeba talíře, jako jste našla vy, ale nic jiného. Když jsme poprvé našli ty talíře, ukázali jsme je dědečkovi a on je roz-třískal. Poté jsme všechno, co jsme našli, drželi v tajnosti, a museli jsme držet v tajnosti i naše pátrání. Nesnášel připomínky na svou ženu.“

„No ne, a pročpak? Že by z pocitu viny?“ Zvedla jednu z karet a podívala se na ni. Na kárové čtyřce byl safírový prsten. „Kromě pár stříbrných kusů se všechno zdá malé a všechno to jsou věci, jejichž hodnota nepomíjí, žádné olejomalby, které ztrouchniví. Všechny tyto věci vydrží dlouhé skladování.“

„Máte alespoň tušení, kde ty věci uschovala?“ zeptal se James.

„To je otázka, na kterou bych se měla ptát já vás. Vzpomínáte, vy jste tu pán a já jsem jenom návštěva.“

„Správně,“ řekl s úsměvem a vzal další kartu. Na pi-kové šestce byla vyobrazena bronzová soška, pravděpodobně řecká, pravděpodobně velmi stará. „Tak, když teď máme soupis, jak najdeme zboží?“

„Nechala vám ještě něco jiného? Třeba mapu? Zamyslete se pořádně.“

Věděl, že si z něj utahuje, ale přesto se zasmál. Poklad neodmyslitelně patřil k jeho dětství, a od té doby, co se stal hlavou rodu, neměl mnoho času myslet na něco jiného kromě práce. Jak sbíral karty a ukládal je zpátky do krabičky, řekl: „Nechápu, že jsme nepřišli na nic, čím bychom se přiblížili k nalezení pokladu. Nejsme o nic dál než předtím.“

Jak o nich mluvil v množném čísle, najednou si uvědomila, že jsou sami v domě, kde všichni ostatní obyvatelé spí. Byli sami v jeho pokoji, na jeho posteli.

Temperance se rychle překulila na druhou stranu postele a postavila nohy na podlahu. „Myslím, že už jsem toho dnes večer zažila až až.“ Naoko si zívla, jako kdyby byla k smrti unavená. Ovšem opak byl pravdou, měla pocit, že jen tak neusne.

James se líně odvalil na druhou stranu postele. „To je pravda. Zítra musíte jet do Edinburghu, takže byste se raději měla jít vyspat.“

„Do Edinburghu?“ podivila se a nechápala, o čem to mluví. „Proč –“

„Říkala jste, že s Grace musíte nakoupit něco do domu, vzpomínáte?“

„Ach ano, jistě,“ přikývla. Už zapomněla na tu lež, které se dopustila, aby mu vysvětlila, proč spolu s Grace jedou do města. Zítra je den toho tajného oběda, kdy si vyjdou s Gracinými klobouky na hlavě. „Nakupování. Skoro jsem zapomněla.“

„Měl bych pár věcí, které byste mi tam mohla opatřit. Tabák. Dezinfekční prostředek na ovce. Pár vlčích pastí. Nějaké koňské postroje.“

S každým slovem byl Temperancin obličej zkřivenější. „Vlčí pasti?“

„Jistě. Můžete si vzít vůz a pár chlapů. Budete potřebovat vůz, jestli máte v úmyslu dělat velké nákupy, tak proč současně nevzít i ty ostatní věci?“

„Patří vlčí pasti k práci hospodyně?“ zeptala se.

„Asi máte pravdu. Možná bych měl jet s vámi. Prospělo by mi na chvíli odsud vypadnout. Podívám se, jestli najdu nějaké kalhoty a –“

„Nic takového!“ zarazila ho a snažila se vymyslet důvod, proč nemůže jet s nimi. Ale potřeba odpočinku na ni tak doléhala, že nebyla schopná jasně myslet.

„Nemám si brát kalhoty? Chápu, že se ženám líbí, když mi jsou vidět holá kolena, a pokud trváte na –“

Byla prostě příliš, příliš unavená, aby si dovedla vymyslet nějakou lež. „Je mi jedno, co máte na sobě, ale se mnou nepojedete. Chci být alespoň jeden den pryč z tohoto místa a od vás. A žádné vlčí pasti. Nebo ovčí postroje. Nebo –“

„Dezinfekci. Ovčí dezinfekci. Koňské postroje.“

Viděla, že si z ní znovu utahuje, a zapochybovala, že s ní kdy chtěl jet do Edinburghu. Z toho, co o něm věděla, by raději chodil bosky po ostnatém drátu, než by strávil jediný den ve městě. A také zapochybovala, jestli kdy nosil kalhoty. Nebo spodní prádlo, když už je o tom řeč.

Šla ke dveřím, otevřela je, ale zastavil ji dřív, než je za sebou mohla zavřít.

„Děkuji vám za to, co jste dnes udělala pro děti,“ řekl jemně. „To bylo od vás laskavé.“

Snažila se nezačervenat se radostí nad jeho chválou. „Není zač. Jsou to milé děti a mě to bavilo.“

„Mě taky,“ řekl a tolik se v tu chvíli podobal nadšenému malému chlapci, až se zasmála.

„Dobrou noc.“

„Ano, dobrou noc, a kdybych vás neviděl, než zítra odjedete, tak šťastné pořízení.“

„Ano, děkuji vám a dobrou noc.“ Začala zavírat dveře, ale znovu je otevřela. „Jamesi,“ řekla.

„Ano?“

„Co se stalo s tou vaší dívkou z vesnice? S tou, o které jste říkal, že jste do ní byl zamilovaný?“

„Mé matce jí bylo líto, tak ji poslala do školy v Glasgow. Slyšel jsem, že se o pár let později provdala za nějakého staršího pána.“

Temperance si nebyla jistá, ale zdálo se, že v jeho hlase je stále jistá hořkost. Ovšem, slyšela tisíce žen vyprávět, že se nikdy nevzpamatovaly ze své první lásky. Možná tedy, že s muži je to stejné.

„Tak tedy dobrou noc,“ řekla znovu, pak za sebou potichu zavřela dveře a šla do svého pokoje. O pár minut později už spala.

13. KAPITOLA

„Dokázaly jsme to!“ řekla Temperance a opřela se o tvrdé sedadlo starého vozu.

„Ty jsi to dokázala,“ opravila ji jemně Grace, která v rukou svírala koňské otěže. „Já s tím nemám vůbec nic společného.“

Temperance si jejích slov nevšímala. „Vzpomínáš na ten nafoukaný pohled té hrozné ženské, když nám říkala sbohem? Myslela si, že to má v kapse, viď? Gracin dům. Zítra touhle dobou už o tobě bude vědět celý Edinburgh.“

„O mně ne, o tobě,“ oponovala Grace paličatě. „Já jsem nic neudělala.“

„Jenom jsi vyrobila ten nejnádhernější klobouk, jaký jsem kdy viděla, to je všechno.“

„Ale co na tom záleží? Mnoho lidí má talent. Brenda vypráví nádherné příběhy a Lilias vyrábí likér z mořských řas, ale neprodávají svůj talent v Edinburghu. Nevydělávají peníze na tom, co umějí.“

„No, tedy, chce to jenom trochu intrikovat.“

„Ne,“ řekla Grace vážně. „Chce to víru, že můžeš udělat cokoliv na světě, a to my tady v McCairnu nemáme.“ Hlas se jí ztišil. „A nevím, jak si povedeme, až odsud odjedeš.“

„No no,“ řekla Temperance, v rozpacích z Graciny chvály. Vychutnávala si triumf dnešního dne a na nic jiného nechtěla myslet. „Obě bychom měly přemýšlet, jak to udělat, aby lidé z McCairnu na tvůj obchod nepřišli. Jaksi si nedovedu představit Hamishe, jak zavírá oči nad tím, že nějaká žena vydělává peníze, a já si myslím, že budeš vydělávat velmi slušně. V New Yorku jsem to viděla stokrát. Najdu práci chudé ženě, jejíž manžel je lenoch a budižkničemu a která se musí postarat o děti, aby si mohla vydělávat na živobytí; a když se pak postaví na vlastní nohy, mužovu hrdost to tak raní, že jí zabrání pracovat. Říkám ti, už jsem to viděla stokrát.“

„Myslíš, že mě James bude chtít zastavit?“ zeptala se Grace a svírala otěže. Ačkoliv byla tma a mohly se řídit jenom podle měsíčního světla, koně dobře znali cestu zpátky do stájí.

„Znáš ho lépe než já,“ pokrčila rameny Temperance, ale pak se na sebe zamračila, protože se jí nelíbilo to bodnutí, které jí projelo, když to vyslovila. No tak ji ten muž přitahuje. To snad ještě není konec světa, ne?

„Ne tak docela,“ odvětila Grace. „Já vím, že jsem s ním spala, ale ještě jsem neviděla, že by mluvil s někým tak jako s tebou.“

„Opravdu?“ podivila se a otočila se, aby Grace nemohla vidět její široký úsměv. „Je to milý člověk. Chci říci, jsou věci, které by neměl dělat, jako třeba vyhazovat ženy oknem a hrozit jim, že je zabije, ale celkem vzato, stará se o spoustu lidí.“

Grace se na ni dívala s hlavou nakloněnou k jedné straně. „Zabije?“

„Ale, to nic nebylo, to nemyslel vážně. To bys tam musela být, abys to pochopila. Podívej, seš si jistá, že se chceš pokusit otevřít svůj podnik tady v McCairnu? Moje maminka by ti určitě dovedla najít v Edinburghu pěkný obchůdek.“

„Ne, děkuji!“ řekla Grace pevně. „Zapomněla jsi, že jsem v tom městě vyrostla? Kdybych tam žila a náhodou třeba zemřela, nebyl by tam nikdo, kdo by se mi postaral o Alys. Ale tady…“

„Ano,“ řekla Temperance tiše, „já vím. Narodila se tady, tak tady vždycky bude mít domov.“ Ten postoj se Temperance na McCairnu začínal doopravdy líbit: zdálo se, že se všichni vzájemně podporují, že táhnou zajeden provaz. Nikdo nebyl osamělý, nikdo nestál stranou.

Dokonce i Grace, která se stala pánovou milenkou, byla jednou z nich a patřila mezi ně stejně jako kdokoli jiný. Ano, pomyslela si Temperance s úsměvem, tento postoj se mi velmi líbí.

„Páni zlatí, to je ale hodin,“ zvolala nahlas a probrala se ze svého snění. „Až padnu do postele, nevstanu celý týden.“

Hned potom vjely do zatáčky a v dohledu se objevil starý kamenný dům McCairnu. Když Temperance to sídlo spatřila té první noci, hořela v jediném pokoji jediná svíčka. Ale dnes večer to vypadalo, jako by svítil celý dům.

„Něco se děje,“ řekla tiše a pak hlasitěji zopakovala, „něco se děje.“ Vytrhla Grace otěže a zakřičela na dva unavené koně: „Hyjél“ A protože se nerozběhli tak rychle, jak by si přála, postavila se, z pouzdra vedle sedadla popadla dlouhý bič a zapráskala tenkou kůží koním nad hlavami.

Na něco takového nebyla Grace připravená. Pořádně se nedržela, a tak padla dozadu přes sedadlo a narazila do korby. Praštila se do boku o něco tvrdého a zaúpěla. Ale neměla čas myslet na bolest, protože se musela něčeho chytit, aby nevyletěla na silnici. Klobouk se jí svezl do obličeje a musela nahmatat postranici. Když ji našla, posunula si klobouk z čela a spatřila, jak se Temperancina postava rýsuje v měsíčním světle. Stála na přední části vozu, vypadala jako z nějakého cirkusového plakátu, který kdysi viděla, a práskala bičem koním nad hlavami. Svištivý zvuk roztínal vzduch.

Když Grace viděla, jak rychle se přibližují k domu, byla si jistá, že do něj narazí. Aby se na přicházející náraz připravila, sbalila se do klubíčka a snažila se vklínit mezi postranici vozu a pytle s věcmi, které Temperance nakoupila a naložila na vůz.

Těsně před nárazem Temperance vší svou silou zatáhla za otěže. Grace si myslela, že koně budou hrabat předníma nohama ve vzduchu. Ještě než stačili úplně zastavit, Temperance seskočila a běžela k domu.

Grace se z té pekelné jízdy otřásla hrůzou, slezla z vozu a vstoupila za ní.

Nejdražší maminko,

je pozdě a jsem mrtvá únavou, ale musím Ti povědět, co se dnes večer stalo. Omlouvám se, že jsem Tě nepřišla navštívit, když už jsme s Grace dnes byly v Edinburghu, ale měly jsme toho tolik na práci, že nezbyl čas.

Napřed musím říci, že Graciny klobouky měly velký úspěch. Upoutaly jsme pozornost, takže Grace má teď smlouvu na výrobu dvaceti pěti klobouků, které má dodat co nejrychleji. Řekla jsem majitelce obchodu, že bude nesmírně obtížné získat dostatečné množství staré látky, kterou Grace na své klobouky používá, takže zvedla nabízenou cenu téměř o polovinu. Když vezmeme v úvahu ty akry rozpadajících se závěsů, které James v tomto starém domě má, bude Grace schopná vyrábět klobouky až do konce století.

Když jsme se vrátily domů, všechna okna byla zaplavena světlem. Kdybys věděla, jak jsou všichni v McCairnu šetrní, pochopila bys, jak je to neobvyklé. Zděsila jsem se, Že se stalo něco strašného, takže jsem nepřemýšlela, popadla jsem otěže spřežení a hnala jsem ty ubohé koně tryskem. Pamatuješ, jak mě tatínek učil stát na voze a práskat bičem? Vzpomínám, jak jsem Ti poprvé a jedinkrát ukázala, co mě naučil, a museli jsme tě pak křísit čichací solí.

Zkrátka a dobře, v domě na nás čekal celý McCairn.

Mami, musíš to pochopit. Po tři dny jsme s Grace, její tchyní a Alys, Gracinou dcerou, potají vyráběly klobouky. V naprosté tajnosti. Nikomu jsme neprozradily, co děláme. Ale každý ve vesnici se to nějakým způsobem dozvěděl, a když jsme se vrátily do McCairnu, už tam na nás všichni čekali.

Měla bys to vidět! Byly tam všechny děti, dokonce i ta čerstvě narozená dceruška sestřenice Gracina manžela z druhého kolena spala mamince v náručí. Každý tam byl, dokonce i ten tyranský pastor, hrozný Hamish. Všichni čekali, až se vrátíme a budeme jim vyprávět, jak jsme s Gracinými klobouky v Edinburghu pochodily.

Tolik o tajemství v McCairnu! Ráda bych si myslela, že pastor nezná dopodrobna všechno o našem nedělním bruslařském odpoledni a neví, že jsem projela Jamesovi mezi nohama, ale vsadím se, že ví dost, aby to mohl barvitě vylíčit!

Víš, jakého ze sebe umím dělat kašpara, když mám publikum. Vždycky jsi říkávala: Jaký otec, taková dcera, a zdá se mi, že máš pravdu. Byla jsem velmi unavená Z toho dlouhého dne, vlastně jsem byla unavená z několika dlouhých dní, které jsem strávila bruslením a hledáním pokladu s Jamesem, ale jakmile jsem spatřila ty tváře natěšené, až uslyší mé vyprávění, byla únava tatam a já jsem začala pěkně od začátku vyprávět příběh.

A že je to nějaký příběh!!

Grace a já jsme se nikomu nesvěřily, kam jedeme či jaký je skutečný důvod naší cesty do Edinburghu, protože jsme se hrozně bály, že neuspějeme. Nyní, když vím, že všichni věděli, oč se snažíme, chápu, že museli mít velikou legraci ze všech našich promyšlených pokusů o utajení.

Protože jsme lidem řekly, že jedeme nakupovat základní potřeby pro domácnost, vyjely jsme jen v obyčejných šatech, jaké nosíme každý den. Ale jakmile jsme byly na míli od města, zastavily jsme a převlékly se do mých nej-lepších šatů. Grace je o něco hubenější než já, ale šaty jí padly dobře. A samozřejmě jsme si na hlavu posadily ty klobouky, které Grace tak krásně ozdobila.

Daly jsme si oběd ve Zlaté holubici, jak jsi to pro nás zařídila, a během třiceti minut od našeho příchodu ke mně přistoupila nějaká žena a zeptala se mě, kde jsem koupila svůj klobouk. Odpověděla jsem: „ To vám nemohu povědět. Kdybych to řekla, moje modistka by byla zavalena objednávkami, a to už bych svoje klobouky nikdy nedostala, to jistě uznáte.“

Když ta žena zlostně odešla, myslela jsem, že Grace umře. Chvíli mi trvalo, než jsem ji uklidnila, ale ona byla stále tak nervózní, že z toho skvělého oběda skoro nic neměla.

Ale já jsem dobře věděla, co dělám. Věděla jsem, že to ta žena nevzdá, a pokud ano, tak si žádný Gracin klobouk nezaslouží.

Ke konci oběda mi jedna servírka „nedopatřením“ vyklopila na klobouk podnos se zákusky, a než jsem mohla říci slovo, strhla mi ho z hlavy. (Naštěstí mě už předtím napadlo, abych vytáhla jehlice, což ovšem znamenalo, Že jsem během celého jídla skoro nemohla sklonit hlavu.) Servírka klobouk odnesla s tím, že mi ho musí vyčistit. O deset minut později se vrátila s kloboukem a s tisícerými omluvami.

Grace byla stále nervóznější, ale já jsem ji uklidnila a ona si snědla větrníček. O pár minut později jsme viděly, jak servírka podává kousek papíru té ženě, která se mě ptala na jméno mého kloboučníka.

Věděla jsem, že to bylo jméno a adresa z nášivky uvnitř mého klobouku. Udělaly jsme ji dost velkou, aby ji i ta krátkozraká žena mohla přečíst bez brýlí.

Když jsme s Grace viděly tu výměnu informací, stěží jsme se dovedly udržet. Vyběhly jsme ven a vyprskly smíchy.

Po obědě jsme strávily hodinu pochůzkami po městě (musela jsem pro Jamese nakoupit pár věcí) a pak jsme se zvolna vydaly k tomu obchodu s klobouky, jehož jméno jsi nám dala. Jeho hloupá majitelka za námi nevyšla ven, a tak jsme se musely jít dovnitř „porozhlédnout“. A protože už tam byly tři ženy, které se ptaly po kloboucích z Gracina domu, trvalo jenom třicet minut, než jsme se s tou ženou dohodly, že budeme vyrábět klobouky pouze a jedině pro její obchod.

Během celého vyjednávání neřekla Grace ani slovo, jenom tam seděla, dívala se na mě a spínala ruce. Majitelka obchodu měla pochopení a řekla, že „Všichni umělci jsou takoví,“ a já jsem myslela, že Grace z té chvály omdlí. Ona, a umělkyně!

Takže teď je Grace zavedená jako exkluzivní návrhářka dámských klobouků. Dokud jsem tady, budu jí dělat účetnictví a rozhodovat o cenách klobouků. Potom… No, najdeme někoho, kdo bude později dělat tu práci za mě.

Když jsme dojely domů, dům byl rozsvícený od sklepa po půdu a všichni z vesnice čekali, až. uslyší, jak to dopadlo. James říkal, že každý podnik ve vesnici je prospěšný pro všechny, takže i Graciny klobouky se týkají všech.

To je rozdíl oproti New Yorku, kde lidé mohou žít vedle sebe dvacet let a nikdy se nepoznají ani jménem!

Zkrátka a dobře, jedli jsme a pili – všechno na Jame-sovy útraty – a já jsem jim vyprávěla všechno, co se za ten den zběhlo. Ano, milá maminko, opravdu jsem se u toho nesmírně bavila. Byli pozorným, uznalým publikem, a já jsem měla k vyprávění dobrý příběh.

Ach! Že to ale byl nádherný pohled! Viděla jsem, jak se z Grace stala žena veliké důležitosti! Vůbec mě totiž při tom všem nenapadlo, že Grace si bude muset pro svůj podnik vybrat zaměstnance. Málem mi uletěly knoflíky, jak jsem se nadýmala pýchou, když se postavila před krb, ve kterém dal James zatopit, aby vyhnal chlad z té velké kamenné jídelny, dívala se na všechny ty dychtivé oči a přemýšlela, koho si vybere.

Ach mami, já jsem na ni byla tak strašně, strašně pyšná. Vybrala si totiž čtyři ženy z vesnice, které nemají muže, co by se o ně postarali. V tu chvíli jsem ty ženy neznala, ale později mi James všechno pověděl. A nyní Grace změnila osudy čtyř rodin v McCairnu, a jestli se její klobouky uchytí, a já o tom nepochybuji, nebudu překvapená, když se zlepší osudy i dalších rodin, ne jenom těch čtyř.

Když jsme vypověděly všechno o celém dni – ach. ale tomu je těžké uvěřit! – rozesmál nás hrozný Hamish. Prohlásil, že Gracin dům je v tak žalostném stavu, že se v něm žádný obchod vést nedá.

Když to řekl, každý se podíval na Jamese, protože jemu patří ten dům, kde Grace bydlela. Dal ho sice opravit, ale přesto je jen o trochu lepší než pastýřská bouda.

James řekl, že v jeho starém domě je pro kloboučnický obchod místa dost, ale když mladý Ramsey udělal hrubou poznámku o tom, že James žije pod jednou střechou s tolika neprovdanými ženami, vesnice rozhodla, že by měl James zaplatit renovaci stavení, které se kdysi využívalo jako skladiště ovčích kůží– Dozvěděla jsem se, že je to tam prostorné, ale nyní zpustlé, takže to zabere nějaký čas a peníze, než. se to uvede do pořádku. James to ale všechno zaplatí.

James samozřejmě protestoval, že na něco takového nemá ani peníze, ani čas, ale celá vesnice ho umlčela. Vypadá to, že asi vědí dost o jeho financích, aby dovedli posoudit, co si může nebo nemůže dovolit. A protože mě James požádal, abych mu začala dělat účetnictví, dám Ti vědět, co o něm zjistím. Zatím vím jistě jenom to, že asi nemůže být tak chudý, jak se staví.

Pro Gracin obchod zoufale potřebujeme šicí stroje a materiál, takže James slíbil, že letos daruje Gracinu domu všechny peníze, které vyhrál na nějakém velkém koňském dostihu, jehož se každý rok účastní. Po jeho slovech se ozvalo tak hlasité provolávání slávy, až jsem se bála, že se zhroutí střecha, takže z toho usuzuji, že ty peníze z výhry nejsou zanedbatelná částka.

James poplácal Ramseye po zádech a řekl, že toho chlapce bude nutit běhat každý den po kopci nahoru a dolů, aby ho jako žokeje dostal pro ten dostih do formy. Pak HH (hrozný Hamish) řekl, ž.e podle toho, jak jsem se přiřítila domů s vozem, bych měla být tím žokejem já. A dále mě šokoval, když prohlásil, že kdyby se pořádaly závody v jízdě na kolečkových bruslích, mohli by přihlásit mě a já bych vyhrála tolik peněz, Že bychom mohli skoupit všechny šicí stroje, co jich na světě je.

Byla jsem těmi výroky a vůbec bodrostí toho muže tak šokovaná, že jsem nedokázala zavřít pusu. Grace mi pošeptala: „Jeho žena je Lilias. On si z toho nebude zítra nic pamatovat. „ Trvalo mi několik minut, než jsem přišla na to, o čem to mluví. Pak jsem si vzpomněla, že mi vyprávěla, že Lilias vyrábí výborný likér z mořských řas. Páni zlatí! Ale to vypadá, že ta žena svého muže každý večer opíjí!

Mami, myslíš, že bys mi mohla najít nějaké informace o stáčení a prodávání likérů? Ještě jsem výrobek od Lilias neochutnala, ale jsem si jistá, že si místo na trhu najde. Když dokáže změnit HH v příjemného vtipálka, tak jsem možná objevila elixír života. Vlastně elixír humoru.

Tak, to je všechno. Musím jít spát, protože zítra toho na mě hodně čeká. James se mnou začne procházet ty účetní knihy a já si chci pořádně prohlédnout jeho karty, abych viděla, co se dá zjistit o pokladu. Povím Ti o tom všechno v příštím dopise.

Ach, ano, mohla bys mi poslat sto liber ovčího dezinfekčního prostředku? Nedopatřením jsem rozsypala pytel s vápnem. James měl pár nepříjemných poznámek o tom, jak to vápno chtěl použít, a prohlásil, že to umím lépe s dámskými klobouky než s ovcemi. Řekla jsem mu, že jsem ve všem lepší než on, a v zápalu boje slovo dalo slovo a teď to vypadá, že bych snad opravdu mohla vést koně do příštího dostihu. Kdybys viděla, jak Jamesovi závodní koně tančí na místě, i když mají na hřbetě jezdce, začala by ses za mě modlit.

Teď už ale opravdu, opravdu musím jít do postele.

S láskou Tě líbá Tvoje dcera Temperance

14. KAPITOLA

To je ale podivný dopis,“ řekla Melanie 0’Neilová svému manželovi Angusovi, když ho nahlas dočetla. „Myslím, že bych ji měl raději přivézt zpátky,“ prohlásil Angus zamračeně. „Mám dojem, že obrací celou vesnici mého synovce vzhůru nohama.“

„Rozhodně to tak vypadá, viď? Ovšem Temperance se tolik podobá svému otci. Žádný z nich nikdy neviděl překážky. Jemu se do cesty stavěla celá pohoří, a on prostě prošel středem a ještě se při tom usmíval.“

„Chybí ti, viď?“ zeptal se Angus a díval se na ni přes obroučku brýlí, které používal na čtení.

„Ach, drahý, to ne. Život s ním byl jako život uprostřed hurikánu. Na mě to bylo příliš mnoho energie.“ Znovu pohlédla na dopis. „Ale na tomto dopise je podivné, že Temperance tak často zmiňuje Jamese. Podívej se tady. .Bruslení s Jamesem.‘ ‚Hledání pokladu s Jamesem.‘ ‚Co James řekl o obchodu.‘ Jak James zaplatil za jídlo a pití.‘ A tady mluví o Jamesově laskavosti a jak dal zatopit v krbu, aby vyhnal chlad.“

„Zatracené plýtvání palivem a penězi, jestli chceš znát můj názor,“ řekl Angus, tvář znovu zabořenou do novin.

Melanie se vrátila k dopisu. „Poslední stránky nejsou o ničem jiném než o Jamesovi, Jamesovi a zase o Jame-sovi. Nikdy jsem ji o žádném muži takhle mluvit neslyšela.“ Pohlédla na manžela. „Nemyslíš snad, že se zamilovala, že ne?“

„Temperance?“ Angus pohrdavě odtušil. „To není pravděpodobné. Ale možná potkala muže, kterého si dokáže vážit.“

„Co je ten poklad, o kterém mluví?“

Angus mávl rukou. „Hloupá, nesmyslná legenda, to je celé. Můj otec říkával, že moje matka utrácela jmění McCairnů a všechno, co nakoupila, schovala někde v domě. Bylo to absurdní, samozřejmě, ale jako děti nás bavilo poklad hledat.“

„A co to o těch kartách?“

Angus otočil noviny. „Nemám ponětí,“ pokrčil rameny, ale pak sklopil noviny a podíval se na ni. „Určitě má na mysli hrací karty. Matka jich dala udělat čtyři sady a každou z nich dala… Nepamatuji si už komu. Asi těm, co nehráli o peníze, předpokládám.“

„To jsi jednu sadu musel dostat také ty?“

„Vlastně ano. Matka nás zapřísahala, že je to tajemství. Museli jsme jí slíbit, že si ty karty navždy ponecháme.“

„Chápu,“ řekla Melanie jemně. „A kam se tvůj balíček karet poděl?“

Angus znovu zvedl noviny. „Nevím. Pravděpodobně je někde na půdě. Možná v jednom z těch starých kufrů.“

„Kdo by věděl, kde jsou ty ostatní balíčky?“

„Moje sestra. Zná každého a všechno ví. To ona se vždycky zajímala o takové věci, já ne.“

„Chápu,“ řekla Melanie znovu, pak vstala a šla k malému psacímu stolu v rohu místosti. Posadila se a začala psát vzkaz Angusově sestře, která bydlela nedaleko Edinburghu. Požádala ji, jestli by k ní nemohla ve čtvrtek přijet na čaj.

„Ach, vy jste ale zlá ženská,“ kárala Angusova sestra Rowena Melanii. „Setkala jsem se s tou prázdnou, hloupou dívkou, Charmaine Edelstenovou, a její příšernou matkou. Jak jste mohla poslat to děvče do McCairnů, aby se seznámila zrovna s Jamesem? Vždyť by ji snědl zaživa.“

„Ano, to jsem si dovedla představit z toho, jak mi ho Angus popsal. Ale chtěla jsem dát své dceři nějaký čas, aby byla z dosahu toho odříkavého a přísného života v New Yorku. Temperance je velice pilná mladá žena, a tak strašně vážná. Už kolik let ji prosím, aby si vzala dovolenou, ale nikdy to neudělala. Takže když mi Angus řekl, že ji zaměstná hledáním manželky pro svého synovce, zdálo se mi to jako dokonalá příležitost, jak ji přimět, aby si odpočinula od práce. Ale kdybych jí tam poslala nějakou roztomilou mladou ženu hned první týden, Temperance by opustila McCairn a neměla by ty prázdniny, které tolik potřebuje.“

„Z toho, co jste mi řekla, usuzuji, že si s tím zachraňováním lidí nedala pokoj.“

Melanie postavila šálek s čajem. Angusova sestra se jí zalíbila od prvního okamžiku, kdy ji spatřila. Angus říkal, že Rowena je na jeho vkus moc panovačná, ale Melanie měla panovačné lidi ráda. Kdyby to tak nebylo, nemohla by se vdát ani za otce Temperance, ani za Anguse.

„Ale Temperance má opravdu prázdniny. Nebruslila od dětství, a co by se asi mohlo v McCairnu stát, aby to předčilo New York?“

Při těch slovech se Rowena posupně zasmála. Byla jenom o rok nebo o dva starší než Angus, ale vypadala na sto. Oblékala se do starodávných šatů, o kterých byla Melanie přesvědčená, že jsou z ručně vyrobené krajky, ale tvář v těch krajkách byla tmavá a vrásčitá; byla to kůže ženy, která strávila svůj život na koňském hřbetě za každého počasí. „Jako když položíš plechový hrnek na krajkový ubrousek,“ řekl Angus o své sestře, s kterou se vídal jen zřídka.

„Mohla bych vám o tom místě vyprávět věci, že by se vám kroutily vlasy na hlavě,“ prohlásila Rowena.

„Moje komorná by vám určitě byla vděčná,“ usmála se Melanie roztomile.

Roweně chviličku trvalo, než pochopila, co tím myslela; pak se hurónsky zachechtala. „Vy se mi líbíte víc než ty dvě ženské, které si Angus vzal před vámi. Ačkoliv vypadáte jako baculatý knedlíček, uvnitř jste z oceli. Odhaduji, že ta vaše uličnická dcera toho po vás zdědila víc, než obě tušíte.“

„Ach, prosím, Angusovi o tom ale neříkejte,“ řekla Melanie s úsměvem. „Myslí si, že má rád ženy poddajné.“

Rowena se znovu srdečně zasmála. „Takže jestli jsem to dobře pochopila, vy jste sem přijela, abyste si vyslechla historii klanu McCaimů.“

„Jestli vás to neobtěžuje, tak ano. A také kvůli těm dvěma chybějícím balíčkům karet.“

„Má drahá, vy jste si hrála na detektiva. Já mám dva balíčky, jeden patří mně a druhý mojí sestře, dej jí pánbůh lehké odpočinutí. Neříkejte mi, že jste našla Angusův balíček?“

„Ano,“ odpověděla Melanie unaveně. „Mně a třem služkám to trvalo dva dny, ale našly jsme ho.“

„Ano, je to tak. Uvnitř jste z oceli.“ Naklonila se k Melanii, aby na ni lépe viděla. Jako mnoho opravdu ošklivých žen byla velmi marnivá a odmítala nosit brýle. „O co vám jde? O co vám opravdu jde?“

„Nejsem si jistá, ale myslím, že bych mohla dát dohromady svou dceru a vašeho synovce.“

„Dobře, dobře, dobře. Myslíte, že se vaše dcera dokáže statečně postavit po boku takového surovce, jako je náš James?“

„Dokáže se váš synovec postavit po boku mé svobodomyslné dcery?“

Rowena se nezasmála, ale usmála se. Pak se její úsměv rozšířil. „Možná víte o kartách, ale víte také o závěti?“

Melanie při těch slovech vykulila oči. „O závěti?“

„Můj bratr je pitomec! Snad si nemyslíte, že poslal vaši dceru do McCairnu, aby našla Jamesovi ženu jenom proto, že chce svého synovce oženit, že ne?“

„Tedy, vlastně, myslím, že jsem se ho na jeho motivy nevyptávala.“

„Angus! A hrát si na Amora? Chacha! Chce prodávat Jamesovu vlnu.“

„Ale on už Jamesovu vlnu přece prodává. Já tomu nerozumím.“

„Angus chce mccairnskou vlnu prodávat i nadále, a – co kdybych objednala další čaj a…“ Prohlédla si Melanii od hlavy k patě. „… a nějaké zákusky. Nebudete proti tomu nic namítat, viďte?“

„Všichni máme nějakou slabůstku,“ řekla Melanie s úsměvem.

„Pak se hezky usaďte a udělejte si pohodlí, protože vám toho musím hodně vyprávět.“ Při těch slovech zvedla malý zvoneček a dlouze a silně zazvonila. Okamžitě se objevila služka.

„Ano, madam?“

„Čaj, zákusky a whisky. Ode všeho spousty. A podejte mi támhletu krabičku.“

Služka poslušně a rychle podala své paní malou krabičku z ebenového dřeva a pak opustila místnost. Rowe-na podala krabičku Melanii.

Uvnitř byly dva balíčky karet. Na první pohled to byly docela obyčejné karty, až na ty obrázky uměleckých předmětů a šperků na lícové straně.

„Angus nikdy ničemu z toho nevěřil, ani moje sestra ne, ale já si myslím, že to jsou obrázky toho, co maminka nakoupila a schovala někde v McCairnu.“

„Páni zlatí,“ divila se Melanie a zvedla jednu kartu. Byl na ní obrázek safírového prstenu. „Doufám, že služka přinese spoustu zákusků a spoustu čaje, protože chci slyšet každičké slovo toho příběhu, který mi chcete vyprávět.“

„S radostí,“ souhlasila Rowena. „Bude příjemné popovídat si s někým z mladší generace. Všechny moje přítelkyně mi umírají.“

Melanie se neubránila úsměvu. Jak je ta žena laskavá, když ji nazývá „mladší generací“.

O tři hodiny později Melanie 0’Neilová-McCairnová opustila dům své švagrové. Tou dobou byla Rowena opilá a Melanie měla v sobě tři tácy těch nejlepších dortíčků. Snědla by jich víc, ale kostice jejího korzetu už jí to nedovolily.

Jela domů v kočáře a zamýšlela se nad tím neuvěřitelným příběhem, který jí Rowena vyprávěla. Jestliže se James McCairn neožení z lásky během příštích šesti týdnů, před svými pětatřicátými narozeninami, ztratí vlastnické právo na McCairn.

„Zemanský titul mu sice zůstane, aěkoliv za mnoho nestojí, ale přijde o své panství,“ vysvětlovala Rowena.

„Ale podle dceřina vyprávění usuzuji, že to místo a jeho obyvatele miluje. Jsou jeho život. Kdo by to tam měl raději?“

„Nikdo by to tam neměl rád“ řekla Rowena a přitom si nalévala další sklenici whisky. „Ale jeho mladší bratr Colin by ten pozemek chtěl. Mohl by ho prodat a o výtěžek, jakkoli skromný, hrát v kartách. Zdědil totiž rodinnou nemoc. Velká škoda že není pijan jako já; to vyjde mnohem levněji.“

„Ach, má drahá,“ zamumlala Melanie s pusou plnou dortíku. „Vysvětlete mi to, já jsem z toho zmatená. Pokud James tu vesnici miluje a chce tam zůstat, proč se staví proti snahám mého manžela najít mu ženu?“

„Protože James o závěti nic neví.“

„Neví…?“

Melanie musela odložit prázdný talířek, zatímco Rowena zvedla láhev whisky, aby si dolila, ale láhev byla prázdná. Opřela se do polštářů na pohovce a zahleděla se na Melanii. „To byla ta nejhorší hádka, jakou jsme s Angusem kdy měli. Než jeho otec zemřel, James na tom byl špatně, protože byl vázán v nešťastném manželství a byl v situaci, kdy se před ním nerýsovala žádná pořádná budoucnost, protože jeho otec byl stále ještě celkem mladý. James mnohokrát svého otce prosil, aby mu dovolil podnikat s ovcemi nebo něco podobného, ale můj bratr vždycky řekl ne.

Pak Ivor zahynul při nehodě. Účastnil se jedné víkendové domácí slavnosti na nějakém velkém panství v Anglii. Spadl ze střechy a zabil se. Později nikdo nepřiznal, že byl na střeše s ním, ale jak jsem znala svého staršího bratra, jsem si jistá, že tam určitě honil nějakou služku.

Ať tak či tak, James nebyl po otcově smrti skoro tři týdny nikde k nalezení. Odešel na Vysočinu stopovat zvěř jenom s jedním lovcem a nikdo nevěděl, kde je, takže jsme s Angusem měli čas vyslechnout čtení závěti a věnovat pozornost tomu, co jsme slyšeli.“

„Že se James musí oženit z lásky, než mu bude třicet pět let,“ řekla Melanie zamyšleně. „Ale tehdy už byl James ženatý.“

„Ano. Závěť byla sepsána několik roků předtím.“ Ro-weniny oči se znovu setkaly s pohledem Melanie.

„Chápu,“ řekla. „Z lásky. To je ten klíč. Každý viděl, že mezi Jamesem a jeho ženou žádná láska není, takže to znamenalo, že až mu bude třicet pět, a pokud bude stále ženatý se svou tehdejší ženou, panství samovolně přejde na Colina.“

„Ano, přesně tak. Ale Colina – protože jsem přesvědčená, že znal tu závěť do nejmenších podrobností – ani ve snu nenapadlo, že ta mladá žena do roka zemře a dá tak Jamesovi druhou šanci splnit požadavky závěti.“

Melanie o tom chvíli přemýšlela. „Ale hrozná zkušenost jeho prvního manželství bezpochyby Jamesovi manželský stav zošklivila, takže se po celá ta léta choval jako zapřísáhlý svobodný mládenec.“

„Ano, a Angus a já jsme vyzkoušeli všechno, na co jsme dokázali přijít, abychom ho znovu oženili.“

„Aniž byste mu prozradili důvod,“ pokračovala Melanie. „Rozumím. Kdyby si myslel, že se musí oženit ‚z lásky‘, nikdy by toho nebyl schopen, že ne? Člověk se nemůže rozhodnout, že se zamiluje, ale může…“ Hlas se jí ztišil, „… může lhát,“ dokončila.

„Teď jistě pochopíte, proč jsme se s Angusem pohádali. Angus tvrdil, že bychom do toho Jamese měli zasvětit, aby si mohl najít nějakou pěknou dívenku a chovat se, jako kdyby ji miloval, oženit se s ní a ponechat si své panství. Cožpak by to bylo tak těžké?“

„Ale James není takový darebák, jako je Colin, že ne?“ ujišťovala se Melanie. „Colin by tu komedii sehrát mohl, ale James ne. Ovšem kdo to rozsoudí?“

„Vládnoucí panovník.“

„Cože?!“ zvolala Melanie nevěřícně.

„V čase Ivorovy smrti vládla královna Viktorie, a ta souhlasila, že bude soudcem v tomto sporu. Ivor a Colin byli častými hosty na jejím zámku v Balmoralu a Colin, který si dovede podmanit lidi, ji okouzlil – královně se ten nápad sňatku ‚z lásky‘ líbil natolik, že souhlasila, že to rozsoudí.“

„Ona si určitě myslela, že bude žít navěky, nemám pravdu?“ poznamenala Melanie.

„Ano, ale pokud vím, její souhlas stále váže jejího syna Edwarda.“

„Pane na nebi,“ kroutila hlavou Melanie. „Já bych nechtěla mít tu zodpovědnost rozsoudit, jestli někdo je zamilovaný, nebo není.“

„Král má v té oblasti rozsáhlé zkušenosti, jestli víte, co tím myslím.“

Přitom se Melanie usmála, protože milostné románky krále Edwarda VII. s krásnými ženami se ve společnosti často přetřásaly. Řeči byly sice diskrétní, ale přibývalo jich. „Takhle se věci mají,“ řekla Melanie. „A James o tom nic neví?“

„Ne. Já jsem v té hádce s Angusem vyhrála, takže jsme se dohodli, že mu nic nepovíme.“

„Není divu, že Angus svému synovci pořád posílá nějaké mladé ženy.“

Při těch slovech Rowena zavrtěla hlavou. „Už je to deset let! Nedovedete si představit, kolik žen už jsme tam poslali. A když James přijede do města… Pánbůh nás netrestej, ale my mu je strkáme pod nos jednu za druhou.“

„Ale žádná pro něj není pokušením.“

„Ani v nejmenším.“ Rowena na chvíli zavřela oči. „Panebože. Jsem příliš unavená, abych mohla dál vyprávět. Přijeďte zítra a já nakážu kuchařce, aby vám upekla pár anýzových koláčků. Budou vám chutnat– na jazyku se jen rozplývají,“ slíbila Rowena, pak jí hlava klesla na prsa a ona okamžitě usnula.

Melanii chvíli trvalo, než stáhla ručně háčkovaný přehoz z opěradla malé tvrdé pohovky a Rowenu jím přikryla. Pak opustila pokoj. Ale její mysl se toulala jinde-přemyslela o všem, co vyslechla.

15. KAPITOLA

Je do ní James zamilovaný?“ zeptala se.Alys matky, když zápolila s drobounkými stehy a přišívala jemné růžičky na klobouk. Směla se potají ulít ze školy, aby mamince pomohla. Slečna Temperance se ale nesměla dozvědět, že ve škole není. „Proč by to nemohla vědět?“ zeptala se Alys maminky, než dostala odpověď na svou první otázku. „Když to nevadí učiteli, proč by to mělo vadit slečně Temperance?“

„Neměla by ses tolik vyptávat,“ napomenula ji Grace s pusou plnou špendlíků, jimiž právě připevňovala květiny k obrubě klobouku.

„Jenom se snažím pochopit, kdo tu má hlavní slovo. Je to učitel, slečna Temperance, nebo McCairn?“

Grace přestala špendlit, věnovala dceři jeden umravňující pohled a otevřela pusu, aby ji odbyla, ale pak pomyslela na to, jak se jim ta strašná stará látka trhá pod rukama a je dneska venku sluníčko.

Odložila klobouk na stůl. Pracovala od čtyř hodin od rána a teď už bylo skoro šest večer, a jestli u toho bude sedět ještě chvíli, přestane vidět. Pohlédla na svou dceru, která už jí pomáhala šest hodin. „Nepůjdeme ven, co říkáš?“

„Jé, ano, pojďme,“ usmála se Alys a okamžitě klobouk pustila. O pár minut později už se s matkou procházely po pláži a písek mezi prsty bosých nohou dělal Alys dobře. Od té doby, co s maminkou začala bydlet ve velkém domě, musela nosit boty celý den. Dům byl pěkný, ale občas ji mrzelo, že nemůže běhat bosa v písku.

„Co s námi bude, když od nás odjede?“ zeptala se Alys.

Nebylo třeba vysvětlovat, koho má na mysli. „Nevím,“ odpověděla Grace tiše, „a po pravdě mi to dělá starosti.“

„To proto se teď snažíš vyrobit co nejvíc klobouků, protože si myslíš, že až odjede, tak už si u tebe nikdo žádné další neobjedná?“

„Ano,“ odpověděla Grace prostě. Už ji nepřekvapovalo, jak její dcera vidí do věcí, které by většina lidí nazvala „problémy dospělých“.

„Zlobila by se, kdyby věděla, že nejsem ve škole?“

„Ach, to ano. Ona je Američanka a věří, že malé holčičky se mohou stát prezidentkami, až vyrostou.“

„Co to je prezidentka?“

„Něco mezi králem a poslancem v parlamentu.“

„Je americký prezident jako náš král? Má také tolik přítelkyň?“

„Samozřejmě že nemá!“ řekla Grace pohoršené. „Kdyby se nějaký americký prezident takhle choval, tak by ho lidé vyhodili.“

„Je do ní zamilovaný?“ zeptala se Alys po chvíli. Už byly s maminkou samy sedm let a Alys dobře věděla, kdy si její matka dělá kvůli něčemu veliké starosti. Podle jejích dohadů se maminka obávala budoucnosti. Bála se, že povede svůj obchod s klobouky úplně sama, protože to na ni dolehne, jakmile slečna Temperance opustí McCaim.

Když Grace nic neříkala, Alys naléhala. „Odjede brzy?“

„Proč ne? Nic ji tady nedrží. Ze všech sil nás chce přesvědčit, že je tu kvůli práci, ale každý přece vidí, že je bohatá. Pozná se to podle jejích šatů, podle toho, jak mluví, jak…“

Grace se odmlčela a pohlédla na moře. Než Temperance přišla do McCairnu, Grace byla svým způsobem spokojená s tím, co měla. Věděla, co se od budoucnosti dá očekávat. Ale nyní se bála chtít, co bylo na dohled. Když byla blízko Temperance, všechno se zdálo možné. Nebylo pochyb o tom, že může pomýšlet na to, že by mohla vést kloboučnický závod, vydělala hodně peněz a poslala dceru na univerzitu do Edinburghu.

„Alys je chytrá,“ řekla Temperance. „Je velice, velice chytrá. Ještě jsem neviděla dítě, které by bylo tak šikovné v počtech, jako je ona. A myslím, že má nadání pro vědu. Možná bys měla pomýšlet na to, že ji pošleš do školy v Edinburghu; rozhodně si to budeš moci dovolit.“

Takže nyní Grace opustila radost z toho, že dělá hezké klobouky, a hlavou se jí začalo honit, že když neuspěje, ošidí dceru o nádhernou budoucnost. Tedy pokud být lékařkou je pro ženu nějaký život. A navíc když Alys opustí McCairn, Grace zůstane sama a bude ještě osamělejší než po Gavieho smrti.

A dopadá to tak, myslela si Grace znechucená sama sebou, že jsem vzala dceru ze školy, aby přišívala květiny na klobouky, což pořádně neumí a taky to nesnáší.

„… smát,“ říkala právě Alys.

„Cože?“ zeptala se Grace, vracejíc se do přítomnosti. „Ty se na mě zlobíš?“

„Ne, to víš, že ne,“ řekla Grace a usmála se na dcerku. „Jenom mám v hlavě jiné myšlenky, dospělé myšlenky, to je všechno.“

Alys se otočila zpátky k oceánu a hodila tam tři kamínky. „Myslím, že je do ní zamilovaný,“ řekla tiše. „Ale ona ho podle mě nemiluje, protože poznala víc lidí než on, takže nemá jasno, kdo je hodný a kdo zlý. Ale kdyby jí řekl, že ji miluje, možná by se do něj zamilovala taky; pak by spolu měli svatbu a ona by z McCairnu nikdy neodjela. Mohla by vést tvůj závod na klobouky místo tebe a ty bys mohla jít se mnou žít do Edinburghu, než se ze mě stane doktorka; a až ze mě bude doktorka, mohly bychom se sem vrátit a pomáhat lidem.“

Když Alys skončila, Grace užasle hleděla na svou dceru. Neměla ani ponětí, že Alys vyslechla Temperanciny úvahy o tom, kde by měla chodit do školy a co by měla studovat. A Grace rozhodně nikdy nevyslovila nahlas své obavy z toho, že bude mít dceru z domu po celá ta léta studií, která jsou nutná k tomu, aby se člověk stal lékařem.

Grace na svou dceru chvíli zírala a nebyla schopna slova. Věděla, že má teď na výběr několik možností. Mohla by předstírat, že rozumí všemu na světě a že její dcera je ještě dítě a neví nic. Tak by to udělal Gavie.

Ale Gavie tam nebyl a na tomto okamžiku možná závisel celý její život.

Anebo mohla být upřímná. Vybrala si tu druhou možnost.

„Co myslíš, že bychom měly dělat?“ zeptala se po chvíli.

„Nech to na mně a na Ramseyovi,“ vyhrkla Alys tak rychle, až se Grace zasmála. „Na tobě a na Ramseyovi?“

Když Alys pohlédla na matku, její tvář byla velmi vážná.

„A co vy dvě děti máte za lubem?“ zeptala se Grace a neubránila se, aby z jejího hlasu nezněl smích.

„To ještě nevím. Musím v té věci podniknout jisté pátrání.“

Alys byla tak vážná, že se Grace musela hodně přemáhat, aby se nesmála nahlas. „Dobře,“ souhlasila posléze, „tak na tom s Ramseyem pracujte. Nechceš jít rovnou za ním?“

Alys na ta slova vážně přikývla, pak odběhla a zanechala matku na pláži. Grace sbírala kamínky a začala je házet do vody. Na jednu stranu litovala, že slečna Temperance 0’Neilová přijela do McCairnu, že zasáhla do jejich životů.

Ale cosi jí nedávalo pokoje. Její dcerka řekla, že James McCairn je do Temperance na první pohled zamilovaný – a Grace to sama dobře viděla. Byla to snad žárlivost, co cítila? Nebo to byla obava, že…

Zvedla hlavu. Nechtěla, aby se její život vrátil zpátky k tomu, co bylo. Vlastně chtěla, aby její dcera šla do školy, a zdálo se, že sama Alys po tom touží. Grace chtěla všechno, co se jí přiblížilo na dosah, a věděla, že to může získat, jenom když s nimi Temperance zůstane.

„Co můžeš ztratit?“ zdálo se jí, že slyší Gavieho, a jeho slova jí dodala kuráž. S odhodlaným gestem nadzvedla sukni a vykročila k domovu.

James seděl v knihovně u psacího stolu a před sebou měl papíry. Tvářil se nešťastně jako námořní kapitán na suché zemi.

„Proč jí neřekneš, že jsi do ní zamilovaný?“ zeptala se Grace a zády se opřela o zavřené dveře. „Nebuď směšná.“

Ani se nezeptal „Komu?“, a to Grace přesvědčilo, že má pravdu. „Mně nemůžeš lhát; já jsem tě viděla takového, jak tě pánbůh stvořil.“

James se zamračil a stále hleděl do papírů před sebou. „Neměla bys říkat takové věci, zvláště teď, když jsi…“

„Co?“ zeptala se a šla ke stolu. „Když jsem obchodnice? Umím dělat hezké květiny z tvých starých závěsů, ale to je celé. To jsou její nápady, a ona má.

Když se zdálo, že Grace nenachází slova, podíval se na ni. „… víru, že může dokázat, co si zamane?“

„Ano, to má. Je to žena, kterou tady v McCairnu potřebujeme. A konečně je to také žena pro tebe, a ne jako ta chudinka, kterou ti otec vnutil a –“

„Už nic neříkej,“ nařídil jí James výhružně. „Nepotřebuji tvůj soucit. Jestli chceš někoho politovat, podívej se na sebe.“

„Já se litovat nepotřebuji. Milovala jsem svého manžela, a když odešel, objevil ses ty, abys mi zahříval postel.“

„To bylo všechno, víc jsem pro tebe neznamenal?“ zeptal se něžně.

„Teď je to všechno,“ řekla a v hlase jí zněla úleva. Bála se, že to, co před chvílí cítila, byla žárlivost. „Ty i já jsme poznali příliš mnoho špatných věcí, abychom měli nějakou víru, že svět je hezké místo k životu. Ale ona…“

„Jí nikdy nikdo neublížil. Ona věří, že když něco hodně chceš, můžeš to dostat, takže se rozhodla, že ti zařídí závod na výrobu klobouků. A kdyby ji někdo postrčil, nepochybuji, že by dokázala stejně pomoci všem lidem z McCairnu.“

„Pravděpodobně by to dokázala,“ souhlasila Grace. „Ale obchod a láska, to není totéž, viď?“

„Nemáš něco na práci? Nemáš dělat klobouky a vařit jídlo?“

„Ano, mám spoustu práce, ale nevydržím se dívat na to, jak na ni myslíš a nic s tím neděláš.“

„Myslím? Dělám účetnictví.“

„Ano, to vidím,“ řekla a kývla směrem k papíru před ním. Nebylo na něm nic než čmáraniny.

Se zlobným gestem papír zmačkal a hodil přes místnost. „Nejsem do ní zamilovaný.“

„Aha? Která jiná žena tě kdy rozesmála tak jako ona? Která jiná žena se stará o tuto skomírající vesnici a snaží se ji uchránit před nevyhnutelným koncem?“

„To není… A já přece…“

„Ty přece co? Nepotřebuješ ženu? Nepotřebuješ někoho, kdo by tomuhle místu vlil novou krev? Podívej se kolem sebe. Stejně dobře bys mohl žít v nějakém mauzoleu, tak to vypadá v tomhle rozpadajícím se domě. Nenávist tvého dědečka vládne tomu místu, až je tu odporný puch – a je to puch smrti.“

„Vypadni odsud,“ přikázal jí James tiše; pak se postavil a ukázal ke dveřím. „Ven!“

Grace poznala, kdy se zlobí, a teď se zlobil. S ústy sevřenými do tenké čárky se otočila a odešla. Ale práskla za sebou těžkými dveřmi a se zadostiučiněním uslyšela třesknutí, jak něco v místnosti spadlo a rozbilo se. S úsměvem šla zpátky nahoru ke stolu pokrytému zpola dokončenými klobouky.

„Co se to dneska se všemi děje?“ zeptala se Temperance, když seděla toho večera s Jamesem u večeře.

Neodpověděl, ale dál se díval do talíře. Postrkoval po něm jídlo dokola, ovšem byl to už třetí talíř, takže ať mu dělalo starosti cokoliv, jeho chuť k jídlu to nenarušilo.

„Tedy, abych pravdu řekl,“ spustila Temperance falsetovým hlasem, když James neodpovídal, „kaboním se, protože Grace si našla jiného muže a já jsem poznal, že jsem do ní sám zamilovaný.“

„Já nejsem do nikoho zamilovaný!“ zařval James a postavil se tak rychle, až shodil židli. „A nechci si nikoho vzít!“

Temperance se na něho udiveně podívala. „A já jsem si jistá, že si nikdo nechce vzít vás,“ řekla tiše.

Jamesovi to chvíli trvalo, ale pousmál se na ni; pak zvedl židli, posadil se zpátky a dojedl svou porci.

Temperance se znovu snažila navázat rozhovor. „Tak co jste dneska dělal?“

„Účty,“ zamumlal.

„Tak proto máte špatnou náladu.“

„Nemám špatnou náladu,“ odsekl, pak se zašklebil. „Lidé, kteří si nevšímají vlastních věcí, mě vždycky dostanou do špatné nálady.“

„Tak? A kdo si nevšímá vlastních věcí?“

James měl plná ústa kuřete (které Eppie podřízla, aby to Temperance neviděla) a podíval se na ni. „Povězte mi znovu, proč jste sem přijela. A kde je váš manžel?“

„Můj –? Aha, jistě, můj manžel.“

„Ten, který vás nenaučil líbat. Ten, kterému jste utekla, vzpomínáte?“

„Vím o líbání všechno, co se o něm vědět dá,“ odsekla s přivřenýma očima. „A můj manžel je… Tedy, někde je,“ řekla a mávla rukou, pak pohlédla k příborníku. „Grace nechala někoho vařit místo sebe. Co myslíte? Nezdá se vám to kuře poněkud tuhé?“

„Proč vás sem můj strýc poslal?“

„Co se staráte?“ odsekla, pak se uklidnila. „Věděl jste, že Alys umí sčítat stejně dobře, jako to uměl její otec? Já jsem ji vyzkoušela a je opravdu skvělá. Grace a já plánujeme, že ji pošleme do školy v Edinburghu. Na ty karty jste se náhodou nedíval, že ne?“

„Vy nejste vdaná, že mám pravdu?“ řekl James tiše. „A nikdy jste nebyla, viďte?“

„Já, ehm… Chcete ještě kousek kuřete? Nebo byste si dal závin? Ramsey trhal ostružiny celé odpoledne.“

Zarazila se, protože James se na židli opřel a usmíval se na ni, jako kdyby věděl něco, o čem ona nemá tušení.

„Mohl by mi prooooosssssííííím někdo prozradit, co se v tomhle domě děje?“ zeptala se. „Každý se tu chová divně. Alys si něco špitala s Ramseyem a Grace se zase tváří jako na pohřbu. A vy jste přemýšlel tak usilovně, že by vám Heathcliff (ponurá postava z románu Emily Brontěové Na Větrné hůrce, pozn. překl.) záviděl.“

Ale James jí neodpověděl. Místo toho požádal o kousek závinu. A tvářil se, jako by právě rozluštil nějaké tajemství a měl velkou radost, že se mu to podařilo.

1 6. KAPITOLA

Blázni, pomyslela si Temperance. Všichni na tomto téměř ostrově se zbláznili. Byl večer druhého dne po té podivné večeři s Jamesem, a ač se to zdálo neuvěřitelné, všichni v McCairnu se asi zbláznili. Možná vypili odvar z nějaké jedovaté byliny, napadlo ji.

Stála právě na kopci. Už jí nedělalo potíže vyběhnout nahoru po strmé, úzké pěšině. Před pár týdny se té pěšiny ještě bála, ale teď už ne. Nyní v ní vzbuzovaly obavy jiné věci.

Půldruhého dne už žila s lidmi, jejichž chování nedávalo vůbec smysl. Vypadalo to, jako kdyby se účastnili nějakého spiknutí, o kterém nic nevěděla.

Dnešního rána k ní přiběhla manželka hrozného Ha-mishe a pošeptala jí, že ji Hamish viděl nahou v rybníku.

Temperance se celá zaskočená zeptala: „On mě viděl? Ne, počkejte, já jsem nebyla nahá v žádném rybníku. Nemyslíte vanu?“

Lilias se dívala na Temperance, jako kdyby byla pitomá. „Vás ne. Mě,“ zašeptala. „Tak jsme se s Hamishem seznámili. Já jsem se koupala v jezírku u skalního vodopádu a on mě tam viděl. Samozřejmě jsem věděla, že tam je, a proto –“ Zarazila se, když viděla, že jde kolem Sheenagh, pak položila prst na ústa, aby to Temperance držela v tajnosti, a odběhla.

Temperance si byla jistá, že jí Lilias právě prozradila nějaké velké tajemství, ale proč jí vykládala něco tak intimního? Líčila, jak se pomalu svlékala, protože věděla, že ji Hamish pozoruje, a chtěla, aby ji viděl nahou. Při tom pomyšlení se Temperance oklepala odporem. Pro všechno na světě, jak mohla ta žena po tom odpudivém chlapíkovi toužit?

Znovu se otřásla a šla dál po ulici, která vedla středem vesnice. Na konci stálo skladiště, kde se měla zřídit Gracina kloboučnická dílna, a ona se chtěla podívat, jak práce pokračují.

Ale zastavila ji Moira, sestřenice Gracina zesnulého manžela. Pošeptala Temperance, že její manžel si zlomil ruku a ona ho ošetřovala, dokud se neuzdravil. „Nechávali nás často o samotě, jestli víte, co myslím.“

Temperance se zmohla jenom na chabý úsměv, a když ta žena odešla, pokračovala v chůzi. Ale po dvou krocích jí nějaká jiná žena, kterou nikdy předtím neviděla, prozradila, že ona a její manžel spolu byli uvězněni v jedné salaši celou noc. „Potom už jsme se museli vzít,“ řekla ta žena s velkým zachichotáním a byla pryč.

Když se Temperance dostala ke skladišti, byla přesvědčená, že se lidé zbláznili. Uvnitř našla Grace s Alys. Grace zrovna mužům vysvětlovala, že se okna opravdu budou muset udělat větší. „Zkus trávit čtrnáct hodin denně šitím bez dobrého světla a uvidíš, jak to budou tvoje oči snášet,“ odsekla Rorymu, muži, kterého James pověřil přestavbou.

Temperance upustila u dveří velkou tašku, do které Eppie naskládala jídlo pro dělníky. „Mohl by mi prosím někdo říci, co se to děje?“ zeptala se. „Plánuje se tu snad nějaký festival?“

„Ne, pokud ho neplánuje někdo jiný,“ odpověděla Grace rychle. „Proč?“

„Protože každá žena ve vesnici mi vykládá, jak se seznámila se svým manželem. Musím říci, že na tak tiché malé místo tady bylo pár choulostivých schůzek. Ženy z McCairnu –“

Zarazila se, protože Alys se podívala na Grace a oči měla rozšířené údivem.

„Já jsem jim řekla, aby to povídaly nám!“ vyhrkla Alys plačky; pak se otočila a utekla dveřmi tak rychle, že málem srazila Temperance na zem. „Co se děje?“ zeptala se Temperance Grace pátravě. „Děti pro tebe připravují překvapení,“ řekla Grace rychle. „Píší pro tebe historii klanu McCairnu, aby sis ji mohla vzít s sebou do New Yorku.“

„A ta historie je o tom, kdo si musel koho vzít?“ divila se Temperance. „Nevěřila bys, co mi ty ženy vykládají. Hamishova žena…“ Odmlčela se, protože nechtěla vyzradit tajemství, ale když to bylo tajemství, proč ho Li-lias vykládala, aby se zapsalo do knihy o historii klanu?

„Nemyslím, že to, co jsem si vyslechla, je vhodné do nějaké historie,“ řekla Temperance. „A už vůbec se to nehodí k uveřejnění. Neodehrály se někde poblíž nějaké bitvy nebo něco historicky důležitého? A mimochodem, je vhodné, aby děti poslouchaly, jak se jejich rodiče zapletli, než se vzali?“

Podívala se na Grace a Roryho, ale oni tam jenom stáli a hleděli na ni, aniž řekli slovo.

Nakonec Rory prohodil hlasitěji, než bylo potřeba: „Myslím, že máš světla dost. Když budeš mít ta veliká okna, bude v zimě stát příliš mnoho peněz to tady vytopit.“

Grace se otočila k Temperance zády, aby viděla na Roryho, a řekla stejně nahlas: „Ty nevíš, o čem mluvíš. Je to můj obchod, a bude to tak, jak já budu chtít.“

Temperance tam stála, koukala těm dvěma na záda a věděla, že to, co jí právě řekli, je lež. Ne to, jak paní Hamishova tančila v jezeře nahá, aby upoutala toho upjatého Hamishe, ale že se píše kniha o historii klanu McCairnu.

Ale ať bylo to tajemství o čemkoli, nemají v úmyslu ji do toho zasvětit.

Temperance se pomalu otočila a opustila skladiště. Poprvé za dlouhou dobu se ve vesnici cítila odstrčená, cizí. Jak se ubírala ulicí zpátky, žádná žena už ji nepopadla za ruku a nezašeptala intimní tajemství o tom, jak svedla manžela. Když spatřila Lilias, ta chudák zrudla jako růže a pádila do jednoho jediného obchůdku, který v McCairnu byl. Temperance přemítala, jestli má jít za ní a chtít, aby jí to vysvětlila, ale věděla, že vesnice se uzavřela do sebe a ona zůstala mimo.

Nakonec se tedy rozhodla, že stráví den ve svém pokoji a sepíše si všechno, co vypozorovala od té doby, co do McCairnu přijela. Řekla si, že je vlastně dobře, když ji vesničané vyčlenili ze svého života, protože málem zapomněla, jaký je prvořadý důvod jejího pobytu zde. Chtěla objevit nové způsoby, jak pomáhat lidem v New Yorku, lidem, kteří ji opravdu potřebují.

Ale brzy zjistila, že se na psaní nedokáže soustředit, protože stále myslí na to, co všechno v McCairnu zažila. Jak s dětmi jezdila na kolečkových bruslích, jak projela Jamesovi mezi nohama.

Myslela na to, jak pomáhá Grace s jejím kloboučnickým podnikem. A na to, jak zrovna včera zkoušela Alys z počtů. „Kolik je 367 krát 481?“ zeptala se děvčete. Temperance neměla ponětí, jestli je výsledek 176 527 správný, ale znělo to dobře. A dívenka se Temperance podívala do očí a prohlásila, že ze všeho nejvíc na celém širém světě se chce stát doktorkou. Temperance souhlasila, že je dobré mít vzdělání, ale jak to děvče přišlo na to, že chce být zrovna doktorkou? Vzpomínala na tu noc, kdy James vyhodil šarmantní Charmaine z okna. A na to odpoledne, kdy se před jeskyní objevila ta svalnatá žena. A jak se po každém incidentu nasmáli.

Připomínala si, jak s Jamesem rodili ovci. A jak si potom oblékla jeho košili. Myslela na ten den, kdy se dělili o oběd v jeho malé jeskyni. Přemýšlela, jestli do té jeskyně někdy vzal i jiné lidi. Možná svou ženu? Jaká byla jeho žena? Jenom nešťastná? Proč byla tak strašně nešťastná? V McCairnu toho bylo tolik na práci. Ačkoliv se Temperance podařilo jeden podnik zdárně rozjet, nestačilo to, aby se uživila celá vesnice. Muži měli své ovce, ale většina žen měla…

Temperance pohlédla na papír. Chtěla psát o tom, co bude dělat, až se vrátí do New Yorku, ale místo toho napsala seznam věcí, které by bylo potřeba v McCairnu udělat. S některými by se dalo začít hned. Slyšela, že slepá Brenda urní vyprávět nějaké příběhy. Jsou dost dobré, aby se daly publikovat?

Po čtyřech neúspěšných pokusech soustředit svou mysl na New York Temperance odhodila pero a sešla dolů do kuchyně. Stará Eppie na dřevěném stole sekala nějaké maso, takže se raději dívala jinam. Od nynějška už nikdy nebude jíst jehněčí.

„Dopis pro vás,“ řekla Eppie a ukázala zakrvavenou rukou k okennímu parapetu.

Byl to snad dopis od maminky, ve kterém stálo, že Jamesovi našla ideální ženu, se kterou se bude moci hned oženit, a že Temperance odsud bude moci brzy odjet?

Váhavě vzala dopis, pak se usmála. Byl od Agnes z New Yorku. Teď už přestane myslet na McCairn a soustředí se na svou skutečnou práci.

Vyšla ven, opřela se o zeď domu a dopis otevřela. Byl krátký, protože Agnes nebyla zrovna velká pisatelka. Temperance přelétla pohledem jedinou stránku, přečetla si, že všechno a všichni jsou v pořádku a že si Temperance nemusí dělat starosti.

„Mohla alespoň předstírat, že se jí po mně stýská,“ zašeptala si pro sebe. Byla pryč dlouho, napřed těch šest měsíců, které trvalo, než Angus McCairn přišel k rozumu, a teď mnoho týdnů tady v McCairnu.

„Myslela jsem, že bys ráda viděla tohle,“ psala Agnes. „Je tak nesmírně milá.“

Ke stránce byl přiložen vystřižený novinový článek, který si Temperance musela přečíst třikrát, než uvěřila, co se v něm píše.

Novinový reportér napsal srovnání mezi „neblaze proslulou“ Temperance 0’Neilovou a slečnou Deborah Ma-disonovou, která převzala práci, již Temperance „opustila“, když odjela ze země.

Při druhém čtení se Temperance roztřásly ruce. V článku o ní psali, jako kdyby opustila Spojené státy z vlastní svobodné vůle, jako kdyby už ji nudilo pomáhat opuštěným ženám a odešla od nich, zanechávajíc je tak v mnohem horším stavu, než v jakém byly původně. Slečna idisonová převzala práci, kterou Temperance opustila, článek pokračoval srovnáním obou žen z osobního hlediska, Psalo se tam, že slečna Deborah Madisonová mnohem jemnější, méně neomalená žena než Temperance a je schopná dokázat toho mnohem víc. Dále se tam psalo, že je ta dívka o hodně mladší než Temperance a že její způsoby jsou „modernější“, článku to vyznělo, jako kdyby Temperance bylo sto let; i její metody pocházely z temného dávnověku. Mladší“* „modernější“, „méně neomalená“, „snadněji se s ní spolupracuje“, šeptala, když se dívala na článek. Byla z toho dopisu celá zkoprnělá, když k ní přitupil Ramse
y a podal jí složený kus papíru. Okraje byly přeložené a bylo na ně ukápnuto trochu červeného pečetního vosku.

‚Co je to?“ zeptala se chlapce a zastrčila novinový tiska dopis od Agnes do kapsy.

„Nevím. Bylo mi řečeno, abych vám to dal. To je všechno, víc nevím.“

Jindy by neměla podezření, ale dnes si byla jistá, že každé slovo, které jí řeknou, je lež. Pohlédla na papír, z vnějšku tam nebylo nic napsáno a do vosku nebyla otištěna žádná pečeť. Napadlo ji, že to nebude otvírat. Šla, aby pověděla Ramseyovi, ať ho vrátí tomu, kdo ho poslal.

Ale chlapec byl pryč a ona stála před domem sama.. si přála, aby měla sílu potlačit zvědavost a dopis nevřít!

Ale bylo to marné přání. Rozlomila pečeť, rozevřela papíru a pohlédla na něj. Viděla Jamesův rukopis jen párkrát, ale stačilo to, aby ho teď rozeznala. Napsal vzkaz ve spěchu.

Hned přijď. Okamžitě tě potřebuji. Nikomu to neříkej. Pastýřská chatrč blízko místa, kde jsme rodili tu ovci.

J.

Poklad! To byla jediná myšlenka, která ji napadla. James určitě zjistil něco o pokladu.

Bez dalšího přemýšlení se spěšně vydala k hoře. Po tom, co dnes zažila, byla ráda, že ji někdo potřebuje, nezáleží na tom kdo.

Až když byla téměř na vrcholu kopce, začala přemýšlet. Stmívalo se a ve vzduchu bylo cítit, že se blíží déšť. Ovšem je ve Skotsku, tady se člověku vždycky zdá, že prší nebo se schyluje k dešti, takže to není nic neobvyklého. Ale nechtěla, aby ji přepadla tma uprostřed lijáku.

Rozhlížela se a čekala, že se James vynoří někde zpoza keřů. Měl tu podivnou schopnost chodit úplně tiše a objevovat se naprosto nečekaně.

„Jamesi?“ zavolala nahlas, ale nic neslyšela. Kromě ovcí. Popošla o několik kroků a připadalo jí, že dělá strašný hluk.

Na celé té situaci se jí něco nelíbilo. James nebyl ten typ, který by jí poslal vzkaz. Mohl by říci Ramseyovi, aby ji někam dovedl, ale nevzkázal by jí, aby se sama šplhala na kopec. Rozhodně ne za soumraku.

Otočila se a vydala se dolů, ale pak zaslechla nějaký hlas, jak volá její jméno. Zastavila se a otočila se zpět. „Jamesi?“ řekla.

„Tady,“ ozval se hlas, který zněl jako Jamesův, ale nebyla si jistá.

Zaváhala. Naneštěstí se zrovna v tu chvíli nebesa otevřela a během pár vteřin byla Temperance promočená a zmrzlá na kost. Rukama si zakrývala tvář před padajícím deštěm a rozběhla se k malé kamenné chatrči, o které věděla, že je nedaleko.

Spatřila ji přímo před sebou, z otevřených dveří vycházelo světlo. Skrze potopu, která se na ni snášela, viděla, že uvnitř na ohništi hoří oheň. Na okamžik měla pocit, že už to odněkud zná, protože tenkrát té první noci, když šla pěšky do McCairnu, o něčem takovém snila a doufala, že na ni něco podobného čeká.

Rozběhla se, skoro skočila do chatrče a zabouchla za sebou dveře. U jedné stěny jediné místnosti stál stůl a dvě židle, na druhé straně postel pokrytá ovčími kůžemi. Vzadu bylo ohniště a vedle se vršila kupka rašeliny k udržení plamene.

Byla útěkem v dešti tak promočená, až jí z šatů crčely pramínky vody. Přistoupila blíže k ohni, celá roztřesená chladem. Když se otočila zády k ohni, spatřila, že z kolíku na zdi visí láhev z ovčí kůže a na stole leží bochník chleba a veliký skrojek sýra, a když zvedla kameninový poklop, spatřila dvě kuřata, která byla čerstvě upečená.

„Co se to děje?“ podivila se nahlas a rukama si objímala ramena, aby se tolik netřásla.

Ale nedostala odpověď, protože v příštím okamžiku se dveře rozletěly dokořán a dovnitř vpadl James s rozzuřeným výrazem.

Ale když ji spatřil, po tváři se mu rozlila úleva. Jedním dlouhým krokem přešel místnost a popadl ji do náruče. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a z jeho hlasu bylo poznat, jak se mu ulevilo. „Byl jsem starostí bez sebe. Všichni tě hledají, a když jsem dostal tvůj vzkaz, kde bylo napsáno, že se tady sejdeme, myslel jsem, že tě třeba unesli.“

Tiskl si její studenou tvář na mokré oblečení a Temperance dobře věděla, že by se mu měla vykroutit a povědět mu o vzkazu, který dostala zase ona. Pak by se mohli posadit a logicky prodiskutovat, co se to ve vesnici děje a kdo jim oběma poslal ty podvržené vzkazy. A kdo to na ni zavolal?

Ale Temperance mlčela. Možná to bylo tím ošklivým novinovým článkem, který si předtím četla, ale právě teď se potřebovala cítit mladě a žensky. Nikdy předtím na svůj věk příliš nepomýšlela, až teprve od chvíle, kdy se před několika měsíci poprvé setkala s Angusem McCairnem, který jí její věk pořád tak předhazoval, až pocítila potřebu dokázat sama sobě, že není žádná vysušená stařena.

Byla si jistá, že nedělá dobře, ale místo aby se odtáhla, zvedla obličej a pohlédla na Jamese. Z celého srdce si přála, aby ji políbil.

A on ji vyslyšel. Po vteřinovém zaváhání, jako kdyby si nebyl jistý, jestli má, přitiskl své rty na její.

Jedna žena kdysi Temperance řekla, že nemá právo kázat o odolávání pokušení, dokud sama neprožije skutečnou vášeň s mužem. Ale Temperance si myslela, že to zná, protože už dříve se líbala s několika muži, políbila se dokonce i s Jamesem, ovšem to bylo něco úplně jiného než to, co cítila teď.

Tělo jí střídavě zalévaly mrazivé a horké vlny. Jak ji James líbal, musela si stoupnout na špičky, aby na něj dosáhla. Když pootevřel ústa a ona ucítila špičku jeho jazyka, na chvíli se stáhla; pak ho objala kolem krku a přitiskla své zavřené rty na jeho.

James se odtáhl a podíval se na ni, oči doširoka otevřené údivem. „Dobré nebe,“ zašeptal. „Ty jsi panna.“

Temperance projelo hlavou, že jí teď odejde, ale on ji místo toho pevněji sevřel kolem pasu; pak se s ní zatočil, prsty u nohou se sotva dotýkala podlahy. Tvář měl rozzářenou dokonalým štěstím; podržel ji ve vzduchu a začal jí skrápět krk droboučkými polibky, polibky, které ji rozehřívaly až po promrzlé špičky prstů.

Myslela si, že slyší, jak říká: „Ani moje žena nebyla panna,“ ale nebyla si jistá. A bylo jí to jedno, hlavně že nechce odejít, že ji nepošle pryč.

příštím okamžiku ji postavil na podlahu a začal jí rozepínat halenku. Zatajila dech, jak si poradil s knoflíčky. Nikdy by to sama tak rychle nedokázala.

chatrči bylo teplo a oheň z ohniště vydával příjemnou záři. Cítila hořící rašelinu a šťavnaté jídlo na stole. Ale nejvíce ze všeho cítila jeho vůni, jeho teplou, jemnou, mužskou vůni.

„Mohu?“ zašeptala a položila mu ruce na prsa.

Pod rukama cítila, jak se přidušeně směje. Pomalu a zprvu ostýchavě sunula ruce dolů. Ale když vložil svou velkou teplou ruku pod její studenou mokrou blůzu a dotkl se hrotů jejích ňader, její ostýchavost vzala za své. Zmocnila se jí neodolatelná touha pocítit jeho kůži na svém těle.

Rychle a netrpělivě mu vykasala košili z kiltu a vytáhla ji nahoru. Přidušeně vydechl rozkoší, zvedl paže a nechal její ruce klouzat pod svou košilí, vzhůru po těch silných teplých svalnatých pažích, kam až dosáhla. Když už dál nemohla, přetáhl si volnou košili přes hlavu a upustil ji vedle ohniště.

Temperance se chvíli kochala pohledem na jeho obnaženou hruď, pak ho pomalu pohladila. Byl krásný, měl snědou kůži a na široké hrudi se mu měkce vlnily černé chlupy. Váhavě jela rukou od jeho krku dolů přes hrudní koš k pasu; pak ho hladila přes teplé, ploché břicho. Tam svou ruku podržela a vzhlédla k němu.

Žádný muž se na ni nikdy nedíval tak jako teď on, s takovou vášnivostí v očích, a kdyby na ni dříve nějaký muž takto hleděl, utekla by od něj na sto honů daleko. Ale teď to bylo jiné. Teď se na něj usmívala a doufala, že jí z očí vyzařuje stejná vášnivost jako jemu.

V příštím okamžiku ji James znovu popadl do náruče a ze samé radosti se s ní zatočil.

A její smích se prolínal s jeho. Měla věk a dostatek zkušeností, aby věděla, jak to na světě chodí, takže nyní jasně viděla, že po sobě vzájemně toužili od chvíle, kdy se poprvé setkali. A jejich smích jim pomáhal uvolnit potlačovanou touhu.

Když ji James upustil na postel, Temperance se radostně zasmála. Když narazila na popruhy z ovčích kůží, které podpíraly matraci, zapérovalo to a vzbudilo další smích. V příštím okamžiku se James ocitl vedle ní. Uvelebila se u něho, hlavu si položila na jednu jeho paži a druhou mu ponechala volnou, aby mohl dokončit její svlékání.

Dal si načas. Netrhal z ní šaty a nesnažil se ten rozkošný proces uspíšit. Naopak, jemně jí vysoukal blůzu ze sukně a rozepjal poslední knoflíčky. Pomalu ji svlékl z rukávů, pak jí uvolnil sukni.

Celou tu dobu Temperance ležela bez pohnutí, dívala se na něho, na jeho výrazný, jemně řezaný profil, na jeho tmavé vlasy. Oči měl většinou upřené tam, kde ji svlékal, ale když na ni pohlédl, třpyt v těch temných očích způsobil, že jí srdce skočilo až do krku a silně se rozbušilo.

Nepromluvili spolu ani slovo. Ovšem po celou dobu jejího pobytu v McCairnu nedělali nic jiného, než že si povídali. A celou tu dobu, myslela si, jsme ve skutečnosti chtěli dělat tohle. Zvedla ruku k jeho tváři a pohladila ji. Každý večer u večeře viděla linii jeho čelisti a chtěla poznat, jaká je na dotyk.

Svlékal ji obratně. Během několika sekund se ocitla v kombiné z krajky a bavlny. Jen tato jemná látka jí halila tělo.

Pomalu a jemně jí z ramenou stáhl napřed jednu šňůrku, pak druhou, a jeho rty přitom líbaly obnažovanou kůži. Pak přišly na řadu drobounké knoflíčky na živůtku. James ji hladil a líbal níž a níž. Když se dostal až k bříšku, samou rozkoší ani nedýchala.

Když rozhalil krajky a odhalil jí ňadra, Temperance se na okamžik zmocnila bázeň a měla chuť utéci.

Určitě její strach vycítil, protože stáhl ruku a přitiskl své rty opět na její, aby ji uklidnil. Droboučkými polibky, lehoučkými jako peříčko, pusinkami přelétavými jako motýlci pokrýval celou její tvář a krk.

Když jí rozhalil živůtek podruhé, už se nebála. A když se jeho ruka dotkla jejích ňader, zachvěla se.

„Ani ponětí,“ zašeptala. „Neměla jsem ani ponětí.“

Cítila, jak se usmál, jeho rty se jemně dotýkaly jejích ňader, a při tom pomyšlení, že mu dává rozkoš, se cítila jako v sedmém nebi.

Líbal jí ňadra horkými rty a Temperance po chvíli poznala, že chce méně něhy a více… Neměla zkušenosti, aby věděla, co chce.

Chtěla si jeho hlavu přitáhnout k obličeji, ale místo toho ho popadla za vlasy a přitáhla si jeho rty ke svým a políbila ho vášnivě, s pootevřenými ústy.

Později si nebyla jistá, čím to způsobila, ale James se najednou už nedokázal ovládat. V jedné minutě se zdálo, že se soustředí jenom na to, jak jí způsobit rozkoš, ale pak už se neudržel.

Jediným rychlým pohybem shodil zmoklý kilt z drsné vlny, jehož dotek na její nahé kůži byl tak vzrušující, a ve vteřině byl úplně nahý.

„Teď chápu, proč vy Skoti nosíte kilty,“ řekla s úsměvem, když se nad ni vyhoupl.

Ale James se neusmíval. Jeho smysly byly příliš rozpálené, než aby byl schopen mluvit.

Vzhledem ke svým zkušenostem si Temperance myslela, že ví přesně, jak se to má s pohlavním stykem. Rozhodně o tom dost často slýchala vyprávět. A na každé takové vyprávění reagovala přednáškou na téma antikoncepce a „zdrženlivost“.

Ale nyní pochopila, že o milování nikdy nic nevěděla. Právě teď byla schopna myslet na zdrženlivost asi tak, jako by dokázala zastavit rozběhnutého slona.

Když do ní James vstupoval, vydala bolestný povzdech a bolest na chvíli úplně zaplavila její mysl. Vzhlédla k němu a spatřila v jeho obličeji napětí, jak se ze všech svých sil snažil ovládnout a počkat, až její bolest ustoupí. Věděla, že to bude bolet víc, ale lehce přikývla na znamení souhlasu a on do ní vstoupil úplně.

Chviličku ležel klidně a ona se pohnula, aby jí bylo pohodlně; po několika dlouhých okamžicích se pod ním začala jemně vlnit.

Na to James čekal. Začal v ní dělat dlouhé, pomalé, hluboké pohyby a ona po několika neobratných pokusech pochopila, co má dělat, a začala s ním spolupracovat.

Jeho ruce se mazlily s jejím tělem, laskaly ji, hladily po kůži a ti dva se milovali, jak to lidé dělají od pradávna. „Spolupracujeme, jako vždy,“ zašeptala a cítila, jak se Jamesovy rty na jejím krku usmály.

Nebyla připravena na tlak, který v ní narůstal; to nečekala. Měla hlavu zakloněnou a oči zavřené, ale jednou vzhlédla a viděla, že si ji James prohlíží. Na něco čekal, ale neměla ponětí na co. A rozkoš z jeho hlubokých, pomalých pohybů ji tak zaplavovala, že nebyla schopná jasně uvažovat.

Když se tlak začal stupňovat, otevřela oči a překvapeně se na něj podívala. A z výrazu jeho krásné tváře pochopila, že čekal právě na tohle.

Jeho pomalé pohyby se zrychlovaly a prohlubovaly.

Temperance slyšela vlastní krátké výkřiky a měla pocit, že on někde hluboko v ní do něčeho naráží.

Když přišla exploze, otevřela ústa a chtěla vykřiknout, ale James na ni prudce klesl a krkem jí přikryl ústa. Tělo se jí zmítalo v prudkém napětí. Vlna za vlnou, rozkoš jí projížděla celým tělem.

Trvalo dlouho, než si začala uvědomovat své okolí. James se z ní svezl dolů, ale stále si ji jednou paží tiskl těsně k sobě a druhou přes ně přetáhl pár velkých ovčích kůží.

Na jejich tělech se perlil pot, ale Temperance se ještě nikdy v životě necítila tak nádherně uvolněná. Přitulila se mu k rameni a políbila ho.

„Ještě ne,“ řekl James. „Dej mi chvilku.“

Zprvu Temperance nechápala, co tím myslí; pak se zasmála a zanechala polibků.

„Vždycky jsem přemýšlela, co se má dít teď,“ řekla a dívala se přes něj do ohně.

„A co sis představovala?“

„Myslela jsem, že poté budou ti dva lidé hrozně na rozpacích. Koneckonců to, co právě dělali, je dáno od přírody, nijak se v tom neliší od zvířat.“

„A co si myslíš teď?“ zeptal se James tiše a odhrnul jí vlhké vlasy z čela.

„Tohle je na tom skoro to nejlepší,“ odpověděla, a když se na ni podíval, usmála se a dodala: „Skoro.“

Bylo jí krásně teplo a cítila se šťastná a v bezpečí. Ukolébávala se do stavu polospánku, kdy člověk není ani vzhůru, ani nespí.

„Dobře,“ pronesl James tiše a hladil ji přitom po vlasech. „Dám ti, co chceš.“

Temperance se usmála, oči měla zavřené. „Myslím, žes to právě udělal, ale můžeš mi dát ještě, jestli budeš chtít,“ řekla, pak se usmála více zeširoka. Právě pronesla jeden z těch drobných žertíků, které si milenci mezi sebou říkají.

„Požádám tě o ruku.“

„Mmmm?“ zeptala se a posunula svou nohu vzhůru po jeho.

Cítila, jak si James povzdechl, jako kdyby přiznával porážku. „Rozhodl jsem se, že se ti poddám a požádám tě, aby sis mě vzala.“

Ležela několik chvil bez pohnutí. Bylo jí příliš teplo a cítila se příliš dobře, aby chápala význam těch slov. „Co jsi říkal?“

„Říkal jsem, že ti dovolím, aby sis mě vzala. Vyhrála jsi.“

Zvedla hlavu a pohlédla na něj. „Co to tady vykládáš? Ty se mi vzdáváš, ty mi ustoupíš?“

„Ano. Už jsem se rozhodl.“

Ještě více se stáhla. „Vzít si mě? To ses rozhodl?“

James s úsměvem zvedl hlavu a políbil ji na nos.

Temperance na něj zírala. „Ty si mě vezmeš? To má být cena útěchy?“

James si dal ruku za hlavu a podíval se na strop. „Vím, že tě sem strýček poslal, abych se s tebou oženil, a ačkoliv jsem se tomu bránil, jsem teď ochoten přiznat porážku a opravdu si tě vzít.“

Chvíli nic neříkala. Kdyby ji James znal lépe, vytušil by, co její mlčení znamená. „Aha, takže ty ses rozhodl, ano?“ zeptala se tiše. „Ty ses rozhodl… jak to bylo? Přiznat porážku a vzít si mě?“

James se na ni překvapeně podíval. „Ty se zlobíš?“

„No ne, to je ale úžasný postřeh. Jestli se zlobím? Ne, přímo zuřím,“ odsekla, popadla svou blůzu, která ležela u nohy postele, a podržela si ji přes obnažená ňadra. „Jsem rozzuřená. Nemyslím, že existuje slovo, které by dokázalo vystihnout, co cítím,“ řekla, když vstávala z postele. Stáhla z lůžka jednu ovčí kůži a křečovitě si ji držela kolem těla.

„O čem to k čertu mluvíš?“ zeptal se James a zvedl se na lokti. „Přijela jsi sem, abys –“

„Abych ti našla nevěstu,“ zakřičela, pak sklapla ústa.

Seděl tam a zíral na ni. „Cože?“

„Nic. Nic jsem neřekla.“ Popadla sukni a snažila se do ní obléknout, ale šlo to těžce, protože jednou rukou stále držela tu kůži, jíž si zakrývala tělo.

James si ji chvíli tvrdě měřil. „Tak takhle to je? Můj strýc tě sem poslal, abys mi našla nevěstu?“ zeptal se posléze. „Tak proto tady byly ty dvě ženské, nemám pravdu? Chápu. Ta první byla krásná, ale bezduchá. Myslela sis, že bych nějakou takovou chtěl?“

„Tenkrát jsem tě ještě neznala, a…“ její hlas zněl i jejím vlastním uším velmi provinile.

„Ta druhá žena říkala, že slyšela, že chci pomáhat rodit ovce. Napsala jsi mému strýci, poté co jsme porodili tajeh-ňata, a vysvětlila jsi mu, že chci ženu sportovního typu?“

Na chvíli se přestala oblékat a otevřela ústa, aby promluvila, ale žádná slova nezazněla.

„Tak to je tvé velké tajemství,“ řekl James posléze a položil se zpátky na postel. „Věděl jsem, že nějaké máš, ale já blázen jsem si myslel, že ty jsi ta, kterou mi strýc posílá. Ne, my všichni z klanu McCairnů jsme tu byli jenom pro tvé pobavení, jako hračka, se kterou sis chtěla pohrát, je to tak? Jaký je tvůj pravdivý příběh? Cím tě můj strýc drží v hrsti?“

Když se Temperance dále oblékala a neodpovídala, otočil hlavu a upřeně si ji měřil. „No tak, není důvod se stydět, ne po tom, co jsme spolu právě zažili. Možná ti mohu pomoci. Když jsi mi odvedla Grace, a pochybuji, že ji budeš chtít nahradit, možná se skutečně ožením. Ale co z toho budeš mít ty?“

Už mu nechtěla lhát. „Tvůj strýc se oženil s mou matkou a má kontrolu nad penězi, které jsem zdědila po otci,“ řekla rychle.

„Chápu. Takže jste se dohodli, že když ty dokážeš najít ženu pro jeho osamělého synovce, on ti vrátí tvé peníze.“

„Apanáž,“ upřesnila a zapínala si sukni. Stále se zlobila na Anguse McCairna za to, do jaké ji postavil pozice.

„Chápu,“ přikývl James.

Najednou zvedla hlavu. „Počkej chvilku,“ řekla a upírala na něj oči, ale on hleděl do stropu a nedíval se na ni. „Jestli sis celou tu dobu myslel, že mě poslali, abych si tě vzala, pak sis musel myslet, že všechno, co jsem dělala, mělo jen ten cíl.“ Zírala na jeho profd a rychle o tom přemýšlela. „Všechny ty obědy, kolečkové brusle, i Gra-ce! Musel sis myslet, že jsem dala Grace práci, abych takříkajíc odstranila konkurenci.“

Temperance zaťala pěsti. „Že se nestydíš! Jsi stejný jako všichni mužští na světě: myslíš si, že všechny ženské po tobě touží. Ale proč? Která žena by tě chtěla, s tou tvou špatnou náladou a tímhle zbídačelým kouskem země? Máš vůbec ponětí, jak těžký má moje matka úkol, když se snaží najít ženy, které by toto místo alespoň navštívily? Nedokáže sem dostat žádnou Skotku, protože už o tom slyšely. Klan McCairnů je v této zemi všem pro smích!“

James otočil hlavu, aby se na ni podíval, a oči měl chladné a černé, takové je nikdy předtím neviděla. „Myslím, žes už toho řekla dost.“

Ale Temperance se nikdy předtím nestáhla z hádky jen tak a neměla to v úmyslu ani teď. „Ne, ještě jsem neskončila. Když si pomyslím, co sis o mně myslel celé ty týdny, že dělám všechno jenom proto, abych tě dostala. Nikdy nemohu říci dost!“

Při těch slovech se James posadil na posteli, ovčí kůže se mu svezla z těla a odhalila jeho nahou hruď. Když promluvil, jeho hlas byl tichý, dokonce klidný. „Ne, místo toho ses zaměstnávala, že ano? Jenom ses snažila najít si nějakou činnost, aby ses nenudila. Co si myslíš, že se stane s těmi dětmi, až odjedeš? Už nikdy nebudou spokojené s životem, který tady vedou, nebudou ochotné přijmout disciplínu. Už jsem slyšel tři děti vykládat, že až jim bude čtrnáct, utečou odsud na pevninu a najdou si práci, aby si mohly koupit brusle, pomeranče a čokoládu. A co se stane s tím kloboučnickým obchodem, až odjedeš? Myslíš, že Grace má to sebevědomí, aby si poradila se zákazníky? Ne, samozřejmě že nemá. Myslím, slečno Temperance 0’Neilová, že se vám možná podařilo vyvraždit klan McCairnů efektivněji, než se to kdy podařilo hráčské vášni, která mou rodinu pronásleduje po staletí.“

Otevřela ústa, aby odpověděla na jeho obvinění, ale v tu chvíli se dveře rozletěly, jako kdyby do nich někdo strčil. Chvíli k nim oba upírali pohled a čekali, že někdo vstoupí, ale nestalo se tak.

Slova, která si Temperance připravila, jí odumřela na rtech. „Myslím, že oba víme, jak to s námi je,“ řekla tiše. „Ráno z McCairnů odjedu.“

„A budeš žít s mým strýcem? A budeš dělat peklo zase z jeho života?“

„Já –“ začala Temperance, ale nenapadlo ji nic, co by měla říci. To, co začalo jako ta nejkrásnější noc jejího života, se změnilo v nejhorší noční můru.

James zvedl z podlahy svůj kilt a upevnil si ho kolem pasu. Pak vstal z postele. Zavřel dveře, postavil se vedle ohniště a chvíli koukal do plamenů. „Dnes večer tu zazněly věci, které se neměly říkat.“ Když Temperance neodpovídala, pokračoval. „A myslím, že se dnes večer staly věci, které se neměly stát. Souhlasíš?“

„Ano,“ odpověděla a hlas měla chraptivý. Nikdy mu nechtěla ublížit. Proč řekla tak strašné věci o McCairnů? Už neměla pocit, že je to tu hrozné. Vlastně se jí tu začínalo dost líbit, tedy přinejmenším posledních pár dní.

„Už se neožením,“ prohlásil James tiše. „To ti mohu zaručit. Po tom, co se stalo dnes večer, už nikdy. Stydím se před tebou za své chování a omlouvám se.“

„Neudělal jsi…,“ začala, ale když viděla, jak narovnal záda, zmlkla.

Po chvíli se otočil, aby se na ni podíval. „Znám svého strýce. Jakmile vydá nařízení, bude na něm trvat, ať si říká, kdo chce, co chce. Nedá ti svobodu, dokud mi nenajdeš ženu, a protože já se už neožením, zdá se, že máš možnost žít buď s ním, nebo tady v McCairnů. Co si zvolíš?“

„Já chci…,“ začala Temperance, ale opravdu nedokázala říci, co chce. Na jednu stranu se chtěla vrátit do New Yorku a bojovat s tou uzurpátorkou, která se snažila převzít kampaň, již ona začala. Ale na druhou stranu chtěla vidět, jestli dokáže přivést k úspěchu Gracin dům. A byl tu ten likér, který vyrábí Lilias, a Brandiny příběhy, a samozřejmě tu byly ty děti.

„Nemůžeš se pro něco rozhodnout?“ zeptal se James netrpělivě. „To jsme ti tak odporní? Nebo je ti proti mysli pracovat pro někoho, kdo je pro smích celému Skotsku?“

Temperance už litovala, že to řekla. Maminka ji vždycky nabádala, aby se zamyslela, než začne mluvit, ale zdálo se, že je to nad její síly.

Ta slova prostě už zazněla a ona je nemohla vzít zpátky. Teď si musela vybrat, jak bude její život pokračovat, ale návrat k práci v New Yorku mezi možnostmi nebyl. Buď bude navždycky žít pod nadvládou Anguse McCairna, nebo zůstane tady v McCairnu.

„Můj strýc je starý muž,“ řekl James sevřenými rty. „Možná brzy zemře a ty budeš zbavena svého ďábelského břemene.“

„Ten muž je manžel mé matky,“ odsekla mu Temperance. „Ačkoliv já ho nenávidím, zdá se, že ona ho…“ Málem se zadusila, když měla říci to slovo. „Zdá se, že moje matka o něj stojí. Nepřeji si jeho smrt.“

„Není to na tobě, že ne? Tak jak? Zůstáváš, nebo se vrátíš?“

„Zůstávám,“ řekla a zjistila, že při tom pocítila úlevu.

Ale Jamesova tvář zůstala bez výrazu, a tak Temperance nevěděla, jestli si třeba nepřeje, aby McCairn navždy opustila.

„Dobře, pak navrhuji, abychom odsud vypadli. Už takhle bude dost řečí,“ rozhodl a přetáhl si přes hlavu košili. Když vysypal na oheň kbelík písku, šel ke dveřím a otevřel, pak ustoupil, aby mohla projít. „Navrhuji, abychom na dnešní noc zapomněli,“ prohlásil, jakmile byli venku z chatrče. „Abychom zapomněli na to, co se řeklo, i na to, co se stalo.“

„Ano,“ souhlasila Temperance a pohlédla vzhůru do měsíčního světla. Ale jak má zapomenout?

Na to se ho nezeptala. Místo toho za ním šla tmou po strmé pěšině. Nikdo z nich celou cestu dolů nepromluvil.

1 7. KAPITOLA

O ČTYŘI TÝDNY POZDÉJ1

Mám to,“ oznamovala Rowena vzrušeně a mávala ve vzduchu tlustým svazkem dopisního papíru. „Ale ještě jsem to nečetla. Čekala jsem na tebe.“

Melanie se s vděčností usmála na švagrovou, která se stala její blízkou přítelkyní. Už to byly čtyři týdny, co dostala od své dcery pořádný dopis. Temperance sice posílala dopisy stejně často jako dříve, ale každý nový byl studenější než ten předešlý a nesděloval naprosto nic o tom, co se děje v McCairnu. Jedinou skutečnou informací, kterou se Melanie od Temperance dozvěděla, bylo, že už maminka nemá posílat žádné potenciální nevěsty pro Jamese, protože on se nikdy neožení.

Na konci třetího týdne Melanie odjela za švagrovou a žádala ji o radu. Následovaly každodenní vzájemné návštěvy. A každý den služka kvůli Melanii vyrovnala podnosy plné dortíčků, že se na ně srdce smálo, a přichystala plnou láhev jednodruhové sladové whisky pro Rowenu, a to se všechno zkonzumovalo, zatímco Melanie nahlas předčítala Roweně Temperanciny poslední dopisy, aby mohly porovnat, co bylo předtím a jaké je to teď.

„Tam se něco stalo,“ prohlásila Rowena, když jí Melanie přečetla jeden dopis.

„Angus plánuje, že poví Jamesovi o závěti,“ prozradila jí Melanie při třetí návštěvě. „Povídal totiž, že James musí vědět, jaká na něj čeká budoucnost. Buďto si sám najde nějakou hezkou ženušku, nebo to panství získá Colin.“

„To neznáš mého synovce,“ prohlásila Rowena a vyprázdnila sklenku. „James je tak paličatý, že by Angusovi klidně odevzdal klíče od toho hrozného domu a řekl mu, že je tam Colin vítán.“

„To mi připomíná Temperance,“ řekla Melanie s povzdechem. „Kdyby se chtěla vdát a mít děti, neudělala by to, protože by tím poskytla satisfakci příliš mnoha lidem. Každý muž v New Yorku, který s ní měl něco do činění, prohlásil, že v jejím životě chybí mužská ruka.“

Nakonec to byla Rowena, kdo přišel s nápadem napsat Grace, aby zjistila, co se dá. „Znala jsem jejího manžela. Vždycky strkal nos do věcí, po kterých mu nic nebylo, tak doufejme, že vdova po něm je také taková.“

Dnešního rána tedy dorazila odpověď od Grace a Melanie málem zešílela, než se jí podařilo dostat Anguse do práce, aby mohla jet k Roweně a poslechnout si, co jim Grace píše.

„Sedí se ti dobře, má drahá?“ zeptala se Rowena, když se Melanie uvelebila na pohovce, před sebou zákusky vyrovnané na tácku a plný šálek čaje. Rowena měla sklenici na vodu po okraj naplněnou whisky.

Melanie přikývla a poprvé se zakousla.

„Milenecká roztržka, „ psala Grace. „ To je všechno, co o tom vím a jak to mohu popsat: hloupá, dětinská milenecká roztržka. Nikdo neví, co se stalo, ale všichni dobře víme, jak to začalo. Má to na svědomí má dcera a syn Jamese McCairna.“

„Jeho syn/“ vykřikla Melanie a málem se zadusila růžovou polevou na citrónovém dortíku.

„Ramsey je Jamesův syn,“ oznámila Rowena překvapeně. „Copak jsi to nevěděla?“

„Ne. A myslím, že ani Temperance to neví. Využívá toho chlapce jako poskoka, posílá ho se vzkazy tam a zpátky.“

„To mu jen prospěje,“ ušklíbla se Rowena. „Neměl by si o sobě moc myslet. Tak kde jsem to skončila? Aha, ano, Jamesův syn.“

Alys a Ramsey se rozhodli zahrát si na Amora. Mysleli, že dostanou Jamese a Temperance do choulostivé situace, která bude mít za následek manželství, ale protože jsou to ještě děti, nevěděly, co udělat, aby přiměly dospělé přiznat si, že se milují. Všimněte si, ž.e píšu „přiznat si, že se milují“, protože každý si tu myslel, že James a Temperance do sebe zamilovaní jsou.

To, co děti provedly, byl Alysin nápad. Dělaly „průzkum „ lásky. Vyptávaly se vesničanek, jak přiměly své muže, aby si je vzali. Musím říci, že se našly některé překvapivé a někdy dokonce šokující odpovědi. Neměla jsem ani ponětí, že se v McCaimu takové věci dějí. Ale nějak došlo k nedorozumění a ženy z vesnice nevyprávěly své senzační historky dětem, ale Temperance.

„A ona vůbec netušila, o čem to mluví?“ dodala pobaveně Melanie.

Obě ženy o tom chvíli přemýšlely, vzpomínaly na věci, které se staly v životě jim, když chtěly svést muže, po kterém toužily.

„Hmmm, „ vzdychla Rowena po chvíli a znovu vzala do ruky dopis.

Zdá se, že děti napadlo poslat Jamesovi a Temperance vzkazy, jako kdyby každý z nich zoufale potřeboval toho druhého. Jako kdyby to byla otázka života a smrti, jestli mi rozumíte. Vzkazy asi zafungovaly, protože oba dospělí se rozběhli po svahu hory k místu, kde stojí stará pastýřská chatrč. Děti tam donesly víno a pečené kuře a rozdělaly oheň. Soudě podle toho, co se mi z nich podařilo dostat, tak viděly Temperance i Jamese vstoupit do chatrče. Pak se zavřely dveře a oba dospělí vyšli o několik hodin později.

Rowena položila dopis do klína a nalila si další whisky. „Myslím, že si dovedeme představit, co se uvnitř chaloupky během těch hodin dělo.“

„No dovol, to by Temperance nikdy neudělala,“ ohradila se Melanie s odporem. „To neznáš mou dceru. Její vysoká morálka by zahanbila i papeže. Je to čestná dívka a takovým svodům nepodléhá.“

„Ale ještě nikdy se nesetkala se Skotem v kiltu při měsíčku,“ řekla Rowena vážně, bez stopy humoru v hlase.

Melanie se zastavila se soustem dortu na vidličce na půl cesty k ústům a vzpomněla si, jaké to bylo, když se Angus oblékl do kiltu svého klanu. „Možná máš pravdu. Čti dál.“

… hodin později. Od té doby spolu nemluví jinak než jednoslabičně a pouze ve chvílích, když není vyhnutí.

„Ano,“ řekla Rowena, „jenom muž, se kterým jsi byla v posteli, tě může takhle rozzlobit.“

Melanie přikývla, že s ní v té věci souhlasí.

Rowena se zadívala zpátky do dopisu. „No ne, poslechni si tohle!“

Příštího dne James jel do Edinburghu a promluvil s Angusem. Z toho, co jsem dokázala zjistit (a prosím nechtějte vědět, jaké pokoutní metody jsem musela použít), mu Angus přiznal pravdu o Temperance, totiž Že nikdy nechtěl, aby si ji James vzal. Měla mu jenom najít vhodnou manželku.

Rowena pohlédla tázavě na Melanii. „O tom jsem nic nevěděla. Manžel mi o setkání s Jamesem nic neřekl.“ Rowena pohlédla zpátky na dopis.

Takže teď se James zdržuje většinu času mimo dům a Temperance se zaměstnala tím, že pomáhá vesnici. Napsala nějakému vydavateli o Brendiných příbězích a kontaktovala nějaký lihovar kvůli výrobě Liliasina likéru.

Na první pohled by člověk mohl říci, že se nic nezměnilo, ale nedá mnoho práce pochopit, že se změnilo všechno. Z mých klobouků se stala živnost, ale nic víc. Temperance má na starosti vyjednávání, ale už se neraduje nad dohodnutými obchody, jako to dělávala dřív.

Snažila jsem se promluvit si s Jamesem o tom, co se děje, ale s ním je to ještě horší než s Temperance. Říká, Že ona si vybrala svůj trest a nyní ho musí snášet. Nikdo z nás nechápe, co tím myslí.

Po pravdě, nikdo v McCairnu neví, co se odehrálo nebo co si ti dva řekli té noci, když se děti rozhodly hrát si na dohazovače. Ale všichni na vlastní kůži pociťujeme výsledky. James i Temperance jsou oba velmi tvrdohlaví lidé a hledí si jen své práce, ale žádný z nich neustoupí ani o píď a neudělá vstřícný krok.

Pokud jde o nás ostatní tady v McCairnu, život jde dál jako předtím, ale tato hádka mezi Temperance a Jamesem nás postihuje všechny. Ocenili bychom Vaši pomoc nebo alespoň radu.

S upřímným pozdravem Vaše Grace Dougallová

„Takže to vypadá, že v manželství těch dvou se nedá doufat,“ řekla Rowena a podívala se přes sklo brýlí na Melanii. „Co teď budeme dělat? Dopustíme, aby to tam připadlo Colinovi? Aby se toho jednou provždy zbavil?“

Melanie se zakousla do jahodového dortíku a chvíli o té otázce přemítala. „Nejsem si jistá, ale myslím, že pro mě je tohle možná jedna – a pravděpodobně jediná – šance na vnoučata. Podle mého názoru je moje dcera asi opravdu zamilovaná do tvého synovce.“

„Není pochyb o tom, že James je zamilovaný do tvé dcery.“

„Ale nemůžeš přinutit lidi, aby se vzali,“ řekla Melanie s lítostí v hlase. „Ale bude to škoda, jestli James ztratí McCairn. Když se nechce oženit s Temperance, možná by se mohl oženit s někým jiným. Neexistuje někdo, do koho byl někdy zamilovaný?“

„Vlastně tu byla jedna dívka, už je to dlouho, ale to byla naprosto nevhodná partie.“

„Myslíš něco jako první láska?“ zeptala se Melanie, oči vykulené.

Rowena se na okamžik zamyslela. „Kenna. Tak se jmenovala. Nepamatuji si toho o ní moc, jenom že to byla nesmírně hezká dívka, mnohem hezčí, než by pro ni bylo dobré. Kdyby měla ty správné rodiče a správný původ, mohla být partií pro krále.“

„Ale protože se narodila v rodině nějakého chalupní-ka, nebylo jí dovoleno provdat se za zemanova nejstarší-ho syna.“ Melanie dávala jako Američanka najevo své znechucení.

Ale Rowena její pocity nesdílela. „Přesně tak,“ řekla pevně. „Ale Jamesova matka ji poslala do školy v Glasgow a mně se zdá, že si našla dobrého manžela. Jamesova matka byla vždycky štědrá, když šlo o její vlastní dobro.“

„Ach,“ řekla Melanie. „Je vdaná.“

„Ne, myslím, že už je to dávno, co ovdověla. Vlastně… ano, teď si vzpomínám, Angus a já jsme s ní před lety navázali kontakt, ale ona nás odmítla.“ Rowena se napila. „Vykládala jsem ti, že jsme Jamesovi posílali spousty žen. Ale možná že když už zakusila, jak chutná vdovství… Hmmm, možná bych jí měla napsat důraznější dopis. Vysvětlím jí, že když se provdá za Jamese, bude to pro ni obrovský krok do společnosti a zvýší jí to prestiž.“

„Ale co láska? James musí milovat ženu, kterou si vezme, a já myslím, že miluje moji dceru.“ V Melaniině hlasu zazněla stopa lítosti.

„Třesky plesky. V sázce je země a dědictví. Když je James tak hloupý, že neví, že je zamilovaný do tvé ztřeštěné dcery, pak si nic lepšího nezaslouží. Ať to nakonec dopadne, jak chce, alespoň budu vědět, že jsem zachránila McCairn pro budoucí generace.“

Rowena postavila svou sklenici na whisky. „Ale jedno mě mate. Proč navrhuješ, aby do toho vstoupila další žena?“

„Když byla Temperance ještě dítě, jediné, co ji přimělo něco udělat, bylo vysvětlit jí, že to udělat nemůže. Říkala jsem třeba: ‚Temperance, drahoušku, dnes si rozhodně nemůžeš vzít své nové růžové šaty, a až přijede pratetička, zůstaneš ve svém pokoji. Ona si myslí, že děti dělají jenom nepořádek a hluk.‘ Výsledkem samozřejmě bylo, že Temperance seděla v salonu oblečená do hezkých šatiček v naprosté tichosti a manželova stará teta mě chválila, jakou jsem to vychovala roztomilou, zdvořilou a poslušnou dcerušku.“

„Chápu,“ řekla Rowena, ale zmateně se mračila; pak se usmála. „Ach, ano. Opravdu chápu. Nechceš tu tedy ještě zůstat a pomoci mi s tím dopisem pro Kennu? Obávám se, že už nemám tak pevnou ruku jako dříve.“

Melanie se zdrženlivě usmála a řekla, že ráda pomůže.

Když služka přinesla dopis, Kenna Lockwoodová ležela na posteli. Prostěradla byla hedvábná a navoněná a i ona byla oblečená do hedvábí. Dobře věděla, že jí to nejvíce sluší, když je obklopená spoustou hedvábí barvy šampaňského. Těžké damaškové závěsy v oknech byly zatažené, ačkoliv venku bylo jasné poledne. V Kennině ložnici byla vždycky noc; světlo svíček totiž bylo mnohem lichotivější než slunce.

Vedle postele se svlékal Artie. Byl jedním z Kenni-ných mladších milenců, skoro o deset let mladší než ona, ale neměl o tom zdání. Jeden z jejích starších „přátel“, jak jim raději říkala, jí jednou žertem řekl, že její ložnice je rok od roku zšeřelejší, takže díky tomu Kenna nikdy nestárne. Víckrát se s ním nesetkala.

Nyní si hověla na posteli, natáčela hlavu tak, aby ji ten chlapec viděl z toho nejlepšího úhlu, a dopis v ní probudil zvědavost. Měl šlechtický znak rodu McCairnů.

Artiemu trvalo celou věčnost, než si sundal kalhoty, pak se pomalu posadil na saténem polstrovanou židli a začal si rozvazovat boty. Kenna si vzdychla. Kam se poděl jejich romantický vztah? Kam se poděla touha? Ta bezhlavá vášeň, kterou dříve cítila? A kterou k ní cítíval tento muž?

Když Artie uslyšel povzdech, vzhlédl k ní s úsměvem, takže se otočila, aby neviděl, jak se mračí; pak ze stolu zvedla dopis, dlouhým nehtem roztrhla obálku a otevřela ho. Rychle ho přelétla pohledem.

V příští vteřině se na posteli posadila a úplně zapomněla, že se má držet ve smyslné, provokativní póze.

„Pane na nebi!“ řekla udiveně. „Chtějí, abych se vrátila a vzala si ho. Nebo alespoň chtějí, abych předstírala, že si ho chci vzít. Nebesa, ono to snad vypadá, že ta stará ochechule je přesvědčená, že jí to dlužím!“

Když pohlédla na Artieho, viděla mu ve tváři nejživější zájem, jaký už tam týdny nebyl. Ztrácí snad svůj půvab?

„Kdo chce, aby ses vdala?“ zeptal se a konečně vstal ze židle a přešel k pelesti postele.

„Nikdo,“ opáčila Kenna a odložila dopis stranou, pak k němu natáhla paže.

„Ale to není obyčejný papír. Kdo ti píše?“

Kenna spustila paže a na chvíli odvrátila tvář. Co jí bylo platné, že se dobře vdala a že jí zesnulý manžel zanechal skrovné jmění (které okamžitě celé utratila). K ničemu jí nebylo ani to, že strávila dva roky na Glas-gowské univerzitě. Ti mladí snobi jako by vždycky věděli, odkud Kenna pochází. A nebylo to proto, že jim prokazovala přízeň na oplátku za pár „dárků“. Znala pár hraběnek, které byly ve finanční tísni, a věděla, že dělají přesně totéž. V tom to nebylo. Chlapci jako Artie vždycky poznali, kdo k jaké třídě patří.

Kenna stiskla zuby. „Nikdo,“ zopakovala. Když se Artie snažil dosáhnout na dopis, ucukla; když však viděla, že se zajímá více o dopis než o ni, řekla si, no a co, zájem je zájem. „Jsou to dvě staré ženy. Před lety jsem se s jednou z nich seznámila a ony mě nyní chtějí provdat za muže, kterého jsem kdysi znala. Nebo alespoň chtějí, abych předstírala, že se za něj chci provdat. Po pravdě, ten dopis nedává moc smysl.“

„Chtějí tě využít?“ V Artieho hlase byl soucit, a to Kenna nesnášela. „Myslím, že chtějí, ale já se tam zpátky nevrátím.“

„Proč si myslí, že bys přijela?“

„Zdá se, že mají absurdní představu, že jim něco dlužím. Matka toho muže – jmenuje se James – mi zaplatila studia, takže ty dvě si teď myslí, že bych to měla rodině oplatit tím, že jim prokážu tu laskavost.“ Jak přemýšlela o tom, co stálo v dopise, její hlas se začal hněvivě zvedat. Ta protivná Rowena McCairnová by o takovou, jako je Kenna, ani nezavadila pohledem.

„Ale ty jim nic nedlužíš, pravda?“ řekl Artie, zvedl Kenně paži a začal ji líbat na vnitřní stranu zápěstí.

„To si tedy piš, že nedlužím. Jamesova matka věděla, že jejího syna nemiluji, a vyhrožovala mi, že odhalí mé…“

„Nerozvážnosti?“ zeptal se Artie a zvedl koutky v úsměvu.

„Ano, mé nerozvážnosti před svým Jamesem. James byl k ženám vždycky nevšímavý.“

„Tak co jsi tedy jeho matce řekla, abys z ní dostala peníze na vzdělání?“

Kenna se při té vzpomínce usmála. „Řekla jsem jí, že jestli mě nepošle pryč – ale s náležitou parádou – tak přesvědčím jejího syna, aby se mnou utekl.“

„Takže tě poslala do školy a oni si teď myslí, že jim za to něco dlužíš.“

Při těch slovech Kenna vyprostila svou paži z jeho sevření. V chlapcově hlase znělo pobavení a ona si vzpomněla, že je jeden z „nich“. „Teď ne,“ odbyla ho, odhodila přikrývku a vstala z postele.

Chlapec se natáhl do polštářů a sledoval ji, jak přechází po pokoji.

Šla k toaletnímu stolku u protější zdi. S každým rokem narůstal počet kelímků a lahviček s oleji a krémy, které tam stály. „Jenom jediný muž mě zajímal v tom Bohem zapomenutém místě, kde lišky dávají dobrou noc. Gavie Dougall,“ řekla, jak se přehrabovala v zásuvkách.

O pár chvil později se vrátila do postele, posadila se vedle Artieho a otevřela červenou koženou krabičku, pak opatrně vysypala její obsah na hedvábnou prachovou přikrývku. „Léta jsem si tyhle věci neprohlížela,“ řekla zjihle a zvedla náhrdelník ze sušeného vřesu. Dro-lil se jí mezi prsty, takže ho opatrně položila zpátky do krabičky. Byla tam malá knížka uvnitř s tenkou tužtičkou, taková ta, co si do ní slečny zapisují taneční pořádek. A malý kamínek ohlazený vodou.

Kenna sevřela kamínek v ruce a její oči se zasnily. „Gavie mi dal tenhle kamínek té noci, kdy jsme se prvně milovali,“ vyprávěla něžně. „Oběma nám bylo čtrnáct a já si stále vybavuji vůni vřesu.“

„A on si tě nevzal? Ten rošťák.“ Artieho hlas byl škádlivý.

Kenna položila kamínek zpátky do krabičky. „Ne, chtěl si mě vzít, ale já jsem měla jiné plány. Rozhodla jsem se, že si vezmu nejstaršího syna klanu, protože měl víc peněz, takže Gavie utekl za prací do Edinburghu. Později jsem se doslechla, že se oženil s nějakou sirotou a po letech se vrátil domů. Ale tou dobou už jsem byla poslána do školy a James byl ženatý s nějakou jinou.“

„Co je tohle?“ zeptal se Artie, zvedl tenký kousek mosazi, a tím zastavil příval Kenniných vzpomínek. Mosazná ozdoba měla vyražené dírky, takže připomínala krajkový ubrousek.

„Tretka od mého prvního milence,“ odpověděla Kenna s úsměvem nad roztomilými vzpomínkami, které všechny ty předměty přinášely.

„Nebyl snad hazardní hráč, že ne?“

Při těch slovech Kenna bleskově vztyčila hlavu a její mysl opustila krajinu snění. „Proč?“

„Takovou podobnou věc jsem viděl jako dítě. Otec mi vysvětlil, k čemu to je. Říkal, že jeden proslulý hazardní hráč měl něco podobného ve vějíři. Vypadalo to jako ozdoba, ale když ten vějíř držel před obličejem a podíval se na karty ostatních hráčů, viděl vzorek, který prozrazoval, jaké karty ostatní hráči drží. Pocházely všechny od stejného tiskaře, ale ten člověk tiskaře podplatil, aby pozměnil vzor na rubu.“

Kenně tlouklo srdce tak rychle, že mohla sotva promluvit. „Nepamatuješ si náhodou jméno toho hazardního hráče, viď?“

Artie se usmál a prohlížel si ten tenký kousek mosazi. „Nevzpomenu si na příjmení, ale věřila bys mi, kdybych ti řekl, že šlo o nějaký starý rod? Na míli dlouhý rodokmen, takové ty věci. Rod, který bojoval s králi. Můj otec o tom vyprávěl velice zábavné věci. Říkal, že muži v té rodině buď počestně umřou, nebo jsou zabiti –“

„V hanbě. McCairnové,“ zašeptala Kenna. „Klan McCairnů.“

„Ano, to je ono. Jak jsi to věděla?“

„Tak kvůli tomu se rvali,“ řekla tiše. „Tohle je jedna ze šablon starého pána, se kterou podváděl v kartách.“ Pomalu si vzala od Artieho ten mosazný kousek a držela ho, jako by byl prokletý. „Kvůli tomuto kousíčku mosazi zemřela jedna žena,“ řekla a odhodila šablonu na postel vedle jeho ruky.

Artie, zdá se, neměl nejmenší strach dotknout se takové věci. Zvedl ji a přidržel ke světlu. „Jmenovala se ta žena Edweena?“

„Ano,“ přikývla Kenna. „Jak to víš?“

„Na okraji je vyryto její jméno.“

„Je na tom vyryto jméno té ženy?“ podivila se Kenna. „Ale to nedává smysl. Ona to našla a její manžel…“ Kenna si špičkami prstů třela spánky. „Ne, počkej. Co Gavie říkal, když mi to dával? Řekl, že tu věc viděl na jejím stole. Slídil v její ložnici, ne v ložnici starého pána. Gavie tu věc sebral, ale vtom uslyšel někoho přicházet, a tak se schoval ve skříni. Neuvědomil si, že tu ozdobu stále drží v ruce. Říkal…“

Na okamžik se odmlčela. „Ano, Gavie říkal, že to hledala, zuřivě prohledávala zásuvky, a on se cítil mizerně z toho, že to má u sebe, protože tu ženu měl vždycky rád. Říkal, že chtěl počkat, až odejde, a pak to upustit na podlahu, aby si myslela, že to tam leželo celou dobu.“

„Ale někdo ji zabil?“

„Ano. Do pokoje vstoupil její manžel a ona ho obvinila, že jí to ukradl. Gavie říkal, že došlo k hrozné pranici, oba byli velmi rozzuření, křičeli a ječeli a vzájemně se obviňovali ze strašných věcí. Gavie byl tehdy ještě dítě, takže ani nepomyslel na to, že vystoupí ze skříně a tu věc vrátí. Ale v příštím okamžiku se stalo, že ji ten muž zastřelil. Gavie říkal, že to byla nešťastná náhoda. Byla to její pistole. Křičela, že se jí z něho dělá špatně a že má plné zuby toho, jak slídí v jejích věcech, takže vytáhla krátkou pistoli s velkou ráží. A když se jí starý pán snažil tu zbraň vytrhnout, vyšla rána.“

Kenna se odmlčela a pohlédla na Artieho. „Poté se všichni z domu seběhli a v tom zmatku se Gavie protáhl ze skříně. Ani si neuvědomoval, že stále drží v ruce tu mosaznou ozdobu, všiml si toho až venku, a to už se příliš bál někomu prozradit, co viděl. Vlastně o tom nikdy nikomu neřekl, až po letech, když se z nás stali milenci.“

„Ona byla také hazardní hráčkou?“

„Ne, hrál jenom starý pán. Doslechla jsem se, že později šel v jeho stopách i jeho vnuk Colin. V té rodině je hazard jako nemoc a napadá její členy ob jednu generaci.“

„Tak co myslíš, že s tou šablonou dělala? Chtěla ji pozměnit, aby manžel u karetních stolků prohrával? Možná doufala, že ho někdo zastřelí, až se zjistí, že podváděl,“ řekl Artie a stále si šablonu se zájmem prohlížel.

„Možná, ale proč je na té věci její jméno? Jako kdyby to byla její šablona, a ne jeho.“

„Možná měla v úmyslu sama hrát, porazit ho vlastními zbraněmi. Ale ať to bylo cokoliv, tahle věcička pro ni musela být důležitá, protože na starého pána vytáhla zbraň, když si myslela, že ji ukradl. Ona vůbec nehrála?“

„Svým způsobem vlastně ano. Předháněla se s ním v utrácení. Co on neprohrál, to ona utratila. Gavie říkával, že –“ Najednou se Kenna zpříma posadila, oči vytřeštěné.

„Co je?“ zeptal se Artie nadšeně.

„Poklad. Všechno tam po ní někde zůstalo. Karty. Balíček karet pro Jamese. Ne pro Colina. Ukázal mi ho. Na kartách obrázky pokladu.“

„Vůbec ti nerozumím,“ zlobil se Artie, proč mu nevysvětlila, o čem to mluví.

Kenna najednou chytila šablonu, pak vyskočila z postele a zvedla dopis. Druhou rukou zatahala za šňůru zvonku, aby přivolala služku. „Vypadni.“

„Prosím?“

„Vypadni. Hned. Odejdi. Nikdy se nevracej.“

„Co se ti stalo?“

„Nic. Budu se vdávat, to je všechno. Budu se vdávat za muže, který o tom neví, ale je pohádkově bohatý.“

Artie chvíli vypadal rozzlobeně, že ho takhle propouští, ale pak se pomalu, svůdně usmál. „Mohu tě přijet navštívit?“

Kenna si ho prohlédla od hlavy k patě. „Pokud se na Jamese pamatuji správně,“ řekla roztomile, „páchne ovcemi. Samozřejmě mě smíš navštívit. Ale ne dřív než budu vdaná.“

„To se rozumí,“ řekl Artie, přehodil si oblečení přes ruku a prošel kolem šokované služky úplně nahý.

18. KAPITOLA

Temperance byla ve své ložnici, kde pobývala často od té doby, co se s Jamesem pohádali. Zaobírala se psaním poznámek o tom, co vypozorovala v McCairnu, a snažila se vytvořit si plán, co z toho využije, až se vrátí do New Yorku.

Když uslyšela klepání na dveře, vzhlédla a řekla: „Vstupte,“

Stála tam nějaká starší žena a Temperance chvíli trvalo, než si ji zařadila. Byla to matka Finoly.

Temperance se na ženu usmála, ale nechtěla se nechat zdržovat od svých přednášek, a navíc přesně věděla, co ta žena chce. „Ach,“ řekla, „to byla vaše dcera, kdo dělal ty návrhy šatů. Ano, budu je mít brzy. Jenom jsem na to zatím neměla čas.“

„Ne,“ odvětila ta žena. „Já jsem nepřišla kvůli tomu. My vás chceme pozvat na večeři.“

„Na večeři?“ opakovala Temperance roztržitě. „Aha, večeře. Zajděte za Eppie do kuchyně; dá vám něco k jídlu.“

Žena se však nepohnula a Temperance cítila, že se na ni upřeně dívá. Rozmrzele odložila pero. „Opravdu se k těm návrhům dostanu,“ slíbila ženě. „Nezapomenu.“

Žena neztrácela svůj úsměv. „Věřím vám, že nezapomenete, a jsem si jistá, že uděláte pro mou dceru to, co jste udělala pro Grace, ale teď jsem se vás přišla zeptat, jak by se vám líbilo dát si něco k jídlu?“

Temperance tam chviličku jenom seděla a zírala na ni.

Za celá ta léta, co pomáhala ženám, si nemohla vzpomenout ani na jedinou příležitost, kdy by ji někde pozvali na večeři. Když šla navštívit potřebného člověka, vždycky se objevila s košíkem plným jídla –as postupem času si uvědomila, že se od ní takový dárek očekává.

„Neříkejte mi, že nevečeříte?“ zeptala se ta žena a nevěřícně se na Temperance dívala.

„Ne, samozřejmě večeřím jako každý; to jenom že…“

„Jestli čekáte, že se ukáže James, tak to se načekáte, je totiž na kopci, dělá tam společnost své pýše.“

Tomu se Temperance zasmála. „Víte, vlastně mám velký hlad. Jenom se zastavím v kuchyni a vezmu –“

„Ne, nezastavíte,“ prohlásila žena rezolutně. „Buďto půjdete s prázdnýma rukama, nebo nechoďte vůbec.“

„Dobře tedy,“ souhlasila Temperance a vstala, „hádám, že půjdu s prázdnýma rukama.“

Temperance tedy vyšla za tou ženou ven z domu a kráčela s ní dolů k vesnici. Cestou potkaly asi půl tuctu dětí. Od té hodiny bruslení před několika týdny se Temperance s dětmi moc nestýkala. Poslední dobou jí totiž klobouky a poznámky, které si sepisovala, zabíraly tolik času, že moc ven nechodila.

Jak šli všichni k vesnici, děti vedle ní švitořily a Temperance se snažila potlačit úsměv. Bylo jasné, že plánují nějakou oslavu a ona má být jejich čestný host. Přemítala, co asi připravily: nejrůznější proslovy a projevy úcty? Bude uvedena do rozpaků jejich mnohomluvnými díky? Aby řekla pravdu, v skrytu duše doufala, že jim to nebude trvat příliš dlouho, protože měla práci.

Žena se zastavila u jedné z obílených chalup, otevřela dveře a vstoupila dovnitř, pak zůstala stát a čekala na Temperance, až vstoupí. Temperance na okamžik zaváhala. Do tak malého domečku se přece nevejde moc lidí, že ne? Kde budou všichni sedět?

Ale rozhodla se, že to není její starost, organizovat zrovna tuto slavnost. Nechtěla zranit city této ženy tím, že poukáže na to, co je zjevné. Všichni brzy uvidí, že potřebují více místa.

Uvnitř domu hořela v krbu rašelina a dvě děti, chlapec a děvče, seděly za stolem. Mladší z nich, chlapec, pilně kreslil písmena na břidlicovou tabulku, zatímco děvče četlo knížku. Jak podivné, pomyslela si Temperance.

„Posaďte se a udělejte si pohodlí,“ vyzvala ji žena.

Když si Temperance sedala na židli na protější straně stolu, chlapec k ní vzhlédl. „Mamce vás bylo líto, že jste v tom velkém domě úplně sama,“ řekl.

„Pšt!“ okřikla ho matka a skláněla se nad velkým železným hrncem zavěšeným nad ohništěm.

Mě jí bylo líto? podivila se Temperance, ale stále se usmívala. Kde jsou ostatní lidé? „Co to čteš?“ zeptala se děvčátka.

„Homérovu Iliadu“ odpovědělo děvče.

„Aha,“ řekla Temperance překvapeně. „Není to trochu obtížné čtení?“

„Ani ne,“ odpovědělo děvče. „Učitel říká, že člověk se něco naučí jenom tehdy, když usiluje o to nejlepší.“

„Chápu,“ přikývla Temperance, ale nedokázala si představit starého Hamishe jinak než jako hrozného protivu –ovšem je možné, že má ještě jinou stránku. „A co ještě Hamish říká?“ zeptala se Temperance děvčátka; když slyšela odpověď, překvapilo ji to.

Melanie McCairnová přešla přímo kolem své dcery a nepoznala ji.

„Mami!“ ozval se známý hlas, ale když se Melanie otočila, scéna, kterou viděla, jí připomněla dětský příběh o Heidi. Její vysoce kultivovaná dcera neměla své dlouhé vlasy v obvyklém úpravném, nahoru vyčesaném účesu, ale spletené do copů, které jí spadaly přes ramena. A místo ‚svých krásných šatů šitých na míru měla na sobě kostkovanou sukni, která vypadala, jako kdyby ji posledních pět let prali v horském prameni, a halenu z režného plátna.

Ačkoliv Temperance byla úplně jiná, než jak ji znala, neviděla Melanie svou dceru ještě nikdy tak kypět zdravím.

„Temperance?“ vyhrkla, oči dokořán.

„Netvař se tak vyjeveně,“ řekla Temperance se smíchem a podávala misku, pravděpodobně plnou mléka, nějakému dítěti, které na ni čekalo.

Melanie pohlédla z Temperance na kozu, uvázanou na provaze vedle ní, pak zpátky na dceru, pak na dítě, které drželo misku s mlékem, pak zase zpátky na svou dceru.

„Ano, mami,“ přitakala Temperance se smíchem, „právě jsem podojila kozu.“

Protože Melanie na takovou novinku nenacházela odpověď, stála tam a překvapeně na dceru zírala.

„Nechtěla by ses napít mléka?“ nabídla jí Temperance. „Tomu se nic nevyrovná, když je čerstvé, přímo, ehm, od zdroje.“

„Ani ne,“ odmítla Melanie a ucouvla. „Jamesova teta a já jsme sem přijely, abychom si s vámi dvěma promluvily o něčem důležitém.“

„Samozřejmě,“ přikývla Temperance a napřed maminku vřele objala. Pak ustoupila, položila jí paži kolem ramen a společně se vydaly po cestě z vesnice k domu.

„Mám kočár,“ namítla Melanie a podívala se po očku na dceru. „Ne, raději se projdeme, co říkáš?“ Melanie byla čím dál zmatenější, protože dříve její dcera nechtěla udělat pěšky ani krok. Říkala, že je rychlejší jezdit v kočáře, a vůbec ráda dělala všechno co nejrychleji. Ale tato Temperance, která nosila vlasy učesané tak, jako když jí bylo dvanáct let, to byla nějaká jiná žena, kterou její matka neznala.

„Co sis to vymyslela?“ zeptala se posléze Melanie hlasem plným zvědavosti.

Temperance se zasmála, paži stále okolo maminčiných ramen. „Vydržela jsi to déle, než jsem myslela. Co říkáš tomuhle?“ zeptala se, o krok ustoupila a zatočila se dokola ve své dlouhé, vybledlé sukni. Kolem pasu měla široký kožený pásek, zapjatý těžkou cínovou sponou.

Otočila se, aby na maminku viděla; pak šla pozadu, dívala se na matku a na vesnici. „Prožila jsem tři nejzvláštnější dny svého života, abys věděla.“

„Dojila jsi kozy?“ zeptala se Melanie se zvednutým obočím.

Temperance se otočila, ohlédla se a zpomalila chůzi, za což jí byla Melanie vděčná.

„Ano,“ odpověděla po několika okamžicích. „Já…“ Odmlčela se, pohlédla k velkému domu a přemýšlela o posledních několika dnech; pak šla pomalým krokem S maminkou po pěšině a vyprávěla jí o těch posledních dnech. Začala tím, jak ji matka Finoly pozvala na večeři.

„Byla to tak prostá věc, ale pro mě tak mimořádná,“ vysvětlovala. „Jsem zvyklá na večeře a proslovy a –“

„Ale tohle bylo obyčejné,“ skočila jí do řeči Melanie a pozorně si dceru prohlížela.

„Ano, bylo,“ přitakala Temperance s povzdechem. „Nikdo se nestaral o to, kdo jsem a co bych pro ně mohla udělat. Naopak chtěli udělat něco pro mě.“

„Pověz mi to do všech podrobností,“ požádala Melanie nadšeně. „Nesmíš vynechat jediné slovo.“

A Temperance začala vyprávět, jak s maminkou kráčela k domu, chvíli pomalu, chvíli pozpátku, chvílemi se dokonce zastavila a zadívala se zpátky na vesnici, to když si vzpomněla na něco neobvyklého, co se jí přihodilo.

„Jistě není těžké pochopit, že při své neradostné práci často zapomínám, že je ve světě i štěstí,“ vykládala Temperance. „Vídávám jenom ženy, kterým se přihodily strašné věci. A muže…“ Usmála se. „Myslím, že někdy zapomínám, že ne všichni muži na světě jsou povaleči a opilci.“

„Líčila jsi mi, jaký je James dříč,“ připomněla jí Melanie jemně, ale když viděla, jak se při vyslovení toho jména dceři stáhly rty do úzké čárky, raději změnila téma. „Takže jsi byla pozvána na večeři?“

„Ano,“ řekla Temperance a znovu se usmála. „A myslela jsem si, že je to nějaká slavnost nebo něco. Ale byla to obyčejná rodinná večeře, a když mi od ohně chytila sukně, tak –“

„Cože?!“

„Neublížila jsem si, ale moje šaty byly zničené, takže

Finolina matka vytáhla z truhly tohle, a to ti je tak úžasně pohodlné!“

„A také docela slušivé.“

„Ano,“ přikývla Temperance zamyšleně. „Jsou to milí lidé,“ pokračovala s láskou. „Starají se o každého, koho přijmou za svého. Počkej, až ti budu vyprávět o dětech.“

Melanie sledovala svou dceru a naslouchala. Temperance se pustila do vyprávění roztomilého příběhu o tom, jak strávila den s dětmi z McCairnu.

„Děti prohlásily, že jsem jim toho dala tolik, že je teď řada na nich, aby mi to oplatily. Říkaly to upřímně, od srdce. Žádný dospělý po nich nechtěl, aby přišly s takovým nápadem. Dovedeš si něco takového představit?“

Melanie se bála na tu otázku odpovědět. Od doby, kdy její dceři bylo čtrnáct a zemřel jí otec, Temperance jako kdyby složila přísahu, že se vzdá v životě veškeré radosti. Někdy měla Melanie pocit, že její dcera věří, že zavinila otcovu smrt, a že kdyby nebyla tak lehkomyslná a nestarala se tehdy tolik o narozeninovou oslavu své nejlepší přítelkyně, možná by její otec nezemřel. Ale i kdyby na příčině nezáleželo, od toho hrozného dne, kdy otec naposledy vydechl a pak se mrtev zhroutil na desku psacího stolu, se Temperance oddala jenom a jenom dobročinnosti. Melanie věděla, že její dcera se zásadně neúčastnila večírků, pokud nebyly pořádány za nějakým dobročinným účelem.

Ale nyní to bylo jiné. Teď tu před ní stála žena skoro třicetiletá a vykládala, jako kdyby jí bylo znovu čtrnáct a ty poslední roky se ani neudaly. Vyprávěla o tom, jak jí děti ukazovaly ptačí hnízda a úlomky hornin podivného tvaru a jak s nimi hledala maličké studánky schované v trávě.

„Myslela jsem si o nich, jak jsou ubožáčkové ochuzení, protože nikdy neviděli kolečkové brusle,“ vykládala Temperance, „a zatím…“

„A zatím jsi zjistila, že na světě jsou i jiné věci než jenom moderní zábava?“

„Ano,“ přikývla Temperance s úsměvem. „Děti jsou tu právoplatnými členy každé rodiny. Mají svou práci a povinnosti a všichni se navzájem výborně znají.“

Temperance se odmlčela, aby se nadechla. „A také je tu Hamish.“

„HH?“ škádlila ji Melanie. „Hrozný Hamish?“

„Myslím, že jsem ho špatně odhadla. Zpočátku bylo těžké si ho oblíbit. Je tak nabubřelý, tváří se tak důležitě. Zjistila jsem, že mě považoval za…“

„Děvče z velkoměsta, které tu bude kazit jemu svěřené ovečky?“

„Ano, přesně tak,“ řekla Temperance. „Ale těžce pracuje pro zdejší lidi a ví přesně, v čem je které dítě dobré a co udělat nedokáže. A další věc, on nedělá žádné rozdíly mezi muži a ženami. Myslela jsem si, že mu jeho žena dává doušek něčeho ostřejšího před spaním, aby si ho udržela od těla, ale nyní si myslím, že to potřebuje, aby se dokázal odtrhnout od práce.“

Už byly u velkého domu, ale Melanie chtěla dál poslouchat dceřino vypravování. Neviděla Temperance tak… tak… šťastně vzrušenou, tak se to jedině dá popsat, od té doby… no, od té doby, co jí zemřel tatínek.

Ale ve dveřích domu stála Rowena. Dovedla je do jídelny, kde na ně čekal James. A v ten okamžik, kdy ho Temperance spatřila, ji dobrá nálada opustila. James ještě přilil oleje do ohně, když si ji prohlédl od hlavy k patě, v očích překvapení, že ji vidí s copy a v tartanu, a pak se pohrdavě ušklíbl a prohodil: „Míšení s barbary?“ V tu chvíli si Melanie myslela, že se snad oba pustí do pěstního souboje.

S hlubokým povzdechem se posadila ke stolu a čekala, až Rowena začne.

„To je ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy slyšela,“ prohlásila Temperance. „Kdo mohl napsat tak pitomou závěť?“

„Muž má právo dělat se svým vlastním majetkem, co ho napadne,“ řekl James a pohlédl na Temperance se rty nasupeně sevřenými.

Seděli u jídelního stolu v Jamesově domě v McCaimu, v krbu hořel oheň. Kolem stolu s nimi seděly Jamesova teta Rowena a Melanie. Obě ženy právě pověděly Jamesovi a Temperance o závěti, kde se pravilo, že se James musí oženit z lásky před svými pětatřicátými narozeninami, jinak že o všechno přijde.

Temperance seděla a nevěřila tomu, co právě slyšela o závěti, vůbec nechápala, co jí to tu vykládají.

„No prosím, klidně,“ prohodil James, ruce zkřížené na hrudi. „Ať si Colin vezme tohle zatracené místo. Bude tu vítán.“

To vytrhlo Temperance z jejích myšlenek. „Ty musíš být ten největší sobec pod sluncem,“ zašeptala a měřila si ho pohledem. V posledních týdnech ho mnoho nevídala, od té noci, kdy spolu… spolu…

„Nejde tady přece jenom o tebe, že ne?“ řekla mu a znělo to hněvivěji, než měla v úmyslu, ale nechtěla si připomínat tu noc, kterou spolu strávili. „A co ti ostatní lidé tady? Máš vůbec představu, jak nádherné místo je tato vesnice? Je to dokonalý klenot, kde se lidé starají jeden o druhého. A ty to chceš zničit! Co když ten tvůj ničemný bratr prohraje McCairn v kartách? Kdo se postará o lidi z vesnice?“

„A odkdy se ty vůbec o McCairn staráš?“ odsekl jí James. „Nemůžeš se přece dočkat, až odsud vypadneš a vrátíš se do New Yorku, k lidem, kteří tě opravdu potřebují!“ Každé slovo bylo výsměch. „A co ty víš o mém bratrovi, abys mu nadávala? Byl to tvůj otec, kdo –“

Temperance vyskočila ze židle. „Jak se opovažuješ zmínit tady mého otce? Můj otec byl světec, naprostý světec, zvláště ve srovnání s tvým. Celá moje rodina je –“

James stál, nakloněný k Temperance, připravený ji ukřičet.

„Nikdo z nás tu nemá právo hovořit o svatosti,“ pronesla Melanie nahlas, a tak je oba přiměla, aby se k ní otočili. Pak pohlédla na svou dceru. „Milá Temperance, než hodíš kamenem, možná by sis měla vzpomenout na tetu Isabellu a strýce Dugana.“

Temperance okamžitě zrudla ve tváři; pak se posadila, stejně jako James.

Rowena si odkašlala a podívala se z Jamese na Temperance, pak zase zpět. „Doufala jsem, že bychom to mohli urovnat jako civilizovaní lidé, ale vypadá to, že vy děti se nevydržíte slušně chovat, abychom se na něčem usnesli. Melanie, drahá, myslím, že bychom měly odjet.“

„Ano, jistě,“ souhlasila Melanie a chystala se vstát.

„Počkejte!“ zvolali James i Temperance unisono. Podívali se na sebe a okamžitě zase uhnuli pohledem.

„Já…,“ začala Temperance, „já myslím, že bychom si o tom měli pohovořit. Ta závěť je hloupá –“ Zvedla ruku, aby odrazila to, co chtěl říci James. „Je hloupá, ale existuje, a ačkoliv nemám ani ponětí, proč by měl člověk psát takové věci, musíme se s tím vypořádat, jak jste řekla, jako civilizovaní lidé. Zaprvé si myslím, že je nám všem jasné, že to tady nesmí připadnout Colinovi. Nikdy jsem se s ním sice nesetkala, ale slyšela jsem toho o něm až dost.“

Otočila se k Jamesovi s chladnou tváří. „Souhlasíš se mnou? Nebo opravdu chceš přenechat všechny svoje milované ovečky hazardnímu hráči?“

„Raději hráči než nějaké americké dobrodějce,“ zamumlal James.

„Co to bylo?“ zeptala se Rowena nahlas s rukou u ucha. „Mluv nahlas, Jamesi, víš, že jsem trochu nedoslýchavá.“

„O tom nic nevím,“ řekl James potichu a přimhouřil oči na svou starou tetu. „Ty slyšíš i to, že ti sloužící o tři poschodí níž usrkávají tvou vzácnou brandy.“

Tomu se Rowena usmála a opřela se do židle. „Tak co s tím vy dva chcete dělat?“

„Chceme to tu zachránit,“ odpověděla Temperance rychle. „Někdo se musí obětovat pro druhé.“ Otočila se k Jamesovi a pohlédla na něj s tázavě zdviženým obočím..

Dlouho se jí díval do očí; po chvíli krátce přikývl a Temperance se otočila zpět, aby pohlédla přes stůl na matku a na Rowenu.

„Dobře,“ řekla tiše, „my se vezmeme. Ne proto, že to chceme, ale abychom udrželi vesnici pohromadě. Jde tu o lidi, kteří jsou mnohem důležitější než my dva.“

Při těch slovech se na sebe Rowena a Melanie podívaly s rozpačitým výrazem ve tváři; pak pohlédly zpátky na Jamese a Temperance.

„Ale drahoušku,“ řekla Melanie po chvíli, „my přece nežádáme, abyste se vzali vy dva.“

„Nežádáte?“ zeptala se překvapeně Temperance. „Ale já jsem myslela, že to právě chcete.“

„Panebože, to ne!“ zvolala Rowena nahlas. „Vaše manželství by bylo horší, než jaké měl Jamesův dědeček a jeho žena, a podívejte, jak to s nimi dopadlo! Ona se zabila, aby se ho zbavila.“

„Ne, nezabila se.“ James a Temperance opět promluvili naráz, pak se podívali na sebe a vzápětí uhnuli očima.

„No dobrá. O tom mi můžete povědět později,“ odbyla je Rowena. „Teď tu máme naléhavější věci. Klíčová slova v celé té závěti jsou ‚z lásky‘. Asi bys měl, Jamesi, vědět, že věřím, že tvůj ničemný bratr přinutil tvého otce, aby tuto –jak Temperance správně říká – pitomou větu přidal do své závěti. Víš, že Colin je takový, jaký je. Předpokládal, že budeš stále ženatý s tou hroznou dívkou a že až nadejde čas, všichni dávno budou vědět, že mezi vámi nemůže být o lásce ani řeči. Colin jenom musel počkat, až vám oběma bude třicet pět let, a pak mu celý McCairn spadne do klína.“

„Třebaže za mnoho nestojí,“ zamumlal James. „Pozemek má nějakou hodnotu, tím jsem si jistá,“ oponovala Rowena. „Dobře,“ odsekl James, „a co ode mě tedy chcete?“

„Aby ses oženil s Kennou a Temperance aby zařídila svatbu,“ oznámila Melanie sladce.

„S kým?“ zeptal se James, zatímco Temperance beze slova hleděla na matku s tázavým pohledem.

„S Kennou, ty hňupe!“ zařvala Rowena na synovce. „S Kennou. S tou dívkou, kterou jsi miloval, když jsi byl ještě chlapec, s tou, kterou sis chtěl vzít, ale tvůj otec tě odvlekl do Londýna. Pamatuješ?“

„Aha,“ řekl James po chvíli. „S Kennou.“ Při tom se usmál, pak se po očku podíval na Temperance, ale ona ucukla hlavou a dál se dívala na matku.

„S Kennou,“ opakovala Temperance hluše.

„Ano,“ potvrdila Melanie a usmála se na dceru. „Abych ti řekla pravdu, doufala jsem, že ty a James… No, uhodneš asi matčiny naděje, ale nyní chápu, že to nemohlo být podle mých představ. Nikdy jsem neviděla dva lidi na sebe tak nevrazit jako vás dva, a navíc, drahá Temperance, tvé poslední dopisy skutečně přetékaly – promiňte, Jamesi – tvou hlubokou nechutí ke všemu v McCairnu.“

„Ty jsi matce řekla, že nenávidíš McCairn?“ zeptal se James tiše.

„To ne!“ ohradila se Temperance rychle. „Mami, nic takového jsem nenapsala. Psala jsem v tom smyslu, že McCairn potřebuje být vtažen do dvacátého století, ale po pravdě řečeno, po těch posledních několika dnech, já –“

„Aha, chápu,“ přerušil ji James. „To jenom mě nenávidíš.“

„A proč ne?“ vyjela na něj Temperance. „Po tom všem, co sis o mně myslel!!“ Otočila se k matce. „Myslel si, že jsem sem přijela, abych si ho vzala. Když jsem pomáhala dětem nebo Grace, myslel si, že to dělám jenom proto, že ho chci dostat, jako nějaká flundra, která –“

„Takhle se nikam nedostaneme!“ zakřičela Rowena. „Poslouchejte, vy dva, poslední věc, na které mi v tuhle chvíli záleží, je, kdo si co o kom myslel. Teď je důležité zachránit McCairn, aby i příští generace mohla o tuto zemi pečovat.“

Naklonila se přes stůl a pohlédla na Jamese a na Temperance. „Ačkoliv se zdá, že vy dva se nenávidíte, snad se shodnete na tom, že nechcete, aby se pozemky rozprodaly a lidi byli vyhnáni ze svých domovů. Mám pravdu, nebo ne?“

„Ano,“ odpověděla Temperance tiše. „Zničit toto místo by byl hřích.“

„Jo,“ řekl James a podezíravě si Temperance měřil. Nešlo mu do hlavy, proč je tak ustrojená.

„Jamesi, je dobré, že přemůžeš tu svou nenávistnou pýchu a že to připustíš,“ pokračovala Rowena. „Problém je nyní v tom, že máme velmi málo času, protože do tvých narozenin mnoho nezbývá, do té doby se musíš oženit z lásky. Protože všechny pokusy mého bratra Anguse dostat tě do chomoutu zklamaly, je načase, aby ses do toho vložil sám.“

Dívala se upřeně na Jamese. „Rozumíš mi, chlapče? Musíš něco udělat, jinak bude tahle tvoje vzácná země pryč. Co si pak počneš? Odstěhuješ se do Edinburghu a najdeš si práci? Jsem si jistá, že tě Angus zaměstná. Co třeba něco za psacím stolem čtrnáct hodin denně?“

James se nenamáhal s odpovědí, ale seděl v hrobovém tichu.

„Nějaké další otázky?“ zeptala se Rowena a podívala se z Jamese na Temperance.

Když žádný z nich nic neříkal, opřela se Rowena o židli. „Jak řekla Melanie, doufaly jsme ve sňatek vás dvou, ale protože je to zjevně nemožné, a –“ Zmlkla, když oba, Temperance i James, začali mluvit naráz.

„Už nechci slyšet o tom, že se některý z vás obětuje a vezme si toho druhého, jenom aby zachránil McCairn, jinak já sama dosvědčím před králem, že se vzájemně nenávidíte, a tudíž nesplňujete podmínky závěti. Nedovolím, aby v této rodině bylo ještě nějaké manželství založené na nenávisti. Vyjádřila jsem se jasně?“

James mlčky seděl a díval se na svou starou tetu. Temperance přikývla. „A ta Kenna, ta si ho chce vzít?“ zeptala se po chvíli. „Panebože, no jistě!“ zvolala Rowena. „Byla do něj hluboce zamilovaná, když byli ještě mladí. Vzpomínáš, Jamesi, jak jste lezli po té skalnaté straně hory a hledali jste ptačí hnízda? Vy dva jste byli nerozlučná dvojice.“

Temperance se otočila, aby pohlédla na Jamese, ale on visel očima na Roweně. „Vzpomínám,“ řekl něžně.

„Té dívce to zlomilo srdce, když jsi ji opustil a odjel do Londýna. Tvé matce jí bylo tak líto, že si předsevzala, že ji nechá vystudovat, doufala totiž, že si pak snadněji najde dobrého ženicha.“

„A to se teď splní, ne?“ podotkla Temperance. „Třebaže má pan McCairn peněz málo, jsem si jistá, že je to více, než co by ta dívka měla, kdyby vyrostla tady.“

„Možná se styděla, že pochází z McCairnu,“ řekl James, a hlas měl tichý, hrozivý, sarkastický. „Možná –“

„Ach ne,“ řekla Melanie nahlas. „To vůbec není ten případ. Kenna si vzala vdovce, který naneštěstí zemřel jen pár let po svatbě, ale nechal ji dobře zabezpečenou. Ona si vůbec nepotřebuje nikoho brát, ale souhlasila s naším návrhem, protože Jamese miluje a vždycky ho bude milovat.“

„Vždyť ho nezná!“ namítla Temperance. „Jak dlouho ho neviděla? Dvacet let? Teď už musí být stará.“

„Žádných dvacet let. A je jenom o dva roky starší než ty, drahoušku,“ opravila ji Melanie klidně a usmála se na ni. „A je docela roztomilá. Vlastně krásná. Nemyslíš, že je krásná, Roweno?“

„Je to snad ta nejkrásnější mladá žena, jakou jsem kdy viděla. Povídala jsem tvojí drahé matce, že Kennu měli namalovat. Myslíš, že by Gainsborough (anglický malíř 18. st., pozn. překl.) dokázal její krásu vystihnout?“

„Když je tak zatraceně úžasná, proč si chce vzít muže, kterého neviděla polovinu života?“ zeptala se Temperance se zaťatými zuby.

„Miluje mě,“ řekl James vesele. „Vždycky mě milovala. Vždycky mě bude milovat. Pravá láska neumírá. Dokonce ani nerezaví, jak jsem slyšel.“

„A co ty víš o lásce?“ odsekla mu Temperance. „Když to nemá kožich a čtyři nohy, tak ani nevíš, že to existuje.“

James zvedl jedno obočí a ztišil hlas. „Měl jsem dojem, že si myslíš, že o lásce něco vím, nemám pravdu?“

„Stalo se mezi vámi dvěma něco, o čem bych měla vědět?“ zeptala se Rowena hlasitě.

„Temperance, drahoušku, ty se přece chceš vrátit do New Yorku, nemám pravdu? Tolik tě tam potřebují,“ řekla Melanie.

Temperance pohlédla z Jamese na maminku. „Ano,“ odpověděla, „chci se vrátit do New Yorku.“ Bohužel, v druhé polovině věty se jí zlomil hlas – ale byla ráda, když viděla, že si toho nikdo nevšiml.

„To je dobře,“ řekla Rowena. „Všechno půjde jako na drátku.“ Podívala se na Temperance. „Tvoje matka mi řekla, co jsi vykonala tady v McCairnu, a já tě za to chválím. Všechno Kenně vysvětlíš, aby v tom mohla pokračovat. Jsem si jistá, že si povede skvěle, protože se tu narodila a byla tu vychována.“

„A dostalo se jí skvělého vzdělání,“ doplnila Melanie.

„A to jsme se ještě nezmínili o její kráse,“ přisadila si Temperance.

„Och, to je jenom pro Jamese,“ řekla Melanie roztomile.

Může dcera praštit svou matku po hlavě litinovým kozlíkem od krbu, a přesto se dostat do nebe, přemýšlela Temperance. Ale na tváři měla úsměv.

„Takže? Je všechno dohodnuto?“ zeptala se Rowena a podívala se z Jamese na Temperance a zase zpět.

„Nejsem si jist, že jsem všechno pochopil,“ řekl James pomalu a zamračeně se díval na tetu.

Temperance se na něj otočila s rozzuřeným obličejem. „Co je tu k nepochopení? Musíš se oženit z lásky, jinak ztratíš McCairn ve prospěch svého bratra, hazardního hráče. Takže tvoje teta s mojí vlastní matkou pro tebe vydolovaly nějakou starou lásku, abys s ní vlezl do chomoutu. Ta žena je vzdělaná a krásná tak, že se kvůli ní div nestrhne válka. Navíc mě daleko předčí ve vedení těch podniků, které jsem já vymyslela a uskutečnila. Tak čemu z toho nerozumíš?“

Jamesovi oči jiskřily hněvem a úsměv, kterým Temperance obdaroval, byl chladný jako závan ledového větru. „Líbí se mi to celé,“ řekl. „Líbí se mi to do posledního puntíku. Není ani jediná drobnůstka, která by se mi nelíbila. Obzváště se mi líbí, že právě ty musíš na tu svatbu všechno připravit. Chci, aby moje…“ Změřil si Temperance od hlavy k patě. „Chci, aby moje nevěsta měla jen to nejlepší. Dohlédni na to, hospodyně.“

S těmi slovy vstal od stolu a opustil místnost.

19. KAPITOLA

Temperance za sebou zavřela dveře, zaklonila hlavu a zavřela na okamžik oči. Byla to taková úleva, mít konečně trochu klidu.

„Máš jich dost?“ zeptala se Grace jemně a vzhlédla od klobouku, ke kterému přišívala květiny. Úpravy skladiště nebyly ještě hotovy, takže stále pracovala v ložnici McCairnova domu. Alys se vrátila do školy a Grace se stále červenala, když si vzpomněla, jak jí dcera vypravovala, že se s Ramseyem schovali v křoví na vrcholu kopce a Ramsey zavolal na Temperance jako James, jehož hlas dokonale napodobil.

Temperance se posadila na židli naproti Grace a povzdechla si. „Může se z vlastní matky stát nepřítel?“

„Myslím, že to je otázka pro Alys,“ odpověděla Grace s úsměvem, zvedla půl tuctu špendlíků a vložila si je mezi rty.

„Co tvoje matka provedla? Tedy kromě toho, o čem ví celá vesnice?“

Temperance se zašklebila. Je možné, že teprve včera její matka a Jamesova stará teta přijely do McCairnu a obrátily všechno vzhůru nohama?

„To je právě to,“ řekla Temperance zoufale. „Tahle vesnice se chopila informace velikosti rýžového zrnka a vybájila z ní hotový román. Jestli ještě jednou uslyším jméno ‚Kenna‘, asi budu křičet. Příjezd té ženy je zvěstován jako druhý příchod Kristův. Vlastně si myslím, že druhý příchod by vyvolal méně rozruchu.“ Vyzývavě pohlédla na Grace. „A jestli mi i ty budeš podsouvat, že žárlím, tak namouduši… No, nevím, co udělám, ale na něco určitě přijdu.“

„A nežárlíš?“ zeptala se Grace tiše.

Temperance nezaváhala. „Ty jsi byla jeho milenka; ty žárlíš?“

Grace se usmála, protože Temperance neodpověděla na její otázku. „Jestli nežárlíš, tak proč se staráš o to, co si vesničané myslí o –“ Zarazila se, než vyslovila to jméno. „– co si myslí o jeho budoucí ženě?“

Temperance vstala ze židle a přešla k oknu. Ve starém tkanivu záclony byla jedna díra vedle druhé, to jak Grace vystřihovala kousky látky ve tvaru růžových plátků. Temperance myslela na to, že to nebude ona, kdo udělá nájezd na Angusovy sklady plné látek a vybere nové záclony do starého domu. „Možná žárlím, ale ne tak, jak by si někdo myslel. Myslela jsem, že mě tu lidé mají rádi. Myslela jsem, že jsem vykonala něco dobrého.“ I jejím vlastním uším zněl její hlas plačtivě jako hlas dítěte.

Grace se však nerozpovídala o všem tom dobrém, co Temperance vykonala, protože sama měla vlastní důvody, proč se bát Kennina příjezdu, o těch však nechtěla nikomu vykládat. „Co lidé říkají?“

Temperance se posadila zpátky na židli. „Nic špatného, pamatují si o té ženě tolik dobrého. Měla jsem dojem, že se odsud odstěhovala, když byla docela mladá, ale přitom to vypadá, že nějakým způsobem pomohla jednomu každému v této vesnici. A šušká se – a já mám důvod věřit, že s tím začala moje vlastní matka – že James s tou ženou udržoval letitou známost a že ona nyní konečně souhlasila, že se za něj vdá.“

„Až vejde ve známost obsah závěti, tak by se taková informace měla hodit,“ podotkla Grace tiše.

„A Kenna je neopustí! Ona zůstane ve vesnici navždycky!“ vybuchla Temperance tak rozhorleně, až ji to samotnou překvapilo. Pohlédla na Grace a zašklebila se. „Nemám nejmenší právo se kvůli tomu nějak zlobit. Jedna z nich se vrací domů. Není tedy divu, že jsou šťastní a vzrušení. A James si konečně vezme ženu, kterou doopravdy miluje. Ani Tristan a Isolda se nikdy tak nemilovali. Láska Romea a Julie proti té jejich bledne. Nikdo nikdy –“

Temperance se zarazila, přimhouřila oči a podívala se na Grace. „Co je s tebou? Jak to, že neoslavuješ s ostatními?“

„Já, ehm…,“ vyhýbavě pokrčila rameny Grace. V ústech žmoulala špendlíky a uhýbala pohledem, aby se Temperance nemusela dívat do očí. „Jde o McCairna,“ řekla po chvíli a zdálo se, že má radost, že ji to napadlo.

„Co je s ním?“ zeptala se Temperance odměřeně. „Dostane za manželku tu nejkrásnější ženu pod sluncem, navíc hotovou světici. Co by ještě chtěl?“

„Ty přece víš, že je strachy bez sebe, viď?“

„McCairn? Odkdy ten má z něčeho strach? A neříkej mi, že se bojí žen. Vzpomeň si, že jsem mu musela zabránit, aby jednu neshodil dolů z hory.“

„A ty si vzpomeň, že jeho první žena byla tak nešťastná, že se zabila, když se snažila od něho utéci.“

Temperance zvedla cívku hedvábných nití a pohrávala si s ní. „Proč mám pocit, že to tu na mě hraješ? Jsi z něčeho rozrušená, opravdu rozrušená, a nevěřím, že to má co dělat s Jamesem McCairnem.“

Grace pohlédla na přítelkyni a jejich oči se střetly. „Vesničané jsou možná hlupáci, ale já ne. Nechci, abys odjela. Chci, abys to byla ty, kdo se vdá za McCairna a…“ S pocitem, že řekla dost, znovu sklopila pohled ke klobouku, na kterém pracovala.

„Ne…,“ řekla Temperance pomalu, „tak to nemá být. Já sem nepatřím. Už jsem málem uvěřila, že ano. Začínala jsem toto místo opravdu milovat, ale… Ale za těch posledních čtyřiadvacet hodin jsem pochopila, že sem nepatřím. Měla bys vidět, jak je vesnice vzrušená, že se jedna z nich vrací zpátky.“

„Vždycky věděli, že jejich nově nalezená prosperita je svázána s tebou, ale že brzy odjedeš.“

Temperance si hrála s cívkou nití. „Chápu. Hádám, že to věděl i James,“ řekla tiše. „Víš, myslím, že jsem se chovala jako sobecký malý capart. Jemu určitě není příjemné pomyšlení na to, že si musí vzít někoho, koho spoustu let neviděl, a to jenom proto, aby zachránil vesnici.“

Temperance pohlédla na Grace. „Připadá to tak jenom mně, nebo je opravdu zvláštní, že všichni vesničané počítají s tím, že to James udělá? Ani jediný člověk nevyřkl slovo pochybností, že James doopravdy pronese tu větu, která ho s tou ženou navěky spojí. Ale co když se změnila? Podle všech byla roztomilé dítě a obětavá mladá žena, ale lidé se mění. Poznala život v Londýně, vda-la se, léta žila jen sama pro sebe. Třeba se nechce vrátit do tohoto polorozpadlého starého domu.“ Do domu, který jsem uklidila a vyčistila, napadlo ji. Do domu, kterému jsem já vrátila život. Do domu –

„Možná by James ocenil, kdyby si s ním o těchto věcech někdo promluvil. Možná byste vy dva měli odložit stranou vlastní neshody a o celé věci si vážně podiskutovat. Jestli se dobře pamatuji, vy dva jste si spolu povídali rádi.“

Temperance nechtěla, aby Grace viděla, jak jí srdce poskočilo při pomyšlení, že by zase měla strávit pár chvil s Jamesem. Už spolu čtyři týdny skoro nemluvili, a po pravdě řečeno, stýskalo se jí po něm. Prostě a staromódně, stýskalo se jí.

Přesto váhala. „Možná by sis s ním měla promluvit ty. Mě nenávidí.“ Temperance upírala oči na cívku a na Grace se ani nepodívala.

„Každý v McCairnu ví, že jsem byla jeho milenka, ale jenom pár lidí ví o tom, že jsi s ním strávila noc ty.“

Temperance věděla, že jí obličej jen hoří, a z nesmírných rozpaků se jí sevřelo hrdlo.

„Temperance,“ řekla Grace s hlasem plným starostlivosti, „nemusíš být dokonalá. Na tomto světě je ti dovoleno dělat chyby. Zdá se, že každému všechno odpouštíš, tak bys jednou za čas měla dovolit ostatním, aby odpustili oni tobě.“

Temperance se dokázala jenom slabě pousmát; pak uhnula pohledem. Gracina slova byla moudrá a vyřkla je skutečná přítelkyně, ale Temperance nechtěla přijímat odpuštění. Ba co hůř, nelíbilo se jí, že udělala něco, zač potřebuje odpuštění.

Aniž pohlédla Grace do očí, vstala. „Myslím, že si s ním půjdu promluvit. Je čas, abychom mezi sebou vyčistili vzduch. Koneckonců, je téměř po všem.“

„Ano,“ souhlasila Grace tiše. „Brzy budeme mít řádnou lady McCairnovou, takovou, která na všechno dohlédne.“

„Správně,“ řekla Temperance a přemítala, proč se při té myšlence cítí tak hrozně.

James byl jako vždycky nahoře na kopci, obklopen ovcemi. Když Temperance vkročila na mýtinu, ignorovala vyplašené pohledy, kterými ji sledovali ostatní muži. Nechtěla myslet na to, že všichni z vesnice vědí, že jsou s Jamesem na kordy, ani si nechtěla připustit, že tuší, kvůli čemu to je.

„Je téměř po všem,“ zašeptala si pro sebe, pak zvedla hlavu a šla přímo k němu.

Skláněl se nad velkým beranem se zatočenými rohy a díval se mu do tlamy. Temperance se přinutila stočit pohled jinam, aby neviděla jeho mohutná stehna, která odkrýval kilt.

„Myslím, že bychom si měli promluvit,“ řekla.

Nedal najevo, že ví o její přítomnosti, a ona věděla, že ji schválně ignoruje. „Promluvit!“ zakřičela tak nahlas, že sebou ovce škubla a James jí musel ovinout paži kolem krku, aby mu neutekla.

„Cože?“ zeptal se klidně a dál zápasil s velkým beranem. „To mluvíš se mnou?“ pokračoval s přehnaným horalským přízvukem.

Temperance si dala ruce v bok, otočila se a zamračila na muže, kteří stáli kolem nich. Všichni nepokrytě naslouchali a sledovali, co se bude dít.

S úsměvy se otočili a nechali ji s Jamesem o samotě.

„Budeš se dál snažit zamordovat to zvíře, nebo přestaneš a promluvíš si se mnou?“

Aniž ovci pustil, pohlédl na Temperance, a když to udělal, vzpomněla si na jejich společnou noc. Od té doby už týdny nebyli o samotě – teď však věděla, že jsou muži nablízku, a tak si připadala bezpečně. „To záleží na tom, o čem si chceš promluvit.“ Pohlédl jí na břicho a ztišil hlas. „Máš snad pro mě nějakou novinu?“

„Přeceňuješ svou plodnost,“ odsekla mu.

„Možná jsem přecenil tvou,“ odpověděl rychle.

Temperance se musela přemáhat, aby se nezačala smát. Opravdu se jí stýskalo po jeho ješitném smyslu pro humor.

„S mou plodností je všechno v pořádku,“ opáčila, pak si uvědomila, že se začíná hájit – což znamenalo, že on určuje směr, kterým se tato konverzace začíná ubírat. „Doufám, že ti sežere ruku,“ řekla a kývla směrem k beranovi; pak se otočila na patě a vydala se dolů z kopce.

Přesně podle jejího očekávání se jí postavil do cesty. „No tak, pojďme trochu dál od ostatních.“

Temperance se vydala za ním, až spatřila, že ji vede do té chaloupky. Zaryla paty do země a nechtěla se pohnout už ani o píď.

„Aha, ano, chápu, co máš na mysli,“ řekl James. „Tak do jeskyně?“

Temperance zavrtěla hlavou. Nechtěla s ním být tak moc o samotě.

Když odmítla, šel k plochému velkému kameni, na který se posadila, zatímco on se natáhl do trávy vedle ní.

„Tak co tě tedy přimělo vylézt až sem nahoru, aby sis se mnou promluvila, obzvláště vezmeme-li v úvahu, že jsi na mě nepromluvila týdny – když ovšem pominu to křičení? A jsi přesvědčená o tom, že ti takový tupec, jako jsem já, bude rozumět?“

Už měla na jazyku, že se jí po něm stýskalo, ale neřekla to. „Musím naplánovat tvou svatbu,“ prohlásila.

„Aha, tak o tohle ti jde,“ řekl James, utrhl stéblo trávy a vložil si ho do úst. Ležel a zíral na nebe. „Udělej to, jak chceš. Svatba, to je ženská záležitost.“

„Myslím – chci říci… Ach, zatraceně! Ty si tu ženu chceš vzít?“

James pomalu otočil hlavu a podíval se na ni. „Vidíš snad jiný způsob, jak bych mohl toto bezvýznamné místo ochránit? Tento kus země, který je lidem pro smích?“

Temperance se zhluboka nadechla a počítala do deseti. „Myslím, že ty a já bychom měli zapomenout, co bylo řečeno… a co se stalo… mezi námi. To, co jsme od té doby slyšeli, je důležitější než naše osobní problémy.“

James se díval dolů na její kotník a Temperance si vzpomněla, jak líbal tu malou kůstku tam a říkal – Ne! poručila si, na tu noc je lepší zapomenout. Kolikrát jen vykládala ženám, aby zapomněly, co cítily, když je nějaký ničema chlap držel v náručí?!

„Možná jsem tě přecenila a ty nejsi schopný na nic zapomenout,“ prohlásila uraženě.

Když James neodpovídal, podívala se na něj a jeho oči byly chladné. „Když nejsi těhotná, uvidíš, že umím zapomenout na všechno,“ řekl tiše. „Od tohoto okamžiku se budu chovat, jako kdyby se té noci nic nestalo.“

„Dobře!“ odpověděla Temperance pevně. „Takže jsme se dohodli?“ Podala mu ruku, aby si s ním potřásla.

V momentě, kdy se dotkli, poznala, že to byla chyba. Na okamžik podržel její malou ruku ve své dlani a ona věděla, že kdyby ji jen o vlásek přitáhl k sobě, padla by mu do náruče. Neodvažovala se mu pohledět do očí.

Ale on si ji nepřitáhl. Naopak, pustil jí ruku a Temperance uvolnila zadržovaný dech. „Dobře,“ řekla a stále se na něho nedívala. „Myslím, že bychom se do toho měli dát.“ Vytáhla z kapsy tužku a malý notýsek. „Potřebuji vědět všechno, na co si jen dokážeš vzpomenout o té ženě, o… Kenně,“ řekla, „abych mohla naplánovat svatbu. Jaké květiny má ráda? Jaká je její nejoblíbenější barva? Myslíš, že bude chtít něco formálního, nebo ne tak úplně? Které dívky z McCairnu patřily mezi její přítelkyně?“

Odmlčela se, aby se nadechla, a pak čekala s tužkou připravenou; a když James nic neříkal, podívala se na něj. Ležel zase v trávě, stéblo mezi zuby, a zíral do nebe.

„Nemám ponětí,“ prohodil.

„O čem?“

„O ničem. Zdá se, že se na ni moc nepamatuji.“

„Ale podle lidí z vesnice jste do sebe byli bláznivě zamilovaní. Vášnivě. Z celého srdce. Rozdělit vás bylo jako oddělit dvě duše.“

James se zasmál, pak přesunul stéblo do druhého koutku. „Byli jsme ještě děti.“

Temperance zmateně odložila notýsek. „Ale já si jasně pamatuji, jak jsi mi vyprávěl, že jsi byl zamilovaný do jedné dívky z vesnice. ‚Zamilovaný‘ – tak jsi to řekl.“

„Tak jsem asi byl. Kdo ví, co je to zamilovanost?“ Otočil hlavu a podíval se na ni. „Ty to víš?“

„Vůbec ne,“ řekla rychle, pak znovu zvedla notýsek. „Tak dobře, pověz mi o prvním jehněti, kterému jsi pomohl na svět.“

James se do nebe usmál. „Bílé s černou tváří, tři černé nožky. Schoval jsem ho tady na hoře, aby mi ho kuchařka nemohla vykrmit na pečeni.“

„A co to jehně nejraději jedlo?“

„Sedmikrásky,“ vyhrkl James bez rozmýšlení, pak se podíval na Temperance.

„Dokážeš si vzpomenout na ovci, ale ne na první lásku,“ řekla a měřila si ho přimhouřenýma očima.

„Tak dobře, pamatuji se, že měla úžasné dlouhé nohy,“ řekl s úsměvem. „Tedy Kenna, ne to jehně.“

„Chápu,“ přikývla Temperance a zapsala si to do notýsku. „Jako tvoji koně. To je pochopitelné.“

„Ne tak docela jako koně,“ opravil ji James něžně. „Kenna byla to nejhezčí děvče, jaké se kdy v McCairnu narodilo. Její otec byl ošklivý človíček a matka jí zemřela, když byla malá. Otec svoji dceru slepě zbožňoval. Mohla si přát všechno na světě a on jí to dal.“

„Chápu,“ řekla Temperance a dělala si poznámky. „Zhýčkaný jedináček.“

„Ty na to děvče žárlíš, že se za mě vdá místo tebe?“

„Nebuď směšný,“ odsekla Temperance. „Já se nechci vdávat vůbec za nikoho. Musím se vrátit do New Yorku, a to co nejdříve. Je tam mnoho lidí, kteří –“

„– tě potřebují; ano, to už jsem od tebe slyšel. Tak kde jsem to přestal?“

„Zatím jsi mi o ní neprozradil nic, co by mi pomohlo ve svatebních přípravách. Řekla ti tvoje teta, kdy sem přijede?“

„Za tři nebo čtyři dny,“ odpověděl James a pokrčil rameny. „Nepamatuji se. Každopádně to bude brzy.“

Při těch slovech Temperance znovu odložila notýsek a podívala se na něj. „Jamesi, nic mi do toho není, ale svatba je velmi vážný podnik, a možná bys měl trochu přemýšlet, než se do toho vrhneš.“

Když se James otočil, aby se na ni podíval, jeho tvář byla vážná. „A jakou mám možnost výběru?“ zeptal se tiše, ale velmi procítěně. „Mám prosazovat svá přání na úkor přání všech těch lidí tam dole?“ zeptal se a ukázal k vesnici na úpatí kopce. „Mám říci ne, nechci si vzít ženu, na které mi kdysi záleželo, a pak stát opodál, až budou rodiny, které tady žily po staletí, vyhánět z této země? Co se stane s takovými, jako je třeba slepá Brenda, když se neožením?“

„Ona a celá její rodina budou žít z výtěžků jejích knih,“ prohlásila Temperance. „Knih, pro které jsem nedávno našla vydavatele.“

„Ty máš odpověď na všechno, viď? Ty víš, jak vyřešit všechny problémy na světě, viď?“ řekl James tiše.

Temperance vstala. „Dříve jsem věděla, jak si poradit v každé situaci,“ hlesla a ke své hrůze slyšela, že mluví plačtivě. „Můj život býval logický a praktický a měl svůj smysl. Teď už nevím nic. Nevím, kdo jsem nebo co chci nebo… nevím nic o ničem.“

Dívala se na něho s pěstmi zaťatými a rukama spuštěnýma podél těla, ale James se nehýbal. Stále ležel v trávě, ruce za hlavou, a klidně se na ni díval.

A když vůbec nic neřekl, Temperance drcla o jeho chodidlo a pak se otočila a vydala se dolů z kopce.

Netušila, že James dál leží bez pohnutí, zírá na nebe a usmívá se. „Ano, tohle s lidmi dělá láska,“ řekl po chvíli; pak konečně vstal a vrátil se k ovcím. Zavolal si k sobě Ramseye. „Chci, abys dnes večer odjel do Edin-burghu a doručil jeden dopis.“

„Není to dopis pro ni, že ne?“ zeptal se Ramsey s jízlivým úšklebkem.

„Chovej se slušně!“ pokáral James syna. „Ale ne, není to pro Kennu. Je to pro tvého strýčka Colina.“

Když uslyšel to jméno, Ramsey ožil. Se strýčkem Co-linem byla veliká legrace.

„Chci, aby poslal pro někoho do New Yorku.“

„Do New Yorku!“ vydechl Ramsey. „Ale tam chce jet ona. Tam –“

James se na Ramseye podíval pohledem, který ho umlčel. „Už jsem ti někdy špatně poradil? Už jsem tě někdy zklamal?“

Ramsey se na otce podíval pohledem, ze kterého bylo vidět, jak je mu podobný. „Myslím, že by ses jí měl dvořit. I tomu nejposlednějšímu koni věnuješ více pozornosti než jí.“

„Až budu potřebovat radu od chlapce, tak si řeknu. Nezapletl ses s Alys, že ne? Ještě nejsem připravený na vnoučata.“

„Zato já jsem připravený na sestřičku,“ zamumlal Ramsey, ale otec ho slyšel.

„Vynasnažím se, abych ti nějakou opatřil,“ prohlásil vážně.

„Ale s jakou matkou?“ odsekl Ramsey odměřeně.

„Výběr je na mně, ne? Teď jdi a vezmi ten dopis. Mám ho v ložnici na psacím stole. Postarej se, abys ho dal do rukou přímo Colinovi a nikomu jinému. On bude vědět, co dělat. Teď běž, a kdyby se tě někdo ptal, kam jedeš, zalži.“

„Ale…,“ začal Ramsey, ale při pohledu na otce se zarazil. Se zamračeným pohledem se vydal dolů z kopce. Nechtěl, aby Temperance odjela. Viděl, že když tu bude, má celý McCairn naději, ale jestli si jeho otec vezme místní děvče, jakou naději budou mít? Co může dívka z vesnice vědět o vedení kloboučnického závodu a vydávání knih? Nebo o obchodování s alkoholickými nápoji? Temperance byla žena znalá světa. Co může taková Kenna nabídnout?

Jak se Ramsey blížil k úpatí hory, přemítal, jestli má nebo nemá jet do Edinburghu, a přemýšlel, co asi jeho otec strýci Colinovi chce. Ačkoliv ti muži byli dvojčata, byl každý jiný. Jeho otec byl ten vážný, samá práce a žádná hra. Ale strýc Colin si rád hrál. Říkal, že by cestoval tisíc mil, jen aby se zasmál.

Když Ramsey došel k domu, šel nahoru do otcovy ložnice a na psacím stole ležela tlustá obálka, na které bylo napsáno „Colin“. Vedle ní byl vytržený kousek novin a dopis, který vypadal, jako kdyby někomu upadl a šlapalo se po něm. Ale těch dvou věcí si Ramsey nevšiml.

Vložil otcův dopis do kapsy, pokrčil rameny a pomyslel si, že se alespoň u strýčka dobře nají.

20. KAPITOLA

Je tady,“ vyhrkla Grace, sotva popadala dech, jak běžela nahoru po schodech.

Temperance vzhlédla od moře papírů, které měla kolem sebe. Maminka jí napsala, že Angus má takovou radost z toho, že se James konečně žení, že uhradí účet za tu největší svatbu, jakou McCairn kdy viděl.

„Bude to pro něj velká zátěž?“ otázala se Grace, když jí Temperance pověděla o Angusově štědrosti. „Třeba je tak bohatý, že mu na to budou stačit drobné, co má po kapsách.“

Od chvíle, kdy vešlo ve známost, že svatba je na spadnutí, stal se z Grace jiný člověk, pomyslela si Temperance. Ta klidná Grace, s níž se tehdy seznámila, byla nyní sarkastická a nervózní. A ať se snažila sebevíc, Temperance nedokázala přijít na to, co jí dělalo starosti. Také jí ovšem lichotilo pomyšlení, že Grace je rozrušená z toho, že je Temperance brzy opustí a vrátí se do New Yorku.

Od té doby, co mluvila s Jamesem na kopci, uběhly čtyři dny. Byla rozpačitá z toho, jak se tam chovala, a když došla do domu, hodně o tom přemýšlela. Chovala se jako dítě, s těmi svými náladičkami a urážlivostí. Musí přestat hloubat nad tím, proč je neustále buďto rozzlobená nebo divoce šťastná nebo melancholická, proč se jí nálady tak často a tak náhle střídají. Temperance si přísahala, že vrhne všechny své síly na splnění svého posledního úkolu – svatební přípravy; pak z McCairnu navždy odjede. Vrátí se do New Yorku, na místo, kam patří, kde nežije ve světě neustále se měnících nálad.

„Taková ztráta času,“ řekla si, pak se podívala na seznam obchodníků, jenž jí poslala matka. Se všemi se měla před svatbou domluvit.

„Nevím, proč si Kenna nemůže naplánovat vlastní svatbu sama,“ prohlásila Grace odměřeně.

„Asi nemá čas,“ mávla rukou Temperance, protože se nechtěla nechat vtáhnout do toho, co dělalo Grace starosti. Měla své vlastní problémy, další nepotřebovala. Stále častěji myslela na to, že lidi z McCairnu už nikdy neuvidí. Půjde Alys studovat medicínu, jestliže tam nebude Temperance, aby si na nějakém umíněném úřa-dovi vynutila, že ji přijmou? Jak se svým životem naloží Ramsey? Pomyslel na to vůbec někdo? Možná by si měla promluvit s jeho rodiči, i když je vůbec nezná.

Temperance přerušila svoje myšlenky, protože znovu zvedla nákres svatebních šatů, který vypracovala Fino-la. Takový talent! pomyslela si. Takové krásné šaty. „Doufám, že moje budou vypadat přesně takhle,“ řekla si šeptem.

„Cože?“ vyjela na ni Grace.

„Grace, myslím, že bychom si měly promluvit o…“

„Je tady!“ ohlásila ode dveří Alys. „Chcete se s ní seznámit?“

Grace se podívala na Temperance a ta se podívala na Grace. Obě málem shodně řekly: „Ne,“ ale pak se otočily zpět k Alys a slabě se usmály.

„Samozřejmě,“ řekla Temperance. „Samozřejmě že se s ní chceme seznámit.“

„Je tak půvabná,“ zasnila se Alys. „Jako princezna z pohádky.“

Při těch slovech se Temperance podívala, co má na sobě. Od té doby, co strávila ty tři nádherné dny ve vesnici, nechávala své krásné šaty v kufrech. Koneckonců, hedvábné sukně se zachytávaly o ostružiní a hedvábí se snadno zašpiní. Její bavlněná halena a těžká sukně se širokým páskem jí připadaly dokonalé, když se vezme v úvahu, kolik má práce. Ale právě teď ji mrzelo, že ji dnes ráno nenapadlo, aby si na sobě dala trochu víc záležet.

Když vycházela za Alys a Grace ven ze dveří, zastavila se na chvíli a pohlédla na sebe do zrcadla. Vlasy kolem obličeje měla neupravené a na límečku měla skvrnu. A najednou si vzpomněla, jak šarmantní Charmaine dělala narážky na její vrásky kolem očí. Naklonila se dopředu a hleděla do zrcadla. Žádné vrásky. Celá šťastná se usmála – a byly tam!!

„Jdeš?“ zeptala se Grace ode dveří a její tón napovídal, že by raději spolkla ty špendlíky, které obvykle mívala v ústech, než se setkala s Kennou Lockwoodovou.

Vrásky kolem očí Temperance dobře nenaladily. „Proč míváš poslední dobou tak špatnou náladu?“ zeptala se a mračila se přitom.

Když šly dolů po schodech, Grace otevřela ústa, aby promluvila, pak je zavřela, pak zase otevřela. „Myslím, že to pochopíš,“ řekla po chvíli. „Viděla jsi do mne, tak ti myslím dojde, co vím.“

Po těch záhadných slovech Grace seběhla po schodech a nechala Temperance samotnou.

Většina vesničanů byla v jídelně, skoro se tam nevešli a někteří museli zůstat v hale. Temperance chvilku postála dole na schodišti a dívala se na ně. Během těch týdnů, které strávila v McCairnu, je poznala skoro všechny. Znala jména jejich dětí a jejich prarodičů. Věděla, že když Nes-sie jí jahody, dostane kopřivku. Věděla, že paní Headricko-vá tajně chodí manželovi na whisky. A že paní Meansová si vyšila všechno spodní prádlo a že ona a její manžel…

Zkrátka a dobře, Temperance tyto lidi poznala a přepadal ji smutek při pomyšlení, že by to tu měla opustit.

Ale jinak to nejde, pomyslela si, tak ať to alespoň zvládnu se ctí. Zhluboka se nadechla, narovnala se a začala se prodírat davem. Ona je tady hospodyně, a tudíž i neoficiální hostitelka, dokud James neřekne „ano“ jiné ženě a nevyhodí ji –

Znovu zarazila tok svých myšlenek a usmála se. Před sebou měla záda té proslulé Kenny, ženy, jejíž jméno tu mnoho dní vyslovoval snad každý muž, žena i dítě, celý McCairn. Brzy to bude manželka Jamese McCairna.

Je to malá žena, napadlo Temperance, drobná a velmi štíhlá. Na sobě měla božskou módní kreaci. Temperance byla přesvědčena, že jistě pochází z Paquinova salonu. Chudá tedy není, pomyslela si. Rusé vlasy měla upravené v dokonalém účesu. Nezakrýval je žádný klobouk.

Temperance za ní chviličku postála a prohlížela si tváře lidí, kteří poprvé po letech opět spatřili svou milovanou Kennu. Kdyby se dívali do očí nějakému andělovi, nemohly by jejich pohledy vyzařovat větší obdiv a nadšení.

Temperance potichu čekala, až se Kenna otočí a všimne si jí, a když se tak stalo, rychle zadržela dech.

Ano, Kenna byla krásná. Měla tmavě zelené oči a tu dokonalou pleť, která byla plodem neustálé péče. Obočí měla upravené tak, aby vypadalo přirozeně, a přesto bylo souměrně klenuté do oblouku. Rty byly dokonalé; nos jako bohyně; tvar jejího obličeje…

Ach ano, Kenna Lockwoodová byla opravdu krásná. Temperance takovou krásu viděla mnohokrát. A mnohokrát spatřila, co se skrývá hluboko, hluboko v takovýchto očích.

„Jsem ráda, že vás poznávám,“ řekla vesele a najednou měla pocit, jako kdyby jí někdo z ramenou sňal obrovskou tíhu. „Jsem Temperance 0’Neilová, zdejší hospodyně.“

Kenně se cosi mihlo v dokonale zelených očích, pak se tam objevila vřelost. „A já jsem Kenna, přijela jsem, abych si vzala McCairna.“

„Raději vy než někdo z nás,“ řekla Temperance nahlas, pak se usmála, když se vesničané kolem ní zasmáli. Přešla od pocitu, jako kdyby její život končil, k pocitu, že je jí báječně.

„Ano, raději já,“ řekla tiše Kenna a v očích jí znovu hrál ten výraz.

Jaký to má význam, pomyslela si Temperance, ale stále se usmívala. „Jste jistě unavená. Mohu vás odvést do vašeho pokoje? Je to ten nejlepší v domě. Samozřejmě, později ho budete chtít dát vymalovat. Tedy, pokud dokážete z Jamese vyrazit nějaké peníze.“

Všichni se znovu zasmáli a Kenna si změřila Temperance vyzývavým pohledem.

„Jsem si jistá, že to zvládnu,“ podotkla jemně. „Budu obklopena svými lidmi, a ti mi pomohou, protože to jsou lidé, se kterými jsem vyrostla a měla jsem je vždycky ráda.“ Její oči říkaly: Uvidíme, jestli vyneseš větší trumf.

Ale Temperance na tu výzvu nereagovala. Jenom se usmála a pokynula Kenně, aby ji následovala vzhůru po schodech.

Samozřejmě šla za nimi i polovina vesničanů, Kenni-ny bezpočetné kufry a krabice na zádech nebo v podpaží. A jakmile došli do pokoje, který byl pro Kennu určen, Temperance ustoupila a potichu šla chodbou k zadnímu schodišti, pak seběhla dolů do kuchyně.

„Kde je?“ zeptala se, sotva popadala dech. Seběhla po schodech tak rychle, až se zadýchala.

„Nebyl s ostatními?“ divil se rozmrzelý Ramsey, který z láhve krmil jehně.

Temperance měla chuť toho chlapce políbit. Zdálo se, že jenom on a Grace litují, že Temperance opouští McCairn. Zavrtěla hlavou, že tam nebyl.

„Je s penězma,“ oznámila Eppie – to byl její způsob, jak říci, že James pracuje v knihovně nad účetními knihami.

„Tak to bude mít špatnou náladu,“ prohlásil Ramsey.

„Bude mít ještě horší, až mu něco řeknu,“ prohodila Temperance radostně přes rameno a vyběhla z místnosti.

Běžela do knihovny tak rychle, že uklouzla na kamenech u vchodu. Nedělala si starosti se zaklepáním, otevřela dokořán dvojité dveře do pokoje, zavřela je za sebou a opřela se o ně. James vzhlédl od stolu, na kterém se vršila kupa papírů.

„Nemůžeš si ji vzít,“ oznámila Temperance, stále zadýchaná.

„Hmhm!“ zamručel James, pak pohlédl zpátky do papírů. „Myslel jsem, že mi chceš říci něco nového.“

„Ne, myslím to vážně: nemůžeš si ji vzít.“ Temperance chtěla vykročit dopředu, ale sukně se jí zachytila mezi dvojité dveře.

James položil pero a zadíval se na ni. „Tak dobře, dám se poddat. V čem je problém teď? Proč si Kennu nemůžu vzít?“

„Je to –“ Temperance se musela na chvíli odmlčet, jak se snažila vytáhnout sukni ze dveří. „Je to… Je to…“ Jak to mám říci slušně? přemýšlela.

„Je to žena, která poznala zlé časy?“ zeptal se James, jedno obočí zvednuté.

„Ano, ale ona také –“

„Měla jiné muže, nejen svého manžela?“ doplnil James bez váhání, pak se zahleděl zpátky do papírů. „Myslel jsem, že mi jdeš pomoci s účty. Nenávidím papírování.“

Temperance šla k jeho stolu a položila na něj ruce. „Ty to víš? A přesto se s takovou oženíš?“

Překvapeně k ní vzhlédl. „Ty jsi ta poslední, o kom bych si myslel, že je snob,“ řekl udiveně. „Nejsi jediná, kdo umí psát dopisy, víš? Kenna a já jsme si dopisovali od té doby, co tu byla tvoje matka s tetou Rowenou. Vím toho o ní hodně.“

„Ty víš, že ona…“

„Ano, já vím, že ona…“ Smál se jí. „Skutečně, slečno 0’Neilová, myslel jsem si o vás, že s tím, co máte za sebou, budete mít větší zkušenosti s tím, jak to na světě chodí. Snad jste doopravdy nevěřila tomu tetinu romantickému nesmyslu? Že Kenna a já jsme byli kdysi do sebe zamilovaní?“

„Ale ty sám jsi mi o tom vyprávěl,“ bránila se Temperance a šokované se na něj dívala.

„Nic takového jsem neřekl!“ prohlásil uraženě.

„Vykládal jsi mi, že jsi byl zamilovaný do děvčete z vesnice a že tě otec donutil vzít si někoho jiného.“

„Aha,“ řekl James a usmál se. „Tohle.“ Zvedl pár papírů a podíval se na ně. „Asi jsem se snažil vzbudit v tobě žárlivost, abych tě dostal do postele. Dala jsi mi stvrzenku za tu mast, kterou jsi koupila v Edinburghu? Nemůžu to nikde najít.“

Temperance se zlostně sklonila, prohrabala papíry a vytáhla tu stvrzenku. „To bylo jediné, oč ti šlo?“

Pohlédl na ni a zvedl obočí. „Nejsi trochu stará, abys už věděla, že mužům o nic jiného nejde?“

Při těch slovech Temperance rozhodila ruce, pak se k němu otočila zády. „Jestli ještě někdo zmíní můj věk, tak mu –“ Nadechla se, aby se uklidnila, pak se otočila a pohlédla na něj. „Přemýšlel jsi o tom, co děláš? Myslím, že Kenna má možná…“ Ztišila hlas. „Platící zákazníky. To, co má v očích, jsem viděla mnohokrát. Nemyslím, že ji jenom ‚postihly zlé časy‘.“

James se na ni tiše podíval. „Skončila jsi?“ zeptal se po chvíli. „Já o ní opravdu vím. Když ovdověla, nějaký muž jí ukradl všechny peníze, které jí manžel zanechal, a ona si musela vydělávat na živobytí, jak se dalo. Můžeš mi říci, jaký je rozdíl mezi ní a Grace?“

„Nevím,“ přiznala Temperance po pravdě.

„Proč se zastáváš jedné ženy, která byla ponechána svému osudu, a tu druhou chceš přede mnou shodit? Proč mi říkáš, že pro manželství není dost dobrá?“

„Nevím,“ odpověděla Temperance znovu a dívala se na něj. V poslední době to říkala často. Zdálo se jí, že od chvíle, kdy se seznámila s tímto mužem, má v sobě jen zmatek.

James vstal, ukázal k druhé straně stolu a kamarádsky jí položil paži kolem ramen. „Snad jsi doopravdy nevěřila, že souhlasila, že si mě vezme z lásky? Ona mi může pomoci splnit podmínky závěti a já zase mohu pomoci jí. Je to úplně jednoduché, opravdu.“

Vedl ji ke dveřím. „A po svatbě?“ zeptala se Temperance.tiše.

„Pravděpodobně se vrátí do Edinburghu a já jí budu posílat apanáž. Jsem si jistý, že nám ta dohoda bude oběma vyhovovat.“ U dveří se zastavil a podíval se na ni.

„Ale to je tak chladně vypočítané. A co lidé z McCair-nu? Hodně od ní očekávají.“

„Když jim zůstane střecha nad hlavou, tak to stačí, ne?“

Když Temperance nic neříkala, vzal ji James špičkami prstů za bradu a zvedl její tvář. „Díky tobě máme teď kloboučnický závod a Lilias bude vyrábět svůj likér a slepá Brenda má své knihy. Tak dobře jako teď se McCairnu už dlouho nevedlo. Můžeš se vrátit do New Yorku a pomáhat ostatním lidem. Pomohla jsi nám ve všem, v čem jsme pomoc potřebovali. Teď jdi a připrav tu svatbu. Uspořádej pro moje lidi takovou slavnost, aby o ní mohli vyprávět svým vnoučatům a aby to strýčka Anguse stálo tisíce.“

Sklonil se a otcovsky ji políbil na čelo. „A teď se vrať ke své práci. A přestaň si dělat starosti s Kennou. To je moje starost, ne tvoje.“

Při těch slovech otevřel dveře a jemně ji vystrčil na chodbu. A jakmile za ní zavřel, opřel se o ně a na chvíli zavřel oči. Bylo těžké být tak blízko a neobejmout ji a nelíbat se vší touhou, kterou v sobě nosil.

Na chvíli obrátil oči k nebi. „Prosím, ať to vyjde,“ modlil se. „Prosím, ať si vybere nás.“ Pohlédl na stůl pokrytý papíry a rozhodl se, že potřebuje dlouhou, náročnou vyjížďku na rychlém koni.

Temperance se vyhnula davu, který byl stále dole, a šla v poklidu do své ložnice. U nohou postele stál kufr plný šatů, jaké neměla na sobě od té doby, co přijela do McCairnu: byly krásné, ale když se jich dotkla, zdálo se jí, že se sem nehodí.

Odhodila je tedy stranou a vytáhla knihu k nalepování výstřižků, kterou jí udělala maminka. Uvnitř byly výstřižky všech novinových článků, kde se Temperance objevila. Natáhla se na postel, pomalu otáčela stránky a pročítala články slovo za slovem. V New Yorku jsem odvedla dobrou práci, pomyslela si. Pomáhala jsem lidem, mnoha, mnoha lidem.

Prohlížela si fotografii, na které otevírala svůj první činžovní dům, kde se pronajímaly byty jenom ženám v nouzi. Na fotografii byla Temperance, kterou teď stěží poznávala, oblečená do elegantních hedvábných šatů, na hlavě ohromný klobouk, a svůdně se smála na spousty reportérů a politiků, kteří ji obklopovali. V pozadí bylo půl tuctu žen s dětmi v náručí. Ty větší se držely maminek za sukně.

Temperance se nad obrázkem pousmála a chtěla ho otočit, ale pak ho zvedla a podívala se pozorněji na ženy v pozadí. Nikdy dříve na to nepomyslela: znala jména všech novinářů na obrázku a všech politiků, ale nevěděla nic o žádné z žen, které měly žít v domě, který jí patřil. Vybrala si obyvatelky podle životních příběhů, jak je sesbíraly ženy, jež pro Temperance dobrovolně pracovaly. Osobně se neseznámila s jedinou obyvatelkou svého domu.

Osobně, pomyslela si. Není tohle to klíčové slovo? V New Yorku pomáhala lidem, ale nebylo v tom pro ni nic osobního. Na chvíli zavřela oči a vzpomínala na ty tři dny ve vesnici. Druhého dne jedno z dětí spadlo ze skalnaté stráně a Temperance okamžitě přiskočila; koneckonců, byla zvyklá brát věci do svých rukou. Ale celá vesnice ji smetla, když jako jeden celek – jako jeden velký, živoucí organizmus – zasáhla a začala jednat. Ram-sey odnesl dítě zpět do vesnice, a když pokládal v něčí chalupě děvčátko na postel, kdosi řekl: „Už je na cestě.“ Temperance, stojíc vzadu za ostatními, se chtěla otázat, kdo je na cestě, ale o pár chvil později vstoupila do chalupy malá Alys. Temperance stála stranou s otevřenou pusou a sledovala, jak dívka požaduje vařící vodu, nit a jehlu, kterou pak omyla v kyselině karbolové. V naprostém úžasu sledovala Alys, jak vysvětluje ustarané matce, co má dělat, a sama jemně zašív čtyři palce dlouhou ránu na dívčině noze. Temperance nevěděla, že Alys má talent uzdravovat. Věděla, že dívka je inteligentní a vyzná se v číslech, ale nevěděla, že umí také léčit lidi.

Když teď pohlédla znovu na svou dva roky starou fotografii, pocítila v sobě prázdnotu. Je stále ještě dost mladá a hezká, aby mohla flirtovat s politiky a novináři, tak aby jí to opláceli. Ale jaké to bude, až jí bude čtyřicet? Padesát? A až se večer vrátí domů, kdo tam na ni bude čekat?

Pomalu zavřela knihu s výstřižky a na okamžik se zahleděla na koženou obálku. Maminka jí mnohokrát říkávala: „Temperance, ty se staráš o všechny, jenom o sebe ne. Člověk, který stále jen dává a nikdy nedostává, bývá velmi osamělý.“ Pokaždé když maminka něco takového řekla, Temperance se jen smála, ale tady v McCairnu se zajímala o lidi mnohem více než za celý svůj dosavadní život. A zakusila okamžiky skutečného, nefalšovaného štěstí.

„Kdybych měla dítě, chtěla bych, aby vyrůstalo tady v McCairnu,“ řekla tiše. Vzápětí se však napomenula, že nesmí být tak ufňukaná a musí se přestat litovat. Žádné dítě nemá, a právě teď to vypadá, že ji lidé z McCaimu ani nechtějí.

Mám práci, vzpomněla si, pak vstala z postele a odložila knihu s výstřižky.

21. KAPITOLA

Tři dny, pomyslela si Temperance. Už jenom tři dny zbývají do chvíle, kdy si James McCairn vezme Kennu za manželku. Dny, které následovaly po jejím seznámení s Kennou, Temperance pracovala tak tvrdě jako ještě nikdy v životě. Svatební přípravy pro ni představovaly ohromnou dřinu. Musela dohlédnout na květiny, na jídlo, na hosty a na tisíce dalších drobností.

A dělala to všechno sama, protože Kenna o žádné přípravy nejevila zájem, dokonce se nestarala ani o vlastní svatební šaty. Stejně tak se zdálo, že nejeví žádný zájem o Jamese. Pokud Temperance mohla vidět, ti dva spolu vůbec nebývali. James neustále pobýval na vrcholku své milované hory a Kenna… No, vypadalo to, že Kenna většinou dělá jenom nepořádek.

„Nechci to po ní znovu uklízet,“ prohlásila Eppie, staré ruce zkřížené přes kostnatou hruď. „Co to vůbec hledá?“

„Nemám zdání,“ odpověděla Temperance unaveně. „Poklad,“ řekla Alys. „Každý chce poklad.“ Temperance v zoufalství rozhodila rukama. Ta poslední věc, o kterou se teď zajímala, byl poklad.

Pravdou bylo, že se ze všech sil snažila nezajímat se o nic na celém světě. Podle Grace se „schovávala“ ve velikém McCairnově domě. Nechodila na kopec, protože by tam mohla potkat Jamese, a nechodila do vesnice, protože by tam musela poslouchat, jak jsou šťastní, že se „jedna z nich“ vrátila domů. „Nemyslím,“ přesvědčovala Temperance sebe samu každý den alespoň čtyřikrát. „Nemyslím a necítím.“ Snažila se soustředit svou mysl na jedinou věc, a tou byl návrat do New Yorku, ke své skutečné práci. Snažila se vzpomenout si, co chtěla vykonat, když se dozvěděla, že pojede do McCairnu. Naučila se tady toho hodně a všechno to může využít, až se vrátí do New Yorku.

„Nebudu se věnovat pouhé dobročinnosti. Budu pomáhat ženám hledat práci. Když se o sebe dokážou samy postarat, pomůže jim to víc než nízké nájemné,“ vykládala Grace, když spolu procházely seznam hostů a snažily se vymyslet, kam všechny ty lidi umístí. James měl takovou spoustu příbuzných! „Teď vidím, co dokážu, když se snažím, a tak nechci tolik spoléhat na ostatní.“

„Budeš nám chybět,“ řekla Grace tiše.

Temperance na to nechtěla myslet. Nechtěla přemýšlet o jednotlivých lidech v McCairnu a o tom, jak jí s nimi bylo dobře. Vzala jiný seznam a dívala se na něj, ale oči měla zastřené. Vzpomněla si, jak jednoho večera šla do chaloupky slepé Brendy a pak tam seděla s dětmi a poslouchala příběh o tom, jaké to bylo, když na zemi vládli obři. V polovině příběhu do místnosti tichounce vstoupil James, posadil se u ohně a kouřil dlouhou hliněnou dýmku. Nikdy předtím ho neviděla kouřit.

Jak tam tak seděla, něčí dvouleté dítě jí usnulo na klíně a Temperance si pomyslela: Nikdy nechci opustit toto místo a tyto lidi.

„Slyšela jsi mne?“ zeptala se Grace.

„Ne,“ odpověděla upřímně Temperance. „Myslela jsem na něco jiného. Myslíš, že z ní bude dobrá žena?“

„Ne,“ odpověděla Grace stejně tak upřímně, „ale tady nejde o sňatek z lásky, že ne? Jde jen o to, aby se splnila závěť, a o to, aby ona získala vážené postavení ve společnosti. Oba dva dostanou, co chtějí. A ty?“

„A já co?“

„Dostaneš, co chceš?“

„Och, jistě,“ honem přitakala Temperance. „Chci se vrátit do New Yorku a uskutečnit to, co jsem měla v plánu. To jenom že právě teď se cítím trochu… nostalgická, myslím, protože se mi tady líbilo a začalo mi na zdejších lidech záležet. Ale jakmile budu jednou zpátky, bude mi dobře. Já totiž…“

„Ty co?“

„Já si myslím, že budu dělat věci trochu jinak,“ vysvětlovala Temperance. „Mohla bych…“

„Někdo jde!“ zavolala Alys, jak běžela nahoru po schodech, takže Temperance přerušila uprostřed věty. „A je krásná!“

„Řekni jí, že McCairn už nevěstu má,“ zakřičela Temperance ke dveřím. Grace se usmála.

„Ne,“ vyhrkla Alys, když doběhla ke dveřím. „Ona přijela navštívit vás.“

„Mě?“ podivila se Temperance. „Doufám, že to není nějaký předčasný svatební host,“ řekla a následovala Alys dolů po schodech.

„Jmenuje se Deborah Madisonová a je z Ameriky.“

Při těch slovech se Temperance na schodech zastavila. Zprvu si nebyla jistá, kde to jméno předtím slyšela. A najednou jí to došlo. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Soupeřka, pomyslela si, protože tak si tu ženu v mysli pokřtila. Byla to žena, která si chtěla přisvojit vše, co Temperance začala a vybudovala. Žena, se kterou se Temperance bude muset utkat, jakmile se vrátí do New Yorku ke své skutečné práci.

Deborah Medisonová nebyla krásná; byla kouzelná. Měla záplavu rusých vlasů, zdvižený nosík, pihy a pusinku jako holčička. Jak Temperance stála na schodech a dívala se na ni dolů, poznala, že je to jedna z těch žen, které vždycky vypadají o dvacet let mladší, než kolik jim je ve skutečnosti. A také nepochybovala o tom, že ji muži zbožňují. Byla si jistá, že slečna Madisonová se umí podívat těma velkýma zelenýma očima, zamrkat řasami a vzbudit i v tom nejslabším muži pocit, že má sílu lva.

„Tady jste,“ řekla Deborah a podívala se vzhůru. „Poznala bych vás kdykoliv.“ Mluvila hlasem vzrušeného dítěte.

„Nepůjdete dál?“ pozvala ji Temperance opatrně.

„Takže vy víte, kdo jsem,“ řekla ta dívka. Temperance na ni nedokázala myslet jinak než jako na „dívku.“ Už teď si vedle ní připadala dost stará. Ovšem způsob, jak říkala „kdo jsem“, v ní vzbudil ještě větší opatrnost.

„Ano, četla jsem o vás. Možná bychom měly jít dovnitř a posadit se,“ navrhla Temperance a otevřela dveře do zřídkakdy používaného obývacího pokoje. Pokoj byl poněkud ošuntělý a ona si nedělala velkou hlavu s nějakým vylepšováním, protože se skoro nepoužíval.

„Slyšela jsem, že vás poslali do vyhnanství, ale tohle je směšné,“ řekla Deborah. Rozhlížela se kolem sebe, vyndávala si jehlice z klobouku a pak ho položila na kulatý stůl uprostřed místnosti. „Můj klobouk ovšem není tak veliký jako váš, ale není to moje obchodní značka,“ prohodila a podívala se na Temperance, jako kdyby mezi nimi bylo nějaké společné tajemství.

Temperance potichu pokynula k hluboké pohovce a Deborah se posadila. „Proč jste tady?“ zeptala se Temperance, jakmile se usadily.

„Poslali pro mě; vy jste to nevěděla?“

„Ne…,“ řekla Temperance pomalu. „Kdo pro vás poslal?“

„Myslela jsem, že vy.“ Než mohla Temperance odpovědět, Deborah se postavila a začala chodit po místnosti. „Vy jste moje hrdinka, věděla jste to? Samozřejmě mám v plánu vás překonat, a teď když jste všechno vzdala…“

„Prosím?“

„Zůstáváte přece tady ve Skotsku, nebo ne?“

„Ne, vlastně…“

„No tak tedy dobře,“ přerušila ji Deborah. „S konkurencí se dokážu vyrovnat, ale musím vás upozornit, že mám v plánu ukázat vám, jak se to má dělat.“

„Omluvte mě,“ řekla Temperance, „ale já nemám nej-menší ponětí, o čem to mluvíte. V čem se mnou chcete soupeřit?“

Deborah přestala chodit a na chvíli se na Temperance zadívala; pak z pohovky vzala svou kabelku a otevřela ji. „Opravdu doufám, že vám nebude vadit, když si zakouřím. Willie – pamatujete se na něj, že ano? – Willie říká, že mi kouření dodává větší sofistikovaností.“ Při těch slovech vyndala krátkou tlustou cigaretu a zapálila ji sirkou. Začala ovšem kašlat tak silně, že ji musela zamáčknout, naneštěstí na míšeňský talíř.

„Chvíli to trvá, než si na ně člověk zvykne. Tak kde jsem to přestala? Aha, ano, soupeření. Drahá,“ řekla a usmála se na Temperance, „vy a já spolu soupeříme o učebnice dějepisu. To snad víte, nebo ne?“

„Ne, neměla jsem ponětí, že vůbec soupeříme, tak proč mi to nevysvětlíte?“ Temperance seděla bez pohnutí, ruce složené v klíně, a naslouchala té ženě, se kterou se nikdy předtím nesetkala, jak vypráví o slavných ženách historie. Deborah Madisonová do své zjevně dobře připravené řeči zahrnula Johanku z Arku, Alžbětu I. a Kateřinu Velikou. Na závěr prohlásila, že má v plánu připojit své jméno do tohoto zářného seznamu.

Temperance se cítila velice hloupě. Zaprvé nedokázala přijít na to, kdo tuto ženu povolal a co od ní vlastně chce. Na to, že něco chtít bude, by vsadila krk, protože Temperance už pochopila, že Deborah Madisonová nedělá nic, zač by na oplátku něco nedostala. Bylo zjevné, že slečna Madisonová je ambiciózní mladá dáma.

„Ovšem, jestli vám to nevadí, mám v plánu vypůjčit si některé vaše nápady. Vy máte své klobouky, já budu mít… Vlastně jsem ještě nepřišla s vlastní obchodní značkou, ale bude to něco podobného jako vaše klobouky, něco, kvůli čemu si mě lidé všimnou a zapamatují si mě.“

„Já jsem své klobouky využívala k tomu, abych přitáhla pozornost k lidem, kterým jsem se snažila pomoci,“ upozornila ji Temperance přívětivě, ale zuby měla zaťaté. Toto děvče ji přece nerozzlobí!

„Ano, ano, jistě,“ přitakala Deborah rychle. „Ke všem těm opuštěným ženám. Já vím. K prostitutkám, drogově závislým, ke všem těm nemanželským dětem. Ovšem my se jich nikdy ve skutečnosti nedotýkáme, že ne?“

„Ano,“ oponovala Temperance pevně. „Jsou to lidé a potřebují –“

„Vykoupat,“ řekla Deborah a zasmála se vlastnímu vtipu. „Ano, já vím, že jste s nimi zprvu měla spoustu práce, ovšem to jste byla na začátku a nedalo se jinak, ale později jste se naučila jednat se starostou a s guvernérem – s důležitými lidmi. Willie říká, že bych měla poslat své plány panu prezidentovi a měla bych se snažit přesvědčit ho, aby pro mě našel nějaké uplatnění, nějakou funkci. On říkal – z toho umřete – vzpomínáte, jaká je s Williem legrace, že ano? Říkal, že bych měla pana prezidenta přesvědčit, aby založil Veřejný dům a já bych v něm byla ředitelkou. Chápete? Veřejný dům?“ Když se zdálo, že Temperance nerozumí, Deborah napověděla. „Jako je Bílý dům, ale protože pracujeme s prostitutkami, a tomu, kde pracují, se říká veřejné.

Temperance se stále neusmívala. Nepamatovala si, že by Willie byl nějak zvlášť vtipný. Vlastně si Willieho pamatovala téměř jenom jako pěkného otravu.

„Takže, zkrátka a dobře,“ uzavřela Deborah, „poslali pro mě, tak jsem tady.“

„Ale kdo pro vás poslal a proč?“ zeptala se Temperance.

„Nemám zdání. Navštívil mě nějaký právník a předal mi lístky na první loď, která odplouvala. Říkal, že se mám pronto dostavit do Edinburghu. Měla jsem čtyři dlouhé dny plavby na to, abych si to promyslela, a došla jsem k názoru, že místo konkurence bychom možná měly vytvořit tým. Já bych mohla být ta před objektivy, a…“

„A já bych mohla být ta stará kráva v pozadí, která udělá všechnu práci,“ doplnila Temperance s úsměvem.

Deborah se tomu zasmála. „Willie říkal, že máte velký smysl pro humor, a měl pravdu.“

„Povězte mi, slečno Madisonová, co byste poradila mladé neprovdané ženě, kdyby vám řekla, že je v jiném stavu?“

„Tedy, v prvé řadě bych ji poslala za Agnes, ta má takové případy na starost. Pamatujete se na Agnes?“

„Ano,“ odpověděla Temperance, pak s rozpaky pomyslela na ten večer, kdy hodila svůj klobouk do publika a přitom vychutnávala ty zbožňující pohledy, které na ni Agnes vrhala. Zdálo se to být tak dávno. Potřebovala tehdy obdivovatele?

„Tedy, se všemi takovými ženami jedná Agnes, ale kdybych já jí měla poradit, řekla bych jí, že se měla ovládat. Jestli víte, co tím chci říci.“

„Chápu,“ řekla Temperance. Pak si uvědomila, že pochopila víc než dost, a tak vstala. „Bylo mi velkým potěšením vás poznat a upřímně doufám, že s námi zůstanete na svatbu McCairna a slečny Kenny Lockwoodové. A ačkoliv bych vás ráda pozvala, abyste se ubytovala zde, nemohu, protože budeme mít plný dům.“

Jak Deborah vstala, rozhlédla se kolem sebe. „To je v pořádku. Stejně bych měla strach ze štěnic. Ne, lístek zahrnoval i dobrý hotel v Edinburghu, takže se tam dnes večer vrátím a zítra popluji domů. Víte, myslím, že se mi líbíte,“ řekla Deborah. „Moc toho sice nenamluvíte, ale podle mě jste celkem chytrá, a myslím, že se společně můžeme zapsat do učebnic historie.“

„Věřím, že bychom to dokázaly,“ řekla Temperance mile, jak otvírala té mladé ženě dveře obývacího pokoje. Pak zůstala stát a dívala se za ní, dokud nevyšla z domu předními dveřmi.

Temperance zůstala stát ještě několik minut, záda opřená o zárubně dveří, a nehýbala se. Ale najednou se jí hruď začala zvedat a do hrdla se jí draly vzlyky, které nedokázala zadržet. James, to byla její jediná myšlenka. Celý svůj život žila se ženami a nahoře na ni čeká Grace, ale Temperance si s ní nechtěla povídat. Ne, zrovna teď potřebovala jediného člověka na světě, a to byl James.

Oči měla plné slz, neviděla na cestu a běžela halou, přes kuchyni, pak ven přes dvůr u stájí a do kopce. Byla v půli cesty, když spatřila Jamese, jak schází dolů.

„Slyšel jsem, že jsi měla návštěvu z Ameriky,“ řekl, „a přemýšlel jsem, kdo… Copak je?“ zeptal se, když se mu vrhla do náruče. „Ale děvenko, snad nepláčeš, že ne?“ řekl něžně a začal ji hladit po vlasech.

„Ano,“ zašeptala. „Viděla jsem se a nenáviděla jsem se. Opravdu, opravdu jsem se nenáviděla.“

„Není to kvůli těm vráskám, že ne? Mně osobně se líbí.“

„Ne!“ opáčila a odtáhla se od něho; a když k němu vzhlédla, viděla, že si ji dobírá. V tu chvíli začala plakat doopravdy. Možná za to mohly všechny ty emoce, které v sobě musela v posledních týdnech potlačovat, ale slzy jí tekly mohutným proudem. Když James viděl, že je to vážné, zvedl ji a nesl stranou z pěšiny. Znal nahoře každý kousíček, takže ji odnesl na osamělou světlinku, kde se mohli schovat pod převislé větve starého stromu a kde drobný pramínek tvořil malý vodopád.

Něžně ji položil na zem a zády ji opřel o skálu; pak z kožešinové brašny, kterou měl vpředu zavěšenou na opasku, vytáhl kapesník, ponořil ho do vody a začal jí utírat obličej. Ale když nepřestávala vzlykat, posadil se vedle ní a ona si položila hlavu do důlku pod jeho ramenem. Chvíli ji jenom tak podpíral, až její vzlyky postupně ustávaly a on jí zvedl hlavu, aby se na něj podívala.‘

„Teď mi pověz, co se stalo,“ vybídl ji jemně.

„To maminka,“ řekla Temperance a škytla.

James se sklonil k jedné straně a nabral vodu do dlaně, tu ji přidržel u úst, aby se mohla napít. Vzala jeho ruku a usrkovala z ní jako z pohárku. Pak se snažila, co bylo v jejích silách, aby si sedla zpříma. Půjčila si jeho kapesník a otřela si oči.

„Neměla jsem v úmyslu takhle vyvádět,“ omlouvala se. „Nestává se mi, abych se sesypala.“

„Ale ta svatba…“

„To nemá se svatbou nic společného!“ odsekla. „Omlouvám se, to jenom že.

„Pokračuj, pověz mi, co se stalo.“

„Maminka za mnou poslala na návštěvu jednu ženu. Alespoň si myslím, že to byla maminka. To by se jí podobalo.“

„Kdo byla ta žena?“

„Je to žena, která chce zaujmout mé místo v New Yorku.“

„Ale tvé místo přece nemůže nikdo zaujmout, protože ty se tam vrátíš a budeš pokračovat, kde jsi skončila, nemám pravdu?“

„Ano. Já…“

„Tak v čem je problém?“

„Ve mně,“ odpověděla a vzhlédla k němu s rudýma očima a nateklým nosem. „To jsem totiž byla já. Viděla jsem sebe samu. Ona je já.“

James jí odhrnul z obličeje pramen vlasů a schoval jí ho za ucho. „Pak to nemohlo být tak strašné, nebo ano?“

„Ty tomu nerozumíš,“ řekla Temperance a odsedla si. Ponořila kapesník do ledového horského pramínku a přidržela si plátýnko u obličeje. Teď když byla klidnější, byla schopná jasněji uvažovat. Proč s pláčem utekla k němu? Proč nešla za Grace? Mimochodem, proč vůbec utekla s pláčem? Kam se poděla ta rozumná žena, ta bývalá Temperance? Ovšem ta bývalá Temperance, to je právě ten problém, nebo ne?

Otočila se zpátky k Jamesovi a zhluboka se nadechla. „Jmenuje se Deborah Madisonová a je přesně taková, jaká jsem bývala já. Byla jsem taková? Viděli mě lidé takhle? Je hrozná. Příšerná. Je si tak jistá sama sebou, tak plná sama sebe. A já jsem stejný snob jako ona.“

Po těch slovech James natáhl ruku a přitiskl si ji zpátky k sobě. „Ty nejsi snob. Přijela jsi sem a vlastníma rukama jsi vydrbala celý dům.“

„Ale jenom proto, že by to nikdo jiný neudělal.“

Tomu se James tiše zasmál. „To, že to nikdo jiný neudělá, ještě neznamená, že to musíš udělat ty,“ řekl s úsměvem. „Vyprávěl jsem ti někdy, jak byla moje žena líná? Žila ve špíně, protože byla tak líná, že nechtěla nic dělat. To bylo neuvěřitelné. Ostatní se cítí provinile, když nic nedělají, ale moje žena ne. Když jí upadla sponka do vlasů, zavolala Eppie, aby ji zvedla.“

„To si vymýšlíš,“ řekla Temperance, ale usmála se. Ještě nikdy ji žádný muž neutěšoval, a bylo to… prostě, bylo to hezké. A možná ani nechce opustit McCairn. Možná…

„Ta dívka, ta Deborah Madisonová, může zastat moji práci v New Yorku,“ prohlásila Temperance tiše. „V New Yorku jsem nahraditelná, ale v McCairnu ne.“

Při těch slovech cítila, jak James ztuhl, ale mlčel a ona nevěděla, o čem přemýšlí. Rozhodně ji nepovzbuzoval, to tedy ne. „Někdy,“ pokračovala váhavě, „si myslím, že práce tady v McCairnu mi přináší větší zadostiučinění a radost. Zdá se, že jsem si tu našla pár opravdových přátel, ale v New Yorku jako bych nebyla skutečná osoba. Myslím, že jsem byla jako ona, jako Deborah, ale říkala jsem si, že pomáhám lidem. Ale nyní už si nejsem tak jistá jako dřív. A moje nepřítomnost tu práci, kterou jsem vykonávala, stejně nezastavila, takže si nejsem jistá, že mě tam opravdu potřebují.“

Když James stále nic neříkal, odtáhla se a pohlédla na něho. Seděl zpříma, jako by spolkl pravítko, a díval se na nějaký vzdálený bod nad její hlavou. Temperance věděla, že řekla dost. Nebude ho prosit, aby něco řekl, aby vůbec něco říkal. A ve své hrdosti se rozhodně nechtěla snížit k prosbám, aby ji zapřísahal, ať zůstane v McCairnu a zapomene na návrat do New Yorku!

Na chvíli seděli v tichosti, Temperance měla oči upřené na promočený kapesník, který svírala, James se díval nepřítomně na cosi nad její hlavou. Dlouho trvalo, než se zeptal: „Co teď dělá Kenna?“

Při těch slovech se Temperance rozbušilo srdce. Půjde snad za Kennou a vysvětlí jí, že svatba nebude, protože si právě uvědomil, že je bláznivě zamilovaný do Temperance? A chce vůbec Temperance, aby to udělal?

Pokusila se ten okamžik zlehčit. „My si myslíme, že trhá dům na kousíčky, jak hledá poklad,“ odpověděla s úsměvem.

Ale James se neusmál. Místo toho přikývl. „Ano, já vím,“ řekl po chvíli. „Takže možná ví něco, co my nevíme.“

Temperance chvíli trvalo, než si uvědomila, že navzdory všemu tomu porozumění, které mezi nimi je, by stejně tak mohli být na jiných planetách. Ona mluvila o životě; naznačovala, že kdyby ji požádal, aby zůstala, tak to udělá. Ale on měl v hlavě jenom poklad. Ten zatracený poklad, který možná ani neexistuje.

„Omlouvám se, že jsem tě obtěžovala,“ řekla chladně a pomalu vstala. „Temperance, já…,“ začal, stále vsedě, a díval se jí do

tváře.

„Ano?“ zeptala se. „Chceš mi něco říci?“

„Jenom to, že… Ne, teď nemohu říci nic. Ještě ne.“

„Chápu,“ přikývla, ale nebyla to pravda. Nechápala nic. „Budu tady,“ řekla a snažila se, aby to znělo, jako kdyby bylo všechno v naprostém pořádku, „až do tvé… svatby, pak se vrátím do New Yorku.“

James se na ni díval, ale stále mlčel, takže se otočila a sešla dolů.

Když byla pryč, James se zaťatou pěstí uhodil do rozevřené dlaně. To, co právě udělal, pro něj bylo nesnesitelné, ale muselo to tak být. Znal Kennu dost dobře. Věděl, že k tomu, aby se vrátila, musela mít důvod. A tušil, že něco ví, že má stopu, která ji dovede k bohatství McCairnu. Kdyby v ní teď James nějakým způsobem vzbudil dojem, že svýma roztomilýma ručkama ne-shrábne kořist, přestala by hledat. A co by ji zastavilo spíše než oznámení o svatbě mezi McCairnem a slečnou Temperance 0’Neilovou?

„Ještě tři dny, srdíčko,“ pronesl James nahlas. „Dej mi ještě tři dny.“

22. KAPITOLA

Když nastalo svatební ráno, Temperance bylo zle… Nevěděla, z čeho je jí špatně, ale z něčeho to být muselo. Připadala si rozdvojená: jedna část její osobnosti myslela na to, že je zamilovaná do Jamese McCairna a chce v McCairnu zůstat navždy. Ale ta druhá část se chtěla vrátit do New Yorku a dokázat, že umí odvádět lepší práci, než jakou odváděla dříve. Tentokrát by její práce byla více osobní. Chtěla by poznat ženy, kterým pomáhá.

„Začala jsem správně,“ vykládala Grace, když spolu nesly květiny do kostela. „Měla jsem samé dobré úmysly.8 Chtěla jsem udělat něco pro ženy, které neměly žádné prostředky k obživě. Ale někde cestou se ze mne stal… Prosím, položte to tamhle,“ ukázala jednomu ze zahradníkových pomocníků. „Ale v určitém bodě se ze mne stal…“

„Povýšený mravokárce?“

„No, ano, myslím, že ano,“ řekla Temperance a zastavila se s rukama na stoncích lilií.

„S tím nesouhlasím,“ oponovala Grace. „Možná jsi měla nějaké absurdní představy o tom, že muži a ženy jsou schopni ovládat své nižší pudy, ale nikdy jsem si nemyslela, že jsi mravokárce.“

„Děkuji ti,“ řekla Temperance a najednou pocítila potřebu mluvit dál. A mluvit a mluvit, dokud nevypoví všechno do posledního slova.

Celý svůj život se pyšnila tím, že vždy přesně věděla, co dělat, že si poradila s každým problémem, kterému musela čelit. Její matka říkávala, že ani ona, ani její otec nikdy v životě nezažili jediný okamžik nerozhodnosti. „Musí být úžasné vždycky přesně vědět, jak se zachovat,“ říkala Melanie 0’Neilová mnohokrát. „Ale drahoušku, já jsem – na rozdíl od tebe a tvého otce – obyčejná smrtelnice a nedokážu se ani rozhodnout, jaké šaty si ráno obléknu, natož abych věděla, jak mám naložit se svým životem v příštích deseti letech.“

Ale Temperance byla jako její otec. Vždycky měla cíle, kterých chtěla dosáhnout do jednoho roku a do pěti let a do deseti let. A co je důležitější, trvala na nich.

Ale nyní, v tom krátkém čase, který strávila v McCairnu, se zdálo, že samy její základy byly otřeseny. Poprvé v životě vůbec nevěděla, co dělat.

Na jednu stranu chtěla, aby se James zachoval jako románový hrdina, a ona by pro něj okamžitě ztratila hlavu. Chtěla, aby jí vyznal nehynoucí lásku a zapřísahal ji, že musí zůstat v McCairnu navždy a být jeho ženou. Temperance se viděla, jak žije v tom velkém kamenném domě a plodí děti, které, až všechny vyrostou, budou nosit kilt a hrát na dudy.

Na druhou stranu ovšem chtěla utéci z tohoto místa a už ho nikdy nespatřit. Vzpomínala, jaká byla v New Yorku, vždycky jistá, že to, co dělá, je správné, vždycky směřující k cíli, k velkému cíli, k něčemu, o čem byla přesvědčena, že to změní svět.

„Mají ostatní ženy v sobě tuto dvojakost?“ zeptala se Temperance včera večer Grace.

„Ne,“ odpověděla Grace ospale. „Většina žen přesně ví, co je čeká: muž a spousta dětí. Když mají štěstí, tak je ten muž hodný a o všechny se postará a dlouho žije. Když ta žena štěstí nemá, tak muž pije nebo ji tluče. Nebo zemře,“ dodala tiše.

„Ale to je právě ono,“ prohlásila Temperance se zápalem. „Když jsem byla v New Yorku, měla jsem pocit, že dávám ženám možnost výběru.“

„Ne, jen jsi jim poskytovala místo, kam se mohly uchýlit, když je muž nechal na holičkách,“ řekla Grace a zívla. „Byla jsi prostě paní domácí.“

Při těch slovech Temperance klesla na židli a užasle hleděla na Grace, protože ta právě zredukovala roky její charitativní činnosti na pouhá dvě slova, „paní domácí“.

„To jsem byla jenom tohle?“ zašeptala Temperance.

Grace se na ni slabě pousmála. „Co já vím? Nebyla jsem tam, tak to nemohu posoudit. Vím jenom to, co jsi mi vyprávěla. Ale zdá se mi, že tady v McCairnu jsi toho udělala víc. Ukázala jsi ženám, jak si mohou samy pomoci. Já si jednou budu moci koupit svůj vlastní dům, i když nemám žádného životního partnera, a Alys může jít do školy. A teď, jestli ti to nevadí, se musím jít trochu vyspat. Zítra je ten velký den.“

„Ano,“ řekla Temperance tiše, pak vstala a šla do své ložnice. Zítra je ten velký den, její poslední šance. Zítra musí něco udělat, nebo ztratí… Co vlastně? ptala se sama sebe. Co ztratí? Nebylo pravděpodobné, že ji McCairn bude prosit, aby si ho vzala. Naznačila mu před třemi dny, že kdyby ji požádal, možná by tady v McCairnu zůstala. Ale James tu narážku nepochopil. Vlastně jí řekl, že se ožení s Kennou, takže to je konec.

Ty tři dny před svatbou se Temperance utápěla v práci. Pomalu se sjížděli Jamesovi příbuzní a bylo na ní, aby je uvítala. Začala se omlouvat za to, v jakém stavu jsou pokoje, ale oni se jí smáli. Dobře znali finanční situaci hlavy klanu McCairnu.

Třikrát se Temperance pokusila promluvit si s Kennou o nadcházejících svatebních obřadech, ale ta nikdy neměla „čas“ nic prodiskutovat. „Dělejte, co chcete,“ řekla vždycky přes rameno a pak odběhla do nějaké jiné části domu.

„Eště nic nenašla,“ informovala Eppie Temperance dvakrát denně a myslela tím Kenninu honbu za pokladem.

„Proč se alespoň nesnaží být nenápadná?“ zeptala se Temperance nespokojeně, poté co svedla boj s řezníkem. Cožpak to není Kennina práce, starat se o vlastní svatbu?

Kuchyně byla tehdy plná lidí, ale nikdo jí neodpověděl. Ramsey jako vždycky přidržoval láhev jehněti. Vzhlédl k Temperance a řekl: „Možná, že doufá, že najde poklad ještě před svatbou, aby si nemusela mého otce vzít.“

Temperance zůstala stát a němě na něj zírala. „Otce? James McCairn je tvůj otec?“

„Jo,“ přikývl. „Copak vám to nikdo neřekl?“

„Ne,“ odpověděla tiše. „Nikdo mi to neřekl.“

Temperance našla Jamese na kopci. Tentokrát nedělal nic.u ovcí, ale seděl zády opřený o kamennou zeď chaloupky, kde spolu… Zkrátka a dobře, kouřil dýmku.

„Viděl jsem tě,“ řekl. „Uvědomuješ si, že když jsi sem přišla poprvé, byla jsi z toho kopce celá zadýchaná, ale teď to nahoru vyběhneš jako nic?“

Založila si ruce v bok a upřeně se na něj dívala. „Proč jsi mi neřekl, že Ramsey je tvůj syn?“

James na ni chvíli zíral. „To není tajemství. Jak to, že jsi to nevěděla?“

„To není odpověď. Kdo je jeho matka?“

„Jedna dívka, se kterou jsem se seznámil v Londýně. Už je to dlouho.“ Vyndal si dýmku z úst, podíval se na ni, pak ji vložil zpátky mezi rty. „Od čeho jsi všude tak špinavá?“

Temperance se nenamáhala podívat se na šaty. „Od mouky a krve. Byla jsem v kuchyni. Povíš mi o tom, nebo ne?“

„Není co povídat.“

„Postaral ses o toho chlapce? Zdědí po tobě titul, zemi? Co jsi udělal, abys ho zabezpečil? Nic moc, soudě podle toho, v čem žije. Myslela jsem si, že je to pomocník ve stájích!“

„To je důstojné místo, jestli chceš znát můj názor.“

Temperance si ho přísně měřila.

„Dobře,“ řekl James s povzdechem. „Co vás ženy v té Americe učí, že se vždycky staráte jen o peníze? Věděla jsi, že ženy v McCairnu teď vydělávají více než muži? Minulý týden Lilias oznámila Hamishovi, že už si nemůže dávat svůj večerní doušek, protože ona teď prodává veškerý likér, který vyrobí. A slepá Brenda –“

„Ty mi neodpovídáš.“

„Neudělal jsem nic, jestli to chceš vědět. To děvče a já jsme spolu byli jedinou noc; ani jsem ji neznal. O dva roky později za mnou přišla její matka a oznámila mi, že ta dívka zemřela na úbytě, a pak mi vrazila do náruče chlapečka, který byl kost a kůže. Vzal jsem ho sem zpátky, aby tady se mnou žil. Pokud jde o zbytek, hádám, že dědit bude můj legitimní syn, tedy pokud nějakého budu mít.“

Při těch slovech se na ni zadíval.

„Zítra se ženíš s Kennou, vzpomínáš?“

„Ano. Tak kde teď hledá? Na půdě?“

Temperance rozhodila ruce znechucením nad ním a nad celým jeho klanem, pak se otočila a sešla dolů.

Takže dnes dávala květiny do kostela a snažila se o ničem příliš nepřemýšlet. Zítra touto dobou bude všechno skončeno a ona bude volná, aby se vrátila do New Yorku a… a…

A co? Utká se s Deborah Madisonovou o to, která z nich se zapíše do učebnic historie? Při té myšlence se otřásla.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Grace.

Temperance ji chtěla přesvědčovat, že je jí skvěle, ale místo toho se napřímila. „Ne,“ řekla posléze. „Není mi dobře. Je mi… Vlastně si nejsem jistá, co mi je, ale není mi dobře.“

Při těch slovech se otočila a vyšla z kostela. Jestliže květiny nedají na správné místo, co jí na tom záleží? Když na tom nezáleží nevěstě ani ženichovi, proč by se měla starat ona?

23. KAPITOLA

Když byla Temperance představena Colinovi, začalo se jí v hlavě všechno honit tak rychle, až si myslela, že omdlí.

S rukou na čele zakolísala a opřela se o obloženou stěnu vstupní haly. Grace ji chytila, aby neupadla.

„Je v pořádku?“ zeptal se hlas, který byl stejný jako Jamesův. Vlastně všechno na Colinovi se shodovalo s Jamesem.

Než mohla Temperance odpovědět, Colin ji zvedl a nesl ji do obývacího pokoje. „Ven!“ nařídil lidem, kteří ho zaplnili před ním, a i v tom se podobal bratrovi. Takto s lidmi zacházel James.

„Tady,“ řekla Grace, když podávala Temperance sklenici brandy.

„Špatná sklenice,“ zamračil se Colin. „Nemůžete servírovat brandy ve sklenici na vodu.“

Při těch slovech se Temperance, která ležela na pohovce se zavřenýma očima, usmála. Možná stejně vypadají, ale rozhodně nemají stejnou povahu, pomyslela si. James pil brandy z láhve z ovčí kůže. „Omlouvám se, že jsem způsobila takový poprask,“ řekla a posadila se. „Ale to bylo tím šokem, když jsem vás uviděla. Věděla jsem, že jste dvojčata, ale přesto to byl šok.“

Colin se na ni podíval, jedno obočí zamyšleně zdvižené. „Vy nejste Kenna, ale jste zamilovaná do mého bratra,“ řekl, a bylo to konstatování skutečnosti, ne otázka.

„To tedy rozhodně nejsem!“ opáčila rychle a vstala z pohovky. Pomyslela na obsah závěti a ta myšlenka se propojila s ostatními. Vzala si od Grace sklenici a vyprázdnila ji. Naneštěstí měla brandy takový účinek, že se jí po ní zvedl žaludek, ale ztěžka polkla a ovládla se. „James je zamilovaný do Kenny a Kenna je zamilovaná do něj. Tohle je sňatek z lásky,“ prohlásila a dívala se Colinovi zpříma do očí.

Teď když překonala svůj první šok, viděla, jak se oba muži od sebe lišili. Léta strávená venku pod širým nebem ošlehala Jamesovu kůži, ale Colin vypadal, jako kdyby žil jenom ve světle svíček. Pravděpodobně u karetních stolků, pomyslela si.

„Tohle je sňatek z lásky,“ zopakovala pro případ, že ji předtím neslyšel.

„Chápu,“ řekl Colin a zadumaně si ji měřil od hlavy k patě. „A kdo jste vy?“

„Hospodyně.“

Colin na ni chvíli zíral, pak zaklonil hlavu stejně, jako to dělal James, a zasmál se. „No jistě, a já jsem vrchní zahradník.“

„Ona je opravdu hospodyně,“ podotkla za nimi tiše Grace. „Dělá v McCairnu všechno. Hledá ženám práci a vede dům a zařídila všechno pro dnešní svatbu.“

„Rozumím,“ řekl Colin a znovu si Temperance prohlédl od hlavy k patě. „Ale proč? To je ta otázka. Nemohu uvěřit, že vám můj bratr platí tolik, abyste si mohla kupovat takovéhle šaty. A ty boty.

„To váš strýc Angus zaplatil za mou garderobu,“ řekla Temperance upjatě. Ten člověk se jí nelíbil, nelíbil se jí ani za mák. Vypadal jako James, ale jenom na první pohled. V očích měl chladný, vypočítavý pohled, takový u Jamese nikdy neviděla. Musela se držet, aby neutekla z pokoje a neběžela za Jamesem, aby ho před ním varovala. Ale on varování nepotřeboval. Celý klan McCairnu tohoto muže znal, všichni věděli o jeho hráčské vášni a o tom, že se bude snažit sebrat Jamesovi jeho panství.

„Myslím, že jste o mně už určitě slyšela,“ promluvil zase Colin a hodil po ní úsměvem. Nepochybovala, že se jí chce vlichotit. Natáhl ruku, aby si s ní potřásl, ale ona se otočila a chovala se, jako kdyby jeho gesto neviděla.

„Mám ještě tolik práce,“ omluvila se, odspěchala ven ze dveří a skoro vyběhla nahoru po schodech. Až když byla ve své ložnici, začala zase dýchat. Zavřela dveře, opřela se o ně a uvolnila zadržovaný dech. Ať se stane cokoliv, někdo si dneska Jamese musí vzít, pomyslela si. Dnes slaví své pětatřicáté narozeniny, a jestli se neožení z lásky, pak všechno připadne tomu hroznému muži dole. Z toho, že jsou dvojčata, běhal Temperance mráz po těle. Jsou ztělesněním toho starého příběhu o hodném a zlém bratrovi? Jeden zlý, jeden dobrý?

„A on si myslel, že jsem do Jamese zamilovaná,“ řekla nahlas. Ale ona sama dobře ví, že to není pravda. Přece nemůže být zamilovaná do muže, který není na oplátku zamilovaný do ní?

Najednou pocítila ohromné nutkání najít Kennu. Teď by měla být v pokoji s několika ženami z vesnice, které se nabídly, že „ustrojí nevěstu“. Temperance sama se z toho omluvila. Z jistého důvodu, o kterém odmítala přemýšlet, nechtěla vidět Kennu v těch krásných šatech, které navrhla Finola, dokud to nebude nutné.

Ale i když prohledala celý dům, což jí trvalo asi hodinu, protože ji neustále zastavoval jeden McCairn za druhým a kladl jí otázky („Kde je whisky?“

„Je v domě nějaké mýdlo?“

„Kde je whisky?“

„Budou odpoledne dostihy?“ a „Kde je whisky?“), Kennu stále nenacházela.

„Eppie,“ řekla si pro sebe, pak šla hledat stařenku. Eppie seděla na kupce sena před stájemi a dívala se, jak Aleck mydlí jednoho z McCairnových nádherných závodních koní. Muž měl na sobě jenom kilt; košili, boty a podkolenky si sundal.

Protože už byla ve špatné náladě, proti své vůli na Eppie vyjela. „Nemáte dost práce v domě?“

Eppie se slámkou šťourala v zubech. „Eště ste se neseznámila s mccairnovskou větví rodiny tam z východu, že ne?“ řekla, jako kdyby to byla odpověď.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Temperance, pak si dlouze povzdechla a posadila se vedle Eppie, aby se pokochala pohledem na Alecka bez košile.

„Zabrali to tam, viďte?“ zeptala se. Podívala se na hodinky, které měla přišpendlené k sukni. Těch hodinek si Colin zvláště povšiml, a Temperance si nyní s trochou lítosti vzpomněla, jak moc zatížila Angusův účet, když si je koupila. Možná na něj neměla být tak hrozně tvrdá.

„Nemůžu najít nevěstu,“ prohodila posléze. Slunko se lesklo na Aleckově kůži a na svalech mu hrály stíny, jak namáčel houbu do kbelíku s mýdlovou vodou a umýval koni zadek.

„Když sem o ní slyšela naposled, byla zpátky nahoře na půdě.“

„Ale vždyť už se musí obléknout do svatebních šatů,“ namítla Temperance.

„Dyk jo. Sou moc pěkný. Povídali, že Finola nakreslila návrh. Máte v plánu s ní rozjet obchod?“

„Třeba by mohla Kenna. Já se vracím do New Yorku, vzpomínáte?“ Aleck teď držel koňskou nohu mezi svými mohutnými stehny a mydlil koni kotník. Kilt měl vyhrnutý, takže mu byla vidět křivka hýždí. Ani Eppie, ani Temperance z něj při svém rozhovoru nespouštěly oči.

Eppie si posměšně odfrkla. „Kenna nedělá nic, co nejni pro Kennu.“

Temperance chvíli trvalo, než pochopila, co stařena říká; pak se otočila, aby na ni viděla. „Myslela jsem, že všichni ve vesnici věří, že Kenna je anděl. Všude jsem o ní slyšela jenom to, jaké to bylo roztomilé dítě.“

„A vy ste tomu věřila?“ zeptala se Eppie a šťouchla loktem do Temperance, aby se podívala zpátky na Alecka. Nakláněl se, aby vyždímal houbu, a kilt měl na jedné straně rozhalený, takže bylo vidět všechno od pasu až ke kolenu.

Na chvíli zapomněla, co říkala. Správně. Kenna. „Myslela jsem, že vy všichni…“

„Zeptejte se Grace, jesli chcete slyšet pravdu,“ řekla Eppie. „Vsadím se, že o Kenně nic dobrýho neřekla. A vy ste s ní McCairna taky moc neviděla, co?“

Zatímco o tom Temperance přemýšlela, Aleck byl s koněm hotov; s jiskřícíma očima se otočil k oběma ženám a uklonil se, jako kdyby byl herec, který právě dohrál představení. Temperance zrudla a chtěla předstírat, že se nedívala a neobdivovala ho, ale Eppie začala tleskat; pak Temperance napadlo: K čertu, no a co, a zatleskala také.

Aleck se s úsměvem vrátil do stájí, v ruce kbelík. Temperance vstala z kupky sena. „Víte, na které půdě Kenna teď je?“

„Vypadá to, že na támhlety,“ odpověděla Eppie a kývla nahoru k oknu. Když se tam Temperance podívala, spatřila, že tam bliká něco jako plamínek svíčky.

Otočila se na podpatku a vešla do domu. Musela se vyšplhat nahoru po schodech, aby ji nikdo nespatřil a nezačal se zase vyptávat, kde je whisky, ale když došla do horního poschodí a položila ruku na dveře na půdu, zarazila se. Co Kenně řekne? Bude to pro ni novinka, až zjistí, že všichni v domě vědí, že hledá poklad McCairnů?

Temperance chvíli poseděla na židli přede dveřmi a snažila se myslet na to, co se děje, ale pravda byla, že nedokázala na nic přijít. McCairn do Kenny není zamilovaný; Kenně jde jenom o poklad. Když to všichni vědí, jak mohou úspěšně oklamat krále? A co má s Ken-nou společného Grace a jak je to s tou svatou Kennou, kterou vesnice nemiluje?

Zatímco tam tak seděla, zaslechla hlasy. Ihned poznala Jamesův hlas a věděla, že Kenna na půdě není sama. Projela jí bolest, pravděpodobně žárlivostí, a musela se ze všech sil ovládat, aby nerozrazila dveře a nechtěla vědět, co tam uvnitř ti dva spolu dělají. Sami.

Ale jak položila ruku na kliku, připomněla si, že dnes večer půjde James s Kennou spát a že poté navždy…

Otevřela ty dveře, ale jenom pomalu. Možná že kdyby viděla, že je James do Kenny skutečně zamilovaný, vyléčilo by to nerozhodnost, která jí hlodá v žaludku.

„Jakmile najdeš poklad,“ ozval se hlas, který byl jako Jamesův, ale měl v sobě určitou úlisnost, která Jamesovi nebyla vlastní, „můžeme ho zabít.“

Ternperance zmrzla mezi dveřmi. Každý sval jejího těla byl v pohotovosti.

„Budeš jeho vdova, takže ti po něm všechno připadne. Všechno to bude tvoje.“

„A tvoje,“ zazněl Kennin hlas v odpověď.

Velmi pomalu, aby nevydala vůbec žádný zvuk, se Ternperance otočila, odešla z půdy a sešla dolů po schodech.

James byl ve své ložnici a oblékal se do svatebního; jediným jeho pomocníkem byl Ramsey. Jak příhodné, pomyslela si Ternperance, když Ramsey je McCairnův syn. V hrdle měla žluč, když si na to vzpomněla, a přemýšlela, kolik velkých tajemství před ní ještě skrývali. Ale to, co musela Jamesovi říci, mu chtěla povědět o samotě.

„Chci se s tebou okamžitě setkat v knihovně,“ oznámila Jamesovi, pak se otočila k Ramseyovi. „Na půdě jsou… dva lidé.“ Nedokázala vyslovit jejich jména. „Chci, aby přišli do knihovny, hned“ řekla, pak zavřela dveře.

Našla Alys na schodech a poprosila ji, aby šla najít Grace a poslala ji do knihovny. Z knihovny napřed musela vyhnat osm napůl opilých příbuzných. Podařilo se jí to tím, že zvedla podnos s pitím a postavila ho na bufet v hale. Poslušně ji následovali, přitom se stále smáli, dobře se bavili a zdálo se, že si ani neuvědomují, že přešli jinam.

Během dvaceti minut se v místnosti všichni shromáždili: Ternperance, James, Colin, Kenna a Grace. Ternperance za nimi zavřela dveře, zamkla a klíč vsunula do kapsy.

„Kde je whisky?“ To byla první věc, na kterou se Colin zeptal.

„Myslím, že na tohle musíme být všichni střízliví,“ prohlásila Ternperance vážně.

„Aha, ano, puritánští Američané,“ usmál se Colin a posadil se na pohovku. „Tak čemu vděčíme za tuto malou schůzku? Ty jsi zlobil, bratře?“ zeptal se líně, až měla chuť ho uhodit.

Na chvíli váhala. Možná měla povědět Jamesovi všechno o samotě, ale neměla ráda tajemství, navíc tak hrozná tajemství, jako bylo toto. Zhluboka se nadechla a podívala se na Jamese. „Tvůj bratr a ta žena, kterou si máš dnes vzít, plánují tvou vraždu.“

Při těch slovech se James otočil na bratra s rozesmátým pohledem. „Vážně, zrovna teď?“

V tom jediném okamžiku Ternperance poznala, že všichni všechno vědí – kromě ní. Posadila se na židli. „Ne že by mi vůbec nějak záleželo na této rodině, ale nikdo tuto místnost neopustí, dokud se nedozvím, oč tady jde.“

„Ty parchante,“ sykla Kenna šeptem ke Colinovi, oči přimhouřené. Měla na sobě šaty, které byly navrženy jenom pro ni, a kromě toho, že na jedné straně byly umazané od prachu, byly to fantastické šaty.

Ternperance se otočila, aby se podívala na Jamese. Měl na sobě svatební úbor, černé sametové sako a čistou bílou košili vpředu s krajkovým žabó. Měl čistý kilt a na opasku kožešinovou brašnu se stříbrnými okraji. Jeho mohutné svalnaté nohy pod kiltem dokazovaly, že netráví svůj život za psacím stolem.

Byla to Grace, kdo prolomil ticho. „Ať se děje cokoliv, někdo si musí vzít McCairna asi tak do hodiny, nebo podle závěti připadne všechno Colinovi,“ řekla tiše.

„Aha, ano, závěť,“ řekl Colin a jeho hlas zněl nesmírně pobaveně. „Jste si jistá, že jste vynesla ven všechnu whisky?“

„Jamesi,“ řekla Ternperance tiše, „jestli mi nepovíš, oč tady jde, tak v ten moment odjedu a ty se budeš muset postarat o všechny ty hosty sám.“

V tu chvíli se Jamesovi ve tváři objevil skutečný strach. Podíval se na svého bratra. „Tak dobře, kde mám začít? Vždycky jsem věděl o závěti,“ prohlásil.

Při těch slovech Temperance otevřela ústa, aby promluvila, pak je zase zavřela.

James se na ni usmál. „Opravdu jsem si myslel, že jsi sem přijela, aby sis mě vzala, a myslel jsem, že konečně můj strýc prokázal špetku zdravého rozumu. Ale ukázalo se, že můj předpoklad není pravdivý, což jsi mi koneckonců tak přesvědčivě sama řekla.

Ale věděl jsem, že teta Rowena prorazí. Byl jsem překvapený, že nepožadovala, abychom se my dva vzali okamžitě, ale když prohlásila, že mě chce Kenna za muže, věděl jsem, že Kenna ví něco o pokladu. Jediné dvě věci v Kennině srdci byly peníze a Gavie, v tomto pořadí. Mě nikdy nemilovala.“

V tu chvíli se Temperance otočila, aby se podívala na Grace, která upírala oči na ruce v klíně. Takže teď už věděla, proč byla Grace ve špatné náladě od chvíle, kdy poprvé padlo Kennino jméno. „Chápu,“ řekla pomalu. „Všechno to byl vtip.“

„Ale závěť je skutečná, jen co je pravda,“ opravil ji James. „Musím se oženit dnes, a z lásky, jinak ztratím všechno ve prospěch svého nehodného bratra.“

Podle toho, jak se na sebe oba muži dívali, bylo zjevné, že mezi nimi není žádné nepřátelství.

„Jste hazardní hráč?“ zeptala se Temperance tiše Colina.

„Ani ne,“ odpověděl Colin s úsměvem.

„Ale všichni předpokládali, že jeden z nás bude, rozumíš,“ vysvětloval James, „a…“

„A když mě drahá tetička Rowena, ta stará klepna, viděla po otcově smrti s balíčkem karet v ruce, rozhlásila všem, že to odjakživa věděla a že opravdu mám rodinnou nemoc.“

„Pravda je, že můj bratr je pracovitý právník, který se stará o ženu a tři děti.“

„Na hraní u karetních stolků moc času nezbývá,“ řekl Colin vesele.

Temperance chvíli seděla tiše, snažila se pochopit, že všechno, co jí navykládali o rodině, byla ve skutečnosti jen snůška lží. Podívala se na Kennu, která tiše seděla ve svých svatebních šatech. Její krásná tvář byla plná hněvu a zdálo se, že pochopila všechno, co se kolem ní děje.

„Co tahle?“ zeptala se Temperance a kývla směrem k ní.

„Nechceš už to odevzdat, drahá?“ zeptal se Colin. „Stejně to vypadá, že teď žádná vražda nebude.“

V tu chvíli Kenna vstala a vytáhla ze záňadří svých nových šatů tenký kousek mosazi. Jak ho předávala Jamesovi, podívala se na Temperance. „Ne že by to bylo důležité, ale vražda byl jeho návrh a já jsem odmítla se na tom nějak účastnit. Vraždu bych nedopustila.“

„To je pravda, tak to bylo,“ potvrdil Colin a šel se postavit vedle bratra, aby si prohlédl tu mosaznou ozdobu.

„Podíváme se?“ zeptal se James, pak sáhl do kožešinové brašny a vytáhl všechny čtyři balíčky karet, které pro ně nechala udělat jeho babička.

Temperance věděla, že někdo prohledával její pokoj, aby našel dva balíčky, ale nijak se o té skutečnosti nezmínila.

Kenna, Colin a James rozprostřeli karty na dlouhém stole, který stál podél velké kožené pohovky, a začali otáčet a obracet ozdobu na rubové straně karet. Temperance a Grace stály opodál a tiše se dívaly. Nemluvily spolu, ani nekomentovaly to, co dělali ostatní.

Po zhruba patnácti minutách Kenna prohlásila: „Já nic nevidím. Jak to funguje?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl Colin. „Nemám mozek hazardního hráče. Když se nám hráčský duch vyhnul, myslíte, že ho zdědil třeba Ramsey?“

„Nebo jedna z tvých dcer,“ odsekl James, rozmrzelý, že se hned neukázalo, kde se poklad skrývá.

„Přiveď sem nějakého příbuzného!“ zvolala Kenna rozhněvaně. „Někdo z nich určitě musí být hráč.“

„Hráči ano, ale podvodníci asi vymřeli s mým dědečkem.“

„Takové potíže, a stále jsme nic nenašli,“ řekl James pomalu a vyčítavě se podíval na Kennu. „Dal jsem ti tolik času, kolik to bylo možné, než si tě skutečně budu muset vzít, takže si myslím, že jsi mohla –“

Grace se vzpamatovala. „Svatba!“ vyhrkla. „Musíme jim říci, že svatba nebude. Všichni čekají. Určitě už jsou v kostele.“

Colin se pomalu usmál. „No, bratře, vypadá to, že to místo tady bude moje.“

Při těch slovech se Temperance otočila a vyhlédla z okna.

Vedle ní se James žertem ptal Kenny: „Myslím, že už si mě asi nechceš vzít?“

„To bych radši byla pohřbená zaživa.“

„Tak ty?“ zeptal se Grace.

„Já už žádného muže nechci, díky. Vydělávat peníze je větší zábava.“

Nastalo ticho, takže se Temperance otočila a podívala se na ostatní. Všichni na ni upírali oči.

Jamesův pohled byl horký a naléhavý. „Na rychlém koni se tam můžeme dostat bez velkého zpoždění.“

Její srdce se rozbušilo. Co měla říci? Zaplavila ji radost, že James nikdy neměl v úmyslu oženit se s někým jiným než s ní, takže přece jen nebude muset opustit McCairn a vrátit se do New Yorku, aby tam bojovala s dívkou, která… „Jsem hrozně neupravená,“ slyšela se, jak říká.

S úsměvem od ucha k uchu ji James popadl za ruku. „Později ti nakoupím garderobu z Paříže.“

Srdce jí tlouklo tak silně, že jí nenapadlo, co by měla říci. Vdávat se! Bude se vdávat/ Polkla. „Totiž, Finola mi ukazovala šaty, které ušila, a já jsem přemýšlela, že bychom rozšířili Gracin závod o výrobu dámských šatů. A Struan ve stájích šije boty a…“

Byla to Grace, kdo zakřičel: „Jeďte! Jeďte! Jeďte!“ Pak Colin postrčil bratra ke dveřím. Chvíli se ozýval srdečný smích, jak James šmátral v Temperancině náprsní kapse, aby našel klíč ode dveří; pak se ocitli v prázdné hale. Grace měla pravdu, všichni už byli v kostele.

„Připravena?“ zeptal se James. Temperance se jen zasmála a on se rozběhl, než doběhli ke stájím, držel ji stále za ruku. Čekal tam na ně osedlaný kůň, jako kdyby někdo věděl, že ho budou potřebovat. James skočil do sedla, pak vytáhl Temperance nahoru za sebe a tryskem se vydali na cestu.

Možná to bylo větrem ve tvářích, nebo jenom tou známou cestou do vesnice, ale jak Temperance objala pažemi jeho široká záda, její sebedůvěra trochu pohasla. „Raději by měli Kennu. Je jednou z nich,“ řekla mu.

„Jestli si tohle myslí, tak já to tady opravdu nechám Colinovi, ať je klidně všechny zastaví u banky!“

Temperance se k němu s úsměvem přimkla blíž, ale v hlavě se jí začaly rojit otázky. Proč? Proč? Proč?

„Proč jsi mě tenkrát odstrčil, když jsem za tebou přišla s pláčem? Musel jsi poznat, že tě málem prosím, aby sis mě vzal,“ řekla a zvedla obličej, aby mu viděla alespoň zezadu na krk. Po dnešku se ho bude smět dotýkat pokaždé, když bude chtít.

„Věděl jsem, že se Kenna vrátí, jenom když bude něco vědět o pokladu,“ odpověděl přes rameno. „Chtěl jsem jí dát tolik času, kolik jenom šlo.“

To, co řekl, dávalo smysl, ale Temperance se proti své vůli zamračila, když si vzpomněla, jak ji to toho dne bolelo. Neudělal nic, aby jí od té bolesti ulevil. Proč? Protože chtěl svůj zatracený poklad – který stejně nedostal.

Na konci dlouhé ulice spatřila kostel, ale právě v tu chvíli se veliké stádo Jamesových milovaných oveček rozhodlo přejít silnici, takže zastavili a čekali. James by se nepohnul, aby nevyvolal mezi ovcemi paniku, ve které by si některá mohla zlomit nohu. Ještě něco jí dělalo starosti. „Víš něco o Deborah Madisonové?“

James na ni přes rameno vyslal úsměv. „Našel jsem ten novinový článek a ten dopis v pastýřské chatrči po té noci, kterou jsme tam strávili,“ vysvětloval. „Viděl jsem na dopise otisky nehtů, takže jsem poznal, že jsi byla naštvaná z toho, co jsi četla. Byl to jenom pocit, ale napadlo mě, že tahle Deborah Madisonová je jako ty, když jsi tenkrát přijela do McCairnu. Chtěl jsem ti ukázat, že u nás je z tebe mnohem lepší člověk, než jakým jsi byla v New Yorku, takže jsem kontaktoval Colina, ten zatelegrafoval do New Yorku a slečna Madisonová nasedla na první loď přes oceán.“

„Aha,“ pochopila a znovu si položila hlavu na jeho záda. Jeho pocit byl správný, a ona tušila, v co doufal. Byl moudrý a vnímavý, to se musí nechat.

Ale stále tu bylo něco, co ji znepokojovalo. Nemohl s ní promluvit o tom, co četl? Sednout si s ní a říci jí, že se změnila? K čemu ty pokoutní plány? Proč musel jednat Temperance za zády a zařídit, aby Deborah Madisonová přijela do McCairnu? Taková věc se dělá, když chce člověk poučit dítě. Je třeba mu to ukázat. Ale dospělí přece dovedou argumentovat. To nemohl…?

Zavrtěla hlavou a snažila se vyjasnit si myšlenky. Tohle bude její svatební den a tady před ní sedí muž, kterého miluje. Zná ho; je to dobrý člověk. Viděla, jak se stará o lidi. Rozdíly, které mezi nimi jsou, se časem srovnají. Později, až budou požadavky závěti splněny a McCairn bude zachráněn, si s Jamesem promluví.

Ale přesto si vzpomněla, jak vždycky říkávala ženám: „Nepomyslely jste na to předtím, než jste si ho vzaly?“ Obvykle se to vztahovalo na mužovu lásku k whisky. Odpověď, kterou ženy dávaly, byla vždycky stejná: „Ne, byla jsem zamilovaná a nemyslela jsem na nic než na to ‚ano‘.“

Když ovce vyklidily cestu, James pobídl koně vpřed a Temperance se snažila utřídit si myšlenky. James McCairn nemá žádné neřesti jako ti muži, o jejichž ženy se starala v New Yorku. James přehnaně nepije a rozhodně není hazardní hráč. Možná je trochu panovačný, ale každý muž má své mouchy, ne?

V příští minutě byli u kostela a honem vstoupili dovnitř. Tam už to samým vzrušením hučelo, každý provolával slávu a křičel. Na konci uličky v první řadě seděla maminka s Rowenou, padly si do náruče a smály se a plakaly zároveň.

„Vypadá to, že jim nevadí, že nakonec budou mít tebe,“ zavolal na ni James.

Temperance se usmívala, ale uvnitř ji něco hluboce trápilo. Nikdo se nepodivil, když se ve dveřích s Jamesem objevila ona. Ale copak neočekávali Kennu? „Jednu z nich“, jak řekli tisíckrát?

Všichni tam byli, celý McCairn, navíc fůry Jameso-vých příbuzných z celého Skotska. A jak kráčela s Jamesem uličkou, skoro každý ho poplácával po zádech.

„Říkal jsi, že to dokážeš, a povedlo se ti to,“ slyšela odevšad. Cestou jí do ruky někdo vrazil svatební kytici.

Ale stále nechápala, co slova těch lidí znamenají. Co James dokázal? Oženit se a zachránit McCairn před ne-řestným bratrem, který ve skutečnosti hazard nehraje?

Až u oltáře jí všechno došlo. Hamish, člověk, kterým Temperance kdysi opovrhovala, se na ni usmál a řekl jí: „James tvrdil, že nedovolí, abyste nás opustila, a měl pravdu. Vítejte doma, děvenko.“

Pak zvedl ruku, aby si zjednal ticho, a když se kostel ztišil, začal svatební obřad. „Drazí snoubenci, sešli jsme se dnes tady…“

Temperance se otočila a podívala se na shromáždění. Všichni zářili, jak září lidé, když se jim podaří nějaký veliký čin. Pro ni bylo těžké to pochopit, ale najednou si uvědomila, že všichni ve vesnici do toho byli zasvěceni. Nedivili se, když spatřili Temperance u vchodu do kostela, protože očekávali, že se s Jamesem objeví právě ona.

To se mi nelíbí, pomyslela si. Vůbec se mi to nelíbí.

„Bereš si, Jamesi, tuto ženu…,“ odříkával Hamish, ale Temperance se stále dívala do shromáždění. Její maminka seděla v první řadě a tichounce plakala do kapesníku.

Uvěřila jsem, že to myslel vážně, tu svatbu s Kennou, ale nebylo to tak, honilo se jí hlavou. A také jsem uvěřila, že i lidé z vesnice chtějí Kennu víc než nějakého „outsidera“.

Když James řekl „ano“, Temperance se otočila, aby se na něj podívala, ale neusmála se.

Hamish se tázal: „Bereš si ty, Temperance 0’Neilová, tohoto muže…“

Obrátila se zpátky a znovu se podívala na lidi. Měla spoustu zkušeností s pronášením řečí a věděla, jak modulovat hlas, aby ji dobře slyšeli i ti v poslední řadě. James ji držel za ruku, ale ona se mu vymanila. „Pomáhala jsem vám v duchu poctivosti,“ oslovila lidi, „ale vy jste se mnou nejednali se stejnou úctou. Vy jste ke mně nebyli poctiví.“

Všichni nad těmi slovy zůstali jako zkoprnělí. Jenom Grace, která stála na jedné straně – přijela na koni s Colinem – měla ve tváři výraz, jako by říkala: Já jsem věděla, že se to stane.

Byla to Lilias, která promluvila nahlas. „Nikdy jsme nechtěli Kennu. Vždycky šla jen po mladém Gaviovi. Ten chlapec byl do ní blázen, ale ona ho nechala kvůli McCairnovi. Zaslouží si, co má. Jestliže jsme ji využili, bylo to proto, že si to zasloužila.“

Při těch slovech lidé přikyvovali a mručeli na souhlas.

„A co jsem udělala já, že jsem si zasloužila, abyste mě všichni vodili za nos?“ zeptala se Temperance, pak se podívala na matku. „Ty jsi v tom měla svůj podíl, že ano?“

Melanie neodpověděla, jenom si přiložila kapesník k obličeji a rozplakala se usedavěji. Její mlčení bylo pro Temperance dostatečným přiznáním viny.

„Nelíbí se mi to,“ řekla Temperance tiše, ale každý v kostele ji slyšel.

„Miláčku,“ zašeptal James vedle ní. „Myslím, že…“

Když se otočila, aby se na něj podívala, cítila, jako kdyby všechno v jejím dosavadním životě směřovalo k tomuto okamžiku. Její mysl byla křišťálově jasná. „Jediné, co jsi měl udělat, bylo požádat mě, abych si tě vzala,“ řekla. „To je celé. Nechtěla jsem slyšet: ‚Dobře, dám ti, co chceš; vezmu si tě.‘ Ne, já jsem chtěla to, co –jak se zdá – většina žen tady v kostele zažila: řádnou žádost o ruku, při které se klečí, pokud možno s prstenem v krásné krabičce. Chtěla jsem totéž, co chtějí všechny ženy. Ale místo toho jste mě obelhávali a manipulovali se mnou.“

Jako vždycky se ji James snažil vyvést ze špatné nálady žertováním. „Cožpak v lásce a ve válce není dovoleno vše?“ zeptal se a v očích mu hrálo.

„Ano, věřím, že je,“ přitakala, pak se odmlčela. Všichni v kostele zadržovali dech; cítila to napětí. Věděla, že když dovolí, aby obřad pokračoval, ozve se další provolávání slávy a všichni budou šťastní. Ale to udělat nemohla.

Chtěla víc. Chtěla víc než obelhávání. A nejvíc ze všeho chtěla lásku.

Podívala se dolů na kytici, kterou jí vrazili do ruky. Neměla na sobě svatební šaty, protože tato svatba byla naplánována pro jinou ženu. Když se počtvrté zeptala Kenny, jaké květiny má nejraději, Kenna řekla otráveně, „Lilie.“ Takže teď byl kostel plný lilií. Ale Temperance lilie nesnášela. Nesnášela ten tvar; nesnášela tu vůni. Ovšem tohle přece není její svatba, že ne?

Ne, ona si nevezme muže, o kterém si ještě před hodinou myslela, že se chce oženit s jinou, muže, který ji ještě ani nepožádal, aby si ho vzala. Vždyť od něj ani neslyšela ta slova, po kterých každá žena touží. Nikdy neřekl: „Miluji tě.“

Pohlédla na Jamese. Ano, byla si konečně doopravdy jistá, že je do něj zamilovaná. Nemohla by se na něj dívat celá rozechvělá a nebýt přitom zamilovaná. Ale bude se řídit podle vlastní rady: bude o problémech přemýšlet předtím, než si toho muže vezme.

Vrazila mu kytici do ruky, pak se otočila a vykročila uličkou.

Pár lidí nevěřícně vzdychlo, pak už nikdo v kostele neřekl ani slovo.

V polovině cesty ji James dohonil a chytil za ruku. „To nemůžeš udělat,“ řekl tiše; jeho oči ji prosily. Neztrapňuj mě před mými lidmi, žádal ji mlčky.

„Jestli odejdeš, ztratím McCairn a lidé budou bez domova,“ zašeptal.

Dívat se do očí muži, kterého milujete, a říkat přitom ne, to byla ta nejtěžší věc, jakou Temperance kdy v životě udělala. A věděla, že kdyby James právě teď konečně pronesl ta dvě slovíčka, otočila by se a vrátila se tam, kde stále stál Hamish, modlitební knihu v rukou, ústa úžasem dokořán.

Ale James mlčel a ta chvíle byla pryč.

A protože ta slova neslyšela, nemohla pokračovat. Nemohla se dát oddat s mužem kvůli vesnici. „Na to jsi měl myslet včera,“ řekla. „A možná jsi měl věnovat tolik pozornosti mně, kolik jsi jí věnoval svému pokladu.“ Když neodpovídal, jenom na ni hleděl, otočila se a znovu vykročila.

Venku stáli dva Jamesovi závodní koně, na jednom přijel Colin. Temperance nebyla veliký jezdec, ale právě teď věděla, že dokáže udělat cokoliv na světě. Lehce se vyšvihla do sedla a pobídla koně vpřed. Na silnici otálely tři Jamesovy ovce, a když k nim přijela, naklonila se dopředu a zavolala, aby se pohnuly. Protože i když možná právě udělala nejhloupější věc v životě, cítila se najednou velmi svobodná.

Na rozcestí neváhala. Nebude rozumná, nevrátí se do domu a nezabalí si své věci. Ne, pojede do… No, nevěděla, kam pojede, nebo jak se tam dostane, ale opouští McCairn – to bylo jisté.

Přitáhla trochu koni uzdu a zvíře se vydalo napravo. Po silnici do Midleigh, McCairn za zády, kráčela Kenna. Z jejích krásných svatebních šatů teď byly zablácené cáry.

Temperance zastavila koně.

„Přijela jste se mi vysmát, paníMcCairnová?“ zeptala se Kenna nepříjemně.

„Nevzala jsem si ho,“ odvětila Temperance klidně. „Nechcete se svézt?“

Kenna naprázdno otevřela ústa. „Jo, chci,“ řekla posléze, pak vložila nohu do třmenu a vyšvihla se na koně za Temperance.

24. KAPITOLA

O DVA ROKY POZDĚJI

New York

Nápis na honosném domě hlásal: „Ženská agentura práce – Vy máte talent, my máme práci.“ James McCairn stál před vstupními dveřmi a zvedal ruku, aby zaklepal, ale pak ji nechal klesnout. Právě teď by raději čelil linii vojáků s kanóny, než aby udělal, kvůli čemu sem přijel. Chviličku postál, pak natáhl ruku, aby se poškrábal. Obě nohy měl odřené od nošení těch proklatých kalhot namísto kiltu, který umožňuje mužské kůži dýchat. A bylo mu špatně z toho tepla v nížině.

Přejel si rukou kolem límečku, pocítil tam čúrek potu, a v tu chvíli se málem otočil a utekl. Ale pak si vzpomněl na Temperance a na to, jaký byl jeho život ty poslední dva roky. Ona s ním strávila jenom pár měsíců, ale od té doby, co ho opustila, stál jeho život…

Zhluboka, ze všech sil se nadechl, zvedl mosazné klepadlo a nechal ho dopadnout. Téměř okamžitě otevřela dveře služka.

„Hledají práci jenom ženám,“ prohlásila a prohlížela si ho od hlavy k patě. „A vy nejste ženská ani za mák,“ řekla a její hlas i pohled byly vyzývavé.

„Delly!“ ozval se hlas, který James dobře znal, a když ho uslyšel, poznal, že dělá správnou věc.

Když se Temperance objevila za rohem, spatřila ho, a on si byl okamžitě jistý, že ty poslední dva roky byla stejně nešťastná jako on. To bude snadné, pomyslel si a sebedůvěra se mu vrátila. Narovnal ramena a kráčel k ní pyšně, jako kdyby byl na vlastní půdě, oblečený do kil tu.

„Ahoj,“ pozdravil s úsměvem. „Pamatuješ se na mě?“

Temperance na něj chvíli upřeně koukala; pak se pomalu usmála. „Jamesi,“ řekla, „ty ses ani trochu nezměnil.“ Ale nebyla to pravda. Kdyby nic jiného, vypadal lépe, než když ho viděla naposledy – a pouhý pohled na něj jí rozbušil srdce.

James se hřejivě usmál. „Měl jsem ti dát vědět, že budu v New Yorku, ale nikdy jsem se k tomu nedostal,“ prohodil a ze všech sil se snažil, aby jeho slova zněla nenucené.

„Ne, jistěže ne,“ odpověděla tiše. „Nepůjdeš dál, abychom si mohli popovídat? Ráda bych slyšela, co je nového v McCairnu. Maminka mi píše, ale…“ Odmlčela se, když k ní James přistoupil. Jeho blízkost jí brala slova, připadalo jí, jako kdyby ty dva roky ani neuběhly.

Stále je mezi námi ten starý magnetismus, pomyslel si a znovu se usmál.

„Nepůjdeš dovnitř?“ zeptala se Temperance mile a otevřela dveře do hezky vymalovaného salonku. „Delly, nechte nám prosím poslat čaj a nějaké zákusky.“

Nepromluvili, dokud v pokoji neosaměli. Temperance se posadila na malou pohovku, pak ukázala Jamesovi, aby si sedl na židli proti ní. Ale on se neposadil. Místo toho si stoupl vedle krbu a paži si položil na římsu. Byla hezčí, než jak si ji pamatoval, ale bylo na ní něco nového, taková aura dospělosti, kterou předtím neviděl a která jí moc slušela.

Jakmile se usadili, James otevřel ústa, aby jí vyložil, proč přišel. Měl v plánu jí povědět, že je ochoten jí odpustit, jak ho tehdy u oltáře pokořila, a odvézt ji zpátky.

Ale jakmile otevřel ústa, aby promluvil, dveře se rozletěly a dovnitř vběhl malý chlapec. Obličej i ruce měl celé umazané a modrobílý námořnický obleček vpředu notně špinavý. „Mami! Mami!“ křičel a zabořil tvář Temperance do sukně. Za ním běžela mladá žena, klobouček od uniformy guvernantky jí seděl nakřivo.

„Utekl mi, omlouvám se,“ řekla chůva.

Temperance s láskou pohladila chlapečka po tmavě plavých vláskách. „Copak jsi provedl tentokrát?“

„Vykopal ze země všechny nové cibulky, které zahradník minulý týden zasadil!“ žalovala chůva zoufale.

„No tohle?“ řekla Temperance a se zvednutými obočím se podívala na ženu. „A kde jste byla vy? Zase jste někde posedávala se svým chlapcem?“

Při těch slovech dívce vstoupily do očí slzy. „Je mi to líto, paní, už se to nikdy nestane. Jsem tu nová, teprve se učím. Je o tolik jednodušší vydělávat si na živobytí na zádech než dělat…“

„Mable!“ napomenula Temperance ostře chlapce a mračila se; pak zvedla jeho hlavu ze svého klína a podržela jeho tvář v dlaních. „Je tu někdo, s kým tě chci seznámit,“ oznámila a natočila chlapečka tak, aby viděl na Jamese. „Toto je James McCairn a je ze Skotska. Jdi a podej mu ruku.“

Chlapeček opustil matku, vážně popošel dopředu a napřáhl ruku k Jamesovi, aby si s ním potřásl. Právě tak vážně James potřásl jeho malou ručku. Bylo to hezké dítě. „Je mi potěšením, že tě poznávám,“ řekl tiše.

Služka přinesla na širokém podnosu velké šálky čaje a tři talíře plné koláčků a sušenek. Chlapec s radostným výkřikem popadl tři koláčky najednou a dva si okamžitě nacpal do úst.

„Jděte a umyjte ho,“ nařídila Temperance chůvě, „a přestaňte fňukat. A Delly, vy ode dneška budete –“ Odmlčela se a varovně se na děvče podívala. Rychle políbila chlapce na tvářičku, pak obě služebné a dítě opustily místnost a zavřely za sebou dveře.

„Omlouvám se,“ řekla Temperance a pohlédla na Jamese.

Dělal, co mohl, aby se vzpamatoval, protože základna jeho světa se zřítila, když chlapeček zakřičel „Mami!“ a běžel k Temperance. „Vidím, že stále zachraňuješ své nevyzpytatelné ženy,“ prohodil a snažil se, aby to znělo vesele. Posadil se. Proč nejednal dříve? Proč neudělal –?

„Čaj?“ zeptala se Temperance a zvedla konvici.

„Vedeš si dobře,“ řekl a rozhlížel se po pokoji.

„Ano, myslím. Já…“ Odmlčela se a podala mu šálek čaje. „Nepřišel jsi sem, abys poslouchal o mně. Co tě přivádí do New Yorku?“

Ty, chtělo se mu říci, ale jeho hrdost ho držela zpátky. „Obchodování pro McCairn,“ odpověděl, pak postavil šálek, sáhl do kapsy kabátu a vytáhl malou krabičku. „Něco jsem ti přinesl.“

Temperance si od něj vzala krabičku a stáhla z ní stužku. Uvnitř, zabalená do hedvábného papíru, ležela zlatá ulita na kolečkách. Nahoře stál maličký panáček a držel se provázku tenkého jako vlas, který byl připevněn k přední straně ulity. Ta hračička nebyla jenom úžasně vypracovaná, ale navíc vypadala jako z pravého zlata.

„Aha, ano, maminka mi psala, že jsi přece jen našel poklad,“ řekla Temperance a položila ten krásný předmět na čajový stolek. Ten poklad mě stál hodně, pomyslela si. Když se dozvěděla o jeho objevení, napsala mamince, že už nikdy nechce o McCairnu slyšet ani slovo. Když znovu pohlédla na Jamese, usmívala se. „Takže jsi to nakonec rozluštil, s těmi kartami a s tou šablonou?“

James zvedl koutek v úsměvu. „Ne, ne tak docela. Tedy až později. Já jsem, ehm, hodil něco na to veliké zrcadlo naproti krbu v knihovně. Když se sklo rozsypalo, objevila se za ním hluboká díra a uvnitř bylo všechno to, co babička nakoupila.“

„To muselo být vzrušující,“ podotkla Temperance, usrkovala čaj a dívala se na něj. „A jak dostala tvoje babička ten poklad za zrcadlo?“

„Ty jsi byla vždycky chytrá,“ řekl s úsměvem, ale Temperance mu úsměv neoplatila. „V babiččině ložnici byly tajné dveře. Byly nesmírně dobře schované a nikdy bychom je nenašli, kdybychom napřed nenašli ten poklad. A ta šablona byla klíč, ne něco, co se mělo pokládat na rubovou stranu karet.“

„Tvoje babička musela být velice zajímavá žena,“ prohlásila Temperance, pak pohlédla na hodiny na krbu.

„Jsem tak ráda, že jsi našel svůj poklad. A jak se mají všichni v McCairnu?“

„Dobře. Všichni se mají velmi dobře,“ odpověděl James a dobře si uvědomoval, že už by si přála, aby odešel. „Grace se provdala za muže, který jí dodával polotovary na klobouky, a přestěhovali se do Edinburghu. A Alys už začíná chodit na přednášky na medicíně.“

„To je báječné,“ řekla Temperance a dopila svůj šálek čaje.

„A já jsem dal babičku pohřbít do posvěcené půdy.“

„To jsem ráda. Vím, jak moc tě to trápilo.“

„A ty?“ zeptal se James tiše.

„Tvůj strýc dodržel naši smlouvu navzdory skutečnosti, že jsem nesplnila svůj díl dohody,“ odpověděla. „Nenašla jsem ti ženu.“

„To nebyla tvoje chyba,“ namítl.

„To Angus také říkal. Když jsem ho přestala nenávidět, zjistila jsem, že je to velice milý člověk. Dovolil mi nastěhovat se do domu mého otce a umožnil mi přístup k části peněz, které tatínek zanechal mamince, samozřejmě všechno pod dohledem.“

„To děvče u dveří říkalo: ‚Hledají práci jenom ženám.‘ Nejsi náhodou společnice slečny Deborah Madisonové?“

„Panebože, to ne! Ale musím říci, že ta hrozná dívka mi obrátila život naruby. Přiměla mě pochopit, že jsem se někde po cestě zaprodala.“

„Ty?“

Když Temperance slyšela, jakým tónem to řekl, zamračila se. Jako kdyby naznačoval, že je příliš dokonalá, než aby mohla lidsky chybovat. Z toho ji dříve obviňovali. „Deborah Madisonová mě přivedla k tomu, abych si uvědomila, že jsem živila vlastní pýchu, spíše než pomáhala lidem, kteří to potřebovali. S hanbou musím přiznat, že jsem ráda bývala ‚celebritou‘. Líbilo se mi, když mě holčičky prosily o autogram. Líbilo se mi…“ Odbyla to mávnutím ruky.

„Zkrátka a dobře, po svých zkušenostech z McCairnu jsem došla k názoru, že mám možná talent, abych lidem hledala práci, takže jsem se vrátila do New Yorku a otevřela jsem si zprostředkovatelnu práce. Nechala jsem na ostatních, aby se snažili zapsat se do učebnic historie,“ dokončila s mírným úsměvem.

„Říkala jsi, že máš peníze pod ‚dohledem‘. Pod manželovým dohledem?“ zeptal se a v tu chvíli by si nejraději ukousl jazyk. Nechtěl se na to ptát. Od okamžiku, kdy spatřil chlapce a uvědomil si, že už ji ztratil, chtěl být chladný, rezervovaný, aby jeho hrdost zůstala nedotčena.

„Ne,“ odpověděla Temperance se skutečným pobavením. „Mojí partnerkou je Kenna, ona udržuje styky s Angusovými bankovními řediteli. Po finanční stránce jsme dobře zabezpečené.“

„Kenna?“ opakoval James nevěřícně. „Kenna Lockwoodová? Z McCairnu? Ta, která…“

„Přesně ta. Maminka přesvědčila Anguse, aby jí dovolil být mojí poručnicí. ‚Dobré děvče z McCairnu, kterému se smůla lepí na paty‘, tak maminka Kennu nazvala.“

Poprvé od chvíle, kdy přišel, spatřil kousíček té staré Temperance, jakou znával. Nenávidí ho? Mohl přísahat, že když se před chvílí poprvé spatřili, měla v očích jiskru. Ale nyní přemýšlel, jestli to nebyla jiskra nenávisti. „Takže Kenna nakládá s tvými penězi,“ opakoval. „Doufám, že máš důvěryhodného účetního, který dohlíží na účetní knihy.“

Na vteřinu vzplál v jejích očích oheň. „Kenna je v tomto podniku mou společnicí,“ ohradila se zlostně. „Ona, já a můj syn žijeme nahoře a my dvě společně vedeme zaměstnavatelskou agenturu.“ S bouchnutím postavila šálek a podívala se na Jamese přes stůl. Tentokrát nebylo pochyb, že má v očích hněv. „Ty ses opravdu nezměnil, Jamesi McCairne, že ne? Víš, jak moje matka přiměla tvého strýce, aby souhlasil, že Kennu zaměstná? Moje matka řekla Angusovi, že musí navrátit čest jménu McCairnu po tom, co jsi jí provedl, po tom, co jste jí ty a celý McCairn provedli.“

James vstal. „Nikdy jsem té dívce nic neprovedl, zatraceně. Před pár lety se mne snažila donutil, abych si ji vzal, protože jí šlo o naše rodinné jmění! Zasloužila si, co dostala.“

Temperance také vstala, ve tváři měla vztek. „Takže hádám, že tebe považují za chytrého muže, protože ty ses pomocí lsti snažil najít svůj milovaný poklad, ale když použije lest žena ve snaze dostat se k penězům, je to zlodějka a zaslouží si trest. A předpokládám, že já jsem si také zasloužila to, co jsem dostala, nemám pravdu? Koneckonců, nadělala jsem všem v McCairnu tolik zlého, že mi to patří, když mě oklamali a manipulovali se mnou, že ano?“

„Ty jsi byla podvedena?!“ opáčil. „To ty jsi kula pikle, abys mě oženila s…“ Zmlkl, ustoupil od ní a ztišil hlas. „Přišel jsem za tebou, abych ti řekl, že ti chci odpustit to, jak jsi mě ponížila, ale nyní…“

„Odpustit mně“ zašeptala. „Odpustit mně?“

„Vidím, že jsem ztrácel čas,“ prohlásil upjatě; pak se otočil a odcházel z místnosti. Zabouchl za sebou dveře.

V hale měl takový vztek, že se třásl. Podnikl celou tu dlouhou cestu do Spojených států, jenom aby… Aby co?

Určitě ne proto, aby se mu znovu dostalo ponížení, to je jisté. Když přemýšlel o těch minutách, pak hodinách, měsících, které uplynuly od té doby, co ho ponížila před celou vesnicí a pak utekla, mohl…

Jak vzal za kliku vstupních dveří, aby opustil dům, na něco stoupl. Když pohlédl dolů, viděl, že je to pastelka.

Zvedl ji a podíval se na ulomenou špičku. Když byla Temperance ve Skotsku, požádala maminku, aby poslala krabičky takovýchto pastelek dětem v McCairnu. A když pak Temperance viděla obrázky, které jedno dítě nakreslilo, napsala několik dopisů pár uměleckým školám v New Yorku. Ale z těch dopisů nic nebylo, protože James se s Temperance neoženil, jak plánoval, a ona McCairn navždycky opustila.

Otočil se a podíval se na zavřené dveře salonku. Když se do něj tenkrát v kostele pustila, říkala, že kdyby ji jenom požádal, aby si ho vzala, udělala by to. Na to už teď bylo příliš pozdě, protože teď už je vdaná a má dítě. Založila podnik, který pomáhá těm jejím ženám v nouzi, a je šťastná. Zatímco on je…

James se zhluboka nadechl. Pýcha je studený spolunocležník. To věděl velmi, velmi dobře.

Svěsil ramena, otevřel dveře do salonku, vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Stále seděla na pohovce a bylo vidět, že plakala. Otočila se, utřela si slzy a snažila se skrýt před ním tvář.

„Musím ti něco povědět,“ řekl tiše.

„To je v pořádku,“ namítla. „Myslím, že už jsi všechno řekl.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou a v tu chvíli znovu pomyslel na to, že se otočí a uteče. Jestliže už je vdaná, to, co jí chce povědět, stejně nic nezmění. Teď ještě může zachránit svou hrdost a vyjít ze dveří a… a co? Odjet domů s hrdostí nedotčenou? Ovšem nebyla to především tato hrdost, která ho dostala do této situace?

„Rozbil jsem to zrcadlo v knihovně ze vzteku. Vlastně jsem rozbil spoustu věcí, když jsi odjela.“

„Nemusíš mi o tom vykládat,“ přerušila ho a vstala.

„Ano, musím,“ trval na svém James. „Když jsem mohl cestovat celou tu dálku do tohohle horkého města a vzít si na sebe tyhle kousavé nepohodlné kalhoty, pak ty mě můžeš zatraceně alespoň vyslechnout. Tak si sedni!“

Temperance na něj chvíli zírala, pak se posadila.

James si založil ruce za záda a začal přecházet po místnosti. Přitom se rozhovořil. „Grace opustila McCairn. Vzala svého nového manžela, svou dceru a svůj podnik a opustila McCairn. Ale ještě než odešla, pěkně od plic mi pověděla, co si myslí. Řekla, že nemůže snést, co se s McCairnem stalo. Že moje špatná nálada a mrzoutství z toho, co se stalo s mou první ženou, a později i proto, co jsi mi udělala ty, byla jenom výmluva, abych zůstával na kopci a utíkal před životem. Pak vzala své dítě a svůj podnik a odjela.

Vlastně,“ pokračoval, „většina lidí z vesnice mi pověděla, co si myslí.“

Na chvíli se odmlčel a díval se na stěnu před sebou. Vzpomínal na apatii, která se vesnice zmocnila, když jim jejich nový moderní podnik odebrali.

Když znovu promluvil, jeho hlas byl jemnější. „Ostatní kromě Grace odjeli také, protože říkali, že už nevidí pro McCairn žádnou budoucnost.“

James přestal rázovat a posadil se na židli naproti Temperance, ale nedíval se jí do očí. Viděl by tam lítost? Velký McCairn nebyl schopen zachránit vlastní lidi.

„Pokud jde o Colina, ten mé panství nechtěl. Prohlásil, že je mu špatně z toho, že se k němu celá rodina chová jako k nestvůře, protože si čas od času rád zahraje karty. Řekl, že je šťastně ženatý, miluje svoje děti a sedí ve správní radě tří bank, takže příležitostí riskovat má dost a dost. Řekl, že McCairn je jenom přítěž a že s tím nechce mít nic společného.“

James se podíval na své ruce. Bylo těžké připustit tento neúspěch, ale na druhou stranu se v něm něco uvolnilo. Říkal tyto věci nahlas, a to v něm vzbuzovalo pocit, že odvalil ohromný balvan, který ho tížil.

Vzhlédl k Temperance, ale ta neměla v očích žádnou lítost, jenom zájem. Povzbudilo ho to, aby pokračoval. „Už dřív jsem byl za právníky a promluvil jsem si s nimi o závěti. Trvalo to pár týdnů, ale nakonec se našlo pár lidí, kteří dosvědčili, že jsem se už jednou skutečně oženil z lásky, a v závěti se nepsalo nic o tom, co dělat, jestliže moje žena zemře.“

James se na Temperance slabě usmál. „Když Colin to místo nechtěl, moje práce s právníky přišla vniveč, ale mám aspoň černé na bílém, že jsem skutečný vlastník McCairnu – ač za moc nestojí – a mohu ho postoupit svým potomkům.“

„Ramseyovi,“ řekla Temperance jemně. „Ano. Ramseyovi.“ James se na chvíli odmlčel, ale pak se na ni podíval a už neměl před očima žádný štít, nic ho nehlídalo, nechránilo, a Temperance poznala, že se mu dívá do nitra, do duše, kam nikomu nedovolil nahlížet.

„Celou tu dobu,“ pokračoval tiše, tak tiše, že se musela naklonit dopředu, aby ho slyšela, „jsem si myslel, že problémem McCairnu jsou peníze. Že pokud bych jenom měl dost peněz, mohl bych dovést svou zem a své lidi tam, kde kdysi bývali. Když jsi tenkrát řekla, že se McCairnu směje celé Skotsko, měla jsi pravdu.“

Temperance otevřela ústa, aby se omluvila za to bezmyšlenkovité plácnutí, ale on zvedl ruku, aby ji zastavil. „Ne,“ trval na svém, „měla jsi pravdu a dotkla ses bolavého místa, když jsi to řekla. Styděl jsem se za hráčskou historii naší rodiny a z toho pramenící neúspěch mého rodného kraje. Grace měla pravdu: já jsem se schovával v McCairnu, držel jsem se stranou od světa.“

James už nedokázal klidně sedět, znovu vstal a začal přecházet. „Ale celá ta léta jsem byl spokojený, až do chvíle, než jsi přišla ty, byl jsem spokojený s tím, co jsem dělal, spokojený se svou samotou. Nyní si uvědomuji, že jsem čtrnáct hodin denně tvrdě dřel, jen abych nemusel přemýšlet.“

Přestal rázovat a pohlédl na ni. „Ale pak ses objevila ty a všechny jsi nás probudila. Rozesmála jsi mě. Vzbudila jsi ve mně touhu po ženské společnosti. Nepřipadal jsem si osamělý do chvíle, než ses objevila, ale pak mě samota přemohla.“

James si sedl zpátky na židli a podíval se Temperance do očí. „Ale nikdy jsem ti to neřekl. Nikdy jsem ti nepověděl, jak moc pro mě znamená, že se mnou večeříš. Nebo kolik potěšení mi poskytovaly hodiny, které jsme spolu strávili v jeskyni. Byla jsi tak štědrá a laskavá k lidem v McCairnu, mnohem štědřejší, než jsem kdy byl já. Byla jsi k nim laskavá, protože sis je oblíbila. Já jsem nemusel dělat nic, protože jsem McCairn, pán.“

Když se na ni podíval, začínaly se mu v očích objevovat slzy. „Udělala jsi dobře, že jsi mne opustila. Bylo to tak správné. Kdybys zůstala, já bych tě…“

„Bral jako jistotu?“ zeptala se.

James se tomu usmál. „Ty jsi mě vždycky uměla rozesmát. Ano, kdybys podstoupila tu svatbu, myslím, že bych se k tobě choval ohavně. Člověk si neváží toho, co snadno získá.“

Nadechl se a chviličku se díval jinam, pak pohlédl zpátky na ni. „Dnes jsem za tebou přišel, abych…“

„Abys co?“ naléhala.

Usmál se na ni. „Abych ti řekl. že jsem ti odpustil, a abych tě odvezl zpátky. Vypadá to, že jsem se ty poslední dva roky mnoho nepoučil, viď? Myslím, že mě nikdy nenapadlo, že budeš vdaná a budeš mít dítě. Asi jsem si myslel, že…“

„Každou noc po tobě pláču steskem. Jako jsi to dělal ty pro mě?“

„Ano,“ odpověděl s úsměvem, pak se musel znovu nadechnout, aby se uklidnil. Prohrál. Jeho zatracená, nesnesitelně domýšlivá pýcha mu všechno prohrála.

Ale když se podíval na Temperance, usmál se. „Nemohu tomu věřit, ale cítím se teď lépe. Je do divné, ale myslel jsem, že kdybych se někdy pokořil, na místě puknu, ale místo toho se cítím tak nějak svobodný. Ulevilo se mi.“

Temperance se na něj vřele usmála. „Ve Skotsku asi nemají úsloví, že zpověď dělá duši dobře.“

„Takové úsloví nás ve škole pro pány neučili,“ řekl a rozesmál ji; pak z kapsy vytáhl další krabičku. „Chci ti ukázat ještě něco.“

Byla to krabička na prsten. „Jamesi, nemyslím –“ začala, ale on ji přerušil. Pochopil, že mu chce říci, že už se nemusí více ponižovat.

„Ne, potřebuji ti něco vysvětlit,“ prohlásil. „Potřebuji to kvůli sobě. U oltáře jsi řekla, že jsi chtěla prsten a –“

„Jamesi, prosím,“ hlesla. „Nemusíš to dělat.“

„Ale já to udělám,“ nedal se. „Chci ti něco ukázat. Opravdu jsem tě podvedl a manipuloval jsem tebou, jak jsi řekla, ale snad jsem přece měl nějaké dobré úmysly. Až dnes vyjdu těmito dveřmi, slibuji, že už tě nikdy nebudu obtěžovat, takže chci, aby ti na mě nezůstala jenom hořká vzpomínka.“

Otevřel malou krabičku, vytáhl zlatý prsten a podal jí ho. „Můžeš přečíst, co je tam napsáno?“

Vzala si prstýnek a podržela ho u světla.

„Na svatbě jsi řekla, že kdybych jenom za tebou přišel, poklekl na koleno a dal ti prstýnek v hezké krabičce, řekla bys ano. Chtěl jsem ti ukázat, že jsem to opravdu měl v úmyslu, opravdu měl, ale také jsem ti chtěl předat bohatství, takže jsem čekal až do poslední minuty, abych zjistil, co Kenna ví.“

Podal jí stvrzenku z klenotnictví. Byla datována několik týdnů předtím, než opustila McCairn. Bylo na ní napsáno, že do prstenu má být vyryto: „Temperance s veškerou láskou, James.“

Když se podívala do prstenu, viděla uvnitř vyryto: „TM s veškerou láskou, JM.“

„Bylo to moc dlouhé, tak to museli zkrátit,“ vysvětlil James s úsměvem. „Neměli příjmení a věděli, že jsem žádal, aby ten prsten byl hotov do čtyřiadvaceti hodin, takže si museli nějak poradit.“

Temperance mu vrátila prsten, pak se opřela a v tichosti na něj pohlédla.

James se jí podíval na ruce a v tu chvíli se mu sevřel žaludek. Na prostředníčku levé ruky měla snubní prsten.

Když promluvil, snažil se, aby nebylo poznat, že se mu láme srdce. „Tak kdo je to?“ zeptal se.

„Kdo je kdo?“

„Tvůj manžel. Jestli ti ho našel můj strýc, tak Anguse zabiju.“

Temperance se usmála. „Žádného nemám. Říkám lidem, že jsem ovdověla, a oni to přijímají. Abych pravdu řekla, nemyslím, že mi někdo věří, ale ta lež mě lidem jaksi přibližuje. Kenna mi moc pomohla. Je dobrá v podnikání a říká, že vydělávat peníze se jí líbí mnohem více než, ehm, muži.“

James na ni zíral s pusou otevřenou. „Ale to dítě,“ namítl.

„Je tvoje,“ řekla Temperance vesele, jako kdyby ohlašovala nějakou slavnost.

„Cože?“

„Můj syn je tvým synem. Nikdy jsem nebyla moc silná v počtech, a tenkrát v těch posledních týdnech se toho dělo tolik, že jsem si neuvědomila, že čekám dítě.“

Jamesovi trvalo několik minut, než pochopil, co řekla. „Nemáš manžela?“ zašeptal.

„Nemám manžela.“

V příštím okamžiku James sahal po prstenu a málem ho dvakrát upustil, než došel k Temperance; pak poklekl na jedno koleno a vzal obě její ruce do svých. „Vezmeš si mě? Prosím! Budeme oba žít, kde budeš chtít. Tady v New Yorku, abys mohla vést svůj podnik. Nyní už si mohu dovolit koupit ti, co budeš chtít – ne že bych si myslel, že se dáš koupit, ale já…“

Temperance mu položila prst na ústa. „Ráda bych se vrátila do McCairnu. Ráda bych, aby tam můj syn… aby tam náš syn vyrůstal se svým velkým bratrem Ramseyem. A pokud jde o tuto firmu, může ji vést Kenna. Nepotřebuje mě.“

„Já tě potřebuji,“ hlesl James a očima ji prosil. „My všichni tě potřebujeme. Zoufale.“

„A já potřebuji tebe,“ řekla Temperance něžně. „A náš syn nás potřebuje oba.“ Sklonila se a měkce ho políbila na rty. „Chtěl by ses seznámit se svým synem? Opravdu se s ním seznámit?“

James chvíli vypadal, jako že se rozpláče; pak vstal a Temperance viděla, jak se změnil. Pokořil se před ní, aby ji znovu získal, a ona mu nyní mohla vrátit jeho důstojnost. I on jí vrátil vědomí vlastní důstojnosti. Ty poslední dva roky byly těžké. Být svobodnou matkou není žádný med, a…

„Půjdeme?“ zeptal se a nabídl jí rámě.

„Ano,“ řekla. „Ano.“

Advertisements